Vedlejší věty příslovečné časové z hlediska kvantitativního

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

Temporal adverbial subordinate clauses from a quantitative perspective

This article contributes to the functional-semantic analysis of complex sentences based on connectives. Its initial section describes the corpus of contemporary Czech narrative prose utilized and the method of its quantitative processing. It then classifies temporal adverbial subordinate clauses, delimited in particular against the background of relative subordinate clauses with the connectives kdy and když, and non-adverbial clauses with temporal conjunctions into syntactic-semantic types according to connectives and other grammatical and lexical units. It also comments on the frequency of these types.

Key words: connective, subordinate clause, frequency
Klíčová slova: frekvence, spojovací výraz, vedlejší věta

0. Vedlejším větám příslovečným časovým (dále jen VVPČ) v současné češtině věnují pozornost všechny mluvnice a skladby. Existuje celá řada článků o těchto větách, srov. J. Balhar, J. Bauer, H. Běličová (Křížková), K. Hausenblas, B. Ilek, V. T. Kolomyjcová, J. Panevová, L. I. Rojzenzon, F. Štícha, K. Tahal, L. Zimová aj. Samostatnou, metodologicky novou a podrobnou koncepci souvětí a tedy i VVPČ podal K. Svoboda.[1] Založil ji na spojovacích výrazech. Třídění souvětí podle spojovacích výrazů bylo označeno za klasifikaci jen podle formy vedlejších vět.[2] Chceme dokázat, že jde o klasifikaci funkčně sémantickou.

Cílem článku je podat funkčně sémantickou analýzu VVPČ a kvantifikaci[3] významových rozdílů jednotlivých druhů VVPČ, jež jsou konstituovány spojovacími výrazy a dalšími gramatickými a lexikálními prostředky.

Při kvantitativním přístupu k syntaktickému plánu jazyka, který vyžaduje někdy vést ostré hranice mezi jevy velmi blízkými a přechodovými, se volí zpravidla syntaktická koncepce, která je známá.[4] Vycházím ze Svobodovy koncepce souvětí, [236]která je inspirativní zvláště pro dnešní korpusovou lingvistiku, protože se opírá o jemný popis morfosyntaktických a sémantických vlastností spojovacích výrazů u VVPČ, o spojovací výrazy, které při teoreticko-empirické analýze v rozsáhlých korpusech souvětí jsou snadno uchopitelné. Svobodovo pojetí VVPČ dále promýšlím a propracovávám zvláště v jejich poměru ke vztažným větám.

Zabývám se na prvním místě VVPČ. Ty jsou uvozeny hlavně časovými spojkami když, kdykoli, jakmile, dříve než atd., ale i spojovacími výrazy, které samy o sobě časový význam nemají, ale získávají ho až v kontextu gramatikalizací; je to polyfunkční zájmeno co (3.5), polyfunkční zájmenné příslovce jak (3.6), příslovce sotva, jen, ledva aj. (3.11).

Od VVPČ jsou četné přechody k vedlejším větám se vztažným příslovcem kdy (jen u překvapivého nástupu děje uvažuje K. Svoboda moderně o vztažném příslovci když, které plní funkci spojovacího výrazu, srov. 2.13). Dále jsou to přechody k vedlejším větám příslovečným mimo VVPČ a k vedlejším větám nepříslovečným (přívlastkovým, předmětným, doplňkovým aj.).

Zkoumaným materiálem byla současná česká próza, protože v ní jsou VVPČ častější než ve věcných stylech a protože jsou v ní všechny druhy VVPČ. Jádro této prózy představuje umělecké ztvárnění obsahu vyprávěním.[5] Vypravování je slohový postup, ve kterém se rozvíjejí myšlenky se zřetelem především na plynutí jevů v čase. Právě prozaické texty rozlišují řeč autorskou a řeč postav, v níž se zřetelně odráží snaha napodobit běžnou mluvu. Prozaický styl a zvláště jeho vyprávěčská složka je zajímavější proto, že zachovává některé relikty a více odráží perspektivy budoucího vývoje, které v běžném a odborném jazyce nenajdeme.

Nejprve vymezíme korpus současné české prózy a způsob jeho kvantitativního zpracování (1). Stručně si všimneme vedlejších vět s časovými spojovacími výrazy mimo VVPČ, abychom sem zařadili přechodové typy vedlejších vět, které nebudeme kvantifikovat (2). Podrobně budeme podle spojovacích výrazů a dalších gramatických a lexikálních prostředků klasifikovat VVPČ na jednotlivé syntaktickosémantické druhy (3). Uvedeme seznam těchto druhů VVPČ, uspořádaný podle jejich klesající frekvence (4), a budeme tento seznam komentovat (5).

 

1. Korpus současné české prózy a způsob jeho kvantitativního zpracování

1.1. Při vymezení korpusu současné české prózy vycházím ze tří omezení. Za prvé současnými jsou jen autoři tří žijících generací,[6] tj. spisovatelé narození od roku 1920 včetně. Převažují texty vydané po r. 1989. Za druhé pracuji jen s prózou, v níž [237]došlo k uměleckému ztvárnění obsahu vyprávěním, tedy s narativními texty, v nichž se právě VVPČ častěji vyskytují. Stranou tedy nechávám postmoderní texty, u nichž došlo k rozkladu souvislého příběhu, a další druhy prozaických textů bez epického rozměru. Za třetí se opírám o literárněvědné pojetí prózy, podle kterého se od prózy, která je imaginativní a jež konstruuje fikční světy,[7] odlišuje próza faktuální, nefabulovaná či dokumentární, která podává skutečné události (např. cestopisy apod.). Nevyužívám materiál prózy faktuální.

 

1.2. Při charakteristice způsobu kvantitativního zpracování uvedeného korpusu je rozhodující základní jednotka, protože ta má vliv na volbu rozsahu korpusu.

Při kvantitativní charakteristice slovníku, morfologických a syntaktických kategorií jednoduché věty se za základní jednotku souboru považuje slovo. Potom korpus pořízený z aspektů sociolingvistických se musí skládat z maximálního počtu textů a nemusí se brát texty celé, ale stačí výběry z těchto textů po 3 000 slovech.[8] Metodologicky nově bylo ukázáno, že příslovečné určení času je v Českém akademickém korpusu po způsobu a místu třetím nejčastějším příslovečným určením v češtině, ale jeho vyjádření vedlejší větou činí jen 3,76 %, zbytek do sta procent představuje nevětné vyjádření příslovcem a jménem.[9] Nízká frekvence VVPČ byla důvodem, proč jejich frekvence dosud zjišťována nebyla.

Základní jednotkou souboru v tomto článku je VVPČ, tedy věta, klauze.[10] Jde nám o kvantitativní zkoumání souvětí.[11] Jak uvedla M. Těšitelová, v syntaktické statistice, v níž je základní jednotkou věta, představuje volba rozsahu korpusu ještě problematiku otevřenou.[12] Protože VVPČ má v češtině velmi nízkou frekvenci, volba rozsahu výběru z jednotlivých textů korpusu nemůže vycházet jen ze 3000 slov souvislého textu, ale tento rozsah musí být větší. Nemůže se opírat jen o počet slov souvislého textu, protože to by bylo při manuální excerpci nadmíru obtížné, ale stačí vycházet z rozsahu, který je určen počtem stránek. U každého autora jsem zvolil vždy výběr o stejném rozsahu 200 stran formátu A₅.[13] Spisovatelé jsou umělci slovesně a jazykově tvůrčí, to se obráží v tom, že jejich texty jsou velmi různorodé, mnohem více než v jiných stylových oblastech se u nich projevuje styl autora. Proto jsem se snažil [238]zahrnout do korpusu co nejvíce autorů současné prózy, a to celkem 336 spisovatelů. V závěru článku uvádím seznam všech autorů a jejich textů s celkovým počtem VVPČ v hranaté závorce u každého autora. Excerpováno bylo celkem 77 779 VVPČ.

Enormní variabilita počtu VVPČ v textech (od 70 u V. Vokolka k 570 u P. Hůlové) může být jedním z rozměrů při posuzování stylové proměnlivosti prozaického textu,[14] může být někdy užitečná pro poznání výstavby textu, pro stylovou charakteristiku.

 

2. Vedlejší věty s časovými spojovacími výrazy mimo věty příslovečné časové

2.0. Vedlejšími větami s časovými spojovacími výrazy mimo VVPČ rozumím příslovcové vedlejší věty vztažné s příslovci kdy a když (2.1), vedlejší věty nepříslovečné s časovými spojkami (2.2) a vedlejší věty příslovečné mimo vyhraněné VVPČ (2.3).

Odlišení VVPČ (část 3) od ostatních vedlejších vět s časovými spojovacími výrazy (část 2) je motivováno tím, že existuje řada druhů vedlejších vět, které jsou na přechodu mezi oběma těmito typy. Tyto přechodové vedlejší věty řadím právě do části 2, aby systém VVPČ byl homogenní a aby VVPČ tak mohly být relativně dobře kvantifikovány (viz 4). Vedlejší věty, které nejsou VVPČ a jež probírám v této části, nekvantifikuji.

 

2.1. Příslovcové vedlejší věty vztažné jsou uvozeny vztažnými příslovci kdy a když, které jsou autosémantickými výrazy, protože plní funkci příslovečného určení ve vedlejší větě. Liší se tak od synsémantických výrazů, které tuto funkci nemají, a jsou proto časovými spojkami (když, jakmile aj. v části 3).

