Slovenský sborník o jazykové kultuře

Anna Černá

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Slovakian proceedings on language culture

The article reviews the book Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia edited by Matej Považaj.

Matej Považaj (ed.): Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia. Bratislava: VEDA, vydavateľstvo SAV, 2009. 215 s.

 

Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV pořádal 9.–10. září 2004 v Bratislavě pod záštitou Ministerstva kultúry SR vědeckou konferenci s názvem Jazyková kultúra na začiatku tretieho tisícročia. Zúčastnili se jí pracovníci SAV, lingvisté působící na vysokých školách v Bratislavě, Banské Bystrici, Prešově, Segedíně, zástupci Výskumného ústavu Slovákov v Maďarsku i jazykovědci z Ústavu pro jazyk český a další. Sborník materiálů z této konference vychází s téměř pětiletým zpožděním.

V úvodním projevu nastínil zástupce ředitele Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra a editor sborníku Matej Považaj, že konference si klade za cíl zhodnotit současný stav teorie a praxe jazykové kultury na Slovensku, úroveň veřejných mluvených i psaných jazykových projevů, zhodnotit vliv cizích jazyků na veřejnou komunikaci a načrtnout další směřování teorie jazykové kultury a činnosti v oblasti jazykové kultury. Tomuto cíli odpovídají i okruhy, do nichž lze jednotlivé příspěvky tematicky rozdělit. Jak signalizují názvy jednotlivých referátů, nejpočetnější skupinu tvoří příspěvky zaměřené na oblast jazykové kultury v širokém slova smyslu – od těch, které se věnují obecnému vymezení obsahu pojmu jazyková kultura, ke konkrétním příkladům jazykověkulturního působení. Značná pozornost je věnována rovněž vlivu angličtiny na slovenštinu a úrovni jazykového vyjadřování ve sdělovacích prostředcích, a to především dodržování ortoepické normy.

Všem třem hlavním oblastem věnuje pozornost Matej Považaj ve vstupním referátu Jazyková kultúra na Slovensku na začiatku tretieho tisícročia. Upozorňuje také na to, že část veřejnosti citlivě reaguje na jakékoli ortoepické nedostatky v projevech profesionálních řečníků v médiích i na jazykové chyby v psaných textech nejrůznější povahy, což je důkazem toho, že celková úroveň jazyka není veřejnosti lhostejná. Kultivování spisovného jazyka spočívá podle Juraje Dolníka (Teória jazykovej kultúry na začiatku 3. tisícročia) v aktivitách, které podporují stav asimilační normálnosti v akomodačně-asimilačním procesu, v němž se spisovný jazyk permanent[47]ně nachází. Akomodačním aspektem je přizpůsobení se jazyka dynamice stimulačního prostředí. Asimilační stránkou se rozumí to, že jazyk přizpůsobuje nové stimuly své povaze. Ján Kačala (Systémové základy jazyka a jazykovej kultúry) zdůrazňuje, že současná teorie spisovného jazyka a jazykové kultury se neobejde bez plného respektování systémovosti jazyka a jazykové normy. Ze systémového základu by měla vycházet jak jazyková kultura, tak široká oblast jazykové výchovy. Pojmy kultura, kultivování, společenská norma analyzuje Ábel Kráľ v příspěvku Jazyková kultúra včera, dnes, zajtra. Vychází z poznatku, že kultivující důsledek konání člověka, působení zákona kultury, je i přes možná drobná vybočení z dlouhodobé vývojové linie pokroku univerzální a nezrušitelný. Dnešní stav vidí jako přechodnou etapu menšího veřejného zájmu o státní jazyk (což souvisí s celospolečenským pohybem a přestavbou hierarchie hodnot slovenské společnosti). To, že bez pečlivého pozorování a zodpovědného definování mimojazykových součástí komunikace není možné stanovit platformu, hranice a význam jazykové kultury, zdůrazňuje Vladimír Patráš v příspěvku K vymedzeniu areálu jazykovej kultúry.

