Časopis Naše řeč
en cz

Ke slovesnému vidu v češtině

Luboš Veselý

[Články]

(pdf)

On verbal aspect in Czech

This article briefly treats the system of Czech verbal aspect. The author touches upon several important matters which have been the subject of research on Czech verbal aspect. The text contains the following sections: 1. basic delimitation of the aspectual category; 2. two types of verbal pairs; 3. the task of prefixation (or verbal prefixes) in the system of verbal aspect; 4. biaspectual verbs; 5. aspectual non-parity.

Key words: biaspectual verbs, prefixation, verbal aspect
Klíčová slova: obouvidová slovesa, prefixace, slovesný vid

[1]Úkolem této stati je stručně pojednat o systému českého vidu. Text nemálo těží z poznatků, k nimž dospěla česká aspektologie, a snaží se dotknout alespoň několika důležitých otázek, které byly v bádání o českém vidu řešeny. Toto pojednání však rozhodně není jen výběrem z toho, k čemu se v české aspektologické tradici dospělo, nýbrž prezentuje i vlastní pojetí jednotlivých jevů a vlastní poznatky. Některé autorovy názory a některá jeho řešení jednotlivých problémů by mohly být impulzem jednak k znovuotevření diskuse o těch otázkách, jimž bylo věnováno již mnoho pozornosti, jednak k domýšlení těch otázek, jimž se zatím tolik pozornosti nedostalo.

 

1. Základní vymezení kategorie vidu

Vid je gramatická kategorie slovesa založená na rozlišování významů dokonavosti (perfektivnosti) a nedokonavosti (imperfektivnosti). Centrem vidové soustavy češtiny je tzv. korelační řada neboli řada slovesných dvojic, vidových dvojic (párů), jejichž členy mají stejný lexikální význam, liší se pouze videm a jsou ve vzájemném vztahu privativní opozice (např. uklidit dok.uklízet nedok., zavřít dok.zavírat nedok., propracovat dok.propracovávat nedok., křtít nedok.pokřtít dok., křísit nedok.vzkřísit dok., ničit nedok.zničit dok.).[2] Příznakovým členem vidové korelace je perfektivum, bezpříznakovým imperfektivum.

 

[114]Exkurz o příznakovosti a bezpříznakovosti

Příznakovým členem privativní opozice je ten člen, který vždy nutně vyjadřuje jeden ze dvou opozičních významů konstituujících, zakládajících příslušnou gramatickou kategorii. K němu bezpříznakovým je ten člen, který platnost tohoto významu ani nutně netvrdí, ani nutně nevylučuje a zároveň je jediným prostředkem pro vyjádření druhého opozičního významu.[3] Podle tohoto pojetí tedy perfektivem vždy vyjadřujeme dokonavost (Pane vrchní, zaplatím) a imperfektivum můžeme použít jednak k vyjádření nedokonavosti (Když jsem včera platil, pohádal jsem se s vrchním), jednak k vyjádření dokonavosti („Vy už jste mi to platil?“ ptá se vrchní odcházejícího hosta).

Možnost aplikovat protiklad příznakovosti a bezpříznakovosti na kategorii vidu (a nejen na ni) významně zpochybnil Dokulil (1958); tím, o čem pochybuje, není příznakovost perfektiv, nýbrž bezpříznakovost imperfektiv. Záleží samozřejmě na tom, jak protiklad příznakový versus bezpříznakový člen definujeme, jaké nutné podmínky, resp. konstitutivní rysy pro něj stanovíme. Zdá se, že někteří lingvisté považují relaci perfektivum–imperfektivum za relaci příznakový–bezpříznakový člen především proto, že imperfektiva vyjadřují „pouze“ probíhající spění k závěrové situaci a nevyjadřují se k jejímu následnému dosažení, či nedosažení.[4] Podstata bezpříznakovosti imperfektiv tedy bývá spatřována v tom (popř. především v tom), že z významu probíhajícího spění/směřování neplyne nic o následném dosažení/nedosažení závěrové situace čili o významu považovaném za příznakový, za příznak (formulaci naznačující takovéto chápání lze nalézt např. i u Daneše a Hlavsy, 1987, s. 71n.). Dokulil však stanovuje (a podle mě oprávněně) jako nutnou podmínku pro vztah příznakovost–bezpříznakovost to, aby byl člen bezpříznakový za jistých podmínek (kontextových a/nebo situačních) schopen vyjádřit přímo význam vlastní opozičnímu členu příznakovému (1958, s. 89n.). Pro kategorii vidu to znamená, že by imperfektivum mělo být za jistých podmínek schopno plnit funkci perfektiva, že by mělo být schopno přímo a zřetelně vyjádřit význam dosažení závěrové situace. Případná bezpříznakovost imperfektiva by tedy měla spočívat nikoliv v tom, že z významu probíhajícího spění neplyne nic o následném dosažení/nedosažení závěrové situace, nýbrž v tom (a právě v tom), že by imperfektivum mělo být schopno vyjad[115]řovat oba významy konstituující gramatickou kategorii vidu (v užším smyslu), jednou probíhající spění (jako svůj hlavní význam), jindy dosažení závěrové situace (jako jediný, nutný vidový význam perfektiva).

