Časový význam aktivních deverbativních adjektiv typu -ící/-oucí a -(v)ší

Radek Ocelák

[Articles]

(pdf)

Temporal meaning of active deverbative adjectives of the types -ící/-oucí and -(v)ší

The study is concerned with temporal meaning of Czech adjectives of the types -ící/-oucí (1) and -(v)ší (2) which are – by and large – paradigmatically derived from imperfective (1) and perfective (2) verbs. In opposition to the traditional view, linking their relative time meaning with the absolute time expressed by the respective predicate, a different and probably more adequate analysis is proposed, relating it to the time included in the denotative information of the corresponding noun. In rare cases, the adjectives are derived from an unusual base, e.g. the type (1) from a perfective verb – their grammaticality is also discussed here.

Key words: deverbative adjectives, grammaticality criteria, participles, relative time
Klíčová slova: deverbativní adjektiva, kritéria gramatičnosti, přechodníky, relativní čas

Aktivní deverbativní adjektiva typu -ící/-oucí a -(v)ší patří mezi prostředky slovesné kategoriální transpozice, při níž se „děj zbavuje své procesuální podstaty a vřazuje se do obecné kategorie vlastnosti. Přitom si děj vyjádřený slovesem i slovesným přídavným jménem zachovává svou identitu“ (Jelínek, 2003, s. 13). Podržují si některé slovesné kategorie – slovesný rod a vid;[1] určitým způsobem vyjadřují také čas, jehož vztah ke kategorii slovesného času je však problematičtější a jehož důkladnější zkoumání u těchto adjektiv je předmětem přítomné studie. Oproti třetímu typu aktivního deverbativního adjektiva, typu -lý (prasklý apod.), je jejich tvoření do velké míry paradigmatické – předběžně lze říci, že adjektivum -ící/-oucí lze vytvořit nejméně ke každému typickému imperfektivu,[2] adjektivum -(v)ší ke každému typickému perfektivu, to vše kromě sloves bezpodmětových (prší);[3] možnosti dalšího tvoření budou v této studii diskutovány.[4]

[126]Domnívám se, že popis časového významu těchto adjektiv není v dosavadních mluvnicích ani ve speciálnějších pracích uspokojivý – v korpusu lze nalézt množství dobrých dokladů, jež nejsou tímto popisem postiženy a které ukazují na potřebu jeho významného zpřesnění. Je cílem této práce vyjít ze shrnujícího popisu předloženého Mluvnicí češtiny 2 (MČ 2) a také pak M. Jelínkem (2003); mj. s využitím možností korpusového vyhledávání, jakož i důležitých dílčích postřehů P. Karlíka (2003) a F. Štíchy (2008) se pak pokusit o uspokojivější obecný pohled na danou problematiku. Ve vedlejší linii jejího zájmu je i otázka kritérií gramatičnosti, s níž Štícha (2008) otázku konkrétních problematických tvarů (typ udělající) vhodně spojil. Aniž bych se hlouběji pouštěl do diskuse o teoretické oprávněnosti jím vytyčených kritérií, tj. uzuálnosti, funkčnosti a systémovosti, rozhodl jsem se při uvažování o přijatelnosti některých méně standardních korpusových nálezů tato kritéria v jeho pojetí neutrálně aplikovat a sledovat, nakolik jsou v rozhodování o gramatičnosti užitečná.

 

1. Východiska

Časový význam, jejž daným adjektivům přisuzuje akademická mluvnice, jednoduše vyplývá ze způsobu, jakým vykládá jejich derivaci. Tyto formy nazývá „zpřídavnělými přechodníky“ a přechodníkové tvary slovesa považuje za jejich odvozovací základ po stránce nejen formální, ale ohledně vyjadřovaného času i sémantické. Vyjadřují podle ní odvozeně od přechodníků kategorii relativního času, a to v přímé závislosti na vidu fundujícího přechodníku. Popis je tedy velmi jednoduchý:

 

	předčasnost	současnost
od sloves dokonavých	-(v)ší	x
od sloves nedokonavých	x	-ící/-oucí

 

Relativní čas deverbativa je podle MČ 2 vztažen k ději predikátového slovesa.[5] Upozorňuje se na stylovou asymetrii (-ící/-oucí vs. -(v)ší) a také na neúplnost v systému. Daná kapitola MČ má širší záběr (pojednává současně i o for[127]mě -lý a o trpných formách), ale v subsystému zde sledovaném tím mají zřejmě autoři na mysli zejména údajnou neexistenci imperfektivních adjektiv, která by vyjadřovala předčasnost.

Významová odvozenost daných deverbativ od přechodníků je ovšem ze synchronního hlediska značně problematická. Stylově i frekvenčně jsou přechodníky v jazyce výrazně perifernější a jejich gramatičnost představuje speciální otázku. Z vlastní zkušenosti se domnívám, že přirozené gramatické povědomí o užívání přechodníků je u mluvčích velmi slabé – mluvčí, který si vědomě neuložil do paměti poučku o „náležitých“ tvarech, pravděpodobně bude váhat nejen s přiřazením tvaru podle rodu a čísla, ale do nějaké míry i ve volbě mezi „přítomným“ a „minulým“ souborem sufixů k danému slovesnému základu.[6] Je tak namístě uvažovat, jak činí Jelínek (2003), o složitější motivaci – zvláště po sémantické stránce se příslušná adjektiva, mnohem častější než geneticky jim odpovídající přechodníky[7] a užívaná s větší jistotou, zřejmě odvozují přímo od slovesného základu.[8] Pak ovšem není důvod časový význam těchto adjektiv apriorně nahlížet přes rastr časových kategorií vyjadřovaných přechodníky a je nutno se snažit o jeho nezávislé vymezení.

