Časopis Naše řeč
en cz

Studie o mluvě českých reemigrantů z Ukrajiny

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vývoj mluvy českých vysídlenců je pozoruhodný po mnohých stránkách. České dialekty se u emigrantů nacházely v cizím jazykovém okolí mimo vliv českých nářečí a zpravidla i mimo působení českého spisovného jazyka. Není divu, že se dialekty mohly do jisté míry uchovat v té podobě, jakou měly v době vysídlení. Zároveň však izolované dialekty prodělávaly specifický vývoj v závislosti na jazykovém prostředí, zejména podle toho, zda se naši emigranti nacházeli v „obklíčení“ příbuzným či nepříbuzným jazykem, zda žili v homogenních, uzavřených komunitách, zda měli svoje školy a zájmové organizace atd. Výsledek vývoje značně závisel také na tom, do jaké míry byla původní osídlenecká mluva nejednotná, popř. jak v ní pokročilo už v minulosti vnitřní vyrovnávání.

Při konfrontaci mluvy emigrantů s mluvou na mateřském území se naráží na řadu problémů. Vždy je třeba počítat s tím, že se v novém jazykovém prostředí ocitl minoritní jazyk pod vlivem jazyka majoritního a že ani jazyk na mateřském území neustrnul a procházel vývojem.

Češi se stěhovali „za chlebem“ do různých zemí a vytvářeli tam jazykové ostrůvky (v Evropě zejména v Polsku, Rumunsku, Chorvatsku). Poněkud odlišný charakter mělo české osídlení v Americe, ale též v Belgii, Francii, a dokonce také ve Vídni. Jazyk českých vystěhovalců byl předmětem zkoumání už od počátku 20. století. Po druhé světové válce se podrobná explorace mluvy těchto osad v zahraničí realizovala zejména v souvislosti s přípravou Českého jazykového atlasu a v pěti svazcích uvedeného díla nalezneme rovněž výsledky tohoto výzkumného programu. Jedině mluva českých vesnic na Ukrajině musela zůstat mimo náš zájem, protože sovětské úřady tehdy výzkum nepovolily.

České osídlení na Ukrajině bylo soustředěno do 40 vesnic ve volyňské gubernii. Po válce se zhruba 40 tisíc těchto tzv. volyňských Čechů vrátilo do vlasti. Dvě české vesnice ― Malá Zubovština a Malinovka, které ležely u samé hranice volyňské gubernie, patřily však do gubernie kyjevské a tamním obyvatelům výjezd nebyl povolen. Jejich vystěhování do staré vlasti se realizovalo až teprve (v důsledku černobylské katastrofy) v letech 1991―1993. Mluva této menšiny se tak mohla studovat přímo v Čechách. Tohoto záslužného úkolu se podjali manželé Jana a Pavel Jančákovi, oba zkušení dialektologové (Mluva českých reemigrantů z Ukrajiny, Karolinum 2004, Praha, 172 str. a 12 mapových příloh). Když doc. Jana Jančáková v r. 1998 náhle zemřela, bylo na jejím manželovi, aby v započaté práci pokračoval a výzkum dokončil. Jeho výsledky jsou obsaženy v recenzovaném spisu.

První reemigranti dorazili do Čech v r. 1991 a Jančákovi začali se svým výzkumem bezprostředně po jejich příjezdu (nejprve u mládeže v různých ozdravovnách), ještě dříve, než se začal úzus ukrajinské češtiny stírat, než při adaptaci na nové prostředí doznal vlivu různých českých dialektů a českého spisovného jazyka. Jančákovým se tak naskytala jedinečná příležitost zachytit stav mluvy ukrajinských Čechů v její poslední vývojové fázi, v podobě, jak se vyvinula na Ukrajině.

[38]Obě české obce na Ukrajině byly osídleny občany hlavně ze severovýchodních Čech v 70. letech 19. století. V případě Malé Zubovštiny hlavní kolonizační proud pocházel z obce Třesovice na Královéhradecku, u reemigratů z Malinovky byl jejich původ málo jasný. Před autorskou dvojicí stál tedy úkol mj. potvrdit nebo odhalit výchozí prostor této staré kolonizace. Podařilo se to zejména na základě srovnání mluvy obou vesnic s jazykovězeměpisnou situací na mateřském území, jak ji známe z map Českého jazykového atlasu.