Domnívám se, že Dokulilova pochybnost o možnosti aplikovat protiklad příznakovosti a bezpříznakovosti na kategorii vidu není neoprávněná, a myslím, že bude třeba tuto věc ještě důkladně prověřit.[5] Zde uvedu jen dva případy, které (zdá se) vyhovují Dokulilovu požadavku, aby člen bezpříznakový (imperfektivum) byl schopen přímo vyjádřit význam členu příznakového (perfektiva). Vraťme se k výše uvedenému případu „Vy už jste mi to platil?“ ptá se vrchní odcházejícího hosta. Tazateli zde nejde o nedokonavost, o průběh placení, ale zajímá ho, zda bylo zaplaceno, zda byl děj doveden ke svému závěru, zda byl dokonán. O tom svědčí to, že by bylo od hosta nekorektní odpovědět na tuto otázku „Ano.“ např. tehdy, když by už předtím vrchnímu peníze dával (takže by už probíhal proces placení), ale ten by si je (byv vyrušen hostem od vedlejšího stolu) nakonec nevzal. Druhý případ: „Nepůjčoval jsi mi včera nějaké peníze? Nemám ti něco vracet?“ ptá se Petr Pavla. Petr se zcela určitě ptá na dokonavost, jde mu o potvrzení, anebo vyvrácení dosažení závěrové situace mutačního děje půjčky. Proto by bylo od Pavla nekorektní odpovědět „Ano, půjčoval.“ např. tehdy, když by sice předešlého dne Petrovi peníze nabízel a dával (takže by už probíhalo spění k závěrové situaci), ale ten by je nakonec přece jenom odmítl.

Periferii vidové soustavy tvoří jednak slovesa jednovidová (vidově defektivní/nepárová, např. ležet, stát, pracovat; nasmát se, poroznášet), jednak slovesa obouvidová (biaspektuální, vidově homonymní, např. obětovat, věnovat, informovat, inspirovat). Centrum vidové soustavy, korelační řada, je založeno na mutačních (událostních) slovesech neboli na dějových slovesech vyjadřujících přechod ze situace výchozí do situace závěrové.[6] Na základě těchto sloves lze dobře vymezit význam dokonavosti a nedokonavosti. Dokonavé členy korelační řady implikují dosažení závěrové situace mutačního děje, kdežto hlavním významem členů nedokonavých je probíhající spění/směřování k závěrové situaci (srov. Daneš, 1985, s. 17n.).[7]

 

[116]Pokus o přesnější vymezení významů dokonavosti a nedokonavosti

Jak perfektiva, tak imperfektiva vidově párových mutačních slovesných lexémů označují celou mutaci, celý přechod ze situace výchozí do situace závěrové, to znamená, že označují jak závěrovou situaci, tak i to, co jí předchází, tedy spění/směřování k ní. Proto můžeme hovořit o totožnosti lexikálního významu, která je nutnou podmínkou pro to, abychom mohli vid považovat za gramatickou kategorii. Podstata rozdílu mezi dokonavostí a nedokonavostí spočívá v tom, jak perfektiva a imperfektiva na popsaném lexikálním významu operují, co vypovídají o závěrové situaci a o spění/směřování k ní. Perfektiva označují závěrovou situaci jako dosaženou/nastolenou/nastalou a směřování k ní jako již proběhlé, došlé svého „vrcholu“. Imperfektiva (je-li jich užito v souladu s jejich základní funkcí, tedy skutečně nedokonavě) označují spění/směřování k závěrové situaci jako probíhající a závěrovou situaci jako zatím nedosaženou.[8]

 

2. Dva typy vidových dvojic

Tradičně se rozlišují dva typy vidových dvojic – vidové dvojice pravé a vidové dvojice nepravé.[9] Pravá vidová dvojice je taková stejnovýznamová slovesná dvojice, jejíž imperfektivum bylo vytvořeno z perfektiva tzv. resufixací neboli změnou, popř. i rozšířením kmenotvorné přípony (ponořit → ponořovat, vypracovat → vypracovávat, opsat → opisovat, hodit → házet). Jak vidno, průvodním jevem imperfektivizace může být i změna fonémového složení kořene základového slovesa[10]. Nepravá vidová dvojice je taková stejnovýznamová slovesná dvojice, jejíž perfektivum bylo vytvořeno z imperfektiva prefixací (ničit → zničit, blížit se → přiblížit se, psát → napsat). Členy pravých vidových dvojic považuji za gramatické tvary (slovoformy) téhož lexému, kdežto členy nepravých vidových dvojic pokládám za reprezentanty dvou různých lexémů.[11] Imperfektivizační (deperfektivizační[12]) resufixace je tedy proces gramatický, kdežto prefixace proces slovotvorný – nevytváří nové gramatické tvary (k fundujícímu slovesu), ale nová slova, nové lexikální jednotky. Existen[117]ce nepravých vidových dvojic je do značné míry závislá na existenci jevu, který se označuje termínem „subsumpce“. Podstatou subsumpce je to, že význam předpony prefigovaného slovesa (např. ukrást) je obsažen, zahrnut (subsumován) i v slovese základovém (krást).[13] V důsledku toho mají obě slovesa (základové nedokonavé a prefigované dokonavé) týž lexikální význam, a tak mohou plnit funkci vidové dvojice.