 

2. Otázka funkčních mezer v subsystému

Možnosti zaplnění jednoho prázdného pole výše uvedené tabulky se dotkl P. Karlík (2003) a o důkladnější rozvinutí se pokusil F. Štícha (2008). Štícha formuluje nejprve svá tři kritéria gramatičnosti: uzuálnost (chápanou nikoli obvyklým způsobem jako běžnost a vžitost, nýbrž jako prostou existenci dokladů užití, byť i libovolně sporadických), funkčnost (tj. absence synonymní konkurenční formy) a systémovost (citován Daneš, 1979: „soulad s existujícími vztahy (pravidly) jazykového systému“). Kritéria poskytují různé kombinace, ale v našem ohledu je podstatné toto Štíchovo tvrzení: „Pokud shledáme, že okazionální výraz s minimální frekvencí je komunikativně funkční i systémový, neměli bychom s jeho prohlášením za gramatický příliš váhat“ (Štícha, 2008, s. 191). V tomto smyslu pak [128]autor obhajuje gramatičnost aktivních perfektivních adjektiv -ící/-oucí (tj. typ udělající).

Jeho analýza ovšem poněkud trpí nedostatečnou jemností – zejména mísením absolutního a relativního času, neodlišováním různých časových významů a z toho plynoucím nedostatečně kritickým hodnocením nalezených příkladů. Tak lze mezi 27 nalezenými doklady, pro něž Štícha nárokuje podle stanovených kritérií gramatičnost, najít několik skupin s odlišnými rysy, vyžadujících odstíněné hodnocení. Vzhledem ke kritériu funkčnosti je irelevantní skupina nejméně pěti dokladů (např. Učitelé zatoužící vyučovat pomocí písňových textů neomylně sahají po „pěkných melodických písničkách, které každý zná“), kde je perfektivum -ící/-oucí evidentně užito ve významu relativní předčasnosti, a je tudíž zcela nahraditelné tvarem -(v)ší. Jiná skupina adjektiv vyjadřuje opakovanost (štěstí chodící do kola a usednoucí někdy i na vola; (dívka) … usnoucí občas nad compem). U ní již existuje jistý, byť nenápadný důvod, proč zde perfektivum považovat za funkční – opakovanost lze sice vyjádřit i imperfektivem (dívka často usínající nad compem), perfektivum však může sloužit sémantickému zjednoznačnění (o dívce občas usínající nad compem není zřejmé, zda skutečně někdy usne, nebo vždy jen usíná). Další skupinu tvoří adjektiva od sloves, která nejsou typickými perfektivy, neboť jejich prézentní tvar má spíše než význam budoucnosti význam neaktuální přítomnosti, schopnosti apod. (mezi danými 27 doklady je to hned 4x vejdoucí se a také potrpící si). Oproti naprosté většině perfektiv postrádají významový rys průběhu nutně směřujícího k ukončení děje; jsou tzv. atelická. Sémanticky se blíží stavovým či procesuálním imperfektivům a to se zdá být dobrým argumentem pro gramatičnost tvaru -ící/-oucí od nich odvozeného.

Jako argument pro možnost tvoření těchto adjektiv od perfektiv typických je nejzajímavější poslední zřetelná skupina několika dokladů, již dobře reprezentuje příklad:

(1)	Příprava se postupně přesune do herní fáze vyvrcholící soustředěním na turecké Riviéře.

Tento typ užití se zdá být vskutku funkční, neboť pro kondenzaci vedlejší věty se vztahem následnosti k ději vyjádřenému predikátem řídící věty není použitelná jiná deverbativněadjektivní forma. Uzuálnost ve smyslu Štíchovy definice je splněna již samotným nálezem dokladu na internetu.[9] Tvar však musí obstát ještě před kritériem systémovosti. L. Veselý (2009) ji napadá připomínkou, že prostředky -ící/-oucí jsou zřejmě systémově svázány se sémantikou relativní současnosti.[10] [129](Považuji toto tvrzení v zásadě za správné, níže se ovšem budu snažit o jeho specifikaci.) Další námitkou proti systémovosti těchto tvarů může být, že derivace od přechodníku „budoucího“, kterou Štícha předpokládá, je ještě méně pravděpodobná, než je tomu mezi typickými adj. -ící/-oucí a -(v)ší a odpovídajícími přechodníky: pokud totiž přechodník „budoucí“, občas ještě lingvisty okrajově připomínaný, existuje,[11] pak vyjadřuje nikoli následnost, nýbrž předčasnost v budoucnosti, a jednalo by se tedy o derivaci ze špatně doložené formy a navíc s výraznou změnou významu.

Od možnosti perfektivního aktivního deverbativního adjektiva ve významu následnosti, již prozatím ponecháváme nerozhodnutu, nyní přejděme k dalším zdánlivým funkčním mezerám v daném subsystému. V uvedené tabulce, již jsme abstrahovali z MČ 2, je zvláště nápadné prázdné pole v průniku předčasnosti a imperfektivity. Chybí skutečně v systému možnost pro kondenzované nedokonavé vyjádření předčasného děje a „je třeba aktivizovat syntaktická schémata“?[12] Na místě je otázka, zda prostředky -v-š-[13], objevující se v perfektivních předčasných deverbativech -(v)ší a v perfektivních předčasných přechodnících, nenesou rys předčasnosti obecně, a nejsou tedy použitelné i pro deverbativa imperfektivní.

