Rozloučení se dvěma historiky jazyka

Petr Nejedlý

[Reviews and reports]

(pdf)

-

1. Třebaže jsme si před dvěma roky připomněli osmdesáté narozeniny dlouholetého redaktora Naší řeči Igora Němce,[1] nastala nám bohužel smutná povinnost opět se o něm zmínit. Krátce po jeho jednaosmdesátých narozeninách (* 12. června 1924) jsme se s ním totiž navždy rozloučili (zemřel 5. července 2005).

Když Němec sám psal článek k jubileu svého dlouholetého spolupracovníka Emanuela Michálka, nazval jej prostě Historik jazyka Emanuel Michálek.[2] Zjednodušeně bychom tak mohli charakterizovat také Němce samotného. Slavistické školení a dlouholetá slovníkářská praxe ve Staročeském slovníku z něho učinily všestranného znalce staré češtiny a nezpochybnitelnou autoritu v tomto oboru. Dokazovala to mj. řada příspěvků vysvětlujících jednotlivá slova, slovní spojení nebo celé slovní čeledi (skutek, vypršet, chyba lávky, počasí, způsobit aj.).[3]

Potřeba jednotného slovníkového zachycení staré češtiny a potřeba propracované koncepce slovníkářské práce však Němce přivedly především k promýšlení vývojových zákonitostí slovní zásoby a k otázkám lexikálněsémantickým. Východiskem se mu stal systémový přístup k jazyku, jak jej poznal u svých učitelů, zvl. u Bohuslava Havránka. Němec z tohoto přístupu vytěžil promyšlenou a důmyslnou teorii lexikálního vývoje, jeho tendencí a zákonitostí ― komplexní teorii, která přihlížela i k dalším jazykovým rovinám, jako je fonologie, morfologie či syntax, a která přísně rozlišovala mezi věcnou, pojmovou a jazykovou stránkou pojmenování a brala v potaz účastníky komunikace. Vedle řady studií vtělil svoji teorii zejména do publikace Vývojové postupy české slovní zásoby (1968).

Lexikografická práce také mnohdy vyžadovala doplňovat a domýšlet to, co se v průběhu staletí nenávratně ztratilo, jedním slovem rekonstruovat významy slov i jejich formu. Právě důsledný systémový pohled na jazyk Němcovi umožnil zacelit mezery v našem poznání starého jazyka (viz např. příspěvky o slovech obnož, drn, pochytčiti sě atd.) a shrnout použitou metodu v monografii Rekonstrukce lexikálního vývoje (1980).

Úspěch diachronního bádání je podmíněn znalostmi z řady příbuzných oborů ― v řadě článků se Němec zabýval etymologií (např. expresivní předponou la-), staroslověnštinou (spojení po grěchu aj.), starou ruštinou, latinou (slovesa s komponenty -facere, -ficare) nebo třeba litevským infinitivem; systémovým pohledem na jazyk se dobral řady zjištění i v historické mluvnici (srov. třeba studii o adverbiu dobřě a bezpředložkovém lokálu); šíře znalostí mu pomáhala při práci v redakčních kruzích Etymologického slovníku jazyka staroslověnského a Historického slovníku slovenského jazyka nebo v redakčních radách časopisů Listy filologické a Naše řeč.

[50]Historik jazyka také nezbytně ke své práci potřebuje vlastní historické poznatky a ještě lépe ― spolupráci s předními historiky, popř. archeology. Igor Němec měl to štěstí, že takové partnery našel (na prvním místě Josefa Macka, ale také třeba Slavomila Vencla nebo svého kolegu z oddělení Emanuela Michálka); výsledkem kontaktů s nimi byly např. Němcovy články o slovanských obřadech a magických praktikách. Zřetel k věcné stránce staročeských pojmenování také přispěl spolu s Němcovou schopností jasných a přehledných formulací (jaké štěstí pro lexikografa!) k úspěchu řady popularizačních novinových sloupků, rozhlasových jazykových koutků i dvou populárně-naučných knih, které vznikly pod Němcovým vedením (Slova a dějiny, 1980; Dědictví řeči, 1986).