 

2.11. Jednodušší je situace tehdy, vztahuje-li se vedlejší věta s příslovcem kdy k příslovci času ve větě řídící, které ve větě řídící plní funkci příslovečného určení času, věta s kdy je pak vztažná přístavková, srov. Teď, kdy lhůta vypršela, nezbývá jí nic jiného než pokání (Körnerová 122). Místo vztažného příslovce kdy lze také užít spojku když, aniž se změní věcný obsah, srov. níže 3.1 když₇, jde také o větu přístavkovou. U věty s kdy však jde o slabší větu přístavkovou, protože je vázána na užití příslovce ve větě řídící.

 

2.12. Složitější je to tehdy, vztahuje-li se věta s příslovcem kdy k substantivu ve větě řídící.

Toto substantivum mívá časový význam. Má-li současně funkci příslovečného určení času ve větě řídící, pak věta s kdy podobně jako ve 2.11. je vztažná přístavková, srov. Já jsem se neprovinila na ní, ani v těch chvílích, kdy je málem všichni [239]chtěli opustit (Kundera 25). Zde má substantivum řídící věty obecný časový význam, a proto se někdy uvažuje o tom, že funguje jako korelativní výraz k zájmennému adverbiu kdy. Substantivum ovšem může mít i konkrétní časový význam,[15] srov. To mohl znát až v pátek, kdy ho ukradli (Jareš 105). V obou těchto případech lze také místo vztažného příslovce kdy užít beze změny věcného obsahu spojku když a jde pak už o příslovečnou větu přístavkovou časovou, srov. níže 3.1 když₉.

Substantivum časového významu ovšem nemusí ve větě řídící plnit funkci příslovečného určení času, srov. Ještě nepřišla ta chvíle, kdy se pak tak trochu zahanbeně zvedli (J. Kříž 83). Zde je věta s kdy vztažná věta přívlastková. Místo příslovce kdy nelze užít spojku když.

Substantivum řídící věty, které nepojmenovává čas, může však vyjadřovat stavy a děje vázané na nějakou dobu nebo fázi, srov. Nebezpečí hrozilo až při posledních pěti či šesti krocích, kdy strážný minul konec baráku (Horák 25). Protože zde substantivum má funkci příslovečného určení času, jde o větu přístavkovou, neboť vedlejší věta také vyjadřuje příslovečné určení času. I tady lze místo příslovce kdy užít spojku když. Jestliže však substantivum funkci příslovečného určení času neplní, jde o větu přívlastkovou a náhrada příslovce kdy spojkou když není možná, srov. Honzovi spontánně utvořená rada musela určovat pořadí, kdy kdo může opustit kasárna (Kundera 102).

 

2.13. Vedlejší věty se vztažným výrazem když, který plní funkci spojovacího výrazu, se vztahují k celé předcházející větě a na rozdíl od vztažných vět přívlastkových s kdy jde o věty nepřívlastkové. Tyto věty umisťují svůj děj do doby nebo do společenské či přírodní situace vyjádřené větou řídící (d. cit. v pozn. 1, s. 123); bývá v nich sloveso dokonavé, srov. Seděla jsem u ředitele Krhy, když na jeho stole zadrnčel telefon (Houba 123). Vedlejší věta se vztahuje k celé předcházející hlavní větě a je pevně vázána na postpozici, což ji liší od VVPČ. Vhodně se někdy uvažuje také o obráceném poměru vět.[16] Jsem přesvědčen o tom, že lze souhlasit s názorem K. Svobody, že ačkoliv když má spojovací funkci a jde tedy o spojovací výraz, nejde o spojku, ale o příslovce když, protože ho lze nahradit výrazy v kteréžto době, v té době, tu. K příslovci když se ve vedlejší větě připojují příslovce tu, vtom, najednou, náhle apod., která explicitně naznačují, že děj věty s když překvapivě zasáhl do děje věty řídící, srov. Západ slunce plápolal na vzrostlých opunciích, když tu opět třeskla další rána (Rotrekl 136). Ponětí překvapivého nástupu děje věty s když a s dokonavým slovesem může být oslabeno nebo není zřejmé a pak už nejde o větu vztažnou, nýbrž o VVPČ, která může stát i v antepozici, srov. Hleděl jí do očí, když se sklonila nad jeho žilnatou paží (J. Kříž 52).

 

[240]2.2. Nepříslovečnými vedlejšími větami s časovými spojkami rozumíme vedlejší věty podmětové, předmětové, přívlastkové a doplňkové. Jsou poměrně řídké. Především u vět přívlastkových jsou přechody k VVPČ.

Podmětovou větu s když nacházíme v souvětí Dělá mu dobře, když se o něj stará (Kriseová 158). Patří sem i časová spojka než u slovesa trvat, srov. Dětem chvíli trvalo, než se tam vyšplhaly (Hudečková 180), řidčeji u jiných sloves, srov. Stálo mě moc sil, než jsem tu hlínu dostal nahoru (Hájek 204).

Funkci předmětu má věta s když v souvětí Dřív pokládal sedlák za ideální, když (že) měl přes své hospodářství přehled z okna kuchyně (J. Kříž 123). U sloves čekat (počkat) jsou předmětné věty s časovými spojkami až, dokud (d. cit. v pozn. 16, s. 243), srov. Manuela stále čeká, až Adélku v horách najdou (Hodrová 32), Počkal, dokud nepřinesli nová dvě piva (Hejl 204). V souvětí Byli rádi, když (že) mohli pohovořit (Kriseová 206) jde o případ přechodový; podle K. Svobody (d. cit. v pozn. 1, s. 175) je to věta předmětná, V. Šmilauer (d. cit. v pozn. 16, s. 313) ji určuje jako větu příslovečnou příčinnou, nejde o VVPČ.

O větu přívlastkovou jde tehdy, závisí-li věty s časovými spojkami na substantivu časového významu, které ve větě řídící nemá platnost příslovečného určení, srov. Ale myslel jsem na lepší časy, když jsi pod ochranou boží (Lisická 96), Helena potřebovala chvíli, než si to srovnala v hlavě (Stýblová 97).

Má-li však substantivum časového významu platnost příslovečného určení, pak jsou zde dvě možnosti. Za prvé o větu přívlastkovou jde jen tehdy, je-li toto příslovečné určení nedokončené, tj. když musí být dále determinováno, srov. Božena mu vypráví z dob, když ještě bydleli u rodičů (Kahuda 165), samostatná hlavní věta není smysluplná *Božena mu vypráví z dob. Zpravidla zde bývá příslovce kdy, srov. výše 2.12. – Je-li příslovečné určení dokončené, tj. když nemusí být dále determinováno, jde už o přístavkovou větu příslovečnou, srov. níže VVPČ 3.1 když₉, kam patří souvětí Po celou dobu, když se blížil k oknu, ho nezahlédl (Ludva 20), v němž vedlejší věta vyjadřuje totéž příslovečné určení jako příslovečné určení ve větě hlavní. U tohoto dokončeného příslovečného určení lze samostatně užít hlavní větu Po celou dobu ho nezahlédl.

Věta s časovou spojkou když bývá zřídka doplňková (d. cit. v pozn. 1, s. 176), srov. Obraz znázorňuje maminku, když (kterak) spinká (I. Klíma 68). Podle F. Daneše[17] jde o větu příslovečnou.

 

2.30. Vedlejší věty příslovečné mimo vyhraněné věty časové jsou podobně jako v částech 2.1 a 2.2 uvozeny časovými spojovacími výrazy, na rozdíl od vyhraněných VVPČ však jde o jiné druhy vět příslovečných. Jsou sémanticky dost různorodé.

 

[241]2.31. K vyhraněným VVPČ mají nejblíže vedlejší věty, které vedle funkce příslovečného určení času vyjadřují ještě vnitřní vztah k ději věty řídící. Ten není signalizován spojkami, ale vyrozumívá se jen z obsahů obou spojených vět.

Jsou to vedlejší věty se spojkou když. Ta uvozuje za prvé věty podmínkové[18], srov. Bezpečnost a přízeň královská a polovina kořisti bude mu dána, když (jestliže) uposlechne toho poselství (d. cit. v pozn. 1, s. 172). Za druhé jsou to věty příčinně časové[19], srov. Moc se potil, když (protože) měl strach (Erben 72). F. Trávníček[20] je za časové nepovažuje. Za třetí jsou to věty prostě okolnostní, které závisí na větě tázací, popř. žádací, srov. Co mu měla říct, když nechtěla prozradit nic z domácích tajemství? (Hercíková 110).

Jiné časové spojky než spojka když mají vedle vnitřního vztahu už speciální časové významové odstíny, a proto jsou v části 3 (dokud, pokud, jakmile).

 

2.32. Další druhy příslovečných vedlejších vět s časovými spojkami, které nejsou VVPČ, jsou věty přípustkové a účinkové.

Vedlejší věty přípustkové jsou uvozeny spojkou když např. v soukromé korespondenci, srov. Miluje málo, když (i když) by měl milovat víc (Hermach 170). Vedlejší věty účinkové se spojkou až mají blízko k VVPČ vyjadřujícím druhý článek dějového řetězce (3.7 až₁), srov. Vykřikl, až mu přeskočil hlas (Kupka 193).