Výzkum mluvy reemigrantů se realizoval podle upraveného Dotazníku pro výzkum českých nářečí pro Český jazykový atlas v několika obcích, jež se staly u nás jejich novým domovem (např. na Sokolovsku, Teplicku, Českolipsku). Dostatek jazykového materiálu poskytly též audiozáznamy spontánních mluvených projevů.

Třebaže východiskem kolonizace bylo zřejmě více míst v Čechách, a mluva osídlených obcí nebyla tedy původně zcela jednotná, rozborem materiálu autoři zjistili, že soužitím emigrantů v izolaci došlo k vytvoření společného jazykového úzu, na němž se významně podílela dominantní složka původních přistěhovalců. Kompaktní zemědělské osídlení poskytlo pro takový jazykový vývoj dobré předpoklady a neudivuje, že česká mluva v obou vesnicích uchovala vcelku starobylý ráz s řadou výrazných regionálních rysů.

Charakteristické rysy ukrajinské češtiny jsou v práci důsledně konfrontovány se znaky společnými českým dialektům. Nejprve jsou probrány jevy shodné se znaky všech nářečí v Čechách. K nim patří např. typ dobrí mlíko, starej mlejn, případy s protetickým v (vokno), výslovnost skupiny sh jako sch (schoda), zánik koncového -l v tvarech příčestí min. činného muž. rodu (von pomoh, v zejmňe namrz). Z tvaroslovných jevů vybíráme např. vyrovnání lok. a instr. sg. muž. rodu tvrdých adjektiv (vo dobrim, s dobrim), typ ti dobrí kluci, min. čas bez pomocného slovesa (já to vjeďel, mi tam nesmňeli).

Zvláštní kapitola je věnována rysům shodným se středočeskou i severovýchodočeskou (dále svč.) oblastí. Sem spadají případy diftongizace původního po c, z, s (cejtit, sejtko), hojné krácení samohlásky -í- v různých případech (krmeňi, s chuťi, s ňi; králik, mňesic; poďivat se, řikat), krátké u v gen. a dat. pl. typu moc roku, našim hochum. Výrazné je naproti tomu dloužení kmenových samohlásek u výrazů jako péři, léžet, póle, hóřet, strúna. Zjistilo se, že repertoár případů, u nichž se toto dloužení u dvojslabičných slov v ukrajinské češtině objevuje, je dokonce širší než v svč. oblasti; došlo k němu samostatným vývojem v tamním ukrajinském prostředí (např. mňeli sme kóně, bilo to čérstvi). Z tvaroslovných rysů se v práci uvádí mj. splynutí nom. a akuz. život. maskulin (např. zajďi pro hoši, které se zde rozšířilo i na případy jako naše ďedečki přijeli). Charakteristické jsou i plurálové formy tech, tem, tema podle ten, toho.

Velké množství znaků ukrajinské češtiny je společných s nářečími svč., navíc se tyto znaky u nich zachovávají mnohem důsledněji než u mluvčích na mateřském, tj. svč. území. Platí to např. o výskytu u nás dnes už výjimečného bilabiálního w, např. kráwa, a o změně tohoto w v u v případech jako prauda, kreu, do ušeho. V práci se dočteme, že u tohoto jevu jsou mezi oběma vesnicemi nápadné rozdíly. Zatímco u mluvčích z Malé Zubovštiny jde o změnu, která se realizuje téměř důsledně, u občanů z Malinovky shledáváme stav ještě archaičtější, protože ve všech pozicích můžeme ještě slyšet nezměněné bilabiální w. Rozdíly mezi oběma obcemi se týkají četných dalších jevů. Sem se řadí např. častá znělá výslovnost koncových znělých souhlásek (hlad, vúz) v Zubovštině, naproti tomu je v Malinovce ještě dobře doložená výslovnost se zdvojenou [39]souhláskou (kamennej sklep) nebo téměř pravidelné krácení koncového i např. v typech posledňi rok, von viďi a krácení samohlásky v základech slov, např. hruda, hrat, dat. Jančákovi docházejí k závěru, že mnohé rozdíly mezi oběma lokalitami odpovídají starším nářečním rozdílům ve východiscích kolonizace.

