Když se řekne kafkárna
Barbora Procházková
[Short articles]
When you say "kafkárna"
This article discusses the meaning, use and origin of the word kafkárna.
Světově proslulý spisovatel Franz Kafka, od jehož úmrtí letos uplynulo 85 let, je dnes takřka synonymem magické Prahy, zejména pro její zahraniční návštěvníky. S pražským sociokulturním kontextem je rovněž spjat jeden zvláštní výraz – kafkárna. Toto dodnes těžko interpretovatelné, natož přeložitelné slovo označuje absurdní životní pocit bezvýchodnosti, nesounáležitosti a vyřazenosti, který je příznačný právě pro dílo Franze Kafky. Čeština není ovšem jediným jazykem, jenž obohatil svou slovní zásobu a inspiroval se přitom Kafkovou tvorbou a osobností, ze které se mezitím stala doslova spisovatelská ikona.
Koncem dvacátých a hlavně ve třicátých letech 20. století se zájem o jeho dílo přesouvá z německy mluvících zemí do Spojených států, Anglie, Francie, Itálie i do Polska. Postupně vycházejí v překladech jeho stěžejní romány Zámek a Proces a povídka Proměna. Tehdy se také v západoevropském kulturním prostředí rozšiřuje pojmenování evokující děsivou atmosféru děl F. Kafky, ve které jsou hrdinové bezmocní vůči absurdním překážkám a všudypřítomné byrokracii. V angličtině se proto objevuje jako neologismus eponymní adjektivum kafkaesque (jedná se pravděpodobně o přejímku z francouzštiny, ve které má toto adjektivum totožnou grafickou podobu, v němčině se užívá označení kafkaesk, v italštině kafkiano). Výraz se do jisté míry stává synonymním vyjádřením pro typické kafkovské prvky, jakými jsou pocit bezmoci a izolovanosti, duševní rozpolcenost jedince, jeho odcizení, analýza absurdity moci a jejího aparátu. To vše pojaté nadčasově a mimo určitý prostor, a proto aplikovatelné na nejrůznější společenské systémy.
U nás se ve třicátých a čtyřicátých letech stal Kafka oblíbeným autorem literátů a výtvarných umělců sdružených v surrealistických nebo surrealismu blízkých skupinách, jako byla například Skupina 42 či skupina Ra. Tito mladí umělci četli Kafku v posledních letech první republiky a hlavně za války. Byl pro ně autorem moderního velkoměstského labyrintu a objevitelem skrytých vztahů mezi reálným světem a nadskutečnem. Jak uvádí historik literatury Josef Čermák (2003), specializující se na pražskou německou literaturu, v okruhu malíře Kamila Lhotáka a básníka Jiřího Koláře se tehdy pravděpodobně zrodilo mnohoznačné slovo kafkárna, sugerující původně představu chaotičnosti, za níž je skryt hlubší, hrozivě tajemný smysl.
Brzy po válce se v českém kulturním prostředí obnovuje zájem o Kafkovo dílo. Tragické okolnosti druhé světové války mu dodaly na aktuálnosti a Kafka začíná být nově čten i vykládán, tentokrát z existencialistického hlediska. Taková tendence byla mj. zaznamenána i na vědecké konferenci o životě a díle Franze Kafky uspořádané koncem května roku 1963 na zámku v Liblicích (Goldstücker et al., 1963). V poválečném období se také slovo kafkárna poprvé objevuje v naší literatuře. V roce 1965 se s ním kupříkladu můžeme setkat v díle mistra slova Bohumila Hrabala, který jej používá jako název své povídky zařazené do souboru [221]Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (Praha: Mladá fronta, 1965). Každý ze sedmi textů knihy vznikal úporným přepracováváním starších znění psaných již v období „kultu osobnosti“, tedy v době předznamenávající u nás kafkovský boom let šedesátých, pokud jde o snahu nově interpretovat Kafkovo dílo a analyzovat kafkovskou problematiku vůbec. Úvodní, lyricky laděná povídka Kafkárna svým názvem i obsahem připomíná motivy z díla Franze Kafky, vyrůstá jakoby z vypravěčova putování po Starém Městě a ze setkání s bizarními postavičkami a situacemi; celek je rámován autobiografickou postavou se symbolickým jménem Kafka.
Pomocí sufixu -árna se v češtině pravidelně tvoří substantiva vyjadřující místa nějaké činnosti (kavárna – ‚hostinský podnik, kde se podává hlavně káva‘, elektrárna – ‚závod na výrobu elektřiny‘, viz Slovník spisovného jazyka českého) nebo jména sloužící k označení určité akce či situace. Tento druhý případ je méně produktivní, jde vesměs o slova stylisticky příznaková, expresivně zabarvená, většinou s nádechem pejorativnosti, náležející do hovorové až obecněčeské vrstvy lexika (Daneš et al., 1967): lumpárna, pakárna, snobárna, sprosťárna, šaškárna apod. Patří sem i výraz kafkárna. I když na rozdíl od jmenovaných výrazů není motivován apelativem, ale vlastním jménem, podobně jako např. výraz švejkárna (od Švejk).
