Nad recenzí k regionálnímu výzkumu na jihu Čech

Zbyněk Holub

[Articles]

(pdf)

-

[1]Uvedená recenze se objevila na stránkách Naší řeči na jaře roku 2004; nikoliv koncem roku 2000, kdy byl sborník zaslán na jednotlivé vysoké školy i na ÚJČ AV ČR. Od té doby jsem usiloval spíše o vymezení užšího „jihočeského prostoru“. Domníval jsem se (na základě pozitivní recenze[2]), že mohu považovat svůj pokus o širší vymezení za ukončený. Jak se ukazuje, nebyla to správná úvaha. Nicméně: můj článek měl opravdu převážně kompilativní povahu. To ostatně souviselo i s charakterem sborníku. Především šlo o prezentaci studentského výzkumu členů dialektologického semináře. V této souvislosti nechápu, proč se jedná o „neetický způsob duplicitního publikování“ (srov. zmíněnou recenzi: s. 34, pozn. 15),[3] pokud se uvedená studie objevila (v doplněné a upravené podobě) i v mém Lexikonu. Pokud by v článku nebyla řada kritizovaných nedostatků, potom by jeho aktualizovaná verze měla jistě patřit i do publikace, která je právě nejjižnějšímu úseku českých nářečí věnována!

Na s. 33 upozorňuje recenzent na nebezpečí zkreslení závěrů českého dialektologického výzkumu na mezinárodním poli, kterému jsem svým příspěvkem „obor vystavil“. Musím proto připomenout, že mapka „Doudlebsko očima jazykovědců“ představuje místa, kde jsme zachytili jevy (slova), které (která) by bylo možné považovat za „doudlebské“. Výzkum tedy přesahoval i do lokalit, kde sídlilo (zejména do r. 1945) převážně německé obyvatelstvo.[4]

Etnografické vymezení lokalit je dalším velkým problémem. Vzhledem k tomu, že jsem mapku „Doudlebsko očima etnografů“ konzultoval s etnografem Jihočeského muzea, jednalo se i v tomto případě spíše o pokus na etnografický pohled upozornit. Ve sborníku „Strážnice“ hovoří o rozloze Doudlebska J. Kramařík; ani tam se ale s přesnějším vymezením lokality nesetkáme!

P. Jančákovi nelze oponovat ani v tom, že už od počátku 20. století nebývá zvykem zobrazovat „ostré“ hranice nářečních oblastí. Ale v našem studentském sborníčku přece šlo spíše o návod [234]k dalšímu výzkumu ve vymezené oblasti než o svod nářečních izoglos! Domnívám se, že se ani můj úvodní článek nikde „netváří“ jako odborná studie jazykovězeměpisná! Mohl tedy uvedený text vycházet z něčeho jiného než z dostupné literatury?

Z recenze P. Jančáka lze soudit, že jeho „výběr redakčních nedostatků“ nebyl „namátkový“, jak naznačuje, nýbrž úplný. Naprosto nemohu popřít, že za to odpovídám já a nikdo jiný.[5] Jistě lze zpochybnit i formu citace a skutečnost, že jsem obsahově neupravil např. článek O. Sládka (s. 30–38).[6] Autor již názvem svého příspěvku (Genius loci jižních Čech) demonstruje, že se text vztahuje přímo k hlavní myšlenkové linii sborníku. V tomto případě se tedy nejedná o kompilaci, ale o autorskou studii; vedle příspěvku dr. Krejči o studii (pro sborník) klíčovou.[7] I letmé porovnání textů ukazuje, že těmto dvěma studiím (skutečným „vlajkovým lodím“ sborníku) kompozičně předcházelo kompilační seznámení s regionem (které proto takovou „vlajkovou lodí“ nemohlo být; srov. recenzi na s. 25!). Mezi nedostatky redakčního zpracování sborníku je nutné zařadit i další chybu (o níž se P. Jančák nezmiňuje). V závěrečném slově o autorech je „u mých osobních údajů“ uvedena nedokončená věta (… jsem získal titul …), jejíž zařazení je v této souvislosti zcela nesmyslné. Jedná se o typickou „kontaminaci životopisem“, k níž došlo v důsledku „smíšení textů“ (již zmíněné záměny korektur).

