Sborník k jubileu prof. J. Pleskalové

Robert Dittman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Book for prof. J. Pleskalová

This article is a review of the book Jazyk a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu.

Michaela Čornejová – Pavel Kosek (eds.): Jazyk a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu. Brno: Host, 2008. 270 s.

 

Sborník s názvem Jazyk a jeho proměny. Prof. Janě Pleskalové k životnímu jubileu obsahuje 26 studií, jejichž témata lze pro účely této zprávy rozdělit na nikoli ostře oddělené skupiny reflektující oblasti jubilantčina vědeckého zájmu. První skupinou je synchronní onomastika, druhou diachronní onomastika, třetí diachronní výzkum češtiny, čtvrtou témata spjatá s výukou češtiny v Rakousku a konečně pátou skupinou jsou stylistické a dialektologické studie.

Mezi příspěvky ze synchronní onomastiky patří následující: M. Harvalík (K integračním tendencím v současné onomastické terminologii) upozorňuje na mezinárodní potřebnost jednotné onomastické terminologie. Z. Hladká (Milá Jano, Jájo, Janičko… Materiál pro výzkum rodných jmen a hypokoristik) představila soubor rodných jmen a hypokoristik v korpusu KSKdopisy. M. Knappová (Rodná jména v Česku v 21. století) představuje právní, jazykové a mimojazykové aspekty volby rodných jmen v ČR po r. 2001. K. Osolsobě (Propria /příjmení na -č/ – problém automatické morfologické analýzy) upozorňuje zejména na problém přegenerovává[152]ní při automatické analýze; přegenerovávání na druhé straně svědčí i o nevyužité potenciálnosti jazykových jevů. R. Šrámek (K interdisciplinárním aspektům onomastiky) nastiňuje onomastiku jako vědu metodologicky interdisciplinární, přičemž lingvistické metody v ní mají hlavní postavení. P. Žigo (Ideonymá a problematika transonymizácie) zkoumá onomastické aspekty názvů hudebních děl, pro něž navrhuje termín muzikonymá.

Do druhé skupiny, studií z diachronní onomastiky, volně řadím následující: Studie V. Blažka s názvem Σούδητα ὄρη předkládá nový výklad tohoto oronyma vycházející z lat. *Sudîta/Sudāta ‚Jasanové hory‘ (k lat. pl. sudes), které by mohlo být kalkem germ. oronyma zapsaného Ἀσκιβούργιον t. v. V. Bromová (Šlechtická jména ve staročeských listinách) podrobila rozboru 1202 proprií z intitulací a koroborací na 482 staročeských listinách pocházejících z let 1370–1437; propria dělí podle jejich struktury na 8 typů a 30 podtypů. M. Křístek (Vlastní jméno osobní v uměleckém překladu: český Huckleberry Finn 1893–2003) se věnuje převodu jména Twainovy literární postavy v českých překladech. P. Nejedlý (K otázce parasystémového tvoření staročeských složených oikonym) navrhuje nový výklad místního jména Přestavlky (stč. původně Přěstavlci) jako jména nemotivovaného. V obsáhlém příspěvku Hus – Husova, Žižka – Žižkov…: Toponyma a ideologie sleduje M. Nekula proměny pražské urbanonymie od konce 18. do konce 20. st. L. Rychnovská (Vlastní jména zeměpisná v díle Jindřicha Hýzrla z Chodů) zkoumá adaptační proces cizích vlastních jmen v cestopise vydaném česky r. 1614 (autorka vychází z edice z r. 1979). Na základě hláskoslovných změn přiřazuje cestopis k nižšímu humanistickému stylu. (Bylo by však možné zpřesnit údaje o pronikání diftongizací ý > ej, ú > ou, úžení é > í a protetického v- do vyššího hum. stylu, včetně bratrské biblické tradice.) R. Večerka (Staroslověnská personální propria v posesivu) navazuje na Trubeckého rozlišení posesivu kongruentního (= přivlastňovací adjektiva) a inkongruentního (= genitiv substantiva) a zjišťuje pravidla jejich distribuce a odchylky od dnešní spisovné češtiny.