Technickou podstatou imperfektivizace je to, že je dokonavému slovesu přidělena nová dvojice kmenotvorných přípon (přípona pro kmen prézentní a přípona pro kmen minulý, infinitivní), a tak je vytvořeno sloveso nedokonavé (zasad-í-š, zasad-i-l x zasaz-uje-š, zasaz-ova-l). Se změnou kmenotvorných přípon může být spojena i změna osobních a číselných koncovek u tvarů verba finita (vyber-u x vybírá-m). A jak už bylo řečeno výše, při imperfektivizaci často dochází i k alternacím (střídání) kořenných fonémů (např. /vyplaťit/ → /vyplácet/, /zahoďit/ → /zahazovat/, /nafouknout/ → /nafukovat/). Imperfektivizaci lze často popsat také jako převedení slovesa k jinému konjugačnímu typu – kupř. v případě dvojice zasadit – zasazovat jde o to, že k perfektivu časovanému podle vzoru prosit bylo přitvořeno imperfektivum časované podle vzoru kupovat. Pro vytváření nedokonavých protějšků jsou využívány konjugační typy kupovat, sázet a dělat. To, kterého typu bude v konkrétním případě využito, záleží na tom, ke kterému konjugačnímu typu dané perfektivum patří. Tak např. perfektiva časovaná podle vzoru brát mají imperfektiva podle vzoru dělat (nabrat → nabírat), perfektiva časovaná podle vzoru krýt mají imperfektiva podle vzoru dělat (přikrýt → přikrývat) a perfektiva časovaná podle vzoru prosit mají imperfektiva podle vzoru sázet (vyrazit → vyrážet), popř. podle vzoru kupovat (očistit → očišťovat).

 

3. Úloha prefixace (resp. slovesných předpon) v systému slovesného vidu

To, jakým způsobem se slovesné předpony podílejí na utváření vidové soustavy češtiny (jaké místo v ní zaujímají a jaké funkce v ní plní), bylo předmětem již mnoha úvah a diskusí a můžeme konstatovat, že v této otázce nikdy nebylo a dosud není obecné shody.

Předponám se většinou přisuzuje dvojí funkce: jednak jsou považovány za prostředky slovotvorné (za morfémy nesoucí lexikální význam), jednak za prostředky gramatické (za morfémy nesoucí význam vidu). Tvrdívá se také, že někdy předpony fungují pouze jako gramatické, tvarotvorné morfémy nesoucí pouze význam vidu. V takových případech se hovoří o tzv. prostě (čistě) vidových předponách nebo o předponách (lexikálně) prázdných.[14]

[118]K přesvědčení o existenci prostě vidových předpon vedly a vedou slovesné dvojice jako psát – napsat, dělat – udělat, vařit – uvařit, smažit – usmažit, mizet – zmizet, ničit – zničit, černat – zčernat, krást – ukrást, platit – zaplatit nebo blížit se – přiblížit se. Za významný indikátor prostě vidového statusu uvedených předpon je považována absence (popř. velmi nízká frekvence) sekundárních imperfektiv k příslušným dokonavým slovesům.[15] Slovesné dvojice tohoto typu tedy bývají pojímány jako gramatické vidové páry, jako gramatické tvary téhož lexému. Bývají interpretovány dvěma způsoby, podle nichž je můžeme rozdělit do dvou skupin.[16] O první skupině platí, že je předpona dokonavého slovesa subsumpční neboli že opakuje lexikální význam, který je implicitně přítomen i ve fundujícím slovese (např. význam předpony při-, popsatelný jako ‚směřování k něčemu‘, má i sloveso blížit se). O druhé skupině se soudí, že předpona nemá žádný lexikální význam, že má jen význam vidu. Uvádějí se třeba dvojice psát – napsat, rodit se – narodit se, vařit – uvařit, péct – upéct, plést – uplést, šít – ušít.

Pro prostě vidový status subsumpčních předpon se argumentuje např. takto: „[…] prefix vyjadřuje významový rys, který je součástí sémantiky slovesného významu samého. V takových případech se prefix jeví navenek jako lexikálně prázdný, prostě vidový“ (Šlosar, 1986, s. 339). Tato argumentace podle mě obsahuje rozpor, pro který ji nelze přijmout. Není možné současně tvrdit, že určitá předpona lexikální význam má i nemá. Nelze tvrdit, že ho vlastně jakoby nemá proto, že jde o význam opakovaný (neboli implicitně přítomný i ve fundujícím slovese). Kupř. subsumpční předpona při- ve slovese přiblížit se nese svůj lexikální význam úplně stejně, jako ho nese (nesubsumpční) předpona při- ve slovese přiskočit. Jde o dvě realizace téže předpony. Můžeme tedy prohlásit, že tzv. subsumpční předpony nejsou předponami prostě vidovými – jednoduše proto, že nesou lexikální (nevidový) význam.