Hledání v korpusu[14] přináší mimo několik spornějších nejméně čtyři „dobré“ doklady (tj. sémanticky jednoznačně relevantní a pocházející ze současného, kultivovaného kontextu), např.:

(2)	Objeví-li se ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí o skončení dědického řízení dědic, který má přednost před skutečně dědivšími, musí mu dědictví být vydáno.
(3)	Jarda Stanko a David Berdych, dva pilíře stojivší u zrodu i vzestupu agentury, se rozcházejí ve zlém, konkrétně David proti své vůli vlastní dítě po třech letech opouští.

Tento typ deverbativa, jak se zdá, splňuje všechna tři kritéria vymezená Štíchou: vyskytuje se v užití (a ve spojení s dalšími kritérii podle něj nevadí, že jen sporadicky); je funkční ve smyslu absence konkurenční adjektivní formy s významem [130]předčasnosti; výše uvedeným způsobem je systémově odůvodnitelný.[15] Podmínečně jej zařadíme do tabulky.

Další pole vyžadující přezkoumání se nachází na průniku současnosti a perfektivnosti. Z neschopnosti perfektiv vyjadřovat význam absolutního přítomného času se zřejmě obvykle usuzuje i na neschopnost vyjádřit relativní současnost.[16] Lze si však představit situaci, k jejímuž vyjádření podle dosavadního pojetí nelze nahradit perfektivum imperfektivem ani užít formu -(v)ší, aniž by se změnil žádoucí význam. Následující věta (4) je vymyšlená, věta (5) se skutečně nachází v korpusu:

(4)	Ten člověk kopnoucí do kamene si zlomil nohu.
(5)	Do druhé půle vyrazilo pět nových hráčů a všem zatrnulo ve 48. minutě při přízemní ráně Lasovského, těsně minoucí tyč.

Jaké vysvětlení můžeme nalézt, pokud by se nám tvary kopnoucí, minoucí zdály málo přijatelné? Předpokládáme-li „obecnou sémantiku současnosti“ spojenou s prostředky -ící/-oucí, pak tyto příklady, mající vyjadřovat současnost perfektivní události (člověk si zlomil nohu kopnutím do kamene; divákům zatrnulo ve chvíli, kdy rána minula tyč), zřejmě splňují kritérium systémovosti. Funkčnost ovšem tak nesporná není – domnívám se, že přece jen existuje konkurenční forma, kterou by v takovýchto případech mluvčí (nebo spíše píšící) užili pravděpodobněji; že totiž adj. -(v)ší je tu použitelné i v případě, že jde o současné děje:

(6)	Ten člověk kopnuvší do kamene si zlomil nohu.

Tím se však zpochybňuje obecnost předpokladu (a níže bude toto zpochybnění doloženo dalšími, přesvědčivějšími důkazy), zastávaného akademickou mluvnicí i Jelínkem (2003), že adjektivní forma -(v)ší vždy vyjadřuje relativní předčasnost vůči času děje vyjadřovaného přísudkovým slovesem.

I kdybychom tento předpoklad přesto chtěli zatím držet a tvary typu kopnoucí pro vyjádření současnosti opět pracovně zařadili do tabulky jako potenciální, další potíže se ukáží při zkoumání zbylého prázdného místa:

 

	[131]předčasnost	současnost	následnost
perfektiva	-(v)ší	?? -ící/-oucí	?? -ící/-oucí
	Dovedl míč až na malé vápno a přes vyběhnuvšího brankáře ho poslal do sítě.	Ten člověk kopnoucí do kamene si zlomil nohu.	Příprava se postupně přesune do herní fáze vyvrcholící soustředěním na turecké Riviéře.
imperfektiva	?? -(v)ší	-ící/-oucí	x
	Jarda Stanko a David Berdych, dva pilíře stojivší u zrodu i vzestupu agentury, se rozcházejí ve zlém.	Nováčkovi viditelně vadil vítr a proti dobře podávajícímu soupeři mu tentokráte nevycházel return.

 

Ani pro transponované vyjádření imperfektivního děje následného po ději přísudkového slovesa není těžké nalézt doklady:

(7)	Velikost Prokofjevova monumentálního díla otevřela stavidla pianistovy vnitřní síly, muzikální a zralé, prostupující pak i další přidávané skladby.
(8)	… vzal po prohraném mečbolu do ruky mikrofon a se známou vizáží rastamana předzpívával píseň z vlastní tvorby divákům, opakujícím pak spontánně refrén.

Podobné doklady ovšem nalezneme i pro kombinaci předčasnosti a imperfektivity, pro niž jsme prve připustili možnost imperfektivní formy -(v)ší:

(9)	Zastavárník se překvapivě ozbrojeného muže nezalekl a praštil jej těžkým popelníkem ležícím předtím na pultu po hlavě.
(10)	Tam byli nastěhováni Romové, žijící dříve v malých komunitách.

Přehledná systematizace dosud konstruovaná a schematizovaná tabulkou se tak ukazuje jako neudržitelná – je evidentní, že v dokladech (7)–(10) vyjadřuje forma -ící následnost či předčasnost vzhledem k času predikátového slovesa pouze nahodile. Nevztahuje se totiž k němu, nýbrž vyjadřuje současnost k času lexikálně vyjádřenému adverbiem pak, předtím, dříve. Také P. Karlík (2003) již u typu -ící/-oucí oproti MČ 2 a M. Jelínkovi (2003) nehovoří o relativní současnosti s časem predikátu, nýbrž je jím podle něj vyjadřována „časová koreference verbálního obsahu participia s nějakým časovým bodem či úsekem“. Ten ponechává Karlík bez bližšího určení; z jeho popisu a příkladů vzniká dojem, že jej lze hledat spíše jen individuálně, v závislosti na kontextu, lexikálním obsazení apod. Následující část studie bude u obou typů deverbativ usilovat o obecnější zachycení vyjadřovaného časového vztahu.

