K vyjadřování předmětu a příslovečných určení v češtině

Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

-

Cílem této stati není podat souhrnný přehled jazykových prostředků, kterými se v češtině vyjadřují slovesná doplnění (tj. především předmět a příslovečná určení), ale zachytit, jak se jeví konkurence jmen, adverbií a vedlejších vět v těchto syntaktických pozicích ve světle kvantitativních údajů. Současně se pokusíme ukázat, které činitele mají pro výběr jazykových prostředků v každé z uvedených syntaktických funkcí rozhodující význam. Východiskem syntaktické analýzy je Šmilauerova Novočeská skladba (Praha 1966); ve shodě s ní řadíme ke slovesným doplněním objekt, sedm druhů příslovečného určení (místo, čas, způsob, příčinu, původ, původce a výsledek) a doplněk.[1] Závěry se opírají o statisticky reprezentativní materiál o rozsahu 540 000 slov; tvoří jej souvislé texty tří funkčních stylů: publicistického, odborného a administrativního. Materiál byl zpracován kolektivem oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český ČSAV pod vedením M. Těšitelové.

V tomto příspěvku se soustředíme především na ty gramatické charakteristiky předmětu a příslovečných určení, které se ve zkoumaných funkčních stylech liší jen nevýznamně, a proto je lze považovat za charakteristiky textů tzv. věcného stylu. Domníváme se, že některé z nich platí pro češtinu obecně, avšak potvrzení této hypotézy by vyžadovalo porovnání s údaji pro styl umělecký.

[11]Na výběr jazykového prostředku, kterým je sloveso rozvíjeno, působí ve vzájemné součinnosti několik činitelů. Budeme tu věnovat pozornost zejména činitelům gramatickým a sémantickým, činitele stylistické a komunikativní ponecháme stranou. Předmětem našeho zájmu budou především následující tři faktory: syntakticko-sémantická povaha rozvíjeného slovesa, rozsah a charakter obsahové náplně, která je slovesným doplněním vyjádřena, a souhrn možností, které nabízí pro vyjádření zvoleného obsahu slovní zásoba.

1. Větné a nevětné vyjádření

S konkurencí větného a nevětného (členského) vyjádření se setkáváme téměř u všech syntaktických funkcí; téměř všechny disponují jazykovými prostředky vhodnými pro oba základní způsoby vyjádření. Na první pohled se zdá, že některé syntaktické členy preferují vyjádření větné, jiné vyjádření členské. Rozsáhlým kvantitativním šetřením však bylo zjištěno,[2] že poměr členského a větného vyjádření je u většiny větných členů stabilní: Vedlejší věty tvoří v průměru 5 % (± 4 %) všech výskytů větného členu.[3] Jedinou podstatnou výjimkou je skupina příslovečných určení příčinných, kde se vedlejší věty podílejí v průměru 50 %.