 

2.33. Zvláštní skupinu představují věty s oslabenou hypotaxí uvozené časovými spojkami.

Jsou to komentující „vedlejší“ věty se spojkou když,[21] srov. Pošlu vám, když dovolíte, jednoho na zkoušku (Pávek 113).

Dále jsou to textové orientátory,[22] srov. Když to tak shrnu, máš vlastně za muže supermana (Pelíšek 191).

 

2.34. Ojediněle se v mluvené češtině vyskytuje příslovce kdy místo spojky když, srov. Jenže kdy (když) jsem tam byla, vždycky pršelo (Hajný 168). Jde o relikt staršího stavu jazyka. S tím se setkáváme častěji v 19. století v Hýblových časopisech a u Máchy.[23]

 

[242]3. Klasifikace vedlejších vět příslovečných časových (VVPČ)

3.0. V této části uvedeme systém druhů VVPČ. Třebaže jednotlivé druhy VVPČ označujeme časovými spojkami, popř. ještě někdy indexy u nich, tyto druhy nejsou založeny jen na spojkách, ale i na dalších gramatických prostředcích, zvl. vidu, a některých prostředcích lexikálních. Podrobnější diferenciace má smysl jen u nejčastější časové spojky když. Pouze u vedlejších vět s touto spojkou vymezujeme např. druhy VVPČ podle toho, zda děj věty vedlejší je předčasný nebo současný s dějem věty řídící, nebo podle toho, na jakém výrazu věty řídící závisí. Časové spojky dodávají vedlejším větám nejrůznější významové odstíny.

 

3.1. Spojka když má obecný časový význam velmi široký, vyjadřuje časovou spojitost, a to u dějů za sebou následujících nebo současných. Je zde následujících 10 poddruhů:

když₁: Vedlejší věta vyjadřuje děj předčasný užitím slovesa dokonavého, ve větě řídící je sloveso dokonavé, srov. Když vstoupil do salonku, všichni povstali (I. Klíma 80), nebo nedokonavé, srov. Když vyhnal matku, mluvil tři dny bez přestání o smrti (Lustig 188).

když₂: Předčasnost bývá zřídka vyjádřena také slovesem nedokonavým, srov. Když vidí ve vratech četníky, odloží pilu (Trefulka 102).

když₃: Vedlejší věta vyjadřuje děj současný slovesem nedokonavým, ve větě řídící je sloveso nedokonavé, srov. Když ji v náručí vynášel z katedrály, sledovala hvězdy (Janečková 42), nebo dokonavé, srov. Když jsem odcházel, setřásl jsem z uniformy smítka (Kundera 97).

když₄: Děj současný však může být ve větě vedlejší vyjádřen také slovesem dokonavým, přičemž ve větě řídící musí být sloveso nedokonavé a je tam jiný podmět než ve větě vedlejší na rozdíl od druhu když₁ s nedokonavým slovesem v řídící větě a stejným podmětem,[24] srov. Když Shakespeare dojel do Shottery, byla už tma (Hodek 88). V souvětí Byl jsem jinoch, když mě otec našeho Pomponia propustil (Loukotková 188) má postponovaná věta s když už některé vlastnosti vztažné věty nepřívlastkové (srov. výše 2.13), např. lze uvažovat o obráceném poměru vět, jde však o VVPČ druhu když₄, protože může stát také v antepozici.

když₅: Věta s když vyjadřuje dějovou souběžnost s dějem věty řídící a je v ní vždy jen sloveso nedokonavé, srov. Když (zatímco) ty mi dost často povídáš o informacích, mohl bych zase já sáhodlouze hovořit o jejich úniku (Křenek 170).

když₆: Někdy věta s když následuje za dějem věty řídící, sloveso v ní je vždy dokonavé. Bývá to tehdy, je-li ve větě řídící už + sloveso dokonavé, srov. Slunce už za[243]padlo, když se dostali z lesa (Vaňková 188); ve větě řídící lze uvažovat i o rezultativním vidu (slunce bylo zapadlé).

když₇: Věta s když se může pojit k časovému příslovci ve větě řídící a vyjadřovat tak přístavkovou VVPČ, srov. Adéla ho tehdy, když ještě byla studentkou, milovala (I. Klíma 83). Jde o silnou větu přístavkovou, protože užití věty s když není vázáno na užití příslovce ve větě řídící, jako je tomu u vztažných přístavkových vět s kdy (srov. výše 2.11). Ve větě řídící se užívá příslovcí zájmenných (anticipačních) tehdy, teprve tehdy, tenkrát, teď atd., srov. výše doklad z I. Klímy, tato příslovce anticipují časové určení vyjádřené větou s když. Užívá se však také příslovcí nezájmenných později, pak, dlouho, dávno, někdy, občas, hned, včera atd., srov. Nezkrásněla ani později, když začala vyrůstat z dětských střevíčků (Beráková 239), Hned když přišel do Prahy, začal s přípravami stavby katedrály (Janusová 22).

když₈: Jiný typ příslovcí představují slova, která zdůrazňují a modifikují časové určení vyjádřené větou s když, např. právě, zrovna, teprve, ještě, vždycky, pokaždé, jen, zejména, hlavně, zvláště atd., méně často pouze, leda aj., srov. Hvízdá si, ještě když vstupuje na loučku (Chochola 189), Vždycky, když jsme přijeli k check pointu, rozhovořilo se to ve mně thajsky (Pekárková 227). U zdůrazňujících a modifikujících slov jsou jemné významové odstíny.[25]

když₉: Věty s když se pojí také k substantivům majícím platnost dokončeného příslovečného určení času, tj. určení, které nemusí být dále determinováno. Časové určení je tak vyjádřeno dvakrát, a to méně určitě příslovečným určením ve větě řídící a konkrétněji větou s když; věta s když je přístavková VVPČ, srov. A za chvíli, když se Pitrýsek obrátil stranou, zbyla jen bílá tečka (Aškenázy 134), Pouze při večeři, když všichni seděli u pečené ryby, poznamenala Venilia… (Loukotková 140). O dokončeném příslovečném určení ve větě hlavní uvažujeme proto, že v obou souvětích při vynechání vedlejší věty zůstane smysluplná věta hlavní. Má-li substantivum řídící věty platnost nedokončeného příslovečného určení, které musí být determinováno větou s když, jde už o větu přívlastkovou (viz podrobněji 2.2).

když₁₀: Zdůraznění časové spojitosti anteponované věty s když příslovcem tu ve větě řídící je zastaralé, srov. Když jde okolo nějaká dívka, tu ji i osloví (Kahuda 120).

 

3.2. Věta s kdykoli(v) vyjadřuje opakovaný děj, za něhož nastává děj věty řídící. Užívá se v nich sloves dokonavých i nedokonavých. Jsou tři druhy:

kdykoli(v)₁: Do věšteb nahlíželi, kdykoli byl Řím v úzkých (Bauerová 3).

kdykoli(v)₂: Jde o druh přístavkový, srov. Ale nedopadneme tak pokaždé, kdykoliv se složitý problém pokusíme vtěsnat do jednoduché formulky? (I. Kříž 144).

kdykoli(v)₃: v postponované větě řídící bývá opakovanost zdůrazněna příslovci vždy, vždycky, pokaždé, srov. Kdykoliv zvedla v obchodě hlavu, vždycky ji některá z žen sledovala (Míka 168).

 

[244]3.3. Ve větách se zatímco spojka signalizuje souběžný děj, který je zvláštním případem současnosti. Jsou dva druhy:

zatímco₁: Jde o souběžný děj neodporovací, ve větě vedlejší je jen sloveso nedokonavé, srov. Zatímco (když) povídali, podlaha v kuchyni vyschla (Bajaja 92).

zatímco₂: Souběžný děj má význam odporovací. Taková věta bývá častěji v postpozici a má sloveso nedokonavé, srov. Je mi jednatřicet a napsal jsem sedmnáct opusů, zatímco (kdežto) v mých letech měl už Haydn na svém kontě šest oper… (S. V. Klíma 101), i dokonavé, srov. Lékař popíjel džin s tonikem, zatímco (kdežto) ministr Bach si ihned objednal míchanou specialitu (I. Klíma 130).

 

3.4. Podobně je tomu u spojky mezitímco, která má ještě interpunkční varianty.

mezitímco₁: Souběžný děj neodporovací, srov. Mezitím, co (zatímco) byla projednávána její věc, podávala lístky svému právnímu zástupci (Franková 181).

mezitímco₂: Souběžný děj odporovací: Mezitím, co (zatímco, kdežto) ty ses po straně bavil, jiní konali… (Vrbová 180).

 

3.5. Zájmeno co se v kontextu gramatikalizuje a nabývá funkce časové spojky. Jde o 4 druhy:

co₁: Uvozuje věty s dějem souběžným, srov. Co (zatímco) jsme tak chvíli povídali, já už byl zase připraven k činu (Čechura 117).

co₂: Anteponovaná věta vyjadřuje první článek dějového řetězce a současně časovou hranici, od které trvá děj věty řídící, srov. Co chodí tatíček s mamičkou každý den do divadla, mám ložnici večer co večer jen pro sebe (Walló 2, 113). Lze provést substituci co → od té doby, co.

co₃: Vyjadřuje časovou hranici, do které bude trvat děj věty řídící, a proto co → dokud, srov. Ani on na tu chvilku před Vídní nezapomene, co (dokud) bude živ (Daněk 50).

co₄: Hranice, do které trvá, nebo trval děj věty řídící se zpravidla vyjadřuje výrazy tak dlouho, co; po celou dobu, co; celou dobu, co, srov. Po celou dobu, co se myl, vymýšlel různé alternativy (Bělohradská 125).