Poslední příklady navíc ukazují, jaký problém je s praktickou aplikací kritéria funkčnosti. Lze-li hypotetický tvar působivší nahradit opisem působící předtím, jde ještě o funkční konkurenci? Nebo je první z tvarů plně a bez konkurence funkční, neboť umožňuje vyjádřit předčasnost bez nutnosti lexikálního doplnění? Analogická je situace u typu vyvrcholící pro následnost. Sám Štícha uvádí mezi internetovými doklady kromě věty (1) rovněž větu:

[132](11)

První mezistátní utkání letošního roku čeká zítra v Ostravě fotbalové reprezentanty, kteří tak zahájí sezónu vrcholící v červnu mistrovstvím Evropy v Anglii.

I kdybychom nechtěli čas přesněji specifikovat, lze následnost vyjádřit např. slovy vrcholící pak. Zdá se, že vzhledem k podobným problémům má jen malý smysl uvažovat v pouhých dvou ostře odlišených kategoriích „funkční“/„nefunkční“ namísto kontinua prostředků více funkčních a méně funkčních. Připouští-li Štícha navíc sám, že typ „udělající“ má i některé vlastnosti nesystémové, nabízí se samozřejmě myšlenka, že binární dělení je pochybné i u kritéria systémovosti. Pokud ovšem zavedeme odstíněnou škálu u všech kritérií, plyne z toho, že je třeba připustit i přechodné stupně mezi gramatičností a negramatičností, kam by zřejmě spadaly mnohé z již uvedených případů.[17] Takové pojetí se jeví být kognitivně adekvátnější, daň za intuitivní přijatelnost je ovšem evidentní – velmi obtížná zachytitelnost kontinua prostředky lingvistického popisu.

 

3. Vztažný bod relativního času deverbativních adjektiv

Zásadní otázka, kterou je nutno zodpovědět při popisu relativního časového významu aktivních deverbativních adjektiv, je, k jakému časovému bodu se tento relativní čas vztahuje. Již příklady (6)–(11) vyvracejí výchozí tvrzení, že vztažným bodem je vždy čas děje vyjádřeného predikátovým slovesem. Jako první se nabízí pokus rozšířit je o možnost relativního času vztahovat se i k času již kondenzované predikace, jejíž aktant je rozvíjeným jménem vyjádřen. Tím by byly popsány např. následující případy, kde deverbativní adjektivum vyjadřuje současnost/předčasnost nikoli vzhledem k hlavní predikaci (stojí za zaznamenání; měla by odrazit), nýbrž k predikaci zanořené, nominalizované (vyloučení, likvidace):

(12)	„Pískej konec,“ ozvalo se ze zamlklých tribun zkraje druhé půle a nápověda rozhodčímu nebyla špatná, protože zbytek zápasu neměl s ligou nic společného a za zaznamenání stojí jen vyloučení hostujícího[18] Lokvence kvůli zbytečnému faulu.
(13)	Zdůrazňuje, že až ČR dostaví Temelín a výrazně zvýší podíl jaderné energie na výrobě elektřiny, měla by její cena odrazit také budoucí výlohy, ať už spojené se zatím nedořeše[133]ným problémem skladování vyhořelého paliva, tak preventivně s likvidací doživších reaktorů po 20 - 30 letech.

Poměrně mnoho dokladů však zůstane stále nepokryto. Problém je totiž na základnější úrovni: daná deverbativní adjektiva vznikají procesem nominalizace slovesného děje. Účastní se primárně vytváření pojmenovacích skupin, jež jsou principiálně schopny stát i mimo predikaci,[19] a je tak těžko udržitelné, že by se měla jejich sémantika bezprostředně vztahovat k hlavní či zapuštěné predikaci.[20]

(14)	Klaus kolem nich krouží a připomíná jestřába, zahlédnuvšího z kilometrové výšky malého králíčka schovaného v křoví.
(15)	Vbíhali do davu bez obav, že by je někdo napadl, s jistotou vlka vrhajícího se do stáda ovcí.

Interpretace příkladu (14) ve smyslu jednoduché předčasnosti transponovaného děje před časem predikace, tj. že nejprve jestřáb zahlédl králíčka a následně Klaus tohoto jestřába připomíná, je bezpředmětná; podobně v (15) nejde o současnost vbíhání (příslušníků Bezpečnosti) a jakéhosi skutečného vrhání vlka do stáda. Jestřáb, zahlédnuvší králíčka, a vlk vrhající se do stáda jsou složená pojmenování užitá v přirovnání; adjektivum determinuje své řídící jméno a nevztahuje se k časové rovině hlavní predikace. Další příklad neposkytuje už ani formální náznak takového vztahu:

(16)	Když jsem si vzpomněl na zápas se sprostě hrajícími Kazachstánci, tak jsem si řekl, že třeba bude nakonec lepší vyhnout se ve čtvrtfinále dalšímu postsovětskému týmu.

Substantiva zápas, které by snad ještě bylo lze považovat za zanořenou predikaci, se můžeme zbavit přetvořením souvětí na jednoduchou větu:

(17)	Vzpomněl jsem si na sprostě hrající Kazachstánce.