Pokud jde o faktory, které působí na výběr jazykových prostředků, v tomto případě na volbu mezi větným a nevětným vyjádřením, je třeba rozlišovat mezi předmětem a příslovečnými určeními, přesněji mezi valenčními a nevalenčními doplněními slovesa. U valenčních doplnění slovesa, tedy zejména u objektu, je rozhodující, které sloveso je rozvíjeno; především jeho syntakticko-sémantická povaha určuje, zda bude doplněno výrazem nevětným nebo vedlejší větou (např. koupit jablka; domnívat se, že …).[4] Stejně jako v případě členského vyjádření sloveso „diktuje“ pád substantiva (vytvořit vhodné podmínky, podléhat povětrnostním vlivům; smířit se s porážkou; vycházet z předpokladu), v případě vedlejší věty sloveso „diktuje“ nejen druh věty vedlejší, ale často i spojovací výraz, kterým je vedlejší věta uvozena (myslet, že …; žádat, aby …; ptát se, zda …; poslouchat, jak …). [12]Řada sloves ovšem připouští obě možnosti: říkat pravdu / říkat, že …; vyprávět příběh / vyprávět, jak …; rozhodnout se pro učební obor / rozhodnout se, že …). U těchto sloves můžeme velmi dobře sledovat jemnou souhru gramatických a sémantických činitelů, které na výběr jazykového prostředku působí. Jestliže syntakticko-sémantická povaha slovesa umožňuje vyjádření větné i nevětné, výrazněji spolupůsobí dva činitele další: množství a charakter informace, která má být slovesným doplněním vyjádřena, a možnosti, které nabízí slovní zásoba. Např. ve větě vypráví, jak Milan zabloudil lze slovesné doplnění vyjádřit i nevětně (vypráví o Milanově bloudění), zatímco ve větě vypráví, jak se stal Milan námořníkem je členské vyjádření vyloučeno, přestože sloveso vyprávět samo o sobě je připouští (možná je určitá „náhražka“ — vyprávět o tom, jak …); ve slovní zásobě češtiny chybí podstatné jméno slovesné od slovesa stát se. Všechny případy však nejsou takto jednoznačné. Ve spojení rozhodli se, že prodají auto / prodat auto / pro prodej auta jsou všechny varianty synonymní a záleží především na subjektivních faktorech, tj. na uživateli jazyka, kterou z nich zvolí. Spojení rozhodli se, že letošní plán splní do 15. prosince teoreticky připouští také všechny tři možnosti (splnit plán / pro splnění plánu), ale obsahová náplň slovesného doplnění, její relativní složitost, přispívá k tomu, že mluvčí se častěji rozhodne pro vedlejší větu nebo infinitiv.

U příslovečných určení, tedy vesměs nevalenčních doplnění slovesa, je situace poněkud jiná. Domníváme se, že rozhodujícím činitelem je tu právě charakter obsahové náplně příslovečných určení, jeho rozsah a obsahová složitost, kolik toho chce mluvčí slovesným doplněním říci. I u objektu hraje obsahová složitost[5] svou úlohu, ale u většiny sloves není činitelem rozhodujícím.

Typy příslovečného určení jsou heterogenní nejen z hlediska syntaktického a sémantického, ale i z hlediska využití jazykových prostředků: Na jednom krajním pólu stojí původ, původce a výsledek, které lze prakticky vyjádřit pouze větným členem. Na opačném pólu stojí skupina příslovečných určení příčinných (vlastní příčina, účel, podmínka, přípustka), která zcela jednoznačně preferují vyjádření vedlejší větou (srov. přiloženou tabulku). Jak jsme již ukázali jinde,[6] příslovečná určení příčinné povahy vyjadřují relativně složité obsahové vztahy, [13]které často vyžadují uvedení bližších okolností. Těmto požadavkům lépe vyhovuje vedlejší věta než jméno nebo dokonce adverbium. Druhým neméně podstatným důvodem je jednoznačnost většiny podřadicích spojek uvozujících vedlejší věty příčinné povahy, která vynikne zejména ve srovnání se sémantickou nevyhraněností vyjádření členského. Substantivum v prostém nebo předložkovém pádě často kolísá mezi významy prostředku a podmínky, zřetele a podmínky, prospěchu a účelu apod. (Skleněné kuličky oddělíme od prachu kutálením po nakloněné rovině / jestliže je kutálíme …; vybudováním středisek odpočinku bychom odstranili příčinu dlouhodobého parkování u dálnice / kdybychom vybudovali …; nebezpečný pachatel byl dopaden za pomoci občanů / protože občané pomohli …). Nabízí se námitka, že i relativně složité obsahové vztahy lze vyjádřit nominalizací, tedy výrazem nevěrným. K tomu bychom chtěli poznamenat, že obsahová složitost vyjádření vedlejší větou nevyžaduje, spíše přispívá k tomu, že se pro ni mluvčí častěji rozhodne.