Nyní uvažujme o druhé skupině nepravých vidových dvojic a o těch perfektivech, jejichž předpony bývají považovány za skutečně lexikálně prázdné. Domnívám se, že u značného počtu předpon (o nichž se soudí, že jsou lexikálně vyprázdněné) je deklarovaná nepřítomnost lexikálního významu dosti sporná. Podíváme-li se např. na výše uvedené dvojice, zjistíme, že: předponu na- slovesa napsat lze usouvztažnit s předložkou na (napsat něco na papír) se zřejmým prostorovým významem; také předpona na- slovesa narodit se má svůj korelát v předložce (rodíme se na svět); význam předpony u- sloves uvařit, upéct, uplést, ušít atp. popsal M. Komárek adek[119]vátně jako ‚vytváření, přizpůsobování předpokladů, umělé zpracování materiálu‘ (Komárek, 2002, s. 138n.). Připusťme však nyní, že opravdu existují taková perfektiva nepravých vidových dvojic, jejichž předponám je obtížné (popř. i nemožné) přisoudit nějaký lexikální význam. Vezměme např. sloveso skončit (končit → skončit → 0). Bylo by asi násilné přisuzovat jeho předponě (ze synchronního hlediska) význam ‚odněkud pryč‘, jak je to bez obtíží možné kupř. u sloves setřít, smýt nebo seškrábat. Povědomí o původním významu předpony se u slovesa skončit téměř nebo zcela vytratilo; právě tomuto jevu se říká významové vyprázdnění předpony.[17] K tomuto tzv. významovému vyprázdnění dochází během procesu opakovaného užívání slovesa a je důsledkem odloučení lexikálního významu slovesa od jeho původního významu slovotvorného. Jsem toho názoru, že příslušné (lexikálně vyprázdněné) předpony nezakládají soubor tvarotvorných morfémů, které by byly k dispozici pro vytváření pravých dokonavých protějšků. Jsou to „jen“ realizace slovotvorných předponových morfémů, jimž je (z právě uvedených důvodů) obtížné, popř. i nemožné, přisoudit některý z významových rysů slovesa, v němž jsou obsaženy.

Jako největší kandidát na prostě vidovou předponu bývá uváděna předpona z-/ze-. K tomuto stanovisku vedou slovesné dvojice jako měnit se – změnit se, kazit se – zkazit se, žloutnout – zežloutnout, tloustnout – ztloustnout a značný vliv mají i přejímky jako např. pacifikovat – zpacifikovat nebo likvidovat – zlikvidovat. Oba členy dvojic tohoto typu jsou právem považovány za nositele téhož lexikálního významu a jediný rozdíl je právem spatřován pouze ve vidu. Působí i to, že se k dokonavému členu nepřitváří (nebo snad jen výjimečně) další nedokonavý protějšek (změnit se → 0, zkazit se → 0, ztloustnout → 0). Je však třeba si uvědomit, že předpona z-/ze- má i v těchto případech svůj lexikální (nevidový) význam. Ten bývá popisován jako ‚změna stavu‘, přičemž změnu stavu můžeme popsat také jako ‚přechod účastníka děje z jedné kvality (či z jednoho stavu) v kvalitu jinou (resp. ve stav jiný)‘. Tento význam přechodu je přítomen jak v členu dokonavém, tak i v členu nedokonavém, a tudíž nemůže být totožný s významem dokonavosti, kterou jsme výše definovali jako dosažení závěrové situace mutačního děje. Zvýraznění předložky z kurzivou v definici změny stavu není náhodné. Má nás upozornit na významovou korespondenci mezi předponou z-/ze- a předložkou z/ze. Tak jako lze o významové korespondenci mezi předponou a předložkou hovořit v případech jako namířit na terč, odejít od stolu nebo přistoupit k tanečníkovi, lze o ní hovořit i v souvislosti se slovesy jako změnit se, zkazit se nebo zežloutnout. Významy těchto sloves lze totiž popsat asi takto: měnit se / změnit se = ‚stávat se / stát se z nějakého nějakým jiným‘, kazit se / zkazit se = ‚stávat se / stát se z dobrého špatným‘, žloutnout/zežloutnout = ‚stávat se / stát se z nežlutého žlutým‘. Předpona z-/ze- a předložka z/ze jsou tedy [120]významově shodné, vyjadřují přechod z nějakého východiska někam jinam. Tento významový rys je přítomen jak v uvedených perfektivech, tak v imperfektivech. Předpona z-/ze- v nepravých vidových dvojicích typu měnit se – změnit se je tedy subsumpční, a tudíž ji nelze pokládat za prostě vidovou (viz výše).