Zde už jednoduše chybí jakákoli predikace, i zanořená, s jejímž časem by transponovaný děj mohl být současný.[21] Věta je gramatická i přesto, že chybí také lexikální určení času (např. tenkrát, předloni, …), s nímž by tvar -ící mohl současnost vyjadřovat.

Hypotéza o času predikace jako bezprostředním vztažném časovém bodu pro relativní čas aktivních deverbativních adjektiv je neudržitelná. Domnívám se však, že v souladu s jejich pojmenovací funkcí, a tedy sémantickou nezávislostí na predikačním vztahu lze za takový vztažný časový bod považovat čas aktantu vyjádřeného (podstatným) jménem. Nemělo by mást, že čas [134]není u jmen kategorií morfologickou – je totiž nepochybně jejich charakteristikou denotační. Součástí denotačního významu je informace o časovém zařazení denotované entity. Ve většině případů se tento denotační čas aktantu vyjádřeného substantivem shoduje s časem děje predikace – je to tak zvláště v případě přímého původce děje či objektu dějem přímo zasaženého.[22] Některé predikáty, jako např. vzpomínat na x, evokovat x, vybavit se někomu, předpovědět x, ovšem umožňují či přímo vyžadují, aby některý z jejich aktantů nabýval času odlišného od času predikace. Slovo Kazachstánce v příkladu (17) referuje k odpovídající entitě v určité časové rovině, která předchází času příslušné predikace (vzpomněl jsem si na x).[23] Teprve vzhledem k této rovině vzdálenější minulosti pak vyjadřuje současnost adj. hrající.

Čas denotátu nemusí být samozřejmě jen minulý – v příkladu (13) referuje slovo reaktory k předpokládanému denotátu v budoucnosti, k jeho času se pak opět vztahuje relativní předčasnost adjektiva doživší. Podobně ve větě

(18)	Nesplnily se jejich temné předpovědi o krachujícím hospodářství, milionech nezaměstnaných, masové chudobě.

je adjektivem vyjadřována současnost transponovaného děje (byť jen hypotetického) s časem denotátu hospodářství, následujícím po času zanořené predikace předpovědi. Příklady (14) a (15) jsou ukázkou denotace generické: v (14) se přirovnává k jakémukoli jestřábovi bez ohledu na jeho časovou rovinu, avšak přece determinovanému „předčasným“ deverbativem zahlédnuvší tak, že tento libovolný jestřáb musí již ve své časové rovině králíčka „mít zahlédnutého“.

Pokusme se nyní o analýzu typu zastoupeného doklady (7)–(11), kde je časová rovina, k níž adj. -ící/-oucí odkazuje, dána lexikálním vyjádřením (předtím, pak, v červnu, …).

(19 = 10)

Tam byli nastěhováni Romové, žijící dříve v malých komunitách.

Domnívám se, že v souladu s navrženým řešením lze tyto případy vysvětlit takto: hlavní predikace (byli nastěhováni) se účastní aktant Romové₁, jehož čas v tomto případě odpovídá času predikace, neboť jde o dějem přímo zasažený patiens. Dever[135]bativum žijící vytváří zanořenou, nominalizovanou predikaci, jíž se Romové₂ účastní jako agens. Pokud by nebyla přítomna lexikální informace o odlišném času aktantu Romové₂, jeho čas by se bezpříznakově shodoval s časem aktantu Romové₁. V příkladu (19) je však čas aktantu Romové₂ lexikálně, příznakově vyjádřen jako odlišný (dříve); k času tohoto aktantu pak deverbativní adj. -ící vyjadřuje současnost.

Kromě lexikálního určení odlišného času je nepochybně možné i pragmatické či kontextové. Karlíkův (2003) příklad chlapec píšící dopis včera plakal vypadá poněkud abstraktně, ale v situaci několika neznámých přítomných chlapců je fiktivní věta

(20)	Ten chlapec píšící dopis včera plakal.

jistě přijatelná. Čas aktantu chlapec₁, účastnícího se hlavní predikace, odpovídá minulé rovině predikace (včera) plakal. Kontextově, ukázáním (ten) do situace na přítomného chlapce s perem v ruce je dáno, že čas aktantu chlapec₂ je přítomný a k němu (nikoli k času hlavní predikace) se pak vztahuje relativní současnost adj. píšící.

V tomto pojetí je tedy zachován princip, že prostředky -ící/-oucí vyjadřují relativní současnost; nikoli však bezprostředně vzhledem k času predikace, do níž se zapojuje jimi rozvíjený aktant, nýbrž, jak plyne i z jmenného charakteru deverbativ jimi tvořených, přímo k času rozvíjeného aktantu, jenž se v některých případech od času predikace liší. Nejméně o zachycení těchto případů je navržená analýza oproti předchozímu pojetí úspěšnější.

Zbývá podat přesnější popis časového významu aktivních deverbativních adjektiv typu -(v)ší. Předpokládali jsme dosud, že tyto prostředky vyjadřují relativní předčasnost; již příklad (6) ovšem obecnost tohoto tvrzení zpochybnil. Nejinak doklady následující:

(21)	Za tuto stáj závodil celý nedávno skončivší ročník Huleš a není vyloučeno, že by ho mohl pro ten nadcházející nahradit právě Kaláb.
(22)	Lze ji nalézt v Kosmově Kronice české, kde se již k roku 1063 vztahuje zmínka, že hrad Podivín založil jistý Žid Podiva, později přestoupivší na křesťanskou víru.
(23)	S čerstvě odstoupivší socialistickou vládou premiéra Rocarda padl i velký příznivec festivalu, ministr kultury Jacques Lange.