 

3.6. Také zájmenné příslovce jak se gramatikalizuje v časovou spojku. VVPČ s jak obsahují slovesa nedokonavá, srov. Ale jak mluvil, spád slov ho strhával (Boček 186), i dokonavá, srov. Jak školy zavřeli, zdrhl náckům před nosem (Kočová 210).

 

3.7. Věty se spojkou až vyjadřují děj, který nastane ve styku (ve spojitosti) s jiným dějem. Jsou 3 druhy:

až₁: Vyjadřuje druhý článek dějového řetězce. Tato věta odpovídá na otázku, jak dlouho trval děj věty předchozí, srov. Jeli nad ním po vyvýšené cestě, až se dostali ke schodům (Bauerová 77), věta s až vyjadřuje časovou následnost, děj, v nějž přechází děj věty řídící, je možná substituce → dokud se nedostali ke schodům.

až₂: Vyjadřuje první článek dějového řetězce, tj. děj, který předchází ději věty řídící. Souvětí je omezeno na děje budoucí. Ve větě s až bývá sloveso dokonavé, srov. Až [245]se vrátím z války, všechno se změní (Kupka 117), i nedokonavé, srov. Až bude mít čas, musí se podívat do Afriky (Lustig 50).

až když: Determinuje jen zápornou řídící větu, srov. Člověk o ničem neví, až když to začne ztrácet (Škvorecký 144). Přestože věta hlavní je záporná, věta s až když nevyjadřuje, kdy nedošlo k realizaci děje (věty hlavní), nýbrž kdy k němu došlo.

 

3.8. Věty s dokud (pokud) vyjadřují časovou hranici, a to dobu, po kterou se (ne)uskutečňuje děj věty řídící, tj. věta řídící může být kladná i záporná. Jsou zde 3 druhy:

dokud₁: Vyjadřuje současnost s dějem věty řídící, ve větě vedlejší je nedokonavé sloveso, srov. Dokud je možné říkat lidem srozumitelná slova. dotud neodejde (Borská 198).

dokud₂: Vyjadřuje následnost vzhledem k větě řídící, ve vedlejší větě je záporné dokonavé sloveso: Sledoval její let mezi borovicemi, dokud mu nezmizela ze zorného pole (Binar 147).

pokud: Vyjadřuje zřídka význam časové hranice jako spojka dokud, srov. Sváťa za ním otáčel hlavu, pokud (dokud) holub nevzal směr do vzdálených Mštěnic (Sobotka 28).

 

3.9. Věty s než(li) vyjadřují následnost děje věty vedlejší za dějem věty řídící. V obou větách bývá sloveso dokonavé i nedokonavé proto, že sled dějů je jednoznačně vyjádřen spojkou než. Je zde šest druhů:

než₁: Děj věty vedlejší je od děje věty řídící oddělen, což se vyjadřuje také příslovcem dříve, popř. ještě, proto než → dříve než, spojku než nelze nahradit spojkou až, srov. Než otevřel ústa, Barbarossa pokračoval (Kupka 26).

než₂: Děj věty řídící přechází plynule v děj věty vedlejší, proto než → až, spojku než nelze substituovat spojkou dříve než, srov. Vteřinu na mě zírala, než mě poznala (Jirousová 39).

než₃: Někdy údaj časový vyjadřuje věta řídící, kdežto věta s než vyjadřuje vlastní dějovou složku, která se uskutečnila po době uvedené ve větě řídící, srov. Uplynulo ještě mnoho let, než jsem právě tomuto muži mohl říct i dost (Erben 135).

dřív(e) než(li): Jde o stejný význam jako u než₁: Ale dřív než si hbitými prsty upletla cop, začala už věcně řešit nejbližší problémy (Borská 195).

prve než(li): Jde o knižní vyjádření významu spojky než₁, srov. On se zavázal prve, než přijal korunu (Boček 414).

předtím než: Zdůrazňuje předčasnost děje věty řídící před dějem věty vedlejší, srov. Za sebou tiše zavřeli dlouhou chvíli před tím, než stařec dosupěl (Jícha 25).

 

3.10. Bezprostřední a plynulá následnost děje věty řídící po ději věty vedlejší má 3 druhy:

jakmile: Vyjadřuje děj jednorázový i opakující se, je v ní většinou sloveso dokonavé, srov. Jakmile vysloví to slovo, v srdci mi prudce vzplane oheň (Brabcová 124), řidčeji nedokonavé, srov. Jakmile někdo jevil jakés takés známky života, andělé se k němu obrátili zády (Andronikova 94).

[246]hned jak: Jde o nestabilizovanou spojku,[26] srov. Jeho žena mi nabídla pomoc, hned jak (jakmile) se dověděla o tom neštěstí (Bonaventura 77); mnohem řidší je synonymní hned když, srov. výše 3.1 když₇, a hned co, srov. 3.5 co₂.

jen co: Užívá se v nich jen času budoucího, srov. Jen co (jakmile) se zahřeje komín, pak to přestane čadit (Beráková 139).

 

3.11. Na rozdíl od předcházejícího typu se zde vyjadřují jednorázové děje, po nichž následuje děj věty řídící neočekávaně, což bývá ve větě řídící signalizováno výrazy již, už. Jsou zde ovšem přechody k typu předcházejícímu. Jde o 7 druhů, z nichž poslední čtyři jsou knižní:

sotva: Jde o základní druh neočekávaného děje. Zpravidla se užívá sloveso dokonavé, srov. Sotva jsem někde zachytil vaši stopu, už jste byl za horami (Pecka 131), zřídka nedokonavé, srov. Sotva jsou prázdniny, jedeme všichni na lesní brigádu (Páral 88).

sotvaže: Sotvaže mistr uslyšel o osudu mistra Jana, vrhl se na zem (Tomek 180).

jen: Také zde převažují slovesa dokonavá, a to především v préteritu, srov. Jen (sotva) však zahlédl na kopci svůj nový bílý dům, zaútočily na něj vzpomínky (Beráková 121), Jen co (sotva) otevřela dveře, objevil se v mém zorném poli učitel (Michorová 155).

ledva: Ledva (sotva) úderníci vysázeli smrčky, devět z deseti do Vyhořelce víckrát nevkročilo (Vejlupek 82). Na spojku ledvaže jsem nenašel doklad.

jedva: Jedva (sotva) se někdo pokusil narovnat hřbet, zasvištěl drábův meč (Šimek 105).

jedvaže: Jedvaže (sotva) se jako ona zvěř začal řídit pudem, nedal si nic vymluvit (Štorkán 9).

 

4. Druhy VVPČ, uspořádané podle jejich klesající frekvence

Pořadí	Druh věty	Absolutní frekvence	Pořadí	Druh věty	Absolutní frekvence
1.	když1	25 931	24.	když2	145
2.	když3	19 660	25.	když6	140
3.	než1	5 076	26.	co2	82
4.	až2	4 382	27.	sotvaže	77
5.	když8	3 510	28.	pokud	72
6.	jak	2 276	29.	kdykoli(v)3	54
7.	zatímco2	1 987	30.	než3	54
8.	když7	1 561	31.	co4	53
9.	jakmile	1 499	32.	mezitímco1	24
10.	sotva	1 372	33.	když10	23
11.	dřív(e) než(li)	1 192	34.	kdykoli(v)2	22
[247]12.	dokud2	1 104	35.	mezitímco2	14
13.	až1	982	36.	když5	14
14.	když9	890	37.	ledva	13
15.	zatímco1	827	38.	co1	12
16.	kdykoli(v)	674	39.	jedva	8
17.	než2	598	40.	co3	5
18.	když4	585	41.	až když	3
19.	dokud1	517	42.	prve než	3
20.	jen	400	43.	jedvaže	2
21.	předtím než	367	44.	ledvaže	0
22.	hned jak	343
23.	jen co	231	celkem		77 779

 

5. Komentování frekvence druhů VVPČ

Z frekvence druhů VVPČ můžeme zjišťovat napětí mezi frekventovanými větami v centru systému těchto vět (5.1) a na jeho periferii (5.2), kde jsou věty málo časté, protože jde o knižní stylové varianty frekventovaných vět, popř. o speciální syntaktické konstrukce.

 

5.1. V centru systému VVPČ stojí podle očekávání věty s když, jež je nejčastější časovou spojkou. Spojka když je v beletrii třetí nejčastější podřadicí spojkou vůbec po spojkách že a aby.[27] Je to dáno tím, že pro beletrii je typické vyprávění a že se v ní často pomocí vět s když vyjadřuje časová okolnost sloves mluvení v promluvovém pásmu vypravěče.[28] Na rozdíl od toho ve věcných stylech je až na 6. místě po spojkách že, aby, než, -li a protože.[29]

Na 1. místě (25 931) jsou věty s když, které vyjadřují předčasnost k ději věty řídící (když₁). Jde o nejfrekventovanější druh VVPČ. Na 2. místě (19 660) jsou věty s když, jež vyjadřují současnost s dějem věty řídící (když₃). Takové by mělo být i pořadí výkladů o VVPČ s když v gramatikách.

