Časopis Naše řeč
en cz

Lexém vetech ve staré češtině

Alena M. Černá, Martin Stluka

[Drobnosti]

(pdf)

-

Na počátku bylo rčení, které v polovině 15. století zapsal písař do výkladu o lidské povaze: Čehož třep z novu najde, tiem bude voněti na vetech Hvězd 48r.[1] Jako v jiných případech i zde je přísloví užito k podpoře dříve vysloveného soudu. Předcházela teze o tom, že člověk narozený ve špatnou chvíli, jejíž neblahost může být způsobena v nezanedbatelné míře postavením hvězd, bude tímto okamžikem celoživotně ovlivněn. Pokud bychom chtěli význam tohoto přísloví, které není v současnosti ve všeobecné známosti,[2] vyjádřit jiným, známým rčením, naskýtalo by se nejspíše Zvyk má železnou košili (Zvyk je železná košile). Chtěli-li bychom jen převést staročeský text do nové češtiny, souvětí by znělo přibližně takto: Čím nádoba načichne, když je nová, tím bude zavánět, až bude stará.

Věnujme se lexikálnímu obsazení daného přísloví, konkrétně předložkovému spojení na vetech, které v citátu vystupuje v syntaktické pozici příslovečného určení. Vlastní staročeské přísloví však prozatím opustíme.

Lexikální kartotéka, která tvoří materiálovou základnu pro akademický Staročeský slovník,[3] spolu s jinými prameny, zvláště slovníkovými, poskytuje poměrně mnoho dokladů na výskyt adjektiva vetchý a jeho slovní čeledi ve staré a střední češtině. Nejvíce frekventované je samotné adjektivum ve složeném tvaru s významem ‚starý, vetchý, sešlý‘ — to však zůstane stranou našeho zájmu. Méně doloženo je toto adjektivum ve jmenném tvaru (vetech, vetcha, vetcho). V některých případech je navíc těžké rozhodnout, zda se jedná o jmenný, či o složený tvar.[4] Nezpochybnitelným dokladem na jmenný tvar adjektiva je citát z lékařského sborníku z poloviny 15. století, který obsahuje texty mistra Křišťana z Prachatic. Píše se zde o jmelí, které má býti trháno vetcha měsiece LékKřišť 47v. Forma vetcha je zde tvar maskulina v genitivu singuláru; spojení vetech měsiec se tak dostává do korelace s dalšími pojmenováními různých měsíčních fází (pln měsiec, nov měsiec); označuje poslední měsíční čtvrť.[5] Tento sémantický kontext je pro lexém vetech příznačný.

[106]Záznam o tom, kdy trhat léčivé jmelí, se objevuje ve staročeských památkách několikrát. Jedná se o týž výrok, který je, s formálními obměnami, zapsán dvakrát v Křišťanově sborníku a pak ještě třikrát v manuskriptech obsahujících Křišťanovy práce (dvakrát v rukopise LékFrantA, jedenkrát v rukopise LékFrantC). Obsahově jsou to tedy doklady totožné, avšak jejich formální ztvárnění se mění. V lékařském sborníku neznámého františkána (LékFrantA) se na foliu 66r píše: A to [trhání jmelí] má býti na vetech, to jest, když měsiec scházie doluov. Můžeme zde předpokládat elipsu výrazu měsiec, tj. *to má býti na vetech měsiec. Formálně by se opět jednalo o adjektivum ve jmenném tvaru, tentokrát o akuzativ singuláru maskulina. Tato interpretace s elipsou předmětu je podpořena i skutečností, že výraz měsiec se vyskytuje v druhé části výpovědi; opakovat jej dvakrát se autorovi mohlo zdát poněkud těžkopádné. Vyloučit se však nedá ani jiná slovnědruhová příslušnost tohoto výrazu (substantivní). V každém případě se jedná o doklad informačně cenný, neboť lexikální spojení na vetech se zde vykládá opisem (když měsiec scházie doluov). Citát z variantního (a mladšího) textu dokazuje, že jeho písaři již nebyl výraz vetech dostatečně jasný, proto jej vypustil a výpověď zkrátil: A to čiň, když měsiec scházie LékFrantC 88v.

Další formální posun vyplývá z citátu a to [jmelí] má býti trháno na vetech měsiece LékFrantA 51v. Původní adjektivum prošlo procesem substantivizace. Předložka na se v časových adverbiálních spojeních pojí s akuzativem (na podzim) či lokálem (na jaře). V našem případě do úvahy přichází pouze akuzativní tvar,[6] neboť lokál by musel znít na vetšě/na vetchu. Avšak i ten je doložen ― nalezneme jej ve slovníku Josefa Jungmanna: když měsíc jest na vetchu; odkud tento citát pochází, nevíme.[7]

Adjektivum vetchý prošlo ještě jiným procesem substantivizace ― východiskem tentokrát byl tvar nominativu singuláru neutra (typ horko, mokro). Tato substantivizace je doložena v jedné z nejstarších literárních památek českého jazyka, v Pasionále muzejním: zde se dočteme, že vetchem s ňeho opadla [tj. sukně z poustevníka] PasMuzA 385.

