Časopis Naše řeč
en cz

Kterak Huňové a Bohové byli aneb Ke dvěma staročeským etnonymům

Štěpán Šimek

[Drobnosti]

(pdf)

As the "Huňové" and "Bohové" were or Towards two old-Czech ethnonyma

This article discusses the form and meaning of the old czech ethnonyms Huňové and Bohové.

V roce 2007 dokončil autor tohoto příspěvku v rámci spolupráce oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR s Národní knihovnou ČR na projektu internetového zpřístupňování digitalizovaných rukopisů a starých tisků elektronickou edici jednoho z rukopisů staročeské kroniky zvané Martiniani, která vznikla zřejmě koncem 14. století překladem německé kroniky Jakuba Twingera von Koenigshofen; jako autor se uvádí Beneš z Hořovic.[1]

Český text kroniky se zachoval v rukopisech a starém tisku. Rukopisné exempláře existují tři, všechny uchovány v Knihovně Národního muzea. Jedná se o úplný rukopis z roku 1445 (MartKronA[2]), vedený pod signaturou II C 10, neúplný rukopis (MartKronB), IV E 29, a rukopis I E 30, oba jsou datovány do 15. století. O soudobé popularitě díla svědčí mimo jiné i jeho výskyt mezi prvotisky. Pražského vydání z roku 1488 (MartKronT) je zachováno a zdokumentováno na dvacet svazků.[3] Pro naši práci jsme využili soubor fotokopií zhotovený pro potřeby Staročeského slovníku z exemplářů uváděných pod číslem 22 v Knihopisu českých a slovenských tisků (1925).[4]

Naším výchozím textem je rukopis A, jejž jsme konfrontovali jak s existujícím úsekem textu B, tak s textem tisku T. Z folia 115v rukopisu A pochází i citát použitý v názvu článku.

Způsob zpracování textů pro Národní knihovnu vyžaduje transkripci podle současných [54]pravopisných zásad se zachováním specifických hláskoslovných jevů staré češtiny. Odtud vyplývá požadavek na rekonstrukci hláskové podoby staročeských slov. K tomu je třeba nejprve analyzovat pravopisný úzus písaře rukopisu.

Rukopis A je psán tzv. smíšeným pravopisem, jedná se o kombinaci staršího principu spřežkového s mladším diakritickým. Pravopis památky tedy zachycuje i měkkost souhlásek. Měkkost sykavek je vyjadřována spřežkou (czz = č, rz = ř, ʃʃ = š apod.), tečkou „nabodeníčkem“ nad měkčenou souhláskou nebo užitím obou principů zároveň; tečka byla psána nad druhou souhláskou tvořící spřežku. Palatály ť, ď, ň se označují tečkou nad příslušným grafémem, následující samohláskou i (grafémem i, y) nebo oběma způsoby najednou.

Uvedené ortografické principy se úzce dotýkají našeho prvního zkoumaného lexému, Huňů. Slovník staročeský Jana Gebauera (1970) uvádí heslo s třemi formami pojmenování: „Hun, Hujn, Hyn, -a, masc., jm. národní, ze stněm. Hiune = Hun, Uher“ a dokládá je citáty právě jen z MartKron: „Přibrali se hvynowe do Italie Mart. 33a; vyhnal ty hyny t. 32a“. Malý staročeský slovník (1978, dále jen MSS) Gebauerovy údaje opakuje a pouze rozšiřuje řadu významových ekvivalentů: „Hun, Hujn, Hyn m. Hun, Uher, Maďar“.[5]