Studie z oblasti diachronního pohledu na češtinu (bez onomastických témat) jsou tyto: A. M. Černá (Názvy částí lidského těla /nejen/ ve staré češtině) zkoumá prefixálně-konverzní slovotvorný typ neuter u názvů označujících části lidského těla (přědloktie, nadpažie aj.). M. Homolková (Slovo čtenář ve staré češtině) sleduje zařazení slova čtenář do staročeského lexikálního systému, systémové vztahy této lexikální jednotky a případy polylexie (čtenář, čtenník, čtitel, čitač aj.). P. Karlík (Slovotvorba adjektiv na -teln(ý): případ pro diachronní pohled) navazuje na starší studii Karlík-Caha (2005), kde je -telný pokládáno za dva sufixy (-tel-, -n-). Autor pak využívá templatické fonologie mj. pro analýzu stč. adjektiv na -tedlný. O templatickou fonologii se opírá i interpretace H. Karlíkové (K etymologii jednoho staročeského adjektiva) při rozboru adjektiva úřitný, které autorka spojuje s kořenem *reu- (srov. stč. řútiti sě). Studie K. Komárka a M. Vepřka (Modlitba sv. Řehoře v církevněslovanském a staročeském překladu) přispívá k poznání zejména průzkumem okruhu latinských předloh, srovnáním stč. překladu s dochovanými stč. biblickými překlady a určením některých specifických postupů stč. překladatele. P. Kosek ohlašuje svou obsáhlou studii (Slovosled reflexivního výrazu se ve frázi verba finita v barokní češtině) jako přípravu pro další výzkum této problematiky. Výsledky studie jsou slibným příspěvkem pro poznání vývojové dynamiky slovosledu (en)klitik. Bylo by zřejmě možné promyslet označení „reflexivní výraz“ (srov. tzv. reflexiva tantum klanět se, bát se, modlit se, uváděná v pří[153]kladech). V příspěvku K relativní chronologii ve vývoji českého dlouhého vokalismu polemizuje D. Šlosar na základě dat ČJA se závěry studie T. Vykypělové o vývoji dlouhých samohlásek (jedná se o interpretaci tzv. nadměrné diftongizace). J. Zemanová (Některé staročeské výrazy ze sémantického pole hněvu) dokládá případy sémantické motivace z oblasti somatických jevů aj. pro některá stč. slova spojená s emocí hněvu.

Dvě studie se vztahují k výuce češtiny v Rakousku. T. Berger (Diakritické znaky v Pravopisnosti Řeči Čechské Jana Václava Póla) ukazuje Pólův vývoj v průběhu vydávání jeho mluvnice (1756–1786), a to od přejímaní z V. J. Rosy po Pólův vlastní, logikou podepřený systém. S. M. Newerkla (Atanáš Jan Blažej Spurný /1744–1816/) sleduje život a dílo piaristy, který působil i jako učitel češtiny na Tereziánské vojenské akademii ve Vídni.

Stylistika a dialektologie je reprezentována následujícími studiemi: M. Jelínek (Styl beletrizované korespondence mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem /Komentář ke Korespondenci I a II/) se věnuje rozboru individuálního epistolárního stylu Voskovce a Wericha na příkladu jejich korespondence vydané L. Matějkou. S. Kloferová (K nepřeneseným víceslovným pojmenováním v nářečích) čerpá z materiálu ČJA a klasifikuje doložená víceslovná pojmenování; všímá si přitom i kontaktních jevů česko-německých aj. J. Vojtová (K problematice vinařské nářeční terminologie) představuje specifickou oblast slovní zásoby spojenou s vinařstvím; autorka věnuje pozornost slovnědruhovému zastoupení i přejímkám z němčiny (bylo by možné diskutovat, zda zcela všechny termíny spadají do nářeční terminologie).

Představený sborník je velmi zdařilým příspěvkem k oslavě životního jubilea prof. J. Pleskalové.[1]

---

[1] Příspěvek vznikl v rámci projektu LC546 Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
dittmann@email.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 3, s. 151-153

Předchozí Ludmila Uhlířová: Danešova léta 1949–2009 pro kulturu a strukturu českého jazyka

Následující Michal Křístek: Současná stylistika