Poznámka k pojmu hyperkorektnost

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

-

O hyperkorektních jevech se dnes v české lingvistice diskutuje s oživeným zájmem; souvisí to se současným širokým pohybem v mluveném i psaném českém vyjadřování. Zmiňoval jsem se o některých aspektech hyperkorektních jevů a problémů, které přinášejí, už několikrát[1] a chtěl bych se dnes ve stručnosti zastavit nad jejich obecnějšími vlastnostmi.

P. Karlík, M. Nekula a J. Pleskalová v Encyklopedickém slovníku češtiny (Nakl. Lidové noviny, Praha 2002) sice heslo hyperkorektní neuvádějí, ale můžeme jistě souhlasit s charakteristikou, kterou podává SSJČ (1960): „tvar vytvořený z přehnané snahy o jazykovou správnost a jen domněle správný“. Takovou přehnanou snahu při nedokonalém zvládnutí spisovné normy můžeme vidět tam, kde existuje běžně užívaný (nejen knižní) spisovný tvar s odpovídající funkcí, ale mluvčí z nějaké příčiny (nejspíš proto, že mu tento tvar (aspoň podvědomě) nepatřičně připadá jako nespisovný, popř. pro daný kontext stylově nevhodný) dává přednost tvaru jinému, který ve spisovné normě buď neexistuje (což někdy narušuje přímočarost jejího systému), nebo neodpovídá dané funkci. Nebudeme tedy každou chybu považovat za hyperkorektnost: řekne-li se např. s několika miliardy nebo s důchodami při snaze o spisovnost, je to chyba (ať už přeřeknutí, nebo projev mezery ve znalostech, nepozornosti aj.), ale není splněna právě zmíněná podmínka, že pro danou funkci existuje spisovný tvar běžně užívaný v hovoru. Můžeme tedy konstatovat, že hyperkorektní jev je

(i) nespisovný, nepatří ani do normy spisovné (podle kodifikace), ani do normy standardního běžného hovoru (na daném území), zároveň je

(ii) analogický (co do hláskového složení, popř. co do systémového začlenění) k výhradně spisovnému (kodifikací vymáhanému), popř. stylově vyššímu tvaru nebo spojení konkurujícímu s výrazem v hovoru běžným, a je

(iii) konkurentem tvaru, který má své místo jak ve spisovné normě, tak v normě standardního hovoru, tj. u většiny mluvčích v naší autentické mateřštině, obecné češtině (v užším chápání jde o konkurenci dvou prostředků pro stejnou funkci, v širším chápání může jít o tvary s různými mluvnickými funkcemi).

[22]Ve standardním běžném českém hovoru (s typickou oscilací, střídáním kódů) se užívá poměrně mnoho jevů, které nejsou uznávány za spisovné. V této situaci je v jazykovém povědomí některých mluvčích zakotven mylný pocit, že tvary v hovoru neužívané (více méně knižní) mají jakýsi vyšší stupeň spisovnosti („správnosti“ ve staré brusičské terminologii). Postoje, které mají své oprávnění v přechodném pásmu tvarosloví mezi spisovnou normou a obecnou češtinou, tak u některých mluvčích nepatřičně pronikají i do vztahu mezi spisovnými tvary v hovoru běžnými a tvary výhradně spisovnými, které v běžném hovoru (aspoň v Čechách, v obecné češtině) doma nejsou. Ta ze dvou variant, která se v neformálním hovoru užívá, se takovému mluvčímu mylně jeví jako „méně spisovná“ než varianta běžně neužívaná, výhradně spisovná.

Připomeňme ještě, že tvary vzniklé jako hyperkorektní se někdy postupně rozšíří natolik, že povědomí o jejich nepatřičnosti zeslábne a můžou získat i kodifikační uznání (to se týká většiny dále uvedených příkladů). Při tomto vývoji je pochopitelné, že je tu i generační rozdíl: pro některé (zejména starší) mluvčí jsou určité tvary hyperkorektní, ačkoli v mladší generaci už jsou obecněji přijímány a mluvčí je užívají i bez jakékoli snahy po spisovném vyjadřování. Tvary, o kterých je dále řeč, mají z tohoto hlediska různé postavení a není mým cílem diskutovat o tom, že v některých případech jde o tvary, jejichž hyperkorektnost je už dávno jen historickou záležitostí, zatímco v jiných jde o situaci v dnešní češtině. Připomeňme si jen, že hyperkorektní tvary někdy původní tvary vytlačí ze spisovného úzu, a taky z kodifikace.[2]

Dalším aspektem, který situaci komplikuje, je to, že různé skupiny mluvčích (vymezené zeměpisně i sociologicky a jinak) mívají k takovým jevům různá stanoviska ― co je např. pro mluvčí z určitých oblastí hyperkorektní, může patřit k běžné mluvě na jiné části území.

