Česká zaříkávadla
Jarmila Bachmannová
[Posudky a zprávy]
-
Článek E. V. Velmezové O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména, uveřejněný v tomto čísle časopisu, nás přivedl na myšlenku seznámit čtenáře s knihou, z níž příspěvek čerpá[1].
Publikace Češskie zagovory. Issledovanija i teksty je uvedena zamyšlením etnoložky D. Klímové o vědecké orientaci E. Velmezové soustředěné na česká zaříkávadla a obecnou úvahou o postavení zaříkávadel v kontextu české lidové kultury. Pak již E. Velmezova postupně seznamuje čtenáře s vlastní problematikou. Nejprve vymezuje pojem zaříkávadla (a jeho vztah k modlitbě) a vysvětluje strukturu své knihy ― klasifikaci zaříkávadel do tematických oddílů zdůvodňuje četnými poukazy na kompozici obdobně orientovaných děl. V kapitole věnované historii studia českých zaříkávacích textů se zmiňuje o pěti obdobích zvýšeného zájmu o lidová zaříkávadla a zaklínadla (jimiž byl středověk, renesance, romantismus a národní obrození, přelom 19. a 20. století a současnost) a také o zájmu ruských sběratelů o ně. Na přehledné mapce pak zakresluje místa původu jednotlivých pramenů, z nichž zaříkávadla excerpovala. S výjimkou širší oblasti západočeské je v podstatě „pokryto“ celé území českého národního jazyka, soustředěnější výskyt zaznamenala na Šumavě, na Českomoravské vrchovině, na Valašsku a ve Slezsku ― celkem se jedná o úctyhodný počet 102 lokalit. Z toho vyplývá, že jen samotné shromáždění materiálu nebylo úkolem nikterak snadným.
Jádro teoretické části knihy tvoří charakteristika základních zaříkávacích kontextů. Autorka objasňuje pojem textu obecně a v kontextu zaříkávadel pak konkrétně rozebírá text ženy (které v samotném procesu zaříkávání, především nemocí, vždy náleželo výlučné místo), text nemoci, člověka, zvířete, přírody, jména apod. (viz její výše zmíněný článek).
Materiálovým východiskem publikace je soubor 371 zaříkávadel tematicky členěných do sedmi oddílů: zaříkávadla 1. milostná (zajišťující dostatek nápadníků, štěstí v lásce a v manželství), 2. léčebná (ta tvoří oddíl nejpočetnější a mají pomoci nejen proti neduhům běžným, jako je rýma, angína, bradavice, ale i proti vlčí mlze, krticím, suchému lámání, uřknutí…), 3. „každodenní“ (např. na uspávání dětí, proti myším, vším, blechám, zaříkávání při přípravě jídel a pečení chleba ― a kupodivu tu najdeme i obsáhlý text dopomáhající k výhře v loterii), 4. zemědělská, spjatá s prací na poli a s chovem dobytka (zajišťující dobrou sklizeň obilí, úrodu ovoce, aby krávy dojily, působící proti housenkám…), 5. proti zlým sousedům a zlodějům (zde je i text, který obměkčí soudce), 6. přírodní (např. aby vyšlo slunce, aby pršelo, aby pominula nepohoda), 7. proti nadpřirozeným bytostem (zlým duchům, můrám, klekánicím, stodolníkům…), uvnitř těchto okruhů se pak uplatňuje členění ještě detailnější. Kvůli snadným citacím jsou všechna zaříkávadla prů[251]běžně číslována. Jejich česká verze je zapsána v podobě blízké naší tzv. folklorní transkripci, připojen je ruský překlad. Zaříkávadla jsou opatřena stručným komentářem, který mnohdy přináší i zevrubný návod, jak si má zaříkávačka počínat (např. při zaříkávání angíny si nasliní oba palce, přiloží je nemocnému pod bradu…), a slouží rovněž k snazšímu pochopení jejich smyslu (což je mnohdy informace vskutku potřebná).
Součástí práce je příloha obsahující několik zajímavých soupisů, jako je např. rejstřík nejdůležitějších nemocí, o nichž je v zaříkávadlech řeč (s etymologií jejich názvu, popřípadě i se zachycením příznaků, jimiž se projevovaly); pro ruského uživatele je určen rejstřík nejdůležitějších lexémů vyskytujících se v ruském překladu zaříkávadel; vedle obvyklého seznamu literatury tu pak najdeme i obsáhlý výčet pramenů. Kromě již zmíněného místa původu zaříkávadel nám dokumentují jednak jejich značnou šíři tematickou (např. B. Čížková, Jak východoslezský lid „doktoří“, Č. Zíbrt, Lekovadla a zažehnávadla, A. Blažek, Zaklínání mračen z okresu chrudimského a nasavrckého, F. Bartoš, Pověry a zvyky lidu moravského při hospodářství), jednak velké rozpětí na ose časové (nejstarším uvedeným pramenem je příspěvek B. Němcové Zaříkávací formule mezi lidem českým a jak se od nemocí pomáhá uveřejněný v časopise Květy v l. 1846—1847, těžisko spočívá v pramenech z počátku 20. století, nejnovější jsou pak Zaorálkova Lidová rčení, vydání z r. 1996). Většinou se jedná o příspěvky z časopisu Český lid, nechybí však ani Časopis Českého museum a Květy (z doby Němcové a Erbena).
Kniha K. Velmezové je unikátní tím, že se zabývá problematikou u nás dosud soustavněji neprobádanou. Přináší obsáhlý soubor českých zaříkávadel, která jsou přínosná jak pro etnology, tak i pro lingvisty, především pro dialektology. Vypovídají zároveň o zajímavém úseku lidové kultury a svou tajuplnou formou boje proti nepoznaným silám, naivitou i citovou bezprostředností určitě zaujmou každého, kdo se s nimi, byť jen letmo, seznámí. (A propos, nemáte zájem ― co kdyby to přece jenom fungovalo?)
[1] E. V. Velmezova, Češskie zagovory. Issledovanija i teksty, Izd. INDRIK, Moskva 2004, 277 s. Kniha má základ v disertační práci, jejíž vznik jsme měli možnost průběžně sledovat, neboť autorka při svých studijních pobytech v Čechách konzultovala některé problémy také na našem pracovišti, v dialektologickém odd. ÚJČ, jak se ostatně i v předmluvě zmiňuje.
Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 5, s. 250-251
Předchozí Jekaterina Velmezova: O českých zaříkávadlech: text prostoru a text jména
Následující Ludmila Uhlířová: O bulharském jazykovém zákonodárství aktuálně
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1