Z dopisů jazykové poradně

[Drobnosti]

(pdf)

-

Dotaz

Již několikrát jsem si lámal hlavu nad tím, v jaké době poprvé u sloves vznikala problematika měkkých a tvrdých i/y. Lépe řečeno, je známa osoba za vznik y/i zodpovědná?

Odpověď

Nejprve o I/Y v češtině obecně:

Je třeba si uvědomit, že distinkce i/y v dnešní češtině se týká pouze grafické stránky jazyka (v dnešní době se jedná již jen o dvě grafické podoby téže hlásky). Ve výslovnosti má čeština (až na regionální varianty) pouze jediné [i], a to již zhruba od 15. stol. – zdánlivý rozdíl mezi dvojicemi di ti ni – dy ty ny apod. není rozdílem mezi [i/y], ale rozdílem mezi předchozími hláskami d/ď, t/ť, následující [i/y] pouze signalizuje jejich měkkost/tvrdost).

Původní staročeské samohlásky i, í a y, ý se do češtiny dostaly již z praslovanštiny (ve slovech jako viděti, ryba atd.), zčásti také pozdějšími hláskovými změnami, jako stahováním apod., či přejímkami z cizích jazyků.

Původní výslovnost:

Samohláska i byla vysoká, přední a nelabializovaná, vyslovovala se asi jako dnešní zavřené i např. ve slovech divný, nikdo.

Výslovnost samohlásky y je nám známa z výstižného popisu Husova z r. 1406: y se artikulovalo tak, že „se koneček jazyka položil za spodní zuby a jazyk se uprostřed obloukovitě zvedl“. O výslovnosti stč. v nás poučují také okrajová česká nářečí (jihočeská a východomoravská), která si tuto hlásku zachovala až do nové doby (tj. i dnes jsou obě hlásky ve výslovnosti rozlišeny).

Dnešní spisovná výslovnost je blízká původnímu i.

V nejstarších literárních památkách z konce 13. stol. se i/y v písmu zpravidla nerozlišuje a je dávána přednost grafému i před y. Kvantita se u obou hlásek označovala jen sporadicky, a to zdvojením grafému nebo diakritickým znaménkem. Proti nerozlišování i/y v textu vystoupil autor spisu Orthographia Bohemica (pravděp. Jan Hus).

Velký vliv na ustálení pravopisu měl vynález knihtisku (Guttenberg kol. 1440, v Čechách od šedesátých let 15. stol.). Vlivem tisku i gramatik se během šestnáctého století do značné míry ustálil pravopis reflektující původní rozdíl mezi i/y (třebaže v té době již téměř vymizel). Tento tzv. bratrský pravopis trval v podstatě až do počátku obrození. Pokud jde o grafémy i/y, největší rozdíly od dnešního stavu byly tyto: po souhláskách c, z, s se vždy psalo y, spojka i se psala y, souhláska j se někdy zapisovala také y.

Tato poněkud nejednotná pravopisná norma byla upravena až ve století 18. a 19., kdy došlo k několika reformám, tzv. opravám, psaní i/y se týkala především tzv. oprava analogická.

Oprava analogická byla navržena J. Dobrovským, který navrhl psát po c vždy i, po s, z i nebo y podle jazykového systému, tj. analogie podle podobných případů (tj. místo kosy, koželuzy psát kosi, koželuzi jako hadi, páni apod.). Tyto návrhy byly velice brzo (alespoň v teorii) přijaty. Pravopis prošel ještě dalšími změnami, z nichž nejzásadnějšími byly zásahy Gebauerovy. Jeho pravopis se již od dnešního pravopisu téměř neliší.

Podobně jako většinu ostatních případů i distinkci i/y ve shodě podmětu s přísudkem jsme již zdědili z pračeského období. Na rozdíl od dnešní doby, kdy již tyto dvě hlásky splynuly, naši předci ještě rozdíl mezi i a y slyšeli, a proto jim jejich rozlišování nedělalo žádné problémy. Shoda podmětu s přísudkem se řídila stejnými pravidly jako dnes, i když se více uplatňovala shoda podle smyslu (např. označoval-li singulárový podmět větší množství jedinců, byl přísudek obvykle v pl., také živočichové byli považováni za neživotné, …). Odchylky byly také v rodové shodě v pl. – rozlišování život. a neživot. jmen mužských v pl. se ustalovalo až od 16. stol. (v tomto pozdním ustalování je možné spatřovat tendenci k odstranění rodových rozdílů v češtině). V důsledku archaizujících tendencí v češtině 19. stol. však byla shoda v rodu pro novou češtinu plně restituována.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 3, s. 168

Předchozí Karel Komárek: Maria/Marie

Následující František Daneš: František Langer o jazyce Haškova Švejka i o jazyce svém