V nich tvar -(v)ší vyjadřuje předčasnost pouze k jedinému časovému bodu – k rovině přítomnosti. Nejde tedy o sémantiku relativní předčasnosti, nýbrž absolutní minulosti.[24] Oproti tomu v jiných dokladech je prostředkem [136]-(v)ší jednoznačně vyjádřena předčasnost v budoucnosti, nikoli tedy absolutní minulost:

(24)	Za nejpravděpodobnější scénář událostí se považuje, že po demisi vlády požádá prezident odstoupivšího premiéra o sestavení vlády nové.
(25)	Obecně je o ně menší zájem než o programová prohlášení republikových vlád, což má svou logiku vzhledem k šířící se vizi rozpadnuvšího se státu. Zatím tu však federace je a postavení federální vlády nelze opomenout.

Poslední dvě skupiny dokladů dokazují, že u adjektiv -(v)ší je nutno připustit morfologickou polysémii. Mohou vyjadřovat jak zařazení jimi vytvářené zanořené predikace do absolutní minulosti, bez vztahu k jiným časovým rovinám (samozřejmě však s možností další, lexikální specifikace času), tak relativní předčasnost – stejně jako u prostředku -ící/-oucí je pak tato relativní předčasnost primárně vztažena k času adjektivem determinovaného aktantu. Tato nenápadná polysémie je podle mého soudu umožněna kromě jisté knižnosti adjektiv -(v)ší především tím, že ve velké většině užití oba tyto významy splývají. Komunikační potřeba totiž mnohem častěji vyžaduje řazení dvou dějů již nastalých (tj. dvou minulých či přítomného a minulého) než dvou dějů budoucích. V nejtypičtějším užití tak děj předčasný současně spadá do absolutní minulosti. Z hlediska systému takto nahodilá statistická převaha pak zřejmě vede v jisté části případů k přehodnocování časového významu tvaru -(v)ší na prostou absolutní minulost.[25]

 

4. Shrnutí

Tradiční výklad, že aktivní deverbativní adjektiva typu -(v)ší a -ící/-oucí vyjadřují předčasnost a současnost vztaženou k času děje příslušného predikátu, se ukázal jako nepostačující, neboť neplatí vždy, a jestliže ve většině případů ano, pak pouze zprostředkovaně. Na základě teoretických důvodů i analýzy korpusových dokladů jsem navrhl podle mého soudu přiměřenější analýzu, vztahující relativní čas těchto adjektiv k času aktantu označeného jimi rozvíjeným jménem. Tento čas není morfologickou kategorií jména, nýbrž součástí denotační informace; jde o fázi existence entity, v níž tato entita vstupuje do predikace. Oproti předchozí je tato analýza úspěšnější nejméně o pokrytí případů, v nichž se čas aktantu tímto adjektivem determinovaného neshoduje s časem predikace (což umožňují některé konkrétní predikáty, [137]např. vzpomínat na x, vybavit se někomu, předpovědět x), popř. v nichž jde u rozvíjeného jména o denotát generický.

U aktivních deverbativních adjektiv typu -(v)ší byla zjištěna morfologická polysémie – kromě běžně uváděného významu relativní předčasnosti se v části jejich užití objevuje význam absolutní minulosti, nevztažený k jiné časové rovině.

Dále jsem se pokusil prakticky ověřit užitečnost kritérií gramatičnosti (uzuálnost, funkčnost, systémovost) prosazovaných F. Štíchou (2008) a posoudit podle nich gramatičnost některých velmi sporadicky tvořených tvarů (především perfektivních tvarů -ící/-oucí, tj. typ vyvrcholící, a imperfektivních tvarů -(v)ší, tj. typ působivší). Domnívám se, že binární řazení prostředků do diskrétních skupin funkční/nefunkční, systémový/nesystémový a v důsledku gramatický/negramatický je málo adekvátní. Uvedené sporadicky tvořené tvary mají v přesně vymezených významech (vyvrcholící – perfektivní následnost, působivší – imperfektivní předčasnost) jisté opodstatnění, jejich funkčnost však není jednoznačná, neboť mají určitou funkční konkurenci v bezpříznakovém vyjádření s lexikální specifikací (např. vrcholící pak; působící předtím). I tehdy, přijmeme-li Štíchova kritéria za nástroj rozhodování, nelze podle mého soudu než tyto a podobné nestandardní prostředky řadit na přechod mezi plnou gramatičností a plnou negramatičností.

Za četné připomínky a podněty pro tuto studii důležité děkuji Evě Lehečkové, Robertu Adamovi a anonymnímu redakčnímu recenzentovi.

 

LITERATURA

AARTS, B., et al. (eds.) (2004): Fuzzy Grammar: A Reader. New York: Oxford University Press.

ČECHOVÁ, M., a kol. (1996): Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV.

Český národní korpus – SYN2006PUB (2006). Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Dostupný z WWW: < http://www.korpus.cz >.

DANEŠ, F. (1979): Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha: Academia, s. 79–91.

FANSELOW, G., et al. (eds.) (2006): Gradience in Grammar. Generative Perspective. New York: Oxford University Press.

JELÍNEK, M. (2003): Transpoziční verbální adjektiva aktivní. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Řada A 51. Brno: Masarykova univerzita, s. 113–123.

KARLÍK, P. (2003): K vnitřní struktuře českých participií. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Řada A 51. Brno: Masarykova univerzita, s. 133–145.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1996): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Lidové noviny.