Další doklady čerpáme ze sekundární literatury, konkrétně ze slovníků Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna. Dobrovský pod heslem Mond měsíc uvádí mj. spojení měsíce ubývá, měsíc jest na vetech,[8] Josef Jungmann vedle adjektiva vetchý zaznamenává i substantivum vetech s významem ‚schylek něčeho, jmění se ku konci, oubytek, schodek‘.[9] Všechny citáty, jež dokládají tento význam, jsou ve tvaru akuzativu singuláru na vetech. U některých z nich nedokážeme přesně určit původ ― jejich jazyk však, stejně jako u památek autorsky určených (Rešelius, Lomnický), ukazuje na století šestnácté a sedmnácté. Existenci substantiva vetech předpokládá také stará ruština. Ve Slovníku ruského jazyka 11.17. století[10] je zaznamenáno maskulinum ветoxъ (ветъxъ). Podle jeho autorů má dva významy, první je formulován jako ‚Měsíc v poslední čtvrti‘, druhý jako ‚poslední týden lunárního měsíce‘.

[107]Na Jungmanna navazuje také F. Š. Kott,[11] jenž ještě doplňuje nářeční podobu adjektiva i substantiva: vetký, vetek (měsíc jest na vetku).[12] Posledním novodobým pramenem, z něhož citujeme, je Čelakovského Mudrosloví. V této sbírce nalézáme naše přísloví v podobě Čeho střep z novu najde, tím bude voněti na vetech. Doprovázeno je ekvivalentem polským, ruským, latinským a španělským.[13] Není to však jediné přísloví s tímto lexémem; na s. 76 je v citovaném vydání uvedeno ještě toto: Takový mu život jako měsíci, někdy plný, někdy na vetech.

Tvar vetech však mohl být vnímán také jako substantivum v lokálu plurálu, a to pro své zakončení. To totiž nápadně připomíná lokál plurálu i-kmenů, jejichž koncovka -ech expandovala i k jiným deklinačním typům a byla velmi rozšířená. Pokud bychom rekonstruovali nominativ singuláru, zněl by pravděpodobně vet; taková jednotka s daným významem však ve staré češtině doložena není. Můžeme však připustit vliv jiného lexému, substantiva veta s významem ‚konec‘ (je s tebou veta),[14] které není významu adjektiva vetchý až tak vzdálené. Tato významová korespondence zřejmě také sehrála svou roli při užívání a významové interpretaci lexému vetech.

Na závěr zmíníme ještě jednu skutečnost, která může do formální i sémantické interpretace vstupovat a která vyplývá z grafického úzu středověkých písařů. Ve všech zjištěných dokladech z rukopisných památek je předložkové spojení na vetech zapsáno dohromady (nawetech), což ovšem nelze hodnotit jako informaci předjímající určité řešení. Hranice slov v písmu byly nepevné, předložky se většinou psaly dohromady s lexémem, k němuž náležely. Grafický záznam slova nawetech přesto může být interpretován jako deadjektivní adjektivum návetech. Tento slovotvorný typ adjektiv se zdlouženou předponou ná-[15] už nelze ve staré češtině označit za produktivní, avšak doložen nesporně je.[16] Adjektiva se zdlouženým prefixem ná- vykazují slovotvorný význam ‚přibližující se vlastnosti, kterou označuje motivující adjektivum‘, srov. náčrný ‚načernalý, zbarvený do černa‘, názelený ‚nazelenalý, zabarvený do zelena‘ atd. Adjektivum návetchý (v jmenném tvaru maskulina návetech) by znamenalo ‚postarší, poněkud starší.‘ Tuto interpretaci předkládá J. Zubatý ve své studii,[17] v níž podrobně rozebírá utváření tohoto adjektiva i jeho formální nepůvodnost. Zubatému dávají za pravdu rovněž autoři Staročeského slovníku,[18] kteří dokládají heslo návetchý právě a pouze rčením uvedeným v úvodu našeho příspěvku.[19] — Na okraj zmiňujeme [108]existenci jiného významového okruhu adjektiv, která jsou formálně podobná, avšak svým slovotvorným významem ‚disponující větší měrou vlastnosti, kterou označuje motivující adjektivum‘ jsou jakoby v opozici k typu prvnímu. Ve Staročeském slovníku jsou doložena tato: nádivný vedle naddivný, nápodstatný vedle nadpodstatný, náchvalný vedle nadchvalný, nálaskavý, nápodstatný vedle nadpodstatný, nápřědní vedle najpřědní. U těchto adjektiv je předpona ná- variantním protějškem předpon nad- a naj-. Rozpor mezi dvěma slovotvornými typy s odlišným významem, avšak blízkou formou, jistě přispěl k oslabení pozice prvního z nich v rámci jazykového systému. U druhého slovotvorného typu došlo koncem 15. století k narušení v důsledku vývoje předpony naj- (změna tautosylabického aj v ej).