Nyní si položme otázku, zda jsou předpony morfémy (a tedy jednotky znakové povahy), jejichž označovaným je vid.[18] Především je třeba uvědomit si toto: mají-li být předpony ve slovesech jako vylít, spojit, slepit, zmírnit atd. nositeli vidového významu, pak by muselo jít o význam dokonavosti. S tím však nekoresponduje ta skutečnost, že jsou tyto předpony přítomny i ve slovesech vylévat, spojovat, slepovat, zmírňovat atd., a tedy ve slovesech nedokonavých. Tvrdívá-li se tedy, že předpony mají jednak význam lexikální, jednak význam gramatický (vidový), zapomíná se na jeden podstatný rozdíl: lexikální význam určité předpony, jejímž připojením došlo k vytvoření perfektiva, je přítomen i ve všech derivátech, které jsou od tohoto perfektiva (přímo nebo nepřímo) odvozeny. Příklad: připojením předpony vy- s lexikálním významem ‚směřování ven z něčeho‘ bylo vytvořeno perfektivum vypsat a tento význam je přítomen i ve všech jeho (přímých i nepřímých) derivátech: vypisovat, dovypisovat, vypisovávat, vypsání, vypisování, výpis, … Proto můžeme oprávněně tvrdit, že jsou předpony morfémy, jejichž označovaným je lexikální význam; jejich přítomnost ve slově či tvaru totiž zaručuje, zajišťuje, implikuje, že dané slovo či tvar příslušný, odpovídající lexikální význam opravdu má. Jiný je však poměr mezi předponami a významem dokonavosti. Vezměme např. trojici plnit nedok.vyplnit dok.vyplňovat nedok. Uvnitř nedokonavého slovesa vyplňovat předpona vy- rozhodně nenese význam dokonavého vidu. A jestliže ho nenese tady, proč bychom si měli myslet, že ho nese v dokonavém slovese vyplnit? Právě popsaný rozdíl mezi vztahem předpona – lexikální význam a vztahem předpona – význam dokonavosti by neměl být přehlížen.

Tvrdím, že dokonavá prefigovaná slovesa jsou dokonavá ne proto, že by obsahovala předponový morfém nesoucí význam dokonavého vidu, nýbrž proto (a jenom proto), že byla vytvořena prefixací. To je podstatný rozdíl. Při prefixaci je předpona brána z repertoáru slovotvorných prostředků a i se svým lexikálním významem (a bez významu vidového) je připojována k paradigmatu fundujícího slovesa. Tak je založen nový slovesný lexém, a proto je prefixace procesem slovotvorným. Její podíl na utváření gramatického systému vidu je vymezen především tím, že produkuje dokonavé soubory tvarů (zakládající nový slovesný lexém), k nimž je pak možno přitvářet nedokonavé protějšky a tak vytvářet pravé vidové dvojice. O všech předponách (není výjimky) platí, že nenesou význam dokonavého vidu. Ani předpony vytvářející perfektiva nepravých vidových dvojic nejsou výjimkou – není [121]důvod hodnotit je jinak než předpony ostatní. Ani tehdy, když se k daným perfektivům nepřitvářejí pravé imperfektivní protějšky: kupř. o předponě z- ve slovese zkazit se (kazit se → zkazit se → 0) platí totéž co o předponě z- ve slovese zlepšit se (lepšit se → zlepšit se → zlepšovat se) – jsou to dvě realizace téhož slovotvorného prostředku, který není znakem vidového významu.

Dlužno dodat, že ani kmenotvorné přípony účastnící se vytváření sekundárních imperfektiv (neboli gramatického procesu imperfektivizace) nejsou nositeli vidového významu, v tomto případě významu nedokonavosti. Např. přípona -ova-, sloužící k vytváření pravých nedokonavých protějšků, je přítomna i v dokonavých slovesech, která se od těchto protějšků vytvářejí prefixací (vypsat dok.vypisovat nedok.dovypisovat dok.). Totéž -ova- je přítomno např. i v perfektivech jako vymalovat, narýsovat, prostudovat atp. Proto ho stěží můžeme považovat za znak nedokonavosti. To platí o všech kmenotvorných příponách sloužících k vytváření sekundárních imperfektiv (k vytváření pravých vidových dvojic).

 