KOMÁREK, M. (2006): Příspěvky k české morfologii. Olomouc: Periplum.

KOMÁREK, M., et al. (eds.) (1986): Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia.

[138]SVOBODA, K. (1978): K pojetí nedokonavosti a dokonavosti českých sloves. Naše řeč, 61, s. 127–133.

ŠTÍCHA, F. (2008): Uzuálnost, funkčnost a systémovost jako kritéria gramatičnosti: K jednomu typu morfologické derivace (udělajíc – udělající). Slovo a slovesnost, 69, s. 176–191.

VESELÝ, L. (2008): Testy pro zjišťování vidové hodnoty vidového paradigmatu slovesa. Slovo a slovesnost, 69, s. 211–220.

VESELÝ, L. (2009): K takzvaným kapacitivům. Naše řeč, 92, s. 113–121.

---

[1] Viz podrobněji např. Komárek (2006).

[2] Mnohá adjektiva -ící/-oucí procházejí ovšem lexikalizací a nabývají kvalifikačního významu, taková pak do slovesného paradigmatu samozřejmě již nijak nespadají a tato studie se jimi nezabývá. Zůstává však vždy zachována možnost užít tvar -ící/-oucí v původním, transpozičním významu, tak např. vynikající film i film vynikající hereckými výkony.

[3] V teoretickém rámci modifikované valenční teorie to ukazuje Karlík (2003).

[4] Z uvedených charakteristik vyvozuji, že pokud připouštíme v jazykovém popisu možnost přechodných stupňů mezi „čistě slovotvornými“ a „čistě tvaroslovnými“ procesy coby krajními póly, lze deverbativní adjektiva typů -ící/-oucí a -(v)ší umístit na této škále blíže k druhému pólu, a chápat je tak jako součást šíře pojatého morfologického paradigmatu základového slovesa.

[5] Podobně se vyjadřuje Jelínek (2003) – tvary -ící/-oucí podle něj vyjadřují „vlastnost vyplývající z děje, který probíhá současně s dějem přísudkového slovesa“. Méně vhodná je předchozí formulace z téže stati: „označují čas relativní, tj. vztažený k času vyjádřenému přísudkovým slovesem“ – je v ní poněkud zastřena důležitá distinkce gramatického času slovesa a času děje slovesem vyjádřeného. Pozdější mluvnice nepodávají žádné zpřesnění; informace v Češtině – řeči a jazyku jsou zcela minimální, formulace v Příruční mluvnici češtiny je poměrně vágní: tvary -ící/-oucí podle ní „vyjadřují aktuální vykonávání děje“, tvary -(v)ší „vyjadřují, že děj byl činitelem vykonán“.

[6] K ověření této teze korpus není příliš vhodným nástrojem, neboť mezi producenty textů, převážně profesionálními, lze většinou očekávat buď znalost pouček, nebo nepoužívání přechodníků. Přesto i v korpusu SYN2006PUB lze např. mezi cca 250 výskyty sufixu -ouce nalézt příklady propadnouce, vyslechnouce, nenaleznouce, štěknouce. (Nejde přitom o citace starších vývojových fází jazyka ani o tzv. „přechodník budoucí“.)

[7] A to i u typu -(v)ší, o němž MČ mluví jako o „silně knižním“: v korpusu SYN2006PUB má okolo 3000 dokladů, což je odhadem desetkrát více než počet dokladů všech tvarů přechodníku minulého. Silné je zastoupení sportovní i politické publicistiky – vyběhnuvší brankář, sestoupivší mužstvo, odstoupivší ministr apod.

[8] Formální stránka tvoření, v daném ohledu méně zajímavá, ovšem s tímto základem nevystačí – část těchto adjektiv odpovídá právě jen přechodníku, nikoli však tvaru 3. os. pl. préz. Roli nepochybně hraje mj. lexikalizace, působící např., že se vedle tvaru nemohoucí netvoří ani pro původní, transpoziční význam tvar *nemůžoucí. (Cituji ústní postřeh R. Adama.)

[9] K problematičnosti Štíchovy redefinice uzuálnosti se vyjadřuje L. Veselý (2009). Musím také souhlasit s přiléhavou poznámkou recenzenta tohoto článku, že při rozhodování o gramatičnosti nově povšimnutých prostředků takové kritérium vlastně postrádá smysl, neboť je předem splněné. Teoretické posouzení Štíchových kritérií nicméně tato práce přenechává jiným, zaměřujíc se spíše na hodnocení výsledků jejich neutrální aplikace.

[10] Na podobné tvrzení Jelínkovo Štícha odpovídá, že existence perfektiv typu udělající ukazuje, že to neplatí obecně. Dopouští se však přitom podle mého názoru argumentačního kruhu – systémovost sporného prostředku nelze korektně posoudit, pokud již vycházíme z toho, že začleněn v systému je.

[11] Nehodlám zpochybňovat základní princip, že absence dokladu v korpusu neznamená neexistenci v jazyce. Přesto bych rád upozornil na jistý kvalitativní rozdíl: může se ještě relativně snadno stát, že se ve třistamiliónovém korpusu neobjeví některý neobvyklý lexém. Avšak pokud by v něm scházela některá morfologická forma, lze již o její existenci v současném jazyce uvažovat velmi těžko. Tzv. přechodník budoucí jsem v SYN2006PUB nalezl jedině v (parodicko-)archaickém kontextu. Jsem si ovšem vědom všech rezerv: tento korpus plně nereprezentuje současnou psanou češtinu a navíc lze skutečnou absenci tohoto jevu v korpusu těžko spolehlivě prokázat – při nedokonalosti automatického značkování je téměř nemožné prověřit zvláště všechny přechodníky mužského rodu.