Vedle obecných jazykověkulturních příspěvků obsahuje sborník i referáty zaměřené konkrétněji. Ján Findra (Jazyková kultúra a kultúra aktuálneho textu) ukazuje, že při hodnocení aktuálního textu nevystačíme jen s kritériem spisovnosti. Vedle kritéria jazykové správnosti je dominantní i kritérium funkční přiměřenosti a společenské vhodnosti vyjadřování. Aktuální text vzniká na průsečíku všech vnějších i vnitřních determinant, které podmiňují jeho povrchovou i hloubkovou podobu. Ján Horecký (Kultivovanie verejného prejavu) upozorňuje na to, že se kritici současného stavu slovenštiny zaměřují obvykle jen na slovní zásobu a zcela opomíjejí výslovnost, intonaci a jazykový projev jako celostní útvar. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou považovány za jednoho z nejvýznamnějších šiřitelů jazykové kultury. Imrich Jenča (Jazyková kultúra a vysielanie Slovenského rozhlasu) vidí největší nedostatky ve zvukové stránce projevů. Původ nedostatečné ortoepické přípravy je ve školních osnovách – v nich se o ortoepických normách žáci v podstatě nic nedozvědí. Miroslav Dudok (Jazyková kultúra v postmodernej situácii) sleduje, nakolik je moderátory dodržována předepsaná měkká výslovnost souhlásky ľ nejenom tam, kde je graficky naznačena (ľad, voľby), ale hlavně v hláskových skupinách le, li. Mária Imrichová (Jazyková kultúra administrativno-právnych textov alebo kto a ako legalizuje legislatívu) si neklade za cíl ukázat lexikální a syntaktické nedostatky v právních textech, ale představuje výsledky výzkumu, který zjišťoval, jak pracovníci veřejné a státní správy rozumějí větám, které se do úředních textů dostávají ze zákonů, s nimiž pracují. K závěru, že jazyková praxe určitě není před pádem do nekontrolovatelného chaosu a že přívětivým upozorňováním a vysvětlováním jazykovědci dosáhnou víc než přikazováním a soustavnou kritikou, dochází Sibyla Mislovičová v příspěvku Je stav jazykovej kultúry na začiatku nového tisícročia skutočne v katastrofálnom stave? Autorka připomíná, že jazyk žije se svým národem, protože je to dynamický útvar odrážející všechny politické a společenské změny. Daniela Slančová (Detabuizácja a markantnosť výrazu v sérii cestopisných kníh Borisa Filana) zkoumá vztah tabu a kultivovanosti jazykového projevu. Na materiálu z knih Tam tam Borise Filana (jde o beletristickou žurnalistiku vycházející v rozmezí deseti let) ukazuje, jak se v posledních letech postupně zvyšuje práh tolerance k porušování referenčního i jazykového tabu. Poznatky z jazykové poradny SAV shrnuje Silvia Duchková v příspěvku O niektorých pretrvávajúcich jazykových problémoch použivateľov slovenčiny. Poměrně podrobně se mj. věnuje i postojům tazatelů k anglicismům ve slovenštině.

[48]Vlivu angličtiny na slovenštinu bylo věnováno více příspěvků. Zkušený terminolog Ivan Masár v příspěvku O (ne)potrebnosti slovenskej terminológie varuje před rozrušováním existujících terminologických soustav a oslabováním stability slovní zásoby soustavnými, ale zbytečnými inovacemi. Vysoká míra přejímání spojená s vyřazováním toho, co vzniklo doma, vžilo se a spolehlivě funguje, je podle Masára anomálií. Martin Ološtiak (O názoroch na preberanie cudzích lexikálnych jednotiek do slovenčiny) na konkrétním materiálu dokazuje, že kritika přejímek z angličtiny není v mnoha případech oprávněná.