4. Obouvidová slovesa

Obouvidové sloveso chápu jako dvě homonymní vidová paradigmata, jedno nedokonavé a jedno dokonavé (resuscitovat nedok.resuscitovat dok.). Paradigma nedokonavé obsahuje tvary perifrastického futura a infinitiv spojovatelný s fázovými slovesy (budeme resuscitovat, začneme resuscitovat), paradigma dokonavé neobsahuje tvary perifrastického futura a jeho infinitiv není spojovatelný s fázovými slovesy (srov. Komárek, 2002, s. 137). I obouvidová slovesa tedy vytvářejí vidové dvojice, ovšem takové, které neodpovídají ani definici vidové dvojice pravé, ani definici vidové dvojice nepravé. Od pravých i nepravých dvojic se liší tím, že mezi jejich členy není vztah fundace (že jeden není odvozen z druhého). S pravými dvojicemi mají společné to, že jsou jejich členy gramatickými tvary téhož lexému. Zaveďme pro tyto vidové dvojice termín „vidové dvojice homonymní“. A jelikož obouvidová slovesa vytvářejí vidové dvojice (páry), neřadím je mezi slovesa vidově nepárová. Považuji je za účastníky korelační řady. Přesto je však umisťuji na periferii vidového systému, a to právě pro jejich homonymnost, a tudíž neschopnost (resp. velmi omezenou schopnost)[19] jednoznačně signalizovat vid. Tato nejednoznačnost se řeší vytvářením nových nepravých vidových dvojic. Ty se tvoří tak, že se připojí subsumpční předpona k nedokonavému paradigmatu obouvidového slovesa (kupř. excerpovat nedok.vyexcerpovat, implementovat nedok.vimplementovat, realizovat nedok.zrealizovat). Tzv. ztrátu obouvidovosti pak interpretuji jako mizení dokonavého homonymního paradigmatu v důsledku stále častějšího užívání předponové odvozeniny mající status nepravého dokonavého protějšku. Jde o proces velmi pozvolný – homonymní perfektivum se udržuje, i když už dávno existuje jeho [122]konkurent, předponová odvozenina se subsumpčním prefixem. Dobrým příkladem je perfektivum realizovat: až realizujeme/zrealizujeme všechna svá přání, budeme spokojeni; příkladem úplné ztráty obouvidovosti je např. sloveso likvidovat: *než likvidujete všechen ten nepořádek, pořádně se zapotíte.

Vytváření nepravých dokonavých protějšků se subsumpční předponou není jediný způsob, kterým se řeší homonymie nedokonavého a dokonavého paradigmatu obouvidových sloves. Recepčně náročnější bývá homonymie dokonavého prézentu (např. analyzujeme dok. = provedeme analýzu) a nedokonavého prézentu (např. analyzujeme nedok. = provádíme analýzu). V důsledku této homonymie nemusí být vždy zřejmé, zda se hovoří o budoucím dosažení závěrové situace nějakého děje (dokonavý prézens), anebo o aktuálním, právě probíhajícím spění, směřování k závěrové situaci nějakého děje (nedokonavý prézens). Tato skutečnost pravděpodobně vede k tomu, že se místo homonymního dokonavého prézentu leckdy užije perifrastického futura nedokonavého homonymního paradigmatu (např. místo O zdravotním stavu pana exprezidenta vás informujeme se řekne O zdravotním stavu pana exprezidenta vás budeme informovat). Místo nejednoznačnosti vidové i časové tu pak máme jen nejednoznačnost vidovou. Vyjádřením dokonavosti je pověřeno bezpříznakové sloveso nedokonavé: např. věta O případném propuštění pana exprezidenta do domácího léčení vás budeme okamžitě informovat má být čtena takto: O případném propuštění … vám okamžitě podáme informaci; nikoliv takto: O případném propuštění … vám okamžitě budeme podávat informaci.[20]

Jev, o kterém bylo právě pojednáno (konkurence mezi dokonavým prézentem a perifrastickým futurem u obouvidových sloves), bude ještě třeba soustavně empiricky ověřovat a detailně prozkoumat. Bude např. třeba zjistit, zda platí následující hypotéza: k užívání perifrastického futura za účelem vyjádření budoucího dosažení závěrové situace dochází především tehdy, jestliže k nedokonavému homonymnímu paradigmatu dosud neexistuje nepravý dokonavý protějšek nebo jestliže se takový protějšek vytváří jen okazionálně, sporadicky, a nestal se ještě pevnou součástí jazykového systému. S touto hypotézou je pravděpodobně v souladu právě výše uvedené sloveso informovat (*zinformovat).

 

5. Vidová nepárovost

O vidovou nepárovost jde tehdy, když se určitý slovesný lexém neúčastní vidové korelace, když nevytváří vidovou dvojici (pár). Sloveso bez dokonavého protějšku [123]nazýváme imperfektivum tantum (klečet, běžet, přemýšlet), sloveso bez nedokonavého protějšku nazýváme perfektivum tantum (pozabíjet, nastřílet, zalyžovat si).

Bezpředponová nedokonavá slovesa konstituující nepravé vidové dvojice nepovažuji za slovesa vidově nepárová, třebaže k nim skutečný gramatický vidový protějšek neexistuje. Podstatné je pro mě to, že jsou členy páru (např. stárnout – zestárnout). Mezi slovesa vidově nepárová neřadím (jak už bylo řečeno výše) ani obouvidová slovesa, poněvadž byla definována jako dva homonymní vidové soubory tvarů. Jejich neřazení k slovesům nepárovým má i tu výhodu, že je tak činěn rozdíl mezi slovesy jako informovat a koexistovat (informovat nedok.informovat dok. versus koexistovat nedok. – 0).