Významným svědectvím ukrajinské češtiny o někdejším úzu svč. mluvy je zachovaná depalatalizace skupin bě, pě, mě v Zubovštině, a to i u morfologizovaných případů jako smeje se, vod zeme, voňi stavej. V Čechách tento jev (i v tzv. petáckém nářečí na Litomyšlsku) prakticky zanikl a omezuje se na některé lexikalizované případy. Na shody se svč. dialekty ukazují četné další jevy, např. progresivní asimilace typu pjet chodin, k chubje ‘k hubě’, zánik souhlásky h ve skupení (řál, řípki ‘hříbky’), vynechávání a nadměrná vokalizace předložek (např. dělá Malíňe, jel maminkou; ve pjed hoďin, ve kostele) a mnohé jiné znaky.

Shod morfologických jevů mezi svč. nářečími a mluvou reemigrantů je ještě více než jevů hláskoslovných. Mluva Malinovky udržuje přitom některé znaky charakteristické spíše pro východočeské okrajové úseky. Tak mezi oběma vesnicemi je nápadný rozdíl v tvarech gen., dat., lok. sg. f. adjektiv a rodových zájmen. U mluvčích z Malé Zubovštiny je uniformita tvarů na -i (f ti dobri voďe), mluvčí z Malinovky užívají převážně tvarů na -ej (f takovej velkej ďíži). Rozdíl je také v tvarech adjektivních příjmení: Malá Zubovštinaje charakterizována variantou Kopeckího, Malinovka typem Kopeckovi. Tato diference do značné míry koresponduje s areály obou forem na mateřském území.

Jevem, jímž se ukrajinští Češi obou obcí navzájem liší, jsou též analogické tvary imperativu na -ime, -ite. U osídlení z Malinovky převládají formy typu pošlime, otevřite, u občanů z Malé Zubovštiny zase formy typu sedňeme si, pošlete. Také v tomto rozdílu se odrážejí diference ve výchozím svč. dialektu.

Poměrně důsledná je koncovka -oj v dat., lok. sg. život. maskulin (taťinkoj, kňezoj). Stojí za upozornění, že u mladší vrstvy reemigrantů se tato koncovka stala téměř univerzálním deklinačním prostředkem a na rozdíl od tradičních nářečí se jí užívá i u subst. neživotných (k nožoj, na talířoj). V ukrajinské češtině je obvyklá koncovka -em v instr. sg. maskulin typu starosta (s tátem, s Láďem). Ve srovnání s mateřským územím se projevuje vyrovnání deklinačních forem v plurálových pádech u životných maskulin (hošu, hošum, vojácema) v mluvě reemigrantů důsledněji, a dokonce u širšího okruhu slov (také pjed bratřu, hodňe ptácu). Ve shodě se situací v svč. nářečích jsou u občanů obou obcí zcela pravidelné tvary 3. os. pl. sloves typu voňi prosej, ďelaj.

Nelze ani zdaleka vyjmenovat četné další shody, omezíme se jen najeden rys týkající se tvoření slov. Severovýchodními Čechami probíhá výrazná slovotvorná izoglosa -iště × -isko (strňisko × strňišťe). Tato diference se obráží i v ukrajinské češtině. V Malé Zubovštině jsou jen tvary na -iště, v Malinovce naopak formy na -isko (žitňisko).

Diferencím mezi mluvou obou obcí je v práci věnována detailní přehledná kapitolka. Z ní plyne, že malinovská mluva je charakteristická zejména tím, že má větší počet příznakových nářečních znaků, které jsou vlastní východnímu okraji svč. nářečí.

Jakkoli lexikum podléhá v mluvě jazykových ostrovů vlivu nového prostředí snad nejvíce, ukazuje se, že na základě slovní zásoby lze určit východisko kolonizace mimořádně spolehlivě. Postupovalo se opět tak, že nejprve byly probrány výrazy ukrajinské češtiny společné nářečím celých Čech (houska × pletýnka, poklička × křidla, pytel × měch), pak společné se středočeskou a vý[40]chodočeskou oblastí (vošatka × slaměnka, kúň řičí × řehtá) a nakonec slova shodná s dialekty severovýchodočeskými. Lexikální rozbor se mohl opřít o větší počet zeměpisně určených jednotek, takže poskytl možnost stanovit shody s menšími nářečními svč. úseky. I z této analýzy vyplynulo, že kolonisté pocházeli ze svč. oblasti, že však východisko obou obcí bylo rozdílné.

Jančákovi doložili, že také na mateřském území došlo proti stavu kolonizace k významným změnám, srovnání s mluvou reemigrantů jim umožnilo konkrétně uvést, jak vlastně vypadal vývoj na našem území a k jakým změnám došlo u nás během posledního století.

Pavel Jančák nesporně patří k našim nejlepším znalcům jazykovězeměpisné metody a sotva někdo jí dovede tak všestranně využít při zkoumání dialektů jako on. Recenzovaná monografie to opět dobře dokládá. Na základě vybraných relevantních izoglos vymezil prostor, který na mateřském území odpovídá souboru diferenčních jevů charakteristických pro mluvu Malé Zubovštiny a Malinovky. V monografii jsou na 10 mapkách podány izoglosy, které postupně vymezují oblasti, jež mohly být východiskem kolonizace, a to i pomocí frekvenčního souhrnu příslušných areálů. Na čtyřech mapkách je tak pomocí sítě bodů Českého jazykového atlasu vymezeno území, které koresponduje s maximem znaků charakteristických pro mluvu v obou sledovaných obcích.

Je přirozené, že v dlouhém soužití s ukrajinským, popř. ruským prostředím byla čeština oběma příbuznými jazyky ovlivňována. Cizím vlivům, jež se projevily v mluvě našich kolonistů, věnují Jančákovi samostatnou kapitolu. V ní se mj. pojednává o lexikalizaci cizího přízvuku formou dlouhé samohlásky (hódňe mandelu, tráktori) a o zkracování nepřízvučných koncových slabik (takova velika louka). Z hláskoslovných jevů se tu upozorňuje např. na náhradu české skupiny šť ukrajinskou skupinou šč (ščáva, ešče). Vlivem ukrajinského prostředí se dospělo k hlásce h za g v cizích slovech (hramotnej, mahazín, briháda). Podle ukrajinštiny se slabiky dy, ty, ny vyslovují u slov cizího původu jako ďi, ťi, ňi (v ráďiju, ťelefon).

Systémových hláskoslovných změn vyvolaných vlivem ukrajinštiny je v mluvě reemigrantů nepatrný počet. Nápadný je naproti tomu větší vliv cizího jazyka v syntaxi. V monografii se uvádí zejména prostě slučovací spojka i (uválelo se to i složilo se to), odporovací spojka a (nejen já, a všichňi), vylučovací spojka abo (po ukrajinski abo po ruski), přípustková spojka choť, příčinná spojka bo. Častá je vazba v účelových větách s aby a s infinitivem (drali péři hurtem, abi to sedrat), v srovnávacích větách je vedle nežli také předložka za (je starší nežli já / vona je starší za nás).

Vůči vlivu cizího jazyka byla poměrně rezistentní morfologie mluvy českých emigrantů. Vlivem ukrajinštiny bylo by možno vykládat patrně jen větší frekvenci unifikovaných plurálových koncovek -ám, -ách, -ama. Pokud se vyskytují cizí koncovky, objevují se jako přejímka v původním tvaru, např. jela samoljotom, žila v Polšče. V tvoření slov jsou hojné případy ovlivňování českých sloves cizími předponami, např. kolchoz načinal, abi se proživil ‘uživil’, přisílali kňíški, fšechno museli zdát ‘odevzdat’, roďil se doma.

V rovině lexikální jsou přejímky z cizího jazyka markantnější. Nejde přitom jen o výpůjčky, které souvisejí s civilizačními změnami, k nimž došlo po příchodu reemigrantů na Ukrajinu. Našlo se dost slov a slovních obratů z běžného života, např. kukuruza ‘kukuřice’, tuman ‘mlha’, mizinec ‘malíček’, turma ‘vězení’. Jančákovi srovnali soubor lexikálních dotazníkových položek a zjistili, že z 1682 jednotek jich zaniklo pouhých 188. Často docházelo k tomu, že se původní české výrazy adaptovaly hláskoslovně nebo slovotvorně k ukrajinštině, např. bjelek ‘bílek’, pčela [41]‘včela’, nakrejt ‘pokrýt’. Některá přejímaná slova byla sémanticky blízká slovům českým a vystěhovalci je za cizí nemuseli ani považovat, např. bláto ‘bažina’, lesňik ‘hajný’, holej ‘nahý’. Přejatá slova najdeme v publikaci seskupená podle věcněvýznamových okruhů a podle slovních druhů. Vcelku neudivuje, že nejvíce podléhají cizímu vlivu substantiva, méně slovesa a adjektiva, ale poměrně často adverbia.

Zajímavé je Jančákovo srovnání s českým nářečím v prostředí jiného příbuzného jazyka, v tomto případě v Chorvatsku a na Střelínsku. Autor dochází k závěru, že stupeň ovlivnění je u ukrajinských Čechů nejvyšší. Nejmenší je u střelínských Čechů; ti totiž žili v prostředí nepříbuzného (tj. německého) jazyka.

Po návratu reemigrantů do staré vlasti dostala se ukrajinská čeština do nového minoritního postavení, pod tlak jazykového prostředí českého. Jančák upozorňuje na nejčastější nové české lexikálie, které rychle pronikly do mluvy reemigrantů, a případy střídání obojího způsobu vyjádření (např. gazeta/novini).

Zvlášť musíme upozornit na zdařilé ukázky spontánní běžné mluvy ukrajinských Čechů. Jsou cenné a zajímavé nejen jako jazykový doklad, ale též po stránce tematické. Nejlépe mluví o životě našich spoluobčanů v cizině, o jejich utrpení za války a za sovětského zřízení.

Jak jsme již uvedli, zkoumaná mluva reemigrantů je v práci detailně charakterizována především tím, že se jednotlivé její rysy postupně konfrontují se situací na mateřském území, a to podle jejich jazykovězeměpisné povahy. V práci je doloženo, že ukrajinská čeština nebyla jednotná. Četné nářeční diference vedly autora k přesvědčivému závěru, že větší část kolonistů z Malé Zubovštiny vyšla z vesnice Třesovice na Královéhradecku. Potvrdily to i nečetné zápisy jak v česky psané kronice ze Zubovštiny, tak v obecní třesovické kronice, potvrdilo to i srovnání s dnešním tradičním dialektem staré generace v Třesovicích. V případě Malinovky bylo určení východiska její kolonizace daleko obtížnější. Vlastně jediným svědectvím o původu kolonistů z Malinovky je sám jazyk a jeho podrobná analýza. Jisto je, východiskem kolonizace v tomto případě byl okraj východních Čech.

Několik desítek tisíc tzv. volyňských Čechů žije s námi už půl století, jazykově se z velké části asimilovali. Je smutným zjištěním, že česká dialektologie jejich jazyku nevěnovala větší pozornost. Kdyby nebylo monografie Pavla a Jany Jančákových, téměř nic bychom nevěděli o této velké skupině přičinlivých, nadšených, aktivních spoluobčanů, o tom, jak si dovedli i po dlouhé roky uchovat české nářečí a spisovnou češtinu. A tak recenzovaný spis má už dnes také historickou cenu.

Studium mluvy českých osadníků na Ukrajině bylo užitečné též pro poznání podoby svč. nářečí v druhé polovině 19. století. Konfrontace jazykového úzu v obou obcích a dnešního stavu nářečí u nás ukázala, jak se konkrétně vyvíjela naše nářečí, jak docházelo k posunům izoglos.

Monografie Pavla a Jany Jančákových je mimořádná. Podává opravdu přesvědčivý obraz o mluvě obou vesnic. Kladné ocenění zaslouží už metoda analýzy mluvy reemigrantů. Nové je využití jazykovězeměpisných poznatků. Některé partie studie přímo připomínají práci detektiva; krok za krokem se zužuje oblast možného úseku, z něhož kdysi naši vystěhovalci vyrazili do ciziny. V knize si počtou nejen jazykovědci, ale i všichni, kdo jeví zájem o naše dialekty a o vývoj našeho mateřského jazyka.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 1, s. 37-41

Předchozí Světla Čmejrková: Bychom, nebo bysme?

Následující Jan Klaška: Korpus jako zdroj dat o češtině