V textu A se vyskytuje toto pojmenování celkem čtrnáctkrát. Nejčetněji je zastoupen tvar N pl., a to v této pravopisné podobě: hunyowe (105v, pětkrát 115v, 119v, 121v). Tento zápis připouští dvojí možnou fonologickou realizaci, z nichž ani jedna není zachycena ve slovnících.[6] Grafém y může vyjadřovat buď plnou výslovnost, nejspíše hlásky i-ového nebo j-ového charakteru, tedy čtyřslabičné Hunyové [huniove:] nebo tříslabičné Hunjové, anebo měkkost předchozí souhlásky, Huňové. Tuto interpretaci podporuje i zápis téhož tvaru smíšeným pravopisem, tedy s měkčícím vokálem a diakritickým znaménkem zároveň: huṅyowe (115r, 115v, 116v). Kromě tvarů N pl. jsou doloženy ještě tvary G pl., od hunyow (113v), A pl. hunye (116v) a z našeho hlediska závažný a rozhodující tvar I pl. huṅy (115r). Pokud přijmeme, že tento poslední tvar není písařskou chybou, potom tvrdíme, že vylučuje zvukovou realizaci Hunjové, případně Hunyové, naopak předpokládá výslovnost Huňové.

Rukopis B uvádí systematicky podobu huynowe, resp. huyny (např. 33r, 33v, 34r, 34v), transkribovaná podoba je zachycena Gebauerem i MSS – Hujnové. Ojedinělou podobu haynowe (33r a 33v) lze interpretovat jako chybu písaře. Chybou písaře však vznikla pravděpodobně i Gebauerem uváděná podoba Hyn (32r), je totiž rovněž ojedinělá. Navíc na témže fóliu nalézáme i zjevně zkomolenou formu G pl. od gehnow.

Zatímco obsahově jsou texty A a B téměř totožné, prvotisk T se vyznačuje mnohými odchylkami od rukopisů. Oproti rukopisům je zde označení Hunů uvedeno pouze třikrát. Grafická podoba je huoyny (36v), huoynowe (37r, 37v). V ostatních případech bylo etnonymum nahrazeno apelativem pohané.

Druhým lexémem hodným naší pozornosti je pojmenování Bohové, užité v textu staročeské kroniky jako etnonymum. V rukopisu A je doloženo celkem osmkrát, a to v těchto tvarech: N pl. bohowe (dvakrát 115v, 119v), G pl. bohow (113v, dvakrát 119v) a A pl. bohy (113v, 119v). Toto proprium je kuriózním výsledkem mylného chápání překládaného textu. Jde o kalk původního raně novohornoněmeckého Goth, [55]pl. Gothen,[7] tedy pojmenování germánského kmene Gótů. Pro českého překladatele zřejmě bylo toto etnonymum neznámé, a proto je neponechal, ale doslovně přeložil na základě zvukové i grafické shody s apelativem goth. Považujeme za vhodné dodat, že v rámci textu MartKron se nesetkáváme s tendencí překládat propria, uváděný příklad je zde ojedinělý.

Rukopis B a tisk T se v distribuci etnonyma Bohové neliší.

Hláskoslovná varianta Huňové není zachycena v existujících staročeských slovnících, neobsahuje ji ani lexikální archiv oddělení vývoje jazyka ÚJČ.[8] Naproti tomu Gebauerovo lexikografické zpracování etnonyma Bohové potvrzuje náš výklad.

Záměrem našeho článku bylo jednak poukázat na některé dílčí problémy, s nimiž je třeba se vypořádat při současném zpracování kritické edice staré literární památky; v neposlední řadě jsme také chtěli upozornit na samotnou existenci edice, resp. na výsledky práce v rámci výše zmíněného projektu.[9]

 

LITERATURA

BARTOŠ, F. M. (1926–1927): Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Sv. I–II. Praha: Melantrich.

Dějiny české literatury I (1959). Praha: ČSAV.

Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm (1854–1960). Leipzig: S. Hirzel.

GEBAUER, J. (1970): Slovník staročeský. Díl I (A–J). Praha: Academia.

Incunabula lingua bohemica impressa (1995). Praha: ÚKS.

JIREČEK, J. (1875): Rukověť k dějinám literatury české do konce 18. věku. Sv. 1, A–L. Praha: B. Tempský.

Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce 18. století (1925). Praha: Komise pro soupis českých a slovenských tisků.