Pro Igora Němce jako člověka i jako badatele byla charakteristická cílevědomost, ba jistá zarputilost. Stanovoval si vysoké cíle a dosahoval jich na jedné straně systematickou exaktní prací založenou na důsledném využívání materiálu a zobecňující z něho vytěžená fakta a na druhé straně promýšlením, zkoumáním a ověřováním tezí, postulátů a hypotéz ryze teoretických. Pozorně naslouchal badatelům z druhých oborů a umně začleňoval jejich poznatky do svých výkladů (koneckonců ne nadarmo chtěl být Němec původně architektem).

Igor Němec byl rovněž velmi pracovitý: přes 600 bibliografických položek vzniklých vedle každodenní práce slovníkářské mluví samo za sebe. Shodou okolností posledním jeho příspěvkem byla zdravice, kterou v červnu 2004 přednesl v úvodu třídenní mezinárodní konference Slova a dějiny 2004 konané u příležitosti jeho osmdesátin.[4]

Mnoho toho zůstává stranou: Němec ― obdivovatel československých legií, Němec ― aktivní sokol, Němec ― odbojář. Vše se ústrojně promítlo i do jeho práce lingvistické. Co je však důležitější: na Igora Němce vzpomínáme jako na člověka moudrého, laskavého, vstřícného i zábavného (jakkoli mu poslední léta ztrpčovala život neodbytná choroba). Na člověka pevných morálních zásad a optimistického pohledu na svět: žádný z režimů jej nepřinutil zpronevěřit se zásadám, které mu byly vštípeny už v mládí, a víře, kterou nikdy nezapřel. Nejen pro vědecké bádání má platnost jeho životní postoj, že právo na kritiku, na odlišný názor zároveň odpovědného člověka zavazuje, aby předložil návrh jiného, vlastního řešení.

 

2. Při listování ročníky Naší řeči z 60. až 90. let narazíme na téměř padesátku obvykle drobnějších článků (často přímo vlastních Drobností) podepsaných již připomenutým redaktorem Staročeského slovníku Emanuelem Michálkem.[5] Převážně si všímaly prvků stojících na periférii jazykového systému a kotvících ať jazykově, ať svým věcným obsahem v minulosti (pojmenování koleda a kalendář, jezinka, žakéř, letora, došek, háv, holokaust, lilík, frazeologismy mladí ležáci ― staří žebráci, na stará kolena, dostat se na koráb, být v sedmém nebi, expresiva brejlit, podmazat někoho, patronymikon Přemyslovci, místní jména Rybitví, Temelín). Michálek ― školením bohemista a historik ― vedle toho připomínal dnes spíše opomíjené osobnosti, jakými byli Milíč, [51]Rokycana, český bratr Jan Silván, humanista Tadeáš Hájek, Tomáš Pešina nebo třeba filologové Václav Flajšhans a Michálkův učitel František Ryšánek. Obecně se dá říci, že většina příspěvků měla vztah k Michálkovým tématům vpravdě erbovním ― jazyku doby Karla IV., zejména slovníkům mistra Klareta, dále Janu Blahoslavovi, českým bratřím, prvním českým gramatikám, Kralické bibli nebo Jiřímu Melantrichovi.

Periferní místo jako by si byl Emanuel Michálek zvolil i ve sféře soukromé ― tichý, nenápadný, navenek jakoby ve stínu svých velkoryse rozmáchlých kolegů, zejména Igora Němce. Imunní vůči přelévání lingvistických proudů na základě dobové módy či politické objednávky soustředěně a trpělivě prohluboval poznání těch složek a fází jazyka, které mu byly blízké a které považoval ve vývoji češtiny za důležité. Přitahoval jej především biblický jazyk a dvě období, která jsou poznamenána právě heroickým úsilím o překlad tohoto díla do češtiny, totiž druhá polovina 14. století a počátek 15. století s prvým českým překladem bible a s první opravdu živou literární češtinou v díle Husově a období humanismu s přesahem do raného baroka, období, které ho zaujalo vzmachem českobratrského písemnictví, tvorbou Jana Amose Komenského a jazykovědným úsilím Jana Václava Rosy.

Slovo periferní však v Michálkově případě rozhodně neznamená nevýznamný. Při práci na Staročeském slovníku Michálek první začal důkladně zkoumat český právní jazyk středověku a postupně přešel k problematice středověké terminologie vůbec; tyto otázky také rozpracoval teoreticky. Jako důstojný pokračovatel Bohumila Ryby podstatně přispěl k pochopení obrovského encyklopedicky pojatého slovníkářského díla Klaretova a jeho vlivu na pozdější slovníky.[6] Zabýval se i problematikou vlastních jmen, jak o tom svědčí řada jeho článků v onomastických periodikách a sbornících ― jeho zájem poutala zejména staročeská osobní jména a jména biblická. Konečně po dlouhá léta byl takřka nepostradatelným spolupracovníkem a konzultantem Igora Němce, trpělivým prvním posluchačem i oponentem jeho výkladů a koncepcí; k nim nezřídka přispěl připomínkou, radou či korekcí. V posledních letech pak v úloze recenzenta Staročeského slovníku velmi pozorně a pečlivě pročítal a připomínkami opatřoval hotový rukopis tohoto díla.

Užitečné byly rovněž Michálkovy příspěvky k jiným projektům, např. k edicím starých českých biblí: v 80. letech recenzoval první tři svazky Kyasovy edice Drážďanské bible, v roce 1995 dodal filologický komentář k monumentální edici Kralické bible.

Emanuela Michálka charakterizovala pečlivá práce s detailem. Při svých interpretacích neprůhledných, málem bychom řekli „zaumných“ klaretismů dokázal detektivním způsobem trpělivě skládat střípky faktů a nevzdával se, dokud nenalezl řešení své lexikografické zápletky ― k tomu jej předurčil široký rozhled po řadě oborů od jazykovědy přes klasickou filologii až k historii.

Po stránce osobní byly oblíbenému „Emánkovi“ vlastní jistá starosvětskost (nomen omen) a neokázalost ― důsledky veliké vnitřní kázně a člověčí pokory, jíž byla cizí jakákoliv ambicióznost. Přitom se nejednou projevoval jako člověk velmi pohotový, vtipný a duchaplný, jehož nenapodobitelná „falza“ staročeských textů vyvolávala v posluchačích bouřlivý chechtot (on sám by jistě zdrženlivě mluvil o homérském smíchu).

[52]Zcela vážné však byly jeho poslední dva příspěvky, uveřejněné v roce 2001. Přímo symbolicky byl jeden z nich věnován Michálkově životní „lásce“ Klaretovi (O dalším termínu jihoslovanského původu v Klaretově Glosáři, NŘ 84, 2001, s. 270) a druhý onomu Michálkem velmi váženému a ctěnému jazyku biblickému (K staročeským biblickým překladům hebrejského Golgota a latinského Calvaria, Acta onomastica 41―42, 2001, s. 121―122). Bohužel brzy nato jej stále více začalo po všech stránkách zrazovat zdraví a tichý a pokorný křesťan Emanuel Michálek se vydal na svoji soukromou Kalvárii. Vystoupil na ni k našemu zármutku 13. listopadu 2005 v necelých čtyřiaosmdesáti letech…

---

[1] P. Nejedlý, Nestor, nebo patriarcha? NŘ 86, 2004, s. 47―49.

[2] I. Němec, Historik jazyka Emanuel Michálek (*1922), Listy filologické 105, 1982, 44―45.

[3] Pro úsporu místa zde neuvádím bibliografické odkazy na jednotlivé práce ― jsou shromážděny ve třech mých soupisech, které uveřejnily Wiener Slavistisches Jahrbuch 30, 1984, s. 115―128 (za léta 1953―1984), Listy filologické 116, 1993, s. 173―182 (léta 1984―1993), a sborník Verba et historia (v. pozn. 4), s. 15―19 (léta 1994―2005).

[4] Viz Verba et historia, Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005, s. 13.

[5] Jeho osmdesátiny (* 11. března 1922) připomněla milým článkem Z. Braunšteinová (Staročeský jubilant Emanuel Michálek, NŘ 85, 2002, s. 43―15). Na ten také odkazuji ohledně přesných názvů Michálkových prací; vedle toho je k dispozici můj soupis Michálkových prací za léta 1956―1990 (in: Palaeobohemica Immanueli Michálek septuagenario oblata, Listy filologické ― Supplementum II, 1992, s. 18―32).

[6] Zde uděláme výjimku a připomeneme jeden z jeho posledních článků, protože u nás není příliš znám: Zur Frage der Einwirkung des Humanismus auf die lateinisch-tschechische Lexikographie, Humanistica Lovaniensia 43, 1994, 132―136.

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 1, pp. 49-52

Previous Robert Adam, Ondřej Koupil: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2004/2005

Next Pavel Jančák: Zemřela dialektoložka Marie Racková