Je možné rozlišit několik skupin jevů s hyperkorektním původem (vzniklých a rozšířených v různých fázích vývoje češtiny):

(a) někdy jde prostě o změnu vztahu mezi variantami odlišenými jen fonologickým složením: ej je obvykle nespisovné, proto kdysi zřejmě vzniklo a pak proniklo např. prý, zítra, i když bylo spisovné prej, zejtra;[3]

(b) jindy působí na změnu vztahu mezi variantami i tvaroslovné vyrovnávání, analogie, tlak systému: setkáváme se občas (i ve veřejném hovoru v televizi apod.) s hyperkorektním tvarem dvěmi vedle dvěma, tvořeným podle analogie s těmi vedle těma aj.; podobné jsou i tvary jako demonstranté podle demokraté; vzácnější jsou hyperkorektní chyby jako pomůží místo pomůžou (nebo pomohou) podle analogie s děkují — děkujou;

[23](c) varianty lexikální, jako např.: příliš lidí vedle moc lidí podle „spisovnějšího“, stylově „vyššího“ příliš velký vedle moc velký; hovořit, že vedle běžného říkat, že (na tom nic nemění, že hovořit je i v některých nářečích); sem patří i knižní zájmeno jenž, které kdysi (srov. i SSJČ) vyjadřovalo jen (popř. především) vztah k určitým, ne všeobecně myšleným osobám nebo věcem, takže byly původně hyperkorektní věty jako: Do Beskyd se vrací vlk, jenž je nebezpečný pro chov ovcí; podobný původ má i vazba obchod(ovat) něčím (vedle s něčím);

(d) nověji se v bohemistických diskusích objevují i zmínky o tzv. hyperkorektnosti stylové, při které jde o nevhodné užití tvaru z „vyššího“ stylu v kontextu (v komunikační situaci), pro který takový tvar není vhodný (např. v hovoru Nemohu ti pomoci místo vhodnějšího Nemůžu ti pomoct).

Skutečnost je ovšem daleko bohatší, než může naznačit takovéto jednoduché třídění. Připomeňme, že i v poměrně jednoduché skupině (a) působí řada dalších faktorů a že i slova jako prý, zítra existují ve složitém kontextu. I když zůstaneme jen u vztahu mezi ý (popř. í po c, s, z) a ej, musíme si být vědomi např. toho, že sám přechod od ý k dnešní výslovnosti í ve spisovné normě neodpovídá vývoji v běžně mluveném úzu na naprosté většině českého území; v obecné češtině se staré ý (se širokou „zadní“ výslovností) změnilo na ej, a to i na území dnešních hanáckých nářečí, jejichž é je pokračováním tohoto ej (hanácké dlóhé vystřídalo tvar dlouhej). Staré ý se v běžné mluvě vyvinulo na í jen na části nářečního území slováckého.[4] Dlouho asi existovaly vedle sebe v mluvené spisovné (oficiální) řeči varianty jako vyslovované [bejlí/bílí], [cítím/cejtím].[5] Pro výběr mezi nimi mělo patrně v obrozenské době (a snad i před ní) svůj význam i to, že výslovnost í převládla na území slovenštiny. Různost střídnic starého ý patří k základním prvkům vztahu mezi spisovnou a obecnou češtinou.[6]

Můžeme tu pozorovat pohyb mezi í a ej v obou směrech; např. v protějšcích německého Stein v názvech hradů se někde drží ej (Karlštejn, Potštejn, Pernštejn aj.). [24]Rozmanité faktory a výsledky jejich působení, které by stály za podrobnější zpracování, najdeme i u slov a tvarů jako mlejn, brejle, hejl a u jejich (aspoň zčásti původně hyperkorektních) variant s vyslovovaným í. Za zmínku stojí, že takové varianty téměř vůbec (kromě malých nářečních úseků) neexistují u slovesných tvarů jako dej, dejte, kde bylo staré aj. U adjektiv se koncové -ej (dobrej) vyskytuje ve standardním (i veřejném) hovoru častěji než nekoncové (-ejch, -ejma); jiné problémy ovšem má vznik ej tam, kde konkuruje s ij, např. krej(u), mej, lej.[7]

Pro jevy zahrnuté v odstavcích (b)―(d) je důležitý pocit některých mluvčích, že tvar, který se v běžném hovoru neužívá, je „spisovnější“ než jeho protějšek, který běžně užívají. Typický příklad je spojení je pravdou vedle je pravda podle je starostou ― je starosta. Vedle toho sem zčásti (pro mluvčí z velké části území obecné češtiny) patří i (oni) sází ― sázej(i) podle prosí ― prosej(i).[8] Všechny tyto varianty jsou doložené už před staletími. Podobné (a podobně staré) je i pracem, pracech ― pracím, pracích podle nemocem („spisovnější,“ uznávané i starší kodifikací) ― nemocím (běžné v hovoru, v kodifikaci uznané až od třicátých let); koncovka -e v nom. sing. práce ukazuje, že o vzor kost tu nikdy nešlo, takže pracech mohlo vzniknout jen jako hyperkorektní, i když dnes už to dávno velká část mluvčích nepociťuje.

U tvaru dativu k tátově (klobouku) ― k tátovu dochází k vyrovnávání pádů (spíš než rodů).[9] V lokálu je dnes o tátově (klobouku) zřejmě častější než o tátovu; tam nejde o hyperkorektnost, protože obě varianty jsou spisovné, stejně jako u substantiv. U substantiv je výskyt obou variant poměrně vyrovnaný (s variací podmíněnou mnoha faktory).[10] Naproti tomu u přivlastňovacích adjektiv se tvar na -ě patrně šíří v důsledku „systémového vyrovnávání“ (jak uvádí R. Adam, d. cit. v pozn. 9). Otázka je, proč se u těchto adjektiv šíří tvar lokálu na úkor dativu a ne obráceně. Je důležité uvědomit si, že koncovku -ě (i v lokálu) podporuje (nebo v rozhodující době podporovalo) to, že ji někteří pociťují (pociťovali) jako „spisovnější“ než -u, protože tvar tátově je pro většinu mluvčích výhradně spisovný, zatímco tvar bratrovu je [25](aspoň v akuz. fem.) běžný. Spojení jako tátovu čepici v hovoru existuje podle JA4 (s. 320―324) ve východní polovině Čech a na Moravě. Jeho rozšíření je vcelku zřejmé i z formulací u J. Běliče: Nástin české dialektologie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972, s. 171n.: „na většině území … tvary 1. a 4. pádu žen. … se na celém uvedeném území v zásadě neliší od podob spisovného jazyka“. Jiné pády přivlastňovacích adjektiv než nom. a akuz. většiny rodů jsou v běžné mluvě převážně „složené“. Jak už řečeno, šíření -ě v lokálu není hyperkorektní. Naproti tomu šíření výhradně spisovného -ě z lokálu do dativu má (nebo spíš zpočátku mělo) podklad více méně hyperkorektní, až na to, že ustupující (nahrazované) -u v lokálové platnosti v hovoru běžné není, tzn. body (i) (původní neexistence dativního -ě) a (ii) (analogie, ovšem jen s lokálem, ne-li s femininem) tu v době vzniku tohoto úzu splněny byly, ale bod (iii) je splněn jen při širším chápání, protože tvary na -u jsou běžné jen v akuzativu, ne v dativu.

U výrazů jako bez skrupulích je zase u bodu (ii) analogie jen s tvary pro jiné funkce (adjektiva jako jarních, lokál o skrupulích) a chybí tu konkurence mezi výrazem vyžadovaným kodifikací a jiným, běžným v hovoru; zdá se tedy, že je to další projev spontánního šíření -ch v genitivních koncovkách, srov. bez třech, které už do spisovné normy proniklo, i dosud nestandardní bez dvouch. Naproti tomu spojení jako ve dvou knihkupectví je motivované (spíš podvědomě) opačně, jde o analogii ke genitivu, ve kterém kodifikace (ale i úzus) vyžadují -í; takové spojení můžeme označit za hyperkorektní, ovšem aspoň zatím snad jde spíš jen o přeřeknutí než o šířící se chybu.

Ve spojeních by jste, aby vy jste apod. můžeme o hyperkorektnosti mluvit jen u j-, pokud se vyslovuje (ale jsme si vědomi, že se většinou uplatňuje jen v písmu). Jde tu o potřebu vyjádřit např. kontrastivní vy v tématu před sponou, ne až za ni (tedy aby vy jste, ne abyste vy). Uzná-li se to za standardní variantu, mělo by se uvažovat taky nejen o bysme (jak to dělají Karlík ad., d. cit., s. 333), ale i o by jsme, aby my jsme.[11] Dodejme, že bysme má v hovoru daleko širší územní uplatnění než bysem.[12] Závěrem bych chtěl konstatovat, že hyperkorektnost není jev jednoduchý a že její projevy, tak jako řada jiných jazykových jevů, mají své jádro (ve kterém jsou všechny tři podmínky uvedené jako (i), (ii) a (iii) splněné) i svou periferii, pomezní jevy, které všem podmínkám plně neodpovídají.