Při pátrání po původu a užívání tohoto slova jsme narazili na zajímavou skutečnost. Ačkoliv pamětníci uvádějí, že se toto slovo řadilo u nás zvláště v minulém režimu, tj. v šedesátých až osmdesátých letech 20. století, k nejfrekventovanějším a ve významu absurdní situace, poměry nebo jednání jej užívali i ti, kteří od Franze Kafky nikdy nic nepřečetli, nebylo dlouho slovníkově zpracováno. I to je příznačné pro jeho charakter. Symbolizovalo totiž něco, o čem všichni věděli, ale s čím se nedalo nic dělat. Cosi podvědomého v myslích tehdejších lidí, neuchopitelného, o čem se předstíralo, že oficiálně vlastně neexistuje. Zaznamenává ho až nedávno publikovaný Slovník nespisovné češtiny (2006), který ovšem podává pouze stručný výklad jednoho z významových odstínů: „hanl. absurdita, systém s výraznými rysy absurdity“, pro srovnání dále uvádí synonyma absurdistán, kakánie a kocourkov.
K napsání článku mě ostatně inspiroval tazatel, který znal toto slovo z aktivního úzu a přál si zjistit počátek jeho užívání a záznamy o jeho užití v beletrii. V lístkovém lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., lze dohledat pouhé dva takové doklady. První doklad pochází z románu Bohuslava Březovského Věční milenci (Praha: ČS, 1965, s. 434), který shodou okolností vyšel ve stejném roce jako zmíněná Hrabalova povídka. Autor v něm sleduje klikaté osudy intelektuálů v padesátých letech a v postavě protagonisty historika a spisovatele Václava Havlína demytizuje život své generace. Právě hrdina románu nazývá žertem kafkárnou místo, venkovský domek pod strání. Má tím na mysli zvláštní fakt, že v něm spolu žijí jakési sestry Kafkovy, penzistky a bývalé učitelky. Druhý beletristický doklad je ze vzpomínkové prózy Norberta Frýda Lahvová pošta (Praha: ČS, 1971, s. 202), čerpající mj. z jeho zkušeností z období věznění v terezínském ghettu. Slova kafkárna je zde užito ve významu těžko pochopitelné situace, k níž dochází na pozadí styku s režimními institucemi třetí říše (muselo dojít k nějaké kafkárně).
O životaschopnosti sledovaného výrazu svědčí jeho postupné rozšíření z literárního diskurzu zejména do novinářských textů na počátku let devadesátých. Právě publicistika dovede obzvláště pružně reagovat na specifické dobové společenské jevy, a ze slova kafkárna se tak v dnešním publicistickém stylu stalo již klišé. V Českém národním korpusu (SYN2000, [222]SYN2005 a SYN2006PUB)[1] lze dohledat celkem 60 výskytů, v elektronické excerpční databázi Ústavu pro jazyk český EDA[2], čerpající výběrově podklady ze současných českých periodik, je registrováno celkem devět výskytů tohoto slova. Na materiálu, který máme k dispozici, je tudíž možné dobře dokladovat proměny významů u tohoto výrazu a vyčlenit čtyři základní sémantické okruhy.
1) Nejčastěji se slova kafkárna v současnosti užívá pro označení nesmyslné, logikou nevysvětlitelné, chaotické, směšné nebo bezvýchodné situace, stavu a pocitu, na který člověk postupně rezignuje, ačkoliv se s ním vnitřně neztotožňuje a vymyká se jeho rozumovému chápání. V prvém případě je možné pozorovat dokonce metatextové užití tohoto slova:
Takže nevím, jestli atmosféra země, kde … lidé vymysleli slovo kafkárna na označení šíleností denně produkovaných totalitními Besserwissery, nejde identifikovat s atmosférou toho velkého vypravěče… (J. Škvorecký, Lettre internationale, č. 1/1990)
Dnes nemůže mít úspěch nějaká modelová politická kafkárna typu Postavy k podpírání, protože tady máte reálnou postavu k podpírání, která se jmenuje třeba místopředseda vlády. (Lidové noviny – Kulturní příloha, č. 48/1993)
Tahle dimenze mě naplňuje životním optimismem. Protože dokážeme kafkárnu shodit švejkováním. A to je to, proč je naše povaha pro mnohé národy neuchopitelná – koukaj’ na nás a říkaj’: „Že se ještě můžete smát … !“ (Reflex, č. 14/1994)
Víte, že náš život je plný kafkáren, tedy zážitků, které prožili hrdinové Franze Kafky? zeptala se jedna čtenářka. (Právo, 19. 5. 1997)
Akce byla řádně nahlášena, proto ji doprovázeli orgáni vpředu a vzadu. Končilo se pod ocasem, kde byla držena minuta ticha za ni. Geniální pakárna, švejkárna i kafkárna. (Právo, 4. 11. 2004)