Za vidově nepárová slovesa pokládám např. členy takových slovesných dvojic, jako je vyskytnout se (‚objevit se někde‘) – vyskytovat se (‚nacházet se někde‘). Takové slovesné dvojice jsou vidovými dvojicemi jenom formálně, jejich imperfektiva totiž nesplňují podmínku (lexikálně) významové totožnosti s fundujícím perfektivem – jsou to slovesa nedějová, kdežto jejich derivační základy mají význam mutace. Prototypickými vidovými dvojicemi nejsou ani slovesné dvojice jako opřít se – opírat se nebo dotknout se – dotýkat se, protože jejich imperfektiva jen zřídkakdy či výjimečně vyjadřují vlastní význam nedokonavosti, kterým je probíhající spění k závěrové situaci. Jejich významem je téměř vždy stav, který nastává současně s dosažením příslušné závěrové situace, označují vlastně trvání této závěrové situace (Opírá se o zeď a kouří = Je opřen o zeď a kouří; Seděli nehnutě tak, že se navzájem dotýkali rameny = Byli v kontaktu rameny), popř. vyjadřují opakování děje (Při prohlídce zámku se dotýkali exponátů).

Vidová nepárovost má různé příčiny, podle nichž lze rozlišovat různé její typy. Nejčastější příčinou je sémantika slovesa, méně častou jeho forma (jeho fonémové složení). Z definice dokonavosti a nedokonavosti plyne, že nutnou podmínkou vidové párovosti je mutační význam slovesa. Proto jsou slovesa nedějová (sousedit, stát, nacházet se) a dějová slovesa označující jednoduché, nemutační procesy (pracovat, mluvit, hádat se) nutně slovesy vidově nepárovými.

Někdy je sloveso vidově nepárové, i když vytvoření jeho vidového protějšku nebrání ani sémantika, ani forma. Jako příklad nám může posloužit sloveso spasit: i když je mutační (znamená přechod ze stavu oddálení od Boha do stavu přebývání ve společenství s Bohem) a i když jeho fonémové složení neznemožňuje přitvoření nedokonavého protějšku (zhasit → zhášet, zatarasit → zatarasovat), je sloveso spasit vidově nepárové.

 

Slovo závěrem

Předložil jsem čtenáři stať, která nemá (v důsledku svého původního zaměření, viz pozn. 1) jednotný charakter. Obsahuje pasáže pojednávající o věcech dosti známých (viz např. oddíl o pravých a nepravých vidových dvojicích). Jejich smysl je [124]především v tom, že se v nich známému obsahu dostává přece jen poněkud jiného formulačního ztvárnění. Obsahuje však i řadu pasáží, v nichž se autor snaží předkládat nové argumenty, přispívat k domýšlení některých otázek a také nastolovat otázky nové (viz např. oddíl o předponách či oddíl o obouvidových slovesech). Právě tyto pasáže jsou těžištěm předloženého textu.

 

LITERATURA

DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha: Academia.

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. (1987): Větné vzorce v češtině. Praha: Academia.

DOKULIL, M. (1958): K otázce morfologických protikladů. Slovo a slovesnost, 19, s. 81–103.

DOSTÁL, A. (1954): Studie o vidovém systému v staroslověnštině. Praha: SPN.

ISAČENKO, A. V. (1960): Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje. Slovo a slovesnost, 21, s. 9–16.

JAKOBSON, R. O. (1971): Zur Struktur des russischen Verbums. In: Selected writings II. The Hague – Paris: Mouton, s. 3–15.

KOMÁREK, M. (2002): Ke vztahu mezi videm a tzv. způsoby slovesného děje. In: Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 4. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 135–140.

KOMÁREK, M. (2006): Prefixace a slovesný vid (K prefixům prostě vidovým a subsumpci). In: Příspěvky k české morfologii. Olomouc: Periplum, s. 183–195.

KOPEČNÝ, F. (1962): Slovesný vid v češtině. Praha: ČSAV.

MASLOV, J. S. (1963): Morfologija glagol’nogo vida v sovremennom bolgarskom literaturnom jazyke. Moskva – Leningrad: Izdatel’stvo akademii nauk SSSR.

Mluvnice češtiny 2 (1986). Praha: Academia.

POLDAUF, I. (1954): Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině. Slovo a slovesnost, 15, s. 49–65.

SEKANINOVÁ, E. (1980): Sémantická analýza predponového slovesa v ruštině a slovenčině. Bratislava: Veda.

ŠLOSAR, D. (1981): Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno: Univerzita J. E. Purkyně.

ŠLOSAR, D. (1986): Slovotvorba. In: A. Lamprecht – D. Šlosar – J. Bauer, Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN, s. 251–340.

Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (1975). Slovo a slovesnost, 36, s. 18–46.


[1] Tento text jsem připravoval jako kapitolu do knihy Kapitoly z české gramatiky (Štícha, v tisku). Jejím úkolem mělo být stručné představení kategorie vidu širší veřejnosti. Nakonec jsem se však rozhodl kapitolu v knize nepublikovat. Aby má práce nebyla zbytečná, text jsem přepracoval a nabídl ho Naší řeči. Přesto mu však zůstaly rysy vyplývající z jeho původního určení.