[235]Pokud někde „vypadl odkaz na citaci“ (např. na Běličův Nástin; srov. recenzi, s. 26), potom se evidentně nemohlo jednat o jakoukoliv snahu „být originální“ nebo o „neetické přivlastňování cizích myšlenek“; vždyť recenzent sám připouští (na s. 27), že jinde důkladné odkazy nechybějí. Nechápu ani, co bych získal „záměrnou snahou“ v 1. odstavci někoho „vykrást“ a v dalších pěti odstavcích důkladně citovat! Jazykové vymezení regionu (s. 16–21) ovšem odkazuje (při celkové charakteristice nářečí v úvodním odstavci) na Jihočeskou vlastivědu (1986; na příspěvek S. Utěšeného). Chybou je, že současně z textu odkaz na J. Běliče (1972, s. 224) „vypadl“.[8]

Podobně je tomu patrně s mými údajnými „výmysly“ (srov. např. recenzi na s. 29, 33). Na základě porovnání izoglos v mapách J. Voráče a S. Utěšeného, které jsem prováděl s kartografy, jsem patrně zmínil výčet obcí, které svazky izoglos protínají.[9] Snaha odpovědět si na otázku po vymezení Doudlebska stála i na počátku úsilí o zachycení jádra dialektu.[10] Na s. 29 se mi (naopak) vyčítá, že jsem se o řešení sám nepokusil (pozn.: „po kolikáté už!“); o své naprosté nekompetentnosti v oboru české dialektologie jsem pak prý přesvědčil „nejen tímto článkem“… (s. 35). Přitom jsem (až dosud) obdobnou recenzi své práce nikde nenašel…

P. Jančák se ptá (v odkazu na Lexikon: na s. 28, v pozn. 7a), proč nebyl svod lexikálních izoglos (zmíněný v Lexikonu a realizovaný pomocí průhledných fólií), který posloužil k odlišení jádra a periferie Doudlebska, proveden už v tomto sborníku. Pokud ale otevře zmíněný Lexikon na s. 368 (mapové vymezení), zjistí, že jsem se o syntézu různých delimitací pokusil až tam (opět nikoliv formou vlastního podkladu, ale po konzultaci s kartografem). V mnoha případech jsem usiloval o záznam rozšíření lexikálních jednotek, jejichž výskyt v lokalitách dokládá také ČJA (srov. komentář v Lexikonu: např. na s. 116–120 aj.).[11] Musel jsem však svůj výzkum pravidelně doplňovat a korigovat. Pokusem o syntézu je právě Lexikon (vydaný až 3 roky po zveřejnění recenzovaného článku).[12]

Je-li ovšem takový (v podstatě velmi nesmělý) pokus možno chápat jako diskreditaci české dialektologie doma i v zahraničí, potom mi nezbývá než požádat za odpuštění – a upřímně zalito[236]vat své smělosti, s níž se již (bezmála) 15 let pokouším o rozvoj dialektologického výzkumu posluchačů na regionálních univerzitách! V tom smyslu se dá očekávat, že kritika „mého Lexikonu“ musí být ještě daleko nepříznivější než zmiňovaná recenze!

Recenze P. Jančáka je bezesporu velmi důkladná. V řadě případů s ní nelze vůbec polemizovat. Problematické je ale hodnocení mé práce, se kterým se v uvedené recenzi čtenář setká. Nezbývá mi tedy než reagovat nejen na věcné připomínky, ale (mnohdy) i na silně emotivní obsah kritiky P. Jančáka. To je jistě situace nezáviděníhodná (nejen pro mne, od r. 1989 působím v oboru jazykovědy a vedu přednášky i semináře, diplomové práce. Společně s posluchači realizuji projekt dlouhodobého dialektologického výzkumu. Vůbec si nejsem jist, zda by se v současné době našel na jihu Čech jiný odborník, který by byl ochoten mé působení nahradit. A to ani v případě, že by na ně nechtěl nikterak přímo navazovat).[13]

V řadě případů (cca v rozsahu poloviny textu) mi ovšem recenze přisuzuje záměry a motivace, které jsou mi zcela cizí. Snad jsem některých formulací neužil právě nejvhodněji; je to možná také otázka autorského stylu. Slovem „pokusil se“, „pokus“ apod. rozhodně nemíním snižovat úsilí badatelů. Jedná se pouze o upozornění pro posluchače (čtenáře), že se jednalo (a jedná) o snahy dlouhodobé. Uvádím-li např., že „Zjednodušeně pak Utěšený vymezuje sledované území…“, nemá zde slovo „zjednodušeně“ nic společného s lexémem „nedostatečně“. Naopak; naznačuji tím přehlednost dané delimitace. Podobně bych mohl reagovat i na další připomínky.

Naprosto tedy nerozumím podezření, