Konference Polyslav IX

Martin Prošek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

O pravidelných slavistických konferencích Polyslav jsou čtenáři Naší řeči již zpraveni, naposledy viz L. Hašová: Setkání mladých slavistů v Berlíně, NŘ 82, 1999, s. 93―94. Devátý ročník této konference se konal pod záštitou katedry slovanských studií univerzity Mainz v německém Germersheimu 22.―23.9. 2005. Zúčastnili se jí slavisté (nejen) z Polska, Ruska, Německa, Litvy a České republiky, předneseno bylo celkem 22 referátů.

První den jednání byl složen převážně z referátů, které bychom v domácí lingvistické tradici označili asi jako sémanticko-pragmaticky orientované, polští účastníci konference by patrně představenou problematiku zahrnuli do svébytné disciplíny ― kognitivní lingvistiky (soudě podle četných teoretických a metodologických odkazů k této disciplíně v referátech i v diskusích). Pragmatickou podstatu měl úvodní referát Jakoba Fruchtmanna z hostitelské univerzity, v němž autor zkoumal frekvenci výskytu slova кризис v ruských médiích ― přesněji v politických komentářích ― a zjišťoval, je-li tato frekvence závislá na reálných ekonomických ukazatelích. Referent však zanedbal sémantickou stránku věci, tudíž nebylo zcela jasné, zda z výzkumu vyloučil užití slova кризис v jiných kontextech, než je ekonomická situace země. Na pragmatickou problematiku se soustředila též Vladislava Ždanová v analýze ruských anekdot o cizincích. Zkoumala zejména anekdoty o Estoncích, Litevcích a Lotyších a z materiálu vyvodila tři základní skupiny rysů uvedených národností, které Rusové považují za humorné. Inspirace kognitivní lingvistikou byla nejvíce patrná v referátu Mariji Zavjalové, která uspořádala dotazníkovou anketu s cílem zprostředkovat stereotypní obraz Poláka v litevštině. Vycházela z definic v překladových slovnících a anketou získala pozoruhodně široký a výstižně strukturovaný materiál ― slangové výrazy pro Poláky, úsloví, autentické charakteristiky atd. Diskuse o problémech překladu lexika náležejícího do nižších stylových rovin jsou v české lingvistice časté a není překvapivé, že touž problematiku je nutno řešit i v jiných slovanských jazycích. Ruská translatoložka Irina Kisielová [158]se v této oblasti zaměřila na překlad současné polské filmové produkce. Tato badatelka řešila především problémy s překladem slangového a argotického lexika při absenci příslušných ruských ekvivalentů. Referentka shromáždila solidní materiálový základ, který by však měl větší výpovědní hodnotu, kdyby byl podložen širším úvodem do současné stratifikace obou jazyků a interpretován právě na pozadí stratifikace. Metodologicky se tak vystoupení I. Kisielové blíží sémanticky orientovanému referátu Iriny Lappové, v němž si autorka vytyčila cíl vymezit sémantická pole slov скука a тоска v nejznámějších dílech A. P. Čechova a srovnat je se sémantickými poli jejich ekvivalentů v polských překladech, a Markuse Henningera, který srovnával lexikální významy různých forem oslovení příslušníků šlechtického stavu (a jejich reálné uplatnění) v ruštině v průběhu historického vývoje jazyka. Dainius Razauskas z Litvy byl jediným referujícícím, který vystoupil s etymologickou problematikou. Tento badatel velmi podrobně zkoumal etymologii a významové posuny ruského slova болван během různých období vývoje jazyka a pojednal též o jeho ekvivalentech v ostatních slovanských jazycích a v baltských jazycích.

