Každý třetí den s češtinou

Lucie Chlumská

[Reviews and reports]

(pdf)

Every third day with the Czech language

This article is a review of the book Každý den s češtinou by Jan Králík et al.

Jan Králík a kol.: Každý den s češtinou. Zajímavosti a zvláštnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 342 s.

 

Po přečtení titulu knihy, která vyšla loni v Nakladatelství Lidové noviny, nabude patrně každý čtenář dojmu, že jej čeká každodenní dávka zajímavostí o naší mateřštině. To ovšem je i není pravda. Kniha Každý den s češtinou totiž nenabízí tři sta šedesát pět kapitolek čtení o češtině, jak by se dalo čekat, nýbrž „pouhých“ sto dvacet jedna kapitol. Jinými slovy, kdybychom si chtěli každý den přečíst o češtině něco nového, vystačila by nám kniha pouze na čtyři měsíce. Naštěstí jde ve většině případů o záživné čtení, ke kterému se lze s úspěchem vracet.

Knihu tvoří devět oddílů, které podle úvodního slova Jana Králíka pokrývají hlavní oblasti, jež zaměstnávají velkou část uživatelů češtiny. Ty jsou pak dále rozděleny do zmíněných sto jednadvaceti krátkých kapitol o průměrné délce dvě stránky (nejkratší kapitolka má necelou stránku, nejdelší čítá šest stran). Samotné kapitoly jsou rozvinutou a aktualizovanou verzí krátkých jazykových lekcí připravovaných pro přímé televizní vysílání v rámci pořadu Dobré ráno v České televizi (2002–2005). Na knize se tak podílelo kromě Jana Králíka jedenáct autorů, o nichž se čtenář může dočíst v krátkých medailonech na konci knihy.

Nejprve je nutno říci, že kniha Každý den s češtinou není odbornou publikací, nýbrž popularizační příručkou. Tomu odpovídá nejen obsah jednotlivých, více či méně zajímavých příspěvků, ale také jejich forma. Díky pestrosti autorského kolektivu se tak od sebe kapitoly liší i na stupnici formálnost–neformálnost, populárnost–odbornost a ucelenost–útržkovitost. Někteří autoři jsou schopni v rámci krátké kapitoly vyčerpat své téma, jiní se nechávají unášet od jednoho zajímavého jevu k jinému a jejich příspěvek tak tvoří jakousi jazykovou všehochuť. I to je ovšem v této publikaci dovoleno, neboť její podtitul zní Zajímavosti a zvláštnosti. Kdo hledá vyčerpávající zdroj informací o některé z probíraných oblastí českého jazyka, nechť sáhne po jiné příručce (třeba po Internetové jazykové příručce, která představuje rozsáhlý a především aktuální zdroj informací o nejrůznějších jazykových jevech a je volně přístupná každému uživateli internetu na adrese < http://prirucka.ujc.cas.cz >).

Co se týče jednotlivých oddílů, většina z nich odráží více či méně tradičně vymezenou oblast jazyka: slovní zásobu, tvarosloví, pravidla pravopisu, jména míst, jména osob. Tři oddíly obsahují [156]příspěvky na mnohem užší téma – tituly a zkratky, svátky a pranostiky, cizí slova. Poslední oddíl s názvem Zvláštnosti zjevně zahrnuje to, co se jinam nehodilo, takže jeho obsah je značně nesourodý: vedle příspěvku věnujícího se aliteraci najdeme kapitolu o jazykových žertících a přeřeknutích či pojednání o tabu v jazyce.