Ve sborníku není opomenuto ani geografické názvosloví. Imrich Horňanský (K hraniciam štandardizácie geografických názvoch) zdůrazňuje, že jednotné psaní standardizovaných podob geografických názvů přináší úsporu, předchází případným omylům a nedorozuměním mezi uživateli. Mária Kováčová a Dušan Fičor sledují, zda jsou slovenské geografické názvy překládány do cizích jazyků v souladu s pravidly přijatými konferencí OSN o standardizaci (Používanie názvoch slovenských geografických objektov v cudzojazyčných textoch publikácií vydávaných v Slovenskej republike).

Sborník přináší rovněž zkušenosti autorů připravovaného výkladového Slovníku súčasného slovenského jazyka. Jeho koncepce byla představena už na konferenci Lexicographica ‘99. Slovník s předpokládaným rozsahem 200 000 hesel, který navazuje na šestisvazkový Slovník slovenského jazyka a na Krátky slovník slovenského jazyka, je zpracováván na základě paralelně budovaného Slovenského národního korpusu. Současné tendence rozvíjení slovní zásoby slovenštiny i dalších slovanských jazyků představuje Klára Buzássyová ve stati Jazyková kultúra z pohľadu tvorby Slovníka súčasného slovenského jazyka. Jsou to: tvoření slov pomocí prefixů nejenom od sloves, ale i od substantiv a adjektiv; nárůst tvoření složených slov; tvoření slov pomocí prefixoidů (tj. slovotvorných prostředků stojících funkčně na rozhraní slovotvorného základu a prefixu). Nové přístupy v hodnocení lexikálních jednotek ukazuje Ján Bosák (Hodnotenie lexikálnych jednotiek v pripravovanom Slovníku súčasného slovenského jazyka). Představuje především kvalifikátory užívané ve slovníku poprvé – jsou to profesionalismy, regionalismy a etnografismy. O kvalifikátorech pojednává také Ľubica Balážová ve stati Dilémy lexikografa (Niekoľko poznámok spoluautorky pripravovaného Slovníku súčasného slovenského jazyka). Autorka nastiňuje problémy, s nimiž se autoři slovníku v průběhu práce vyrovnávají. Snahou kolektivu lexikografů je zachytit a co nejpřesněji popsat dynamiku slovenštiny dnešních dní, ale i ustálenost a kontinuitu jazykových prostředků. Příspěvek Pejoratívne slová v pripravovanom Slovníku súčasného slovenského jazyka Jany Skladané se soustřeďuje na expresivní slovní zásobu, především pejorativní výrazy.

Sborník obsahuje několik příspěvků, které podávají informace o stavu slovenštiny v Békešské župě v jihovýchodní části Maďarska, kde žijí Slováci již od začátku 18. století. Výsledky průzkumu zaměřeného na úroveň používání slovenského jazyka ukazuje Alžbeta Uhrinová v příspěvku O jazykovej kultúre Slovákov v Békešskej župe. Regionální měsíčník Čabän, vydávaný Slováky v Békešské župě, představuje Katarína Šebová-Maruzsová v příspěvku Niektoré jazykové a štylistické osobitosti časopisu Čabän. Alexander Ján Tóth (Slovenská jazyková kultúra Slovákov a používanie slovenčiny v církvi a v školách v Békešskej župe) konstatuje, že užívání slovenského jazyka při církevních obřadech a při výběrových hodinách slovenštiny ve škole je pro udržování jazyka nepostačující. Podle Tótha chybí důležitá složka jazykové kultury – každodenní užívání jazyka.