Je zajímavé, že už na 3. místě (5 076) se objevují věty s časovou spojkou než, která v nich sama explicitně vyjadřuje následnost děje věty vedlejší za dějem věty řídící, jenž je ovšem od děje věty řídící oddělen (než₁). Jinak ovšem spojka než má častěji význam srovnávací. Interval mezi frekvencemi než₁ a když₃ je sice značný, [248]ale sníží se, jestliže k než₁ připočteme frekvenci synonymní spojky dříve než (1 192), která je na 11. místě.

Na 4. místě (4 382) je věta s časovou spojkou až₂, která vyjadřuje první článek dějového řetězce (až₂). Jde o druh VVPČ, který je v próze potřebný, a proto častý.

Na 5. místě (3 510) jsou věty s když, které jsou zdůrazněny nebo modifikovány zvláštním slovem (když₈). Vysoká četnost je dána jednak vysokou frekvencí spojky když, jednak širokým repertoárem zdůrazňujících a modifikujících slov. Jde o mnohdy frekventovaná příslovce.[30] Naproti tomu u ostatních časových spojek jsou jejich zdůraznění a modifikace statisticky zanedbatelné.

Na 6. místě (2 276) jsou věty s časovou spojkou jak, což je jisté překvapení. K. Svoboda (d. cit. v pozn. 1, s. 126) se o této časté časové spojce zmiňuje jen stručně u jednoho okrajového druhu příslovcových vět neotázkových s jak. Je to dáno tím, že primárně chápe výraz jak jako příslovce, teprve v druhé řadě připouští, že bývá i jako homonymum spojkou. Spojky jak se užívá už dávno místo spojky když v mluvené češtině.[31] Podrobně se významovými odstíny časové spojky jak v mluvené češtině zabývala M. Šipková.[32]

Na 7. místě je frekvence spojky zatímco (1 987) pro význam souběžnosti odporovací (zatímco₂). Vysoká frekvence svědčí o tom, že česká próza šla svou cestou, i když tento druh vět byl odmítán jako neústrojný ještě F. Trávníčkem (d. cit. v pozn. 20, s. 717). O vztahu jazykovědců k tomuto druhu vět srov. I. Svobodová,[33] J. Štěpán.[34] Spojka zatímco je důkazem vývojového pohybu v synchronním systému vedlejších vět, protože vytěsňuje spojku kdežto, která byla dříve typická pro souběžnost odporovací (A. Jedlička[35] v této souvislosti uvažuje o vztahu kontrastně konfrontačním). Ústup spojky kdežto je zřejmý, srovnáme-li dva naše frekvenční slovníky, mezi nimiž je více než 40 let (jsou uspořádány podle klesající frekvence): u Jelínka – Bečky – Těšitelové[36] je spojka kdežto 861. nejčastější slovo, u Čermáka – Křena[37] je až na [249]3 917. místě, spojka kdežto je tedy dnes málo frekventovaná. Naproti tomu spojka zatímco je v prvním slovníku (s. 108) na 1 203. místě, ve druhém, současném slovníku (s. 352) je mnohem častější, je už na 315. místě, tedy v dnešní češtině je spojka zatímco mnohem častější než před 40 a více lety.

8. nejčastějším druhem VVPČ (1 561) jsou věty s když₇, které rozvíjejí zájmenné nebo nezájmenné časové příslovce věty řídící. Vyšší četnost těchto vět je dána frekvencí zájmenných časových příslovcí[38] a širokým repertoárem nezájmenných časových příslovcí (d. cit. v pozn. 30).

Na 9. a 10. místě jsou spojky, které na rozdíl od spojky když explicitně vyjadřují bezprostřední sled děje věty řídící za dějem věty vedlejší, což je v próze často potřeba. Je to spojka jakmile (1 499), jež vyjadřuje tuto bezprostřední následnost plynule, a spojka sotva (1 372), která tuto následnost vyjadřuje neočekávaně; neočekávanost je příznačná pro epické vyprávění, ne pro literaturu odbornou (d. cit. v pozn. 1, s. 188).

 

5.2. Na periferii systému VVPČ jsou v současné próze věty se spojkami ledvaže (0), jedvaže (2), jedva (8) a ledva (13), které jsou synonymní se spojkou sotva, na rozdíl od ní jsou však knižní. Zdaleka však nelze tvrdit, že by nepatřily do současné češtiny, naopak lze pozorovat jejich renesanci, a to jako reakci spisovné češtiny na expanzi češtiny obecné, reakci, která souvisí s intelektualizací češtiny a se vzdělaností vůbec. Pozorujeme to v dnešní publicistice psané i mluvené, v internetové komunikaci; v internetovém vyhledávači GOOGLE k 1. 10. 2007 byly výskyty jedvaže (38), ledvaže (247), ledva (20 000) a jedva (1 570). Nic na tom nemění skutečnost, že v posledních dvou případech nejde jen o spojky, ale i o příslovce.

Na periferii je dále knižní spojka prve než (3), spojka až když (3) se zvláštní sémantickou strukturou a spojka co₃. Konečně jsou tu tři spojky, které vyjadřují časovou souběžnost odporovací, a to gramatikalizované zájmeno co₁ (12), v určitém kontextu spojka když₅ (14) a dále knižní spojka mezitímco₂ (14).

 

6. Závěr

Stať vznikla v době, kdy se díky korpusové lingvistice znovu obrací pozornost k soustředěnějšímu a prohloubenějšímu teoreticko-empirickému studiu gramatického systému.[39] Koncentroval jsem se na VVPČ, které jsou v textech neskonale méně časté než větněčlenské vyjádření příslovečného určení času, na jejich vymezení, klasifikaci a na frekvenci. Uplatnění kvantitativního přístupu, jehož základní jednotkou je vedlejší věta, si vyžádalo zpřesnění Svobodových pojmů při funkčně sémantické [250]analýze a ukázalo, kterými výrazovými prostředky se jednotlivé druhy VVPČ vyjadřují nejčastěji, kterými méně často a jaké důsledky to může mít při jejich interpretaci. Článek je dílčím příspěvkem k poznání sémantiky vedlejších vět.[40]

 

Korpus současné české prózy[41]