Co zajímavého a zvláštního tedy na čtenáře v jednotlivých oddílech čeká? V prvním oddíle nazvaném Slovní zásoba čtenář najde užitečný přehled o tom, jaké existovaly a existují slovníky českého jazyka (příspěvek Jana Králíka s příznačným názvem Slovníky českého jazyka a doplňující kapitola od téhož autora s názvem Frekvenční slovník češtiny), dozví se, jak vypadá čeština počítačová (autorka Michaela Lišková) a čeština slangová (autor Petr Kaderka) nebo se dočte o různých způsobech vyjadřování množství (např. v kapitole Anny Černé o matematicky problematickém jednou tolik). Zajímavostí chtivého čtenáře potěší i zábavná kapitolka Lucie Jílkové o názvech hudebních skupin či ohlédnutí za minulostí v podobě příspěvku O češtině Jana Jakuba Ryby od téže autorky.

V oddíle Tvarosloví mají hlavní slovo zájmena, číslovky a pády, ale najdeme tu i kapitolu o „stále živých“ přechodnících (Petr Kaderka). Třetí oddíl, věnovaný pravopisu, nabízí pestrou směs pravopisných záludností od chytáků typu Tip a typ (Světla Čmejrková) a Shlédnout a zhlédnout (Vít Michalec) přes psaní velkých písmen (Martin Prošek) až po interpunkci (např. příspěvky Petra Nejedlého). Čtvrtý, onomastický oddíl je až na tři výjimky tvořen příspěvky Pavla Štěpána. Dozvíme se v nich například, jak vznikly názvy pražských čtvrtí Nusle a Smíchov, co mají společného Poděbrady a Hustopeče a jaká barva se ukrývá v názvu řeky Labe. Čtenáře se zájmem o historii vlasti může potěšit kapitola věnovaná změnám názvu naší republiky (taktéž Pavel Štěpán).

V pátém oddílu nazvaném Jména osob se můžeme např. dočíst, že jméno Adéla vzniklo ze staročeského jména Adléta nebo že jedním z nejoblíbenějších jmen poslední doby je Tereza a Jakub (v kapitole Anny Černé Původ osobních jmen). Dějepisně orientované čtenáře může potěšit kapitola o jménech slovanských předků (autorky Kamily Mrázkové). Praktický oddíl Tituly a zkratky ocení především ti, kteří si často nevědí rady se zápisem různých akademických titulů, a ti, kteří si chtějí nechat udělat vizitky, aniž by se přitom dopustili jazykového faux pas. Také pisatelé úředních i soukromých dopisů zde naleznou užitečné rady (např. v kapitolách Světly Čmejrkové či Petra Kaderky). V zajímavém oddíle Svátky a pranostiky se kromě jiného dozvíme, že slovo září bývalo mužského rodu (v kapitolce Anny Černé) a odkud se vzalo slovo Vánoce.

Oddíl Cizí slova nabídne např. pojednání Jana Králíka na poněkud překvapivě zvolené téma Jazyky v Evropské unii a kapitolky věnované klasickým „chytákům“, jako je protežovat, pointa, vicemiss, standard či antedatovat. Mezi cizí jazyky už několik let patří i slovenština, proto zde najdeme i kapitolu Anny Černé s všeříkajícím názvem O slovenštině. V posledním oddíle Zvláštnosti se pak čtenář zasměje u půvabných jazykových přeřeků nebo si může ověřit, že palindromy se skutečně čtou odzadu stejně jako zepředu. Závěrem nemůžeme opomenout ani nezbytný seznam literatury, který knihu spolu s medailonky tvůrců uzavírá.

Důvodů, proč si přečíst tuto knihu, zajímá-li se člověk o zajímavosti v češtině, je tedy zjevně dost. Nikdo ale není dokonalý a to platí o knihách stejně jako o lidech. Co tedy v této publikaci musíme považovat za zvláštnosti nežádoucí? Předně samotný charakter knihy nemusí každému [157]vyhovovat. Skutečnost, že jde o kompilaci různých poznatků od různých autorů, s sebou nutně nese riziko, že se některá témata překrývají. Jan Králík to v úvodu považuje za klad této knihy a vyzdvihuje pluralitu pohledů. Pro běžného čtenáře ovšem může být poněkud matoucí a nepohodlné, že se v několika kapitolách dočítá o tomtéž a je téměř neustále odkazován tam či zpět (například zájmeno jenž, jemuž se dostalo privilegia objevit se hned ve třech kapitolách: II/6, II/8 a II/9).