[49]Obecným otázkám jazykové kultury a jazykového poradenství i konkrétním příkladům z jazykověporadenské praxe jsou věnována vystoupení českých lingvistů. V příspěvku Popularizace jazykovědy jako cesta ke kultivaci vyjadřování vyzdvihuje Marie Krčmová důležitost zodpovědného přístupu k vlastnímu užívání jazyka především při tvorbě veřejných textů. Činnost jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR je obvykle vnímána jako kulturní služba pro odbornou i laickou veřejnost. O proměnách pražské jazykové poradny se zmiňuje Ivana Svobodová ve stati Dnešní a budoucí jazykověporadenská činnost. Autorka stejně jako další zástupci ÚJČ ve svých referátech představuje projekt internetové jazykové příručky,[1] která vzniká ve spolupráci ÚJČ a Fakulty informatiky v Brně. K závěru, že mezi tazateli, kteří se obracejí na jazykovou poradnu ÚJČ v Praze, a těmi, kdo vyhledávají radu v Brně, nejsou výraznější rozdíly, dochází Hana Konečná (Tzv. moravská specifika jazykové poradny v Brně). Odlišnost se projevuje v přístupu k hodnocení spisovnosti, resp. odchylek od spisovné normy. Příklady řešení konkrétních dotazů týkajících se slovenštiny a hodnocení slovakismů v češtině v souvislosti s připravovanou internetovou příručkou rozebírá Anna Černá (Slovenština v pražské jazykové poradně). Strukturu internetové jazykové příručky i ukázku konkrétního zpracování dat u substantiv představuje Markéta Pravdová (Projekt internetové příručky). Martin Prošek (Stylová charakteristika jazykových prostředků) podotýká, že poskytnutí informace o stylové platnosti nových lexikálních jednotek je nezbytným předpokladem racionálního utváření postojů uživatelů k uplatnění neologické slovní zásoby v komunikaci. Otázkou kodifikačních kompetencí se zabývá Ludmila Uhlířová v příspěvku Jak vymezit v souvislosti s prací na internetové příručce češtiny role jazykové poradny jakožto akademické jazykověvýchovné instituce? Připomíná mj. zásadu funkční adekvátnosti jazykových prostředků formulovanou v období pražské školy: v jazyce zůstane natrvalo to, co se ukáže jako funkční. Ne vše, co „přiteče“ na vzedmuté módní vlně, se v jazyce usadí natrvalo.

Platnost této myšlenky potvrzují i názory slovenských jazykovědců. Přestože se v některých referátech objevuje varování před přílišnou tolerancí k pronikání anglicismů do slovenštiny a přestože úroveň veřejných jazykových projevů je někdy hodnocena jako nepříliš uspokojivá, je celkové hodnocení jazykové situace na Slovensku spíše pozitivní. Lingvisté hodnotí slovenštinu jako jazyk samostatný, vyspělý, schopný plnit všechny potřebné funkce. Současný příliv anglicismů neohrožuje svébytnost spisovné slovenštiny a neznamená ani úpadek jazykové kultury Slováků, ani snižování úcty k vlastnímu jazyku. Nikdo z jazykovědců nevyslovuje přímý požadavek na potřebu legislativní obrany jazyka. Je tedy poněkud paradoxní, že sborník vyšel shodou okolností těsně předtím, než na Slovensku vstoupil v platnost novelizovaný zákon o ochraně státního jazyka. Podle něho má ve veřejné praxi (státní orgány, média, školy, obchody, restaurace) slovenština přednost před všemi ostatními jazyky. Za nedodržování hrozí peněžní sankce, dohledem je pověřeno Ministerstvo kultúry SR. Popřejme slovenským kolegům, aby se i pod takovýmto tlakem mohli nadále věnovat péči o slovenštinu tak, jak to jazyk potřebuje.

 

[50]LITERATURA

UHLÍŘOVÁ, L. – SVOBODOVÁ, I. – PRAVDOVÁ, M. (2005): Současný stav a perspektivy jazykové poradny. Naše řeč, 88, s. 113–127.

---

[1] Internetová jazyková příručka byla na konferenci v roce 2004 představována jako právě začínající grantový projekt s názvem Jazyková poradna na internetu. Viz též Uhlířová-Svobodová-Pravdová (2005). Výkladová část příručky byla zprovozněna v roce 2008, celá je přístupná od ledna roku 2009 na adrese <http://prirucka.ujc.cas.cz>.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i
Letenská 4, 118 51 Praha 1
cerna@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 1, s. 46-50

Předchozí Marie Čechová: Jiří Kraus nejen o mediální komunikaci

Následující Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Václav Petrbok: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2008/2009