2) Dále může slovo kafkárna být synonymem pro byrokracii jakožto nepružný způsob úřadování a nesmyslné lpění na nejrůznějších předpisech a nařízeních dovedené ad absurdum:
… ale teďka se o mě starají bankovní úředníci! Kafkárna je u nás asi věčná. (Reflex, č. 14/1994)
Kafkárna vládne i v Paříži. Odpoledne jsme byli na radnici. Celkem inteligentně vyhlížející úřednice hledala Československo pod „C“ a nemohla ho najít ani v seznamu vypůjčeném od sousedky. (J. Kolář: Psáno na pohlednice I. Praha: Mladá fronta, 1999)
Měli by mít víc i policisté, pokud budou skutečně dbát zákonů a nezneužívat pravomocí. Lékaři jsou na tom stejně a úředníci také, pokud budou dobře sloužit občanům a nekomplikovat jim život byrokracií a kafkárnou. (Týden, č. 38/2004)
3) Výrazem se dá pojmenovat rovněž místo, které se jeví v negativním smyslu něčím zvláštní, podivné, neobvyklé, místo, v němž vládnou nesmyslné zákonitosti apod.:
Vždyť já jsem v kafkárně žil, vyjel jsem z ní … a přitom jsem věděl, že za týden se do ní zase vracím…! (Reflex, č. 14/1994)
Navštivte Malostranskou kafkárnu! [označení pro slavnou malostranskou kavárnu nedaleko sídla parlamentu] (Lidové noviny – Magazín, č. 6/1996)
Seděl jsem v jediném žarnovickém motelu Sitno, rozjímal zrovna o okresní kafkárně … Vydal jsem se radši hledat jednotlivá pracoviště okresního úřadu. (Reflex, č. 11/1997)
Potom mašíruju na daňový úřad… Krátce: přes všechny počítače, jimiž jsou tyto kafkárny vybaveny, bordel na křídlech. (J. Kolář: Psáno na pohlednice I. Praha: Mladá fronta, 1999)
Internet je jedna velká kafkárna. (Reflex, č. 21/2001)
4) Kafkárna slouží i jako pojmenování uměleckého díla (většinou literárního, filmového nebo hudebního), v němž lze vysledovat [223]jistou motivickou či tematickou spřízněnost s dílem Kafkovým (může jít i o dílo nesmyslné, logikou nevysvětlitelné, chaotické, směšné nebo bezvýchodné):
Inu, považujme to za kafkárnu a mějme z knihy požitek, jestliže Kafku ctíme. (J. Škvorecký, Lettre internationale, č. 1/1990)
Nejsem si ovšem jista, zda v ambiciózním tvaru debutujícího scenáristy a režiséra Aloise Ditricha mohl divák podobné sdělení vůbec objevit. Tvůrčí skupina Petra Kolihy se na experimenty („kafkárny“, jak jim přezdívají televizní kuloáry) specializuje… (Mladá fronta DNES, 1. 12. 1992)
Šlo o samá bítnická, do sebe zahleděná přiznání, nejasné kafkárny, literární mlhy a vzorce, ovšem v hledišti panovalo chrámové ticho… (J. Novák: Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci. Praha: Torst, 1997)
Proto jsme se rozhodli pojmout námět spíše jako takovou kafkárnu a předvést ji, jak to vidíme my… (Mladá fronta DNES, 28. 12. 1998)
Autor se nicméně od těch představ poněkud odchýlil ve své nejnovější kafkárně Neutěšení. Předvedl, že bude osobností flexibilnější než jeho románový hrdina Stevens. (Mladá fronta DNES, 2. 2. 1998)
Jak ukazují uvedené doklady, substantivum kafkárna prošlo v češtině zajímavým sémantickým vývojem a v současné slovní zásobě se skutečně zabydlelo, i když na podrobnější zpracování v našich slovnících teprve čeká.
LITERATURA
ČERMÁK, J. (2003): Franz Kafka. Zmařená příležitost. (K neuskutečněnému českému vydání sebraných spisů Franze Kafky.) Dostupné z WWW: < http://www.iliteratura.cz >.
DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – KUCHAŘ, J. (1967): Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha: Academia.
GOLDSTÜCKER, E. – KAUTMAN, F. – REIMAN, P. (eds.) (1963): Franz Kafka. Liblická konference 1963. Praha: Nakl. ČSAV.
Slovník nespisovné češtiny (2006). Praha: Maxdorf.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Academia.
[1] Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2006. Dostupné z WWW: < http://www.korpus.cz >.
[2] Excerpční databáze odd. současné lexikologie a lexikografie ÚJČ AV ČR.
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
bprochazkova@ujc.cas.cz
Naše řeč, volume 92 (2009), issue 4, pp. 220-223
Previous František Martínek: Publikace o přejímkách, především z angličtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1