[12] Jelínek (2003).

[13] Popř. -ø-š- v nalezených dokladech přinesší, vzrostší, vylezší, -šedší, -jedší; popř. -ø-ø- u mužského minulého přechodníku odpovídajících sloves.

[14] Všechny další doklady pocházejí z korpusu SYN2006PUB, není-li uvedeno jinak.

[15] Systémovost příkladu (3) je ovšem navíc možno napadnout poznámkou, že jde o nepravidelné tvoření od přítomného slovesného kmene. Hypotetická systémová podoba stávší se v korpusu nevyskytuje, forma stavší se v korpusu vyskytuje jen s reflexivní příklonkou od slovesa stát se; tvar stojivší lze snad hájit snahou producenta o sémantické odlišení.

[16] Např. Veselý (2009, s. 115): „… relativním časem perfektiv je předčasnost…“ – Recenzent článku mě ovšem upozornil na některé dřívější zmínky o současnostním užití perfektiv v časových větách; tak Svoboda (1978, s. 131): „… každý děj nedokončený není předčasný k jinému ději, může se realizovat v době děje, jejž uskutečňuje jiný agens, např. Když jsem utekl ze školy, otec pracoval na stavbě…“; také sám Veselý (2008, s. 215): „Někdy však může být souvětím vyjadřováno také současné dosažení, nastolení, nastání dvou závěrových situací (Když maminka dopila svou dvojku červeného, tatínek právě dopil svůj džbánek Mosteckého ležáku.).“

[17] Domnívám se, že potřeba binárního dělení nastává ne v popisu gramatičnosti/negramatičnosti, nýbrž až tam, kde jde o kodifikaci. Štícha (2008, str. 190): „F. Daneš ovšem kritéria noremnosti, adekvátnosti k funkcím a systémovosti vykládá jako atributy spisovného jazyka, nikoli jako atributy gramatičnosti.“ Danešův článek, jejž Štícha využívá, přitom nese název Postoje a hodnotící kritéria při kodifikaci. (Za připomínku děkuji R. Adamovi.) V zahraniční lingvistice, a to včetně stoupenců generativní gramatiky, se v posledních desetiletích na potřebu odstíněnějšího uchopení gramatičnosti rostoucí měrou poukazuje, viz např. Aarts (2004); Fanselow (2006).

[18] Oproti typu -(v)ší je u adj. -ící/-oucí potence k lexikalizaci značná a v leckterém jejich užití nemá otázka relativní současnosti smysl. Tak tomu může snad být i v přítomném příkladě, nic to ale nemění na gramatičnosti příkladu, pokud hostující chápeme jako transpoziční adj. náležející do morfologického paradigmatu základového slovesa.

[19] Poznamenává to i Štícha (2008), aniž však dále sleduje z toho plynoucí důsledky.

[20] Na rozdíl od přechodníků, v dnešní češtině vždy podřízených hlavní predikaci.

[21] Předpokládáme přitom zachování významu podle souvětí (16), tj. že Kazachstánci hráli sprostě při konkrétní příležitosti, nikoli že hrají sprostě vždy.

[22] Je nutno zdůraznit, že zde nejde o tři gramatické časy slovesa – čas predikace a čas denotátu mohou nabývat na kognitivní časové ose nejrůznějších přesněji vymezených hodnot; ve větě (17) jde o dvě různé roviny minulosti.

[23] Ve skutečnosti je zřejmě časová denotační informace o entitě ještě poněkud komplikovanější. Ve vymyšleném příkladě Stále se pamatuji na Václava Havla kráčejícího v krátkých kalhotách na slavnostní inauguraci hrají u denotátu jména Václav Havel roli nejméně dvě různé časové informace: jednak vědomí o komplexním časovém zařazení entity Václav Havel (tj. jeho věk, doba působení apod. – tuto informaci neposkytuje sama výpověď, je zprostředkována nejširším kontextem, společenskými znalostmi), jednak informace o fázi jeho existence, v níž se zapojuje do predikace pamatuji se na x – tu považuji za vztažný bod relativního času deverbativních adjektiv a nazývám zde „časem aktantu“.

[24] Pasáž věty (22) později přestoupivší nelze na rozdíl od zdánlivě analogické pasáže (19) žijící dříve bez interpretačního násilí analyzovat ve výše pojednaném smyslu relativního času – byli bychom totiž nuceni vykládat význam nikoli tak, že „později přestoupil“, nýbrž že přestoupení předcházelo času lexikálně určenému jako později. Zřetelnější je to např. s dosazením konkrétního roku: v roce 1069 přestoupivší.

[25] Vymezovat analogicky druhý, absolutní časový význam (prostá absolutní přítomnost) u formy -ící/-oucí se oproti tomu nezdá účelné. Část případů takto interpretovat jistě lze, ale hypotéza „relativní současnost s časem aktantu“ je všechny pokrývá rovněž. Argumentem pro vydělení druhého významu by byly doklady, v nichž by čas aktantu byl jiný než absolutní přítomnost a tvar -ící/-oucí vyjadřoval absolutní přítomnost bez lexikální či výrazné kontextové signalizace, takové jsem však v korpusu neobjevil a nepovažuji je za pravděpodobné.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
radioc@seznam.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 3, pp. 125-138

Previous Luboš Veselý: Ke slovesnému vidu v češtině

Next Robert Adam: Kolikátý je mezi čtvrtým a pátým?