Pojetí gramaticky orientovaných referátů a závěry z nich byly ve dvou případech přijaty spíše rozpačitě. Stupněm gramatikalizace přechodníkových konstrukcí v češtině, ruštině a polštině se zabývala kontrastivní studie Sandry Birzerové. Autorka vyšla z Lehmannovy[1] teorie, která za nejvyšší stupeň gramatikalizace jazykového prostředku považuje ustálení jediné formy pro vyjádření jediné funkce. Závěr, že české přechodníkové konstrukce stojí na nejnižším stupni gramatikalizace, protože disponují nejbohatším souborem tvarů pro tvoření přechodníků, vedl účastníky diskuse ke zpochybnění aplikovatelnosti výchozí teorie na flektivní jazyky. Ruprecht von Waldenfels srovnával české kauzativní konstrukce se slovesy dát a nechat s obdobnými konstrukcemi v ruštině a polštině. Nejednoznačně bylo přijato jeho pojetí kauzativity i rozsah zkoumaného materiálu. Elena Grafová se v referátu Aspekty popisu ruských citoslovcí zaměřila na možnosti vymezení citoslovcí jako slovního druhu. V úvodu podala stručný přehled tradičního gramatického a sémantického vymezení a v hlavní části referátu se soustředila především na dosud opomíjenou stránku mluvnického popisu slovních druhů ― na intonační průběh vybraných lexémů v různých komunikačních funkcích (přitakání, nesouhlas apod.).

Program druhého dne jednání se skládal jak z jazykovědných, tak z literárněvědných bloků. V této zprávě se omezíme na jazykovědnou problematiku. Jednání zahájila multimediálním referátem Veronika Kochová. Mladá badatelka založila svůj referát na materiálu reklam, které se vysílají shodně jak v německé, tak v ruské televizi. Reklamy jsou vizuálně totožné, jen jejich text se liší ― obvykle je německá reklama východiskem k ruskému překladu. Kochová srovnávala především syntaktické pozice, v nichž v jednotlivých jazycích vystupují lexémy označující nabízený produkt. Po úvodním referátu vystoupil Bohumil Vykypěl a v termínech pražské školy pojednal o aspektech popisu výrazového systému psané hornolužické srbštiny. V odpoledním jednání převažovaly komunikačně a pragmaticky zaměřené referáty. První z nich přednesla Agnieszka Oskierová, která zkoumala axiologickou a kooperativní motivaci konverzačních strategií v nepřipraveném rozhlasovém dialogu a pokusila se o vlastní nárys klasifikace těchto strategií. Michal Szczyszek se zabýval komunikačně a pragmaticky motivovanými slovo[159]tvornými inovacemi v mluvě polské nejmladší generace (např. krácení bibla místo biblioteka, distribuce deminutivních formantů apod.). Sémantická klasifikace představených neologizací, kterou tento badatel sestavil, vyvolala bouřlivou diskusi, tolik typickou pro takto orientované referáty. Rafal Zimny vystoupil s podrobnou analýzou pojmů „jazykový obraz světa“ a „obraz světa“, jejich geneze a chápání těchto pojmů v pracích různých lingvistů. Referát měl formu komentovaného přehledu a v tištěné verzi může posloužit jako vhodná rukověť nebo jako terminologický úvod pro badatele na poli kognitivní lingvistiky. Vystoupení Bernharda Brehmera bylo zaměřeno na způsoby vyjadřování negativních stránek posuzovaného textu v německých a ruských recenzích vědeckých prací. Autor postupoval od lexikálních prostředků až po principy strukturace textu a jeho tematické výstavby. Obzvláštním přínosem Brehmerova referátu byly precizně formulované závěry u každé ze sledovaných skupin jevů. Jednání konference uzavřel přehledový referát Taťány Vykypělové, který se týkal staršího a novějšího stavu bádání na poli staročeského dlouhého vokalismu.

Hlavním přínosem slavistických setkání Polyslav oproti domácím konferencím je skutečnost, že poskytují širší rozhled o pragmatických, sémantických a kognitivních bádáních, která jsou typická především pro polské účastníky. Nebylo by však na škodu, kdyby se příštích ročníků ve větší míře účastnili i badatelé z dalších slovanských zemí, nejen ti z Ruska a Polska. Obraz tematické šíře a metodologických nástrojů slavistických bádání bude do té doby poněkud nevyvážený.

---

[1] Ch. Lehmann, Thoughts on Grammaticalization, München 1995.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 3, pp. 157-159

Previous Markéta Pravdová: Metody a prostředky přesvědčování v masových médiích

Next Jiří Kraus: Slovo bulvár jako výsledek procesu výrazové ekonomie