Nově (nejen) o rétorice a řečové kultuře

Karel Šebesta

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Nakladatelství Karolinum uvedlo počátkem března letošního roku (s vročením 2004) na knižní trh práci Jiřího Krause Rétorika a řečová kultura. Čtenáři Naší řeči nepochybně znají autorovu Rétoriku v dějinách jazykové komunikace (Academia, Praha 1981) i pozdější Rétoriku v evropské kultuře (Academia, Praha 1998) ― vedle jeho četných studií a článků vztahujících se k této tematické oblasti. Obě uvedené knihy se obracejí primárně k lingvistům, tedy čtenářům s příslušným odborným vzděláním a zájmem; nová publikace ― jak je patrno i z jejího vydání v radě učebních textů UK ― je určena především zájemcům z řad studentů, zvláště magisterského a doktorského studia, a to nejen filologických oborů. V žádném případě však nejde o populární přepracování obou publikací starších. Jiří Kraus předložil svým čtenářům práci zcela novou ― původní učebnici rétoriky, moderně pojatou a široce založenou, která je mezi pracemi podobného určení zcela jedinečná svou soustavností, šíří záběru, teoretickým ukotvením, bohatstvím probíraných témat i přístupným, a přitom nezjednodušujícím podáním. Autor v ní zúročil výsledky svého rozsáhlého studia vývoje rétoriky od nejstarších dob po současnost ve světovém měřítku, dlouholetého a mnoha publikacemi osvědčeného zájmu o oblast stylistiky, jazykové a řečové kultury, mediálních studií, o analýzu diskurzu atd. Představuje rétoriku v širokém kontextu věd zabývajících se komunikací jako obor stále se obnovující, který nabízí užitečný teoretický rámec pro pojednání o řadě někdy jen zdánlivě nových či nově aktualizovaných témat.

Práce se člení do čtyř kapitol (pátou ― Namísto závěru ― tvoří vybrané citáty „o rétorice, řečnickém umění, o stylu a porozumění řeči“). V kapitole první (Rétorika jako umění dobrého stylu a argumentace, která chce přesvědčit) provádí J. Kraus čtenáře labyrintem možných odpovědí na otázku, co je rétorika a jaký má vztah k některým disciplínám styčným ― sémiotice, jazykovědě, poetice, teorii argumentace, estetice či hermeneutice. Vychází z Kvintiliánova podvojného vymezení rétoriky jako nauky poskytující poučení o tom, „jak se v záležitostech veřejných i soukromých vyjadřovat dobře a přesvědčivě“; při odhalování různých pohledů na to, co je „dobré“ a „přesvědčivé“, však záhy přechází od historických pojetí k současnosti. Už na prvních stránkách se tak čtenáři setkávají s nejsoučasnějšími pojmy feministická rétorika, queer rhetoric, srovnávací rétorika, antropologická rétorika, emancipační rétorika, e-rétorika apod. a jsou vtaženi do autorova uvažování o souvztažnostech mezi pojmy a náhledy vypracovanými rétorikou antickou či středověkou a mezi teoriemi, koncepty a přístupy užívanými lingvistikou a vědami styčnými v posledním půlči čtvrtstoletí (analýza diskurzu, teorie řečových aktů, konverzační implikatury, teorie relevance, konverzační analýza, intertextualita atd.). Pohled založený na konfrontaci historických pojetí s koncepcemi současnými a přesahující tak podstatným způsobem horizont posledních desetiletí vyznačuje nejen kapitolu úvodní: je charakteristickým rysem celé Krausovy práce.

Relativně největší pozornost věnuje autor ― a to nejen v této kapitole ― teorii argumentace a v menší míře také hermeneutice. Dokládá na nich, že rétorika nepomáhá dobré a přesvědčivé [161]projevy pouze vytvářet, ale také je přijímat, rozumět jim, adekvátně je interpretovat. ― Velmi návodnými interpretacemi aktuálních řečnických textů (části projevu prof. Kouteckého, Václava Havla, Václava Klause, záznamu televizní diskuse mezi M. Zemanem a L. Benešovou) zahajuje také kapitolu třetí; i z toho je patrné, jaký důraz klade na pojetí rétoriky jako disciplíny rozvíjející právě receptivní složky komunikační kompetence, ne pouze schopnosti řečově produktivní, na rétoriku jako dovednost receptivní.