Malý staročeský slovník (1978). Praha: SPN.

Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek (1968). Praha: Academia.

TOBOLKA, Z. V. (1910): Český slovník bibliografický od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl I. České prvotisky (až do r. 1500). Praha: Česká akademie.

URBÁNKOVÁ, E. (1986): Soupis prvotisků českého původu. Praha: Státní knihovna ČSR.

URBÁNKOVÁ, E. (1994): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Dodatky. Díl I: Prvotisky (do r. 1500). Praha: Národní knihovna.


[1] Obecně známý název Martiniani, resp. Martimiani (srov. nejednotnost názvu např. v Bartošově katalogu: Bartoš, 1926–1927, s. 35, 74, 213) odkazuje ke jménu opavského rodáka, člena dominikánského řádu a jmenovaného hnězdenského arcibiskupa (zemřel v Bologni cestou do Polska, aniž se úřadu skutečně ujal) Martina Poláka (Martinus Polonus, †1279) a k jeho latinsky psané Kronice světa, zvané také Chronicon Martimiani. Ta se stala východiskem pro Jakuba Twingera von Koenigshofen (1346–1420), kanovníka u svatého Tomáše ve Štrasburku. Stejně jako Polonus počíná Twinger svoji německy psanou kroniku biblickým stvořením světa, zakončuje však vládou a smrtí císaře Karla IV. Stejnou událostí končí i staročeský překlad připisovaný tradičně Benešovi z Hořovic (†1420), i proto je datován do konce čtrnáctého století, dochované rukopisy však pocházejí až ze století patnáctého, resp. z jeho poloviny (srov. výše a Jireček, 1875, s. 254–255, a Dějiny české literatury I, 1959, s. 93, 138).

Badatele či zájemce lze odkázat na text Twingerova německého rukopisu Croniken z roku 1430, který sice sotva může být pretextem staročeského překladu, nicméně není pretextu historicky ani jazykově příliš vzdálen; dostupný je na internetových stránkách heidelberské univerzity v rámci projektu Digitalisierung der 848 deutschsprachigen Palatina-Handschriften in der Universitätsbibliothek Heidelberg (<http://www.ub.uni-heidelberg.de/helios/digi/handschriften.html, 7. 2. 2007>).

[2] Užívané zkratky odpovídají úzu Staročeského slovníku, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek (1968, s. 93).

[3] Srov. Incunabula lingua bohemica impressa (1995), internetová verze databáze českých prvotisků na adrese <http://www.clavmon.cz/clavis/sttisky/repertorium/>, 2. 7. 2008.

[4] Srov. též Tobolka (1910, s. 45–46), Urbánková (1986, s. 50–53) a Urbánková (1994, s. 75–76).

[5] Elektronické verze Gebauerova slovníku i MSS byly zpřístupněny na internetu prostřednictvím aplikace Vokabulář webový na adrese <http://vokabular.ujc.cas.cz>.

[6] Důvodem je, že Gebauer pracoval pouze s rkp. B.

[7] Hláskovou podobu lexému v němčině a její vývoj komplexně zachycuje Deutsches Wörterbuch von Jacob Grimm und Wilhelm Grimm (1854–1960). Výše uváděný Twingerův německý rukopis z doby okolo roku 1430 obsahuje podobu gothen, viz folia 92v a níže.

[8] Srov. heslář vzniknuvší jako pomůcka pro zpracování Staročeského slovníku, který je volně přístupný, a to nejaktuálněji rovněž prostřednictvím internetové aplikace Vokabulář webový (<http://vokabular.ujc.cas.cz>). Údaje pro náš článek pocházejí z verze 0.4.2 ze dne 2. 7. 2008.

[9] Příspěvek vznikl v rámci Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny (projekt č. LC 546 programu Centra základního výzkumu MŠMT).

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
simek@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 1, s. 53-55

Předchozí Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Václav Petrbok: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2008/2009

Následující Z dopisů jazykové poradně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1