Zbývající typy příslovečného určení (místo, čas, způsob) jednoznačně preferují vyjádření členské. Zejména vedlejší věty místní mají z kvantitativního hlediska mezi větami příslovečnými postavení okrajové (srov. přiloženou tabulku). Věty časové a způsobové se podílejí na vyjádření času, resp. způsobu shodně 4—5 %. Věty časové jsou sémanticky relativně homogenní: naprosto převládá vyjádření současnosti (věty uvozené spojkami když, popř. zatímco), méně často se vyskytují věty s časovými spojkami než, až. Naproti tomu k příslovečným určením způsobu řadíme ve shodě se Šmilauerovým pojetím širokou škálu významů (vlastní způsob, přirovnání, zřetel, míra, účinek aj.); proto je repertoár spojek uvozujících způsobové věty nejen bohatší (že, než, aby, jak …), ale především je daleko rovnoměrněji využíván.

2. Adverbium — jméno

Tato konkurence je nejen specifikou příslovečných určení, ale v určeních místních, časových a způsobových je také konkurencí nejdůležitější. Adverbia a jména v prostém nebo předložkovém pádě tu mají stejnou funkci a často i stejný význam (např. tady / na tomto místě; letos / v letošním roce; rusky / v ruštině). Pokud jde o adverbia, nejčastější je jejich použití v příslovečných určeních času a způsobu; místní určení dává přednost jména a pro příslovečná určení příčinné povahy je adverbium vzhledem k charakteru obsahové náplně jazykovým prostředkem nevyhovujícím (jak bylo zmíněno výše); pokud se [14]v této syntaktické pozici vyskytuje, téměř vždy odkazuje k vedlejší větě.

Nerovnoměrnost ve využití jmen a adverbií v určení místa na straně jedné a v určení času a způsobu na straně druhé je dána především skladbou slovníku adverbií patřících ke každé z uvedených sémantických skupin. V průměru nejčastěji je adverbiem vyjádřeno příslovečné určení způsobu: disponuje nejbohatším repertoárem příslovcí. Sémantickým základem této skupiny jsou adverbia odvozená od adjektiv (vesměs kvalitativních), která mají schopnost vyjádřit rozmanité věcné obsahy, např. dobře, stejně, rychle, jistě, hlavně, přímo, podstatně, společně, tzv. kvalitu děje.[7] Ve funkci příslovečného určení času nacházíme sice relativně malý počet adverbií vyjadřujících konkrétní časový údaj (např. včera, dnes, zítra, ráno, večer, loni, letos, dávno), avšak jejich frekvence je zejména v některých žánrech publicistiky vysoká. Často užívaná časová příslovce ještě, již/už mají někdy charakter spíše zdůrazňovací; v tom případě nejsou považována za větné členy. Naproti tomu slovník adverbií vyjadřujících určení místní je nápadně chudý: převažují příslovce deiktického (poukazovacího) charakteru (zde, tam, tady, tu), která se užívají především v mluvených projevech. Plnovýznamových adverbií je v této sémantické skupině omezený počet a jejich frekvence je nízká, takže těžištěm vyjádření příslovečného určení místa je jednoznačně jméno (např. akce probíhá ve všech okresech; v řadě oblastí převažuje tvůrčí přístup). K tomu přispívá do jisté míry i skutečnost, že k příslovečným určením místa řadíme mnohá určení obrazně vyjadřující význam jiný než lokální (např. byla na špičce našeho plavání; do očí se mu vkrádá závist).