Druhá kapitola (Předmět rétoriky a jeho uspořádání) je věnována řečnickým žánrům a kánonům (etapám utváření řeči), tedy tématům víceméně tradičním. J. Kraus však o nich pojednává se zřetelem k současné řečové praxi (v souvislosti s tříděním řečnických žánrů připomíná např. pronikání prvků demonstrativních projevů do jiných žánrových oblastí jako význačný rys dnešní komunikace). Zvýšenou pozornost věnuje opět rétorickému přesvědčování, zde zvláště argumentaci topické (prostřednictvím tzv. obecných míst); tradiční pojmy přitom opět uvádí ve vztah k moderním teoriím komunikace a důsledně je dokládá současným materiálem, čerpaným převážně z textů mediálních, zhusta reklamních. Méně lingvisticky poučenému čtenáři usnadňuje sledování výkladu začleněním vysvětlivek k užitým pojmům s ilustrativními příklady („afereze ― vynechání slovního začátku (Inka místo Márinka)“), občasným podrobnějším výkladem pojmů základních (ortoepie, ortofonie) i překladem uváděných cizojazyčných (latinských) citátů.

V kapitole třetí (Kapitoly z praktické rétoriky) následuje za interpretacemi konkrétních řečnických projevů Praktický průvodce cestou od námětu k řečnickému vystoupení. Tato subkapitola má poměrně nejblíže k české stylistické tradici. Autor v ní pracuje s tradičními stylistickými pojmy: připomíná klasické dělení jazykovědné stylistiky na stylistiku jazykových projevů a jazykového systému, vyrovnává se s teorií funkčních stylů, s klasifikací stylových postupů a stylových útvarů a celou kapitolu uzavírá přehledem slohových útvarů řečnických, tříděných do tří skupin podle převládající funkce ― informativní, přesvědčovací či zábavné.

Čtvrtá, poslední kapitola se od předchozích, věnovaných klasickým rétorickým tématům a jejich současným aktualizacím, poněkud liší. Zabývá se otázkami spojenými s jazykovou kulturou, jazykovým purismem, jazykovým managementem, řečovou zdvořilostí apod., tedy oblastmi, které si většinou s rétorikou v běžně tradovaném pojetí nespojujeme. J. Kraus však ukazuje, že i řešení těchto obecných a zdánlivě odtažitých otázek „s obsahem nebo s pojmoslovím klasické rétoriky a v neposlední řadě s jejím normativním a vzdělávacím pohledem na jazyk a na procesy jazykového dorozumívání“ úzce souvisí, a že tedy i v této oblasti může být klasická rétorika užitečným zdrojem inspirace, alternativou či komplementem. Dokládají to mj. i netriviální a neběžná stanoviska, která autor zaujímá vůči vybraným problémům jazykové kultury, viděným „očima rétoriky“. Upozorňuje např. na napětí mezi lingvistickým a laickým nazíráním jazykových jevů, ale nepokládá laický pohled, jak bývá někdy zvykem, za „opožděný“. Uvádí naopak, že důležitým úkolem současné teorie jazykové kultury je „míjení lingvistické teorie s „míněním veřejnosti o jazykových jevech“ a s aktuálními potřebami moderní komunikace“ překlenout. Ani purismus se v autorově pojetí nejeví jako princip „odbytý“ a „vyřazený“ jednou provždy. J. Kraus připomíná jeho dlouhou a složitou historii, spojenou s myšlenkovým světem antické rétoriky, a konstatuje, že se jazykový purismus „v současné době vrací na scénu s novými argumenty, a to jak v jazykových společenstvích s dlouhou kulturní historií, tak v zemích, jejichž národní kultura si svou identitu teprve počíná uvědomovat“.

[162]Práce J. Krause žánr učebního textu i titulem vymezené téma velmi podstatně přesahuje. Vyniká bohatstvím podávaných informací, přiměřenou, odstupňovanou náročností, kultivovaným jazykem a velmi jasným, srozumitelným, přístupným podáním. Nepochybně se stane žádanou příručkou, doporučovanou nejen v kurzech rétoriky, ale i v kurzech šíře zaměřených.

Naše řeč, volume 88 (2005), issue 3, pp. 160-162

Previous Zdeňka Hladká: České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku

Next Světla Čmejrková: Jubileum prof. PhDr. Jiřího Krause, DrSc.