Dvanáctero autorů se nezapře ani ve formě příspěvků. Co autor, to jiný styl. Zatímco někteří píší spíše odtažitě a skromně si „mykají“, jiní neváhají vnést do příspěvku vlastní názor pomocí spojení jako „myslím si“, „nedovedu si představit“ (s. 294) a „četla jsem třeba“ (s. 322). Tento rozpor se projevuje i ve slovní zásobě, např. „mnozí lidé se domnívají“ (s. 127) vs. „to ale není všecko“ (s. 250). Pro čtenáře toto střídání kódů může být rušivé, ale na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že čtenář bude knihu číst s největší pravděpodobností postupně po jednotlivých příspěvcích, a nikoli v kuse jako román (jako recenzentka), takže tento efekt nebude tolik znát.

Odhlédneme-li od celku a zaměříme-li se na jednotlivosti, nelze neupozornit alespoň na několik podivností a chyb. V příspěvku o češtině v mobilním telefonu (s. 55) narazíme na tvrzení, že „psaní bez háčků a čárek může vést k tomu, že některá slova mají potom dvojí nebo i trojí možné čtení“. To je jistě pravda, každý, kdo někdy psal SMS, ví, že mezi klasické „vtípky“ patří např. měj se – mej se. Těžko bychom ale hledali někoho, kdo si (nehledě na kontext!) splete v SMS výrazy safari – šafáři nebo skoleni – školení; upřímně řečeno, ještě hůře bychom hledali někoho, kdo se v SMS vůbec baví o šafářích nebo o skolení…

Zarážející je také kostrbatost některých příspěvků. Na straně 250 se dočteme: „Ta tři písmena [K + M + B 2009, pozn. recenzentky] nejsou nic jiného než iniciály jmen tří mágů, mudrců, králů, kteří se přišli poklonit malému Ježíši do Betléma; následuje letopočet. Údajně to byli Kašpar, Melichar a Baltazar, ale ta jména se vyskytují prvně až v devátém století. Jsou tři a přinesli tři dary: zlato, kadidlo a myrhu.“

Bylo by malicherné zmiňovat každý překlep, snad jen že extáze se v angličtině řekne ecstasy, nikoli ectasy (s. 57). Angličtina vůbec může být pro bohemist(k)u řekou plnou nástrah a záludných vírů, což je patrné i z tvrzení na s. 205, že „Džejár znamená junior (jr., přečteno anglickým spelováním) a že tedy vlastně vůbec nejde o jméno“. To ovšem není pravda, slavný Džejár z kdysi milovaného seriálu Dallas se rozhodně nejmenoval junior, nýbrž John Ross, odtud J. R.

O rozdílech v kvalitě jednotlivých kapitol také není třeba dlouze hovořit, však čtenář sám velmi rychle zjistí, kteří autoři píší zábavně, fejetonisticky, o něčem a kteří víceméně jen hromadí slova na dané téma bez špetky vzrušení či humoru.

Sečteno a podtrženo, publikaci Každý den s češtinou lze i přes její mouchy považovat za dobrou popularizační knihu, která seznamuje čtenáře se zajímavostmi, jež nelze najít v běžném slovníku nebo gramatice. Je to kniha pro všechny nebohemisty, jimž není lhostejná jejich mateřština a kteří se o ní chtějí nenásilnou a zábavnou formou dozvědět víc. Je to kniha pro ty, kteří se chtějí lépe orientovat v oné jazykové džungli, jež nás denně obklopuje. To všechno kniha Každý den s češtinou splňuje a bylo by nesmyslné žádat po ní víc.

Branická 89/797, 147 00 Praha 4
chlumska@trnka.ff.cuni.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 3, pp. 155-157

Previous Michal Křístek: Současná stylistika

Next Josef Šimandl: Pasarela, paserela