3. Substantiva

Statistické údaje o rozložení morfologických kategorií substantiv u jednotlivých typů slovesných doplnění výrazně rozlišují předmět a příslovečné určení. Přestože hranice mezi oběma typy je plynulá, při celkovém pohledu na zpracovaný materiál se rýsují zřetelné tendence zejména ve využití pádů a předložek. Slovesná doplnění přechodné oblasti mezi objektem a příslovečným určením se řadí k jedné nebo druhé skupině podle toho, zda při klasifikaci převažuje hledisko syntaktické nebo sémantické, podle toho, kudy je vedena dělicí čára mezi valenčními doplněními objektovými a adverbiálními. Nejen k zajímavým, ale i k překvapujícím poznatkům syntaktické statistiky patří zjiš[15]tění, že substantivum (v prostém nebo předložkovém pádě) se užívá stejně často ve funkci objektu jako ve funkci příslovečného určení. Nejde o náhodný údaj, ve všech třech zkoumaných funkčních stylech byla zaznamenána vzájemná shoda v absolutních četnostech substantiv ve funkci předmětu a příslovečného určení: zhruba 11 000 výskytů substantiv v každé syntaktické pozici v publicistice, po 17 000 v textech odborných a po 3 700 v administrativních. Objekt a příslovečné určení však nejsou stejně frekventované větné členy (příslovečné určení je četnější) a i jejich slovnědruhové vyjádření se liší. Rozdíl je proto v tom, jaký podíl zaujímají substantiva mezi všemi objekty a jaký mezi všemi příslovečnými určeními; jak známo, ve funkci předmětu jsou substantiva spolu se zájmeny slovním druhem rozhodujícím, zatímco ve funkci příslovečného určení mají významnou konkurenci v adverbiích (srov. výše).

Pokud jde o využití pádů u substantiv, rozdíly v obou sledovaných syntaktických funkcích se projevily velmi výrazně; jsou to rozdíly jednak v rozložení jednotlivých pádů, jednak ve využití pádů prostých a předložkových. Sledujeme-li jednotlivé pády (bez ohledu na to, zda následují po předložce, či nikoli), mezi oběma typy slovesných doplnění jsou zřejmé rozdíly: Ve funkci objektu je podle očekávání nejužívanější akuzativ (70 %), četnost dalších pádů příkře klesá: dativ (11—13 %), instrumentál (6—9 %), genitiv (5—7 %) a lokál (4 %). Naproti tomu ve funkci příslovečných určení je rozložení pádů rovnoměrnější. Celkově nejužívanější je lokál (39—42 %), následuje genitiv (22—25 %), instrumentál (15—17 %) a akuzativ (10—14 %).

Porovnáme-li mezi sebou četnosti pádových tvarů s předložkou a bez předložky, rozdíly mezi předmětem a příslovečným určením jsou rovněž velmi nápadné: Ve funkci objektu přesvědčivě převažují tvary bez předložky (73—77 %), zatímco ve funkci příslovečného určení jsou jednoznačně častější tvary s předložkou (82—85 %). Do jisté míry výjimečné postavení tu má instrumentál; v některých textech převažuje prostý instrumentál ve funkci příslovečného určení (jako pád nástroje, prostředku činnosti), zatímco ve funkci objektu převládá instrumentál s předložkou.

Pokud jde o jednotlivé druhy příslovečných určení, je zcela zřejmé, že rozložení pádů odráží významové rozdíly uvnitř každého druhu. Např. pro příslovečné určení místa na otázku kde je nejcharakterističtější lokál (na zasedání, ve stavebnictví); významnou konkurenci má v předložkovém genitivu (určení na otázky kam a odkud, např. do ce[16]lého světa, ze zálohy). Obdobná situace je v příslovečném určení času: Nejčetnější je i zde lokál (určení na otázku kdy, např. v lednu), konkurencí je opět předložkový genitiv (určení na otázky odkdy, dokdy, např. od jara, do konce roku). Ve skupině způsobových určení se prosazuje instrumentál jako pád nástroje (připevnit skobami; zakrýt plachtou), silnou pozici má i předložkový genitiv (podle možnosti, kromě výrobních nákladů). Do této skupiny však řadíme příslovečná určení širokého významového okruhu stejně jako do skupiny určení příčinných; podrobnější interpretace užitých pádů by vyžadovala detailní rozbor sémantický. Málo četná příslovečná určení původu disponují jediným jazykovým prostředkem, předložkovým genitivem (z kovového odpadu), pro určení původce je charakteristický instrumentál, a to často ve spojení s pasívem (toto stanovisko je zastáváno přívrženci pokrokového hnutí). V určení výsledku převažuje předložkový akuzativ (nevyužitá plocha se změnila v dětské hřiště). Jinak akuzativ, ať už s předložkou, nebo prostý, se ve funkci příslovečného určení vyskytuje relativně zřídka, jeho primární funkce je objektová.

4. Závěr

Výběr jazykových prostředků vychází při výstavbě textu vždy ze systémových elementů daného jazyka, z možností, které jazyk pro daný účel k výběru nabízí. V tomto příspěvku jsme se soustředili na celkový obraz toho, jak jsou v textech věcného stylu využívány systémové prostředky určené pro vyjádření slovesných doplnění. Závěrem se pokusíme shrnout některé gramatické a sémantické činitele, které se nám jeví pro výběr jazykových prostředků u každého typu slovesného doplnění jako rozhodující.

U objektu a některých příslovečných určení, která jsou valenčními doplněními slovesa, má zásadní význam syntakticko-sémantická povaha slovesa, která především určuje gramatickou formu slovesného doplnění. Ve všech syntaktických pozicích, nejen u slovesných doplnění, působí na výběr jazykového prostředku rozsah a charakter obsahové náplně, která má být větným členem, v tomto případě slovesným doplněním, vyjádřena. Na tomto činiteli především závisí, zda mluvčí zvolí vyjádření větným členem, nebo vedlejší větou. Rozhodující vliv tohoto faktoru se projevil nejzřetelněji u příslovečných určení příčinné povahy, kde vedlejší věta je základním jazykovým prostředkem právě pro relativní složitost sdělovaného obsahu. Dalším podstatným činitelem, o kterém jsme se tu zmínili, je skladba slovníku, tj. souhrn možností, [17]které nabízí slovní zásoba jazyka pro vyjádření zvoleného obsahu. Byl demonstrován na příkladu konkurence jméno (substantivum) — adverbium ve funkci příslovečného určení. Závažnost tohoto faktoru se projevila především u příslovečných určení místa, času a způsobu: v místních určeních převažují jména zejména proto, že slovník vhodných adverbií je velmi chudý; v příslovečných určeních času a způsobu je vyjádření adverbiem a substantivem téměř vyrovnané.

 

Vyjádření příslovečných určení

příslovečné určení	jméno		příslovce		vedl. věta		celkem
místo	14 399      83,03		2 707      15,61		236      1,36		17 342	25,92
čas	6 359      44,57		7 372      51,67		536      3,76		14 267	21,32
způsob	11 019      41,23		14 415      53,94		1 290      4,83		26 724	39,93
příčina	2 862      41,23		636      9,16		3 443      49,60		6 941	10,37
původ	626						626	0,94
původce	564						564	0,84
výsledek	454						454	0,68
celkem	36 283      54,22		25 130      37,55		5 505      8,23		66 918	100,00

---

[1] Doplňku tu věnovat pozornost nebudeme; jednak je v našem materiále zastoupen jen minimálně, jednak specifická problematika doplňku stojí mimo rámec tohoto příspěvku.

[2] L. Uhlířová, Kvantitativní charakteristiky věty jednoduché, in: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky, vyd. M. Těšitelová, Linguistica II, Praha 1982, s. 38—53.

[3] Z kvantitativního hlediska okrajové postavení mají příslovečná určení původu, původce a výsledku, která vedlejší větou prakticky vyjádřit nelze.

[4] Srov. např. F. Daneš, Z. Hlavsa a kol., Větné vzorce v češtině, Praha 1981.

[5] Tuto vágní formulaci užíváme pro nedostatek vhodnějšího termínu.

[6] I. Nebeská, Kvantitativní charakteristiky souvětí, in: Kvantitativní charakteristiky současné české publicistiky, vyd. M. Těšitelová, Linguistica II, Praha 1982, s, 55—71.

[7] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 277.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 1, s. 10-17

Předchozí Ludmila Uhlířová: Sloveso určité v aktuálním členění větném

Následující Jaroslava Hlavsová: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895