Vraťme se na počátek, ke staročeskému přísloví o třěpu. Po provedené analýze vývoje a výskytu lexému vetchý/vetech se kloníme k názoru, že v tomto přísloví se již nejedná o adjektivum (vetech, návetech), ale o substantivum v akuzativu mající větněčlenskou platnost časového příslovečného určení. Ve prospěch této interpretace hovoří i počátek přísloví, kde je ve stejné větněčlenské pozici spojení z novu; s ním se pak na vetech dostává do opozičního vztahu. Přísloví jistě posiloval na životnosti fakt, že existovala obdobná opozice předložkových spojení s adverbiální platností (z novu × na vetech) vztahující se k měsíčním fázím.[20]


[1] Rčení je zaznamenáno v rukopisném sborníku zvaném Hvězdářství krále Jana (Knihovna Národního muzea v Praze, sign. II F 14). Podobné přísloví známe i ze starší památky, z tzv. Svatovítského rukopisu z let 1380/1400: Které věci hrnecza nova najde, túž vóni v něm na starost najde (fol. 46r); znal jej i Jan Rokycana: střep čehož z novu navře, i k starosti smrdí, až se i rozbie RokLukA 307v. ― Staročeské literární památky citujeme podle úzu Staročeského slovníku, viz Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968.

[2] Nicméně znalost přísloví Čím hrnec za nova navře, tím zapáchá, až se rozbije předpokládají (a dokládají) D. Bittnerová a F. Schindler, autoři práce Česká přísloví. Soudobý stav konce 20. století, Praha 1997, s. 79. Z devatenácti respondentů toto přísloví znali čtyři.

[3] Staročeský slovník, Praha od 1968.

[4] Např. v biblickém citátu vetchú jest učinil kóži mú BiblDrážď Lam 3,4; pravopisný záznam nabádá spíše k tomu, že se jedná o složený tvar: wetchuu geſt vczinyl kozi muu.

[5] Pro fáze, v nichž je měsíc vidět jen zčásti, se užívalo také spojení měsiec rohatý (zmiňované Hvězdářství, Veleslavínův slovník Silva quadrilinguis). Pro čtvrtou čtvrť nacházíme označení měsíc hrbovatý (Veleslavín) či kosatý a herbatý (Komenského Orbis pictus). Nejčastější je ve staré češtině však opis — měsiec přibývá/ubývá; (nový) měsiec nastavá/měsiec scházie.

[6] K akuzativním vazbám předložky na viz J. Gebauer, Historická mluvnice češtiny IV. Skladba, Praha 1929, s. 452n.

[7] Doklad je určen zkratkou Ms. bib. 121. str. 318. b. Provedená monoftongizace ve výraze měsíc naznačuje, že rukopis pochází nejdříve z konce 15. století, spíše ale z doby pozdější.

[8] J. Dobrovský, Deutsch-bömisches Wörterbuch II, Praha 1821, s. 50, heslo Mond.

[9] J. Jungmann, Slovník česko-německý V, Praha 1990,2 s. 81.

[10] Slovar’ russkogo jazyka XI―XVII vv., tom 2, Moskva 1975, s. 123.

[11] F. Š. Kott, Česko-německý slovník IV, Praha 1884, s. 657.

[12] Stejný text cituje V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1968,2 s. 686.

[13] F. L. Čelakovský, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, Praha 2000,2 s. 491―492.

[14] J. Jungmann, d. cit. v pozn. 9, s. 80.

[15] Staročeský slovník u tohoto slovotvorného typu zachycuje následující lexikální jednotky: náběl(ý), nábrunátný, náčrn(ý), náčrnalý, náčrven(ý), nákysělý, náokrúhlý, nápiknos, nápodobný, nárus(ý), náryšav(ý), náryšlavý, násladký, náslep(ý), náslepný, násmědý, násvětl(ý), nášediv(ý), názelen(ý), nážlut(ý) a nážlutný.

[16] Adjektiva typu nážlutý jsou zachycena ještě ve slovnících z 16.―19. století (Veleslavínově, Rosově, Vusínově, Dobrovského, Jungmannově). V současné češtině tomuto slovotvornému typu významově odpovídá typ nazelenalý, nažloutlý.

[17] J. Zubatý, Studie a články 1/1, Praha 1945, s. 213―215.

[18] Staročeský slovník, d. cit. v pozn. 3, heslo návetchý.

[19] Není však citováno ze sborníku uvedeného v pozn. 1, ale z rukopisu, který je ve Staročeském slovníku uváděn pod zkratkou LékFrantA. Přísloví je tam zapsáno s odlišným slovesem v první části: Čehož třep z nova navře, tiem návetech voněti bude (170v).

[20] Příspěvek vznikl v rámci prací na grantovém projektu GA ČR č. 405/05/2084 Rozvoj českého lexika na přelomu 14. a 15. století.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 105-108

Předchozí Robert Adam, Ondřej Koupil, Václav Petrbok: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2003/2004

Následující Ivana Svobodová: Jak psát na začátku věty název eBanka