---

[1] Viz zejm. P. Sgall, Chceme spisovnou češtinu ochuzovat a činit nemluvnou? (Na okraj jedné recenze), SaS 51, 1990, s. 60―63; P. Sgall, Uživatel spisovného jazyka a hyperkorektnost, in: Spisovnost a nespisovnost dnes (Sborník příspěvků z mezinárodní konference ve Šlapanicích 1995), MU Brno 1996, s. 53―58.

[2] Viz J. Hlavsová, Na okraj poznámek Petra Sgalla k ochuzování spisovné češtiny, SaS 51, 1990, s. 63.

[3] Viz např. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, NČSAV, Praha1957, heslo pravit, a Příruční slovník jazyka českého, heslo zítra.

[4] Viz o tomto vývoji M. Komárek, Historická mluvnice česká I, Hláskosloví, NČSAV, Praha 1958, s. 143―147; výklad o tom, že „ve spisovném jazyce, kde se udržovalo nedifthongisované ý, zasahovala tato změna (tj. změna y na i) také slabiky dlouhé“, na s. 149 není úplně jasný.

[5] Nejasně se o nich vyjadřuje i W. J. Rosa, Čechořečnost seu Grammatica Linguae Bohemicae (Czech grammar), Prague (1672). Translated into English by Gavin Betts and Jiří Marvan, with an introduction by Josef Vintr, Porta, Praha 1991, s. 340 (396) i 365 (425).

[6] Je známo, že V. Mathesius s dalšími zakladateli Pražského lingvistického kroužku kritizoval postup obrozenců, v jehož důsledku ke dnešnímu rozdílu obou útvarů došlo. Nemohl ovšem pomýšlet na zásadní nápravu jejich postupu, protože v třicátých letech k tomu naprosto nebyly vhodné podmínky. Tehdy šlo o to, vypořádat se s vševládnou ideologií purismu a brusičství, ne o odstranění nebo podstatné zmírňování uvedeného rozdílu. O takové zmírňování šlo později, kdy jsem se účastnil dlouholetých diskusí s B. Havránkem, J. Běličem, K. Hausenblasem, A. Stichem a dalšími o velké řadě výrazů, nejen o můžu, bez něj, na mě i bysme ap., ale i (což snad někoho překvapí) o infinitivech na -ti nebo o dvojicích bydlet ― bydlit, myslet ― myslit aj.

[7] Bohemistika má zatím jen velmi omezený přehled o tom, jak často a na kterých částech území se které z takových variant ve standardním hovoru vyskytují. Často se tu argumentuje jen osobními stanovisky neopřenými o soustavný rozbor materiálu, a publikace výsledků takového rozboru naráží v některých časopisech na překážky. Už od dob H. Kučery bývá výzkum tvarosloví v mluvené řeči paradoxně spíš záležitostí bohemistů žijících v zahraničí nebo ze zahraničí pocházejících (nyní viz C. Maglione, Remark on new research in everyday Czech, Prague Bulletin of Mathematical Linguistics 79―80, 2003, s. 87―100).

[8] Viz i J. Balhar a kol., Český jazykový atlas 4, Praha 2002 (dále JA4), o územním rozšíření tvarů nosej(i), rozuměj(i), házej(i), obracej(i).

[9] V tom má zřejmě pravdu R. Adam, Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích), NŘ 88, 2005, s. 67―70, i když kritéria pro posuzování existence (a síly) takového ovlivňování nejsou jasná.

[10] Viz o psané češtině N. Bermel, V korpuse nebo v korpusu? Co nám řekne (a neřekne) ČNK o morfologické variaci v tvarech lokálu, in: Zd. Hladká a P. Karlík (red.), Čeština ― univerzália a specifika 5, s. 163―171, Praha 2004.

[11] Že se bysme opravdu běžně užívá, o tom nově svědčí zejména zjištění S. Čmejrkové, Syntactic and discourse aspects of reflexivization in Czech: The case of the reflexive pronoun svůj, in: E. Hajičová (red.), Issues of valency and meaning. Studies in honour of Jarmila Panevová, Karolinum, Praha 1998, 65―87.

[12] Už J. Hronek, Obecná čeština, FF UK, Praha 1972, zejm. s. 37 a 111, charakterizuje bysme jako převládající na většině území obecné češtiny, kdežto bysem jako územně omezenější; viz i JA4 (s. 596―601).

Naše řeč, volume 89 (2006), issue 1, pp. 21-25

Previous Jan Jirák: Diskuse o užívání spisovné češtiny z hlediska medializace veřejné a soukromé komunikace

Next Václav Cvrček: Za ještě tvrdší kodifikační diktát?