Ajvaz, M., Zlatý věk, 2001 [222] – Altman, J., Císařský kšeft, 1999 [163] – Andronikova, H., Zvuk slunečních hodin, 2001 [210] – Antošová, S., Dáma a švihadlo, 2004 [208] – Aškenazy, L., Putování za švestkovou vůní, 1959 [145] – Bajaja, A., Zvlčení, Brno 2003 [169] – Bartůněk, P., Slavnostní odhalení sochy, 1989 [194] – Bauerová, A., Sluneční cesta bójských králů, 2004 [147] – Bednaříková, J., Podzimní čas mocné říše, Brno 2004 [194] – Bělohradská, H., Přešťastné manželství, 1998 [194] – Beneš, J., Zelenou nahoru, 2001 (1977) [126] – Beráková, Z., Osmý den stvoření, 1989 [234] – Berková, A., Knížka s červeným obalem, 1988; Magorie, 2006 (1991) [111] – Binar, I., Sedm kapitol ze života Václava Netušila, 2000 [177] – Boček, J., Čas korunního prince, 1987 [198] – Boháč, J., A pak uvidíš…, 2000 [223] – Bonaventura, M., Panna Maria a skoba ve zdi, 1992 [338] – Borská, I., Doktorka z domu Trubačů, 1979 [204] – Bořkovcová, H., Soukromý rozhovor, 2004 [299] – Boučková, T., Indiánský běh. Křepelice. Když milujete muže. Krákorám, 2002 (1988, 1993, 1995, 1998) [307] – Brabcová, Z., Rok perel, 2000 [178] – Bratršovská, Z., Hrdlička, F., Budík pro Šípkové Růženky, 1986 [284] – Brtníková, V., Velká královna, 1996 [70] – Brůhová, M., Muškáty potřebují slunce, 1989 [160] – Brzáková, P., Dědeček Oge, 2004 [307] – Březinová, T., Křižovatky žen, 2004 [148] – Bubíková, Š., Smaragdové město, Červený Kostelec 2006 [299] – Cais, M., Posedlost, 1988 [119] – Cimický, J., Mansarda v podkroví, 2002 [200] – Čechura, R., Pestrý život, 2004 [227] – Čejka, J., Lásky z internetu, 2004 [261] – Čerbák, P., Diagnóza naděje, Vizovice 1992 [119] – Černý, J., I blbci někdy pláčou, 2002 [227] – Červenková, J., Semestr života, 1981 [182] – Daněk, O., Král bez přílby, 1988 (1971) [130] – Denemarková, M., Peníze od Hitlera, 2006 [140] – Dietl, J., Nemocnice na kraji města, 1988 [178] – Ditrichová, D., Bál kočkám závidíš, 2000 [274] – Dostál, Z., Vodnář, 1987 [301] – Dousková, I., Oněgin byl Rusák. Druhé město, Brno 2006 [277] – Dušek, V., Dny pro kočku, 1979 [169] – Dušková, D., Kolečkárna, 1977 [150] – Dvořák, J., Skalp, 1984 [137] – Dvořák, L., Jak hromady pobitých ptáků, 1998 (1962, 1966…) [314] – Erben, V., Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad, 1974 [106] – Exner, M., Svatoušek, Brno 2002 [299] – Fanta, J., Sázka, Plzeň 2005 [190] – Filip. O., Cesta ke hřbitovu, Ostrava 1990 (1968) [322] – Fischerová, S., Zázrak, 2005 [143] – Foustka, I., Balada o posledním Falkenštejnovi, 1994 [243] – Frais, J., Báječné místo k narození, 1987 [151] – Francouz, P., Dívka, na které nezáleželo, 1979; Znepokojení, 1982 [159] – Franková, H., Blázni mají propustky, 1969 [242] – Freiová, L., Letní kurzy, 2006 (1977) [143] – Frýdecký, R., Saligerova cesta, 1999 [185] – Frýbort, P., Vekslák, 1988 [155] – Frýbová, Z., Falešní hráči, 1982 [273] – Fuks, L., Pasáček z doliny, 1986 (1977) [268] – Grosman, L., Obchod na korze, [251]1992 (1965); Z pekla štěstí, 1994 [290] – Gross, P., Klub bezdechých, 1997 [281] – Gruša, J., Místo Panny, 1992 (1980) [274] – Hájek, P., Vlídná past, 1987 [281] – Hájek, T., Spánek a naděje, 2005 [150] – Hajný, P., Léta, 1975 [341] – Hanibal, J., Život sama serpentina, 2002 [348] – Hejcman, P., Moravská válka, Brno 2004 (1969) [117] – Hejná, M., Obejmout dub, 2000 [180] – Hejl, V., Sebrané zločiny Vladimíra Hudce, 1993 (1967) [179] – Hejnic, O., Dvě lásky na začátek, Ústí nad Labem 1988 [371] – Henryková, J., Salon odmítnutých, Vimperk 2005 [292] – Heráková, I., Plástev medu, 1976 [209] – Hermach, J., Huměs je H.umě.S, 2001 [256] – Hlaváčková, I., Sčítání zla, 2006 [160] – Hodek, B., Příběh mladého Shakespeara, 1999 [170] – Hodrová, D., Ztracené děti, 1997 [404] – Hofman, M., Kárový Voko, 2006 [312] – Horák, J., Modrý sen, 2006 [257] – Houba, K., Bílý kůň, 1980 [264] – Hrbáč, P., Kosti, maso, tekutiny, Brno 2005 [154] – Hudečková, E., Bezhlavá kobyla, 1992 [138] – Hůlová, P., Cirkus Les Mémoires, 2005 [570] – Chaloupka, O., Letní čas, 1985 [407] – Choc, M., Návrat k přítomnosti, 2005 [190] – Chochola, V., Děti z krechtů, Brno 2005 [171] – Jandourek, J., Bomba pod postelí, Brno 2001 [2005] – Janečková, K., Prokletý původ, Brno 2003 [293] – Jansa, P., Nejlepším se neodpouští, 2000 [182] – Jánský, F., Pevnost v poušti, 1982 [157] – Janusová, J., Ve službách císaře a krále, Karviná 1995 (1992) [168] – Jareš, A., Mýlka, 2006 [302] – Jareš, V., Intrikáni, 2004 [177] – Jícha, J., Dva roky bez prázdnin, ? 2006 [232] – Jirousová, F., Velmi vzdálený oheň, 2001 [209] – Jobánek, J., Tvář bohyně Tanit, Ostrava 1996 (1987) [119] – John, R., Memento, 1986 [185] – Kačírková, E., Léčky a pasti, 1998 [238] – Kahuda, V., Proudy, Brno 2001 [237] – Kalčík, R., Král Šumavy, 1986 (1960) [211] – Kalina, V., Signum laudis, 1988 [186] – Kameníček, J., Vacant, 2005 [121] – Kantůrková, E., Přítelkyně z domu smutku, 1990 (1984) [308] – Kautman, F., Román pro tebe, 1997 [233] – Klevis, V., Stavitel snů, 1981 [145] – Klíma, I., Premiér a anděl, 2003 [155] – Klíma, S. V., Maestro, 1980 [203] – Kliment, A., Hodinky s vodotryskem, 1997 (1965) [245] – Knitl, O., Jsem historik umění a zvu vás na večeři, 1982 [290] – Kočí, M., Trokadero, 1997 [183] – Kočová, Z., Čtyři stěny, 1982 [207] – Koenigsmark, A., Všechny pánské historky, 1996 [213] – Kohout, P., Hvězdná hodina vrahů, 1995 [309] – Kolár, V., Pachuť medu, 1988 [94] – Kolmačka, P., Stopy za obzor, 2006 [176] – Koppová, E., Altanťan, 2006 [214] – Körner, V., Lékař umírajícího času, 1984 [90] – Körnerová, H. M., Pán hor I, 2001 (1994) [257] – Kořínková, L. H., Andělé spásy, 2005 [291] – Kostrhun, J. Černé ovce. Pytláci, 1987 (1974, 1977) [235] – Koubková, Z., Rytíř zelené růže, 2003 [217] – Koudelka, P., Pražské halucinace, 2003 (1997) [192] – Kovtun, J., Pražská ekloga, 1992 (1973) [263] – Kozák, J., Adam a Eva, 1985 (1982) [231] – Kriseová, E., Kočičí životy, 1997 [286] – Křenek, J., Panenka z rákosu, 1988 [339] – Křesadlo, J., Obětina, 1994 [370] – Křístek, V., Cesta na poledne, 2004 [132] – Kříž, I., Hostina, 1984 [216] – Kříž, J., Kruhy na vodě, Praha-Litomyšl 2005 [347] – Kubátová, M., Lékárnická trilogie, 1990 (1977, 1979, 1981) [202] – Kundera, M., Žert, Brno 1991 (1967) [220] – Kupka, J. S., Královská jízda, 2006 [259] – Kutík, J., Bílá vydra, 1977 [249] – Landsmann, I., Fotr, 2000 [315] – Linhartová, V., Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Přestořeč, 1993 (1964, 1966) [283] – Lisická, H., Páv zpívá o štěstí, 1988 [543] – Loukotková, J. Doma lidé umírají, 2003 (1981) [257] – Ludva, R., Stěna srdce, Brno 2001 [277] – Lukeš, M. F., Odcházení, Brno 2002 [251] – Lustig, A., Kamarádi, 1995 [365] – Macura, V., Ten, který bude, 1999 (1992, 1994, 1997, 1999) [243] – Macháček, L., Začít milovat, 2004 (1981) [209] – Malina, J., Smrt profesora, Boskovice-Praha 1993 [195] – Martin, E., Přízraky doktora Frankensteina, 1990 [154] – Martínek, L., Mezi polednem a půlnocí, Praha-Litomyšl 2001 [374] – [252]Matějka, J., Rodáci, 1988 (1979, 1981) [317] – Matoušek, I., Ego, 1997 [305] – Mertl, V., Hřbitov snů, Brno 2000 [318] – Mičanová, D., Lucius, Tišnov 2001 [196] – Michal, V., Démon, České Budějovice 1981 [223] – Michorová, E., Učitelé, kouzelníci, zloději, 2004 [124] – Míka, J., Život na zámku, 1996 [226] – Milota, K., Noc zrcadel, 2005 (1981) [146] – Mirovská, I., A jiný glóbus nemáte?, 1998 [182] – Misař, K., Periférie 1989 (1977) [192] – Moravcová, J., Klub omylných i neomylných, 1987 (1973, 1983) [222] – Nálepková, T., Obcování muzejního znalce, 2004 [153] – Navrátil, B., Trpaslíci ve vysoké trávě, Šenov u Ostravy 2002 [283] – Navrátil, J., Cestičky a cesty, 1989 [341] – Neff, O., A včely se vyrojily, 1983; Klukoviny a tátoviny, 1986 [197] – Němcová, H., Irena, 2005 [105] – Nenadál, R., Vzhůru ke dnu, 2004 [296] – Nepil, F., Satan s prstenem, 1996 (1966, 1990) [211] – Nesvadba, J., První zpráva z Prahy, 1991 [208] – Neužilová, M., Stopem, Brno 2000 [310] – Nezval, M., Zlatí hoši, 1998 [151] – Nikola Tachecí, Milostná píseň pro kočku, 2003 [323] – Novotný, A., Hvězda kruhu knížat, 2003 [429] – Novotný, D. J., Jak nevyloupit poštu, 1987 [365] – Novotný, P., Hypnotizér, 1989 [151] – Odvárka, J., Vorreiber, 2004 [103] – Olšava, J., Kvetoucí růže a plevel, Vizovice 1994 [243] – Olšer, B., … a Bůh osiřel, Ostrava 2002 [304] – Ospald, R., 380 000 voltů naděje aneb koupím ti koně, Brno 1997 [391] – Otčenášek, J., Když v ráji pršelo, 1975 (1972) [247] – Páral, V., Milenci a vrazi, 2004 (1969) [157] – Pásek, J., Tančili jsme holanďana aneb zlátnoucí šedesátá léta, Brno 2006 [252] – Pávek, M., Simulanti, 1983 [216] – Pavel, O., Fialový poustevník, 1977 (1971, 1974); Jak šel táta Afrikou, 1994 [308] – Pavlík, P., Vichřice, České Budějovice 1981; Šumavský deník, 1988 (1976) [226] – Pecka, K., Štěpení, Brno 1993 (1974) [247] – Pehe, J., Na okraji zmizelého, 2006 [288] – Pecháček, L., Dobří holubi se vracejí, 1985 [193] – Pekárková, I., Třicet dva chwanů, 2000 [233] – Pelc, J., … a bude hůř, 2000 (1984) [247] – Pelíšek, A., Znamení touha, České Budějovice 1990 [131] – Petiška, E., Průvodce mladého muže manželstvím, 1981 [249] – Plášil, R., Bohové s. r. o., Český Těšín 1999 [98] – Pludek, A., Česká pře, 1989 [92] – Poberová, S., Čekatelky, 1989 [270] – Pohůnková, H., Cesta za modrým snem, 2005 [104] – Poláček, J., Spánek rozumu plodí nestvůry, 2000 [154] – Polách, A., Mezi císařem a papežem, 2006 [272] – Poledňáková, M., Jak vytrhnout velrybě stoličku, 1984; Jak dostat tatínka do polepšovny, 1987 [430] – Pošíval, Z., Satanovi koně, 2003 [178] – Preclík, V., Smírčí kameny, 1990 [159] – Procházka, J., Ať žije republika, 1965 [143] – Procházková, I., Tanec trosečníků, 2006 [340] – Procházková, L., Beránek, 2000 [453] – Procházková, P., Frišta, 2004 [350] – Prouza, P., Krámek s kráskami, 1981 [229] – Provazník, V., Červená slzička, 1988; Moji pyšní muži, 1991 [357] – Přibský, V., Meč a pravda, Třebíč 2005 [288] – Ptáčník, K., Ročník jednadvacet, 1978 (1954) [223] – Putík, J., Brána blažených, 1991 (1969) [104] – Rafaj, M., Průzkum větrných mlýnů v Oderských vrších, Ostrava 1979; Pěší lidé, Ostrava 1985 [244] – Rambousek, O., I vůl může trpět, ale nikdy nebude bojovat, 2001 [183] – Rašek, A., Ježíšův bratr, 2005 [270] – Rath, D., Zápisky lékaře z pozdní noci, 2002 [273] – Ráž, R., Šokmistr, 1985 [170] – Reimanová, N., Dědeček, Brno 2003 [198] – Richter, K., Ďábel Trenk, Ostrava 1996 [156] – Richterová, S., Slabikář otcovského jazyka, Brno-Praha 1991 (1978, 1983, 1991) [271] – Ritter, P., Šťastný, Z., Biliáry, Ostrava 1987 [297] – Roland, J., Čas lásky, čas pomsty, ? 2007 [222] – Romportlová, L., Jeden večer denně, 1978 [315] – Rosenbaum, Z., Muž ve vaně, Ostrava 1985 [349] – Rotrekl, Z., Světlo přichází potmě, Brno 2001 [110] – Rotterová, B., Kolikrát znovu začínat, 1976 [268] – Rottová, I., Doktorka ze Ženevy, 2001 [121] – Rudolf, S., Běh znaveného koně, 1983 [297] – Rulf, J., Let chroustů, Praha-Litomyšl 2003 [311] – Růžek, P., Obyčejný ráj, Ústí nad Labem, 1987 [273] – [253]Ryba, O., Život mezi prsty, 2005 [185] – Rybář, P., Stříbrné stíny, Nové Město nad Metují 1997 [186] – Řezníček, P., Natrhneš nehtem hlavy jejich, Brno 2003 [140] – Řihošek, P., Lesnída, Brno 2003, [187] – Salický, A., Návod k použití rozvedeného muže, 2005 [233] – Salivarová, Z., Honzlová, 1990 (1972) [284] – Skarlant, P., Věk náruživosti, 1985 [250] – Skorunka, F., Bezpečné místo, 1986 [251] – Sládková, V., Malý muž a velká žena, 1982 (1974, 1975, 1982) [349] – Slavíček, J., Chata jménem Marion, 2006 [231] – Smetana, M., Ředitel zeměkoule, Opava 1996 [244] – Smetanová, J., Růžové šaty ve vojenské torně, 1963; Ustláno na růžích a pod nebesy, 1991 (1971) [205] – Smiřický, L., O mléku a strdí, Olomouc 2004 [157] – Sobotka, R., Jiné světy, Šenov u Ostravy 2006 [209] – Souček, L., Případ jantarové komnaty, 2004 (1970) [109] – Spurný, F., Hra na slepou bábu, Plzeň 1996 [221] – Spurný, J., Černá kocovina, 2002 [182] – Stano, J., Rozsudek, 1980 [225] – Stavinoha, F., Hvězdy nad městem, 1989 [169] – Steklač, V., Manželské monitory, 1989 [106] – Stiborová, V., Zapomeň, řeko, téci, 2000 [265] – Stoniš, M., Paterek a pastýřka laní, 2003 [188] – Stránský, J., Zdivočelá země, 1991 [337] – Stropnický, M., Pánové prominou, dámy jsou zvyklé…, 2004 [92] – Stryjová, M., Mlč, Benešov 2006 [277] – Stýblová, V., Mne soudila noc. Dopis Kláře, 1985 (1963, 1979) [276] – Suchl, J., Milenci na celý život, 1987 [270] – Světlík, E., Vilané a tajemný doktor Aude, 2006 [185] – Svěrák, Z., Kolja, 1996; Tmavomodrý svět, 2001 [204] – Svobodová, J., Rozlet císařské orlice, 1999 [351] – Syrovátka, J., Výkřiky v Moři ticha, 1997 [218] – Syrový, M., Kmotři a kmotříčci, 1997 [271] – Šabach, P., Zvláštní problém Františka S., Praha-Litomyšl 2003 (1996) [263] – Šedo, L., Kleště, Brno 2005 [221] – Šerberová, A., Ptáci na zemi a ryby ve vodách, 1979 [205] – Šimek, M., Grossmann, J., Povídky aneb Nechci slevu zadarmo, 1993 [193] – Škutina, V., Prezidentův vězeň, 1990 (1969); Svět jako skleněná duhová kulička, 1996 (1995) [365] – Škvorecký, J., Tankový prapor, 1991 (1971) [88] – Šmaus, M., Děvčátko, rozdělej ohníček, 2005 [565] – Šmejkal, J., Kolonka aneb Osudy lidí za protektorátu, 2005 [548] – Šmíd, J., Ve znamení lva, 1989 [158] – Šmíd, Z., Babinec, 1988 [132] – Šnepp, L., Protichodci, Plzeň 1967 [252] – Šotola, J., Svatý na mostě, 1978 [164] – Štěpán, L., Transplantace, 1990 [220] – Štěpánek, Z., Sny žen a touhy mužů, 2005 [174] – Štětina, J., Vykradači hrobů, 2004 [216] – Štolba, J., Město za, 1997 [184] – Štorkán, K., Psanec, nebo geniální vojevůdce, 2000 [195] – Štroblová, J., Obětní kámen, 1987; Hra na sochy, 2001 [195] – Štroblová, S., Zlé lásky, 1987 [299] – Šulcová, M., Brána věčnosti, 1997 [352] – Šuleř, O., Úhlavní přítel, 2002 [250] – Švandrlík, M., Černí baroni, 1990 [204] – Švec, B., Soumrak keltského meče, 2007 [265] – Švecová, J., Mé slzy zůstaly v Iráku, 2005 [157] – Švejda, J., Havárie, 1986 (1975) [192] – Švestka, K., Pohled z mostu, Tišnov 2002 [466] – Táborský, V., Likvidace kvííílejííícíích stěžovatelů, 2001 [213] – Taus, P., Strážcem svého bratra, Řevnice 1998 [162] – Tichá, J., Smrt a odpuštění, 1997; Sametový rozvod, 2002 [162] – Tichý, J., Výlet, 2002 [93] – Tomáš, E., Tajemství jogínovo, 1993 [181] – Tomek, L., Kříž Jidášův, 1988 [224] – Topol, J., Kloktat dehet, 2005 [261] – Trefulka, J., Zločin pozdvižení, Brno 2004 (1991, 1962) [298] – Třešňák, V., U jídla se nemluví, 1996 (1978–80, 1984) [216] – Třeštík, M., Zdi tvé, 1988 [286] – Uher, J., Janáček – román života, 1993 [336] – Ulč, O., Šťastně navrácený běženec, 2006 (1992) [192] – Ulrych, P., Přeludy, Brno 1998; Srdce na marionet, Brno 2000 [216] – Vaculík, J., …I andělé musí do války, 1999 [287] – Vaculík, L., Rušný dům, 1963 [220] – Vágner, Z., Lví píseň, 2004 [333] – Vácha, S., Jdi za svým snem, 1987 [406] – Váchal, J., Bessy, 1997 [199] – Vaňková, L., Cval rytířských koní, 1988[302] – Váňová, M., Tereza, 2003 [353] – Vávra, J., V krajině prorostlého bůčku, 2007 [269] – Vejlupek, M., Vyvřeliny, 1998; Nemocný život, [254]1999 [330] – Vejvoda, J., Plující andělé, létající ryby, 1990 (1974) [155] – Verner, P., Dranciáš, 1989 [311] – Veverka, P., Ani abbé, ani modrý, 1989 [203] – Viewegh, M., Účastníci zájezdu, Brno 1996 [192] – Vízdal, M., Mé nebe se otevřelo, 1985 [231] – Vlášek, J., Psí biograf, 2000 [228] – Vokolek, V., Cesta do pekel, 1999 [70] – Volný, Z., Požár u zlatých labutí, 1987 [211] – Vondruška, V., Strážce boleslavského mysteria, 2007 [301] – Vopěnka, M., Hotel uprostřed života, 1999 [243] – Vorel, T., Kamenný most, 1997 [136] – Vosiková, M., Louka, Ostrava 1981 [204] – Vostrá, A., Médium, 1991 [128] – Vrbecký, F., V srdci Šumavy, 1988 [290] – Vrbová, L., Bobule, Přáslavice 2006 [257] – Všetička, F., Před branou Omegy, Olomouc 1992; Daleký dům, Šenov u Ostravy 2001 [171] – Vyskočil, I., Malé hry aneb Maléry, 1967 [224] – Wagnerová, M., Papíří, dybbuk, 2005 [173] – Walló, O., Věže Svatého Ducha 1, 2, 1999 [244] – Winter, A., Klíč ke Karlštejnu, 1992 [284] – Zadinová, R., Anna a tři králové, 2006 [569] – Zapletal, Z., Půlnoční běžci, 1987 [411] – Zenkl, J., Munkdorf, 2006 [140] – Zgustová, M., Tichá žena, 2005 [237] – Zídek, K., Jako jed, 1995 [255] – Zikmund, P., Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003 [187] – Zink, L., Únor, 1993 [245] – Zogata, J., Dědictví zmizelých píšťal, Šenov u Ostravy 1996 [176] – Zonová, A., Za trest a za odměnu, 2004 [238] – Zvelebil, K. V., Hippalos, 2003 [270] – Žilák, K., Kleptoman, Brno 2007 [228].

---

[1] SVOBODA, K. Souvětí spisovné češtiny. Praha : Univerzita Karlova, 1972.

[2] HRBÁČEK, J. Klasifikace vedlejších vět. Český jazyk a literatura, 1996/97, roč. 47, č. 2, s. 61.

[3] Časově náročné bylo manuální zjišťování frekvence druhů příslovečných vět časových. Data byla zpracována pomocí tabulkového procesoru Microsoft Excel.

[4] UHLÍŘOVÁ, L. Kvantitativní charakteristiky věty jednoduché. In M. TĚŠITELOVÁ – H. CONFORTIOVÁ – J. KRÁLÍK – M. LUDVÍKOVÁ – I. NEBESKÁ – L. UHLÍŘOVÁ, Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. Praha : Academia, 1985, s. 100.

[5] JEDLIČKA, A. – FORMÁNKOVÁ, V. – REJMÁNKOVÁ, M. Základy české stylistiky. Praha : Státní pedagogické nakladatelství (dále SPN), 1970, s. 173.

[6] JEDLIČKA, A. Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha : Univerzita Karlova, 1974, s. 27.

[7] MOCNÁ, D. – PETERKA, J. A KOL. Encyklopedie literárních žánrů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2004, s. 526.

[8] TĚŠITELOVÁ, M. Kvantitativní charakteristiky české slovní zásoby. In d. cit. v pozn. 4, s. 40.

[9] NEBESKÁ, I. K vyjadřování předmětu a příslovečných určení v češtině. Naše řeč, 1984, roč. 67, č. 1, s. 17.

[10] Takovou klauzi nechápu mechanicky jen podle vyjádřených podřadicích spojovacích výrazů, ale považuji za ni i souřadně spojenou vedlejší větu, u níž nebývá explicitně vyjádřena spojka.

[11] Ke kvantifikaci českého souvětí ve věcných stylech srov. NEBESKÁ, I. Kvantitativní charakteristiky souvětí. In d. cit. v pozn. 4, s. 126–141, 221–228.

[12] TĚŠITELOVÁ, M. Využití statistických metod v gramatice. Praha : Academia, 1980, s. 128.

[13] U několika málo autorů, jejichž texty neměly rozsah 200 stran, jsem užil texty dva, srov. korpus na konci článku.

[14] CARROLL, J. B. Vektory prozaického stylu. In L. DOLEŽEL (ed.), Teorie informace a jazykověda. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1964, s. 264–272.

[15] ŠTĚPÁN, J. Čas ve větě a textu. Praha : Univerzita Karlova, 1986, s. 99.

[16] ŠMILAUER, V. Novočeská skladba. Praha : SPN, 1966, s. 276.

[17] DANEŠ, F. Věta a text. Praha : Academia, 1985, s. 83.

[18] NEBESKÁ, I. Vztah mezi příslovečnými určeními času a podmínky. Diplomová práce. Praha : Filozofická fakulta UK, 1965.

[19] D. cit. v pozn. 1, s. 173; MACHOVÁ, S. Příčina v syntaxi češtiny. Praha : Academia, 1972, s. 59.

[20] TRÁVNÍČEK, F. Mluvnice spisovné češtiny, II: Skladba. Praha : Slovanské nakladatelství, 1951, s. 697, 704.

[21] ŠTĚPÁN, J. Ke komentujícím vedlejším větám se spojovacím výrazem jak. Slovo a slovesnost, 2007, roč. 68, č. 2, s. 101–116.

[22] HOFFMANNOVÁ, J. Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. Praha : Ústav pro jazyk český ČSAV, 1983, s. 105.

[23] SVOBODA, K. Kapitoly z vývoje novočeské syntaxe hlavně souvětné. Praha : Univerzita Karlova, 1988, s. 77, 175.

[24] PANEVOVÁ, J. K otázkám druhé predikace v generativním systému. In Slavica Pragensia, 8. Praha : Universita Karlova, 1966, s. 342–343.

[25] GREPL, M. – KARLÍK, P. Skladba spisovné češtiny. Praha : SPN, 1986, s. 400–404.

[26] HOŠNOVÁ, E. Studie z vývoje novočeské syntaxe (konjunkce, pronominalizace). Praha : Univerzita Karlova – Karolinum, 2005, s. 39n.

[27] Srov. ŠTĚPÁN. J. K vývojovým procesům u spojovacích výrazů v současné češtině z hlediska kvantitativního. Slovo a slovesnost, 1987, roč. 49, č. 4, s. 288.

[28] DOLEŽEL, L. O stylu moderní české prózy. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1960, s. 30.

[29] TĚŠITELOVÁ, M. A KOL. Frekvenční slovník češtiny věcného stylu. Praha : Ústav pro jazyk český ČSAV, 1983, s. 10.

[30] LUDVÍKOVÁ, M. Some Specific Features of the Semantics of Adverbs. In E. HAJIČOVÁ – J. HORECKÝ – M. TĚŠITELOVÁ (eds.), Prague Studies in Mathematical Linguistics, 10. Praha : Academia, 1990, s. 49–64.

[31] BAUER, J. – GREPL, M. Skladba spisovné češtiny. Praha : SPN, 1972, s. 277.

[32] ŠIPKOVÁ, M. Spojovací jak v dnešní mluvené češtině. In S. ČMEJRKOVÁ – I. SVOBODOVÁ (eds.), Oratio et ratio. Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha : Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005, s. 313–317.

[33] SVOBODOVÁ, I. Skladebné změny v publicistice 1905–1984. Naše řeč, 1986, roč. 69, č. 1, s. 23.

[34] ŠTĚPÁN, J. Ke změnám v syntaxi současné češtiny. In J. MISTRÍK (ed.) Studia Academica Slovaca, 15. Prednášky XXII. letného behu seminára slovenského jazyka a kultúry. Bratislava : ALFA, 1986, s. 428n.

[35] JEDLIČKA, A. K charakteristice syntaxe současné spisovné češtiny. In Slavica Pragensia, 10. Praha : Univerzita Karlova, 1968, s. 155.

[36] JELÍNEK, J. – BEČKA, J. V. – TĚŠITELOVÁ, M. Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha : SPN, 1961, s. 106.

[37] ČERMÁK, F. – KŘEN, M. A KOL. Frekvenční slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 489.

[38] LUDVÍKOVÁ, M. On the Semantics of Pronominal Adverbs from the Quantitative Aspect. In E. HAJIČOVÁ – J. HORECKÝ – M. TĚŠITELOVÁ (eds.) Prague Studies in Mathematical Linguistics, 9. Praha : Academia, 1986, s. 43–52.

[39] ŠTÍCHA, F. (ed.) Možnosti a meze české gramatiky. Praha : Academia, 2006.

[40] Děkuji oběma anonymním recenzentům za pečlivé prostudování rukopisu tohoto článku a za připomínky, které jsem rád využil při formulaci konečné verze.

[41] Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha. Užívá-li se ojediněle jiného než prvního vydání, uvádí se také rok 1. vydání v kulatých závorkách. Hranaté závorky obsahují u každého autora absolutní počet příslovečných vedlejších vět časových vždy na 200 stranách formátu A₅.

Zborovská 32
150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 5, pp. 235-254

Previous Petr Nejedlý: Je čeština jako menší jazyk v ohrožení? (Pohled očima historika jazyka)

Next Barbora Hošková, Jana Zaoralová: Romský etnolekt češtiny