Jmění

Igor Němec

[Short articles]

(pdf)

-

K nejstarobylejším pojmům lidských společenství patří bezesporu vlastnictví. Vždyť mít něco, co je potřebné nebo prospěšné, bylo cílem, který vedl člověka k výrobě a zdokonalování nástrojů. Nedivíme se proto, že již v nejstarší době historické měl jazyk pro tento pojem celou řadu výrazů. Stará čeština pojmenovávala majetek slovy sbožie, statek, jměnie a vlastnický vztah k nějakému majetku označovala slovesy držěti a jmieti (něco). Tak již v nejstarších legendách čteme o Jidášově matce, že jměla sbožie velé (= mnoho) a že Jidáš sám jako správce Pilátova majetku měl péči o všem statcě;[1] od 14. století je pak doložena formule na převod majetku dáti něco někomu ke jmění a držění, později navíc i k dědičnému požívání.[2]

Již z těchto několika příkladů je patrno, že české slovo jmění bylo od původu vlastně jméno dějové odvozené od slovesa jmieti (= nč. míti). Znamenalo tedy původně ‚vlastnění‘, a teprve později předmět vlastnění — ‚majetek‘. Jmění jako pojmenování majetku se odedávna často užívalo v typickém slovním spojení všecko jmění, celé jmění apod. Tak např. Pulkavova kronika z 2. poloviny 14. stol. zaznamenává, že všecko jměnie na Heřmana spadlo (= připadlo mu),[3] a u B. Němcové čteme: Malá chaloupka, loďka, několik sítí, bylo celé jeho jmění. Celé jmění je tedy všechno, co někdo má.

Tu nás však může zarazit, proč v podstatném jméně jmění zůstalo náslovné j- zachováno, zatímco jeho základní sloveso míti tuto hlásku ztratilo (vždyť stará čeština měla ještě jmieti). Bez nadsázky lze říci, že i tato záležitost souvisí s vývojem vlastnických vztahů. Nejstarší slovanský jazykový materiál totiž naznačuje, že mít něco bylo kdysi chápáno především jako výsledek vzetí, zmocnění se něčeho: ještě staročeské stavové sloveso jmieti ‚mít‘ bylo protějškem dějového slovesa jieti / jímati ‚vzít‘ /‚brát‘ (podobně jako stavové seděti vzhledem k dějovému siesti ‚sednout si‘). Co si kdo vzal, čeho se zmocnil, to měl. Ale tento primitivní a převážně násilný způsob nabývání majetku nezůstal jediný. S rozvojem společnosti se vytvářely další možnosti vzniku vlastnictví a jazyková souvislost mezi názvem vlastnění [270](jmieti) a názvem braní (jímati) se uvolňovala: staré sloveso jieti / ímati se většinou spojovalo s předponami (vzniklo tak např. dnešní vzít, přijímat), zčásti také měnilo svůj základ (např. místo staršího otjieti, přijieti má dnes čeština odejmout, přijmout), a staré sloveso vlastnění jmieti postupně nabylo řady významů druhotných. V době historické již označuje nejen vlastnický vztah k majetku, ale i vztah k jiným výhodným věcem (jmieti moc, právo), k prospěšným osobám (jmieti sluhu, přietele), k žádoucím dějům (jmieti radost, náděju) apod.; ve spojení s dějovým předmětem označuje již konání nebo podstupování děje vůbec (jmieti boj, škodu) a ve spojení s infinitivem vyjadřuje nutnost (každý jmá umřieti ‚musí umřít‘), srov. i dnešní mít s významem německého sollen (například máme chodit včas). Tyto abstraktní „nevlastnické“ významy jsou již zcela vzdáleny od konkrétního významu braní a tedy i od slovesa jímati; proto především je začíná vyjadřovat forma mieti (bez j-), zatímco jmieti ještě načas v jazyce zůstává pro vyjadřování konkrétnějších významů vlastnění a užívání. Po jistou dobu obě tato slovesa existují vedle sebe. Tak např. v Archívu českém (díl 8, s. 492) čteme tento záznam z r. 1483: „Mikuláš i jeho potomní cestu má a mají jmieti vedle též strouhy“. Ve zkratce můžeme říci, že jmieti volnou cestu nebo jinou výhodu či majetek bylo nazýváno jměním a tento název (s počátečním j-) zůstal zachován dodnes. Novodobé jmění se ovšem významově omezilo na to tradičně „nejdůležitější“ — na majetek.

---

[1] O významu ‚jmění, majetek‘ v obou stč. dokladech viz J. Cejnar, Nejstarší české veršované legendy, Praha 1964, s. 303 a 308.

[2] Viz J. Gebauer, Slovník staročeský 1 (1903), s. 661.

[3] Tamtéž.

Naše řeč, volume 61 (1978), issue 5, pp. 269-270

Previous Pavel Trost: Havrlant

Next Milada Homolková, Hana Pelešková: Reedovat, či reeditovat?