[2] Hovořím-li o vidových dvojicích, nemám na mysli jen reprezentativní (slovníkové) formy infinitivu, nýbrž celá paradigmata, celé tvarové soubory (např. uklidím, uklidíš, …, uklidil jsem, …, ukliď atd. x uklízím, uklízíš, …, uklízel jsem, …, uklízej atd.).

[3] Příslušná gramatická kategorie nemusí nutně sestávat jen z těchto dvou významů, mohou ji konstituovat ještě další opoziční významy.

K pojetí protikladu příznakovost–bezpříznakovost (nejen u vidu) srov. např. Jakobson (1971, s. 15), Dostál (1954, s. 15n.), Kopečný (1962, s. 8–10).

[4] Viz vymezení vidových významů na straně 115.

[5] A nejen u vidu. Mějme např. takovýto dialog: A: Máte děti? B: Ano. A: Kolik? B: Jedno. Kladná odpověď je v tomto případě korektní, což ovšem znamená, že zde plurálu nebylo užito příznakově.

[6] Kupř. sloveso zbourat ve větě Zbourali mu rodný dům vyjadřuje, že dům, který stál (byl, existoval; výchozí situace), už nestojí (není, neexistuje; závěrová situace). Nebo sloveso dopsat ve větě Na učitelův pokyn žáci dopsali vyjadřuje, že žáci, kteří psali (výchozí situace), už nepíší (závěrová situace).

[7] Domnívám se, že je třeba definovat vidové významy právě na základě těch sloves, která tvoří centrum vidové soustavy, neboli těch sloves, u kterých se vidový protiklad opravdu realizuje. Kdybychom při definování dokonavosti a nedokonavosti přihlíželi i k slovesům vidově nepárovým (např. k slovesům stavovým, jako stát, sedět, nebo k slovesům omezovacím, jako postát, posedět), ztratila by se podstata obou významů.

[8] K tomu však ještě dodávám: lze se setkávat i s takovými případy užití perfektiva, při nichž je pozornost soustředěna výhradně na dosažení závěrové situace, popř. na koncovou fázi daného mutačního děje (Opravuju mu ten sporák už od rána. Hrozná práce! Až teprve před chvílí jsem ho konečně opravil.). V těchto případech dochází ke konkurenci daných perfektiv s tzv. končicími slovesy (… Až teprve před chvílí jsem ho konečně doopravil/doopravoval.).

[9] Někdy se uvádí i okrajový typ vidových dvojic supletivních, kupř. položit – pokládat, vzít – brát (viz Daneš-Komárek, 1975, s. 39; Mluvnice češtiny 2, s. 183).

[10] Pro formulační jednoduchost užívám i tehdy, hovořím-li o členech pravé vidové dvojice, termínu „sloveso“, ačkoliv tyto členy nepokládám za samostatná slovesa, nýbrž za členy jediného slovesného lexému, za gramatické tvary jediného slovesa.

[11] Proto adjektiva „pravá“ a „nepravá“.

[12] K termínu „deperfektivizace“ viz Komárek (2006, s. 193).

[13] Předpona u- tu má význam odluky, význam ‚směřování od‘ a tento význam je také součástí významu slovesa krást. Krademe-li, odnímáme, odlučujeme něco odněkud/někomu.

[14] Existenci prostě vidových předpon uznávají např. Kopečný (1962, s. 90–94), Šlosar (1981, s. 122–135) či Sekaninová (1980, s. 13–21); opačný názor mají kupř. Isačenko (1960, s. 11–12), Maslov (1963, s. 9–15) nebo Komárek (2006).

[15] Tam, kde není splněna podmínka absence či minimální frekvence sekundárního imperfektiva, přichází na řadu podmínka naprosté synonymie sekundárního imperfektiva s příslušným bezpředponovým slovesem, např. přibližovat se = blížit se (viz Kopečný, 1962, s. 92–94, a Poldauf, 1954, s. 51).

[16] A budiž řečeno, že se jazykovědci často neshodují v tom, do které z uvedených dvou skupin ta která dvojice patří.

[17] Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny (1975) hovoří o pokleslém významu předpon (s. 39).

[18] Čili teď už nejde jen o to, zda je pravda, že předpony někdy označují pouze vid; nyní se ptáme, zda vůbec vid označují, zda ho označují alespoň někdy.

[19] Tvary perifrastického futura jsou samozřejmě vidově jednoznačné.

[20] V uvedené větě s futurem budeme informovat je dokonavé pojetí děje signalizováno (či spíše zpravděpodobňováno) ještě lexikálně, časovým příslovcem okamžitě.

Přestože jsem tvar budeme informovat interpretoval jako nedokonavý, bylo by myslím dobré prověřit, zda se v těchto případech přece jen nejedná o tvar patřící do dokonavého paradigmatu, o dokonavé perifrastické futurum.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
vesely@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 3, s. 113-124

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Radek Ocelák: Časový význam aktivních deverbativních adjektiv typu -ící/-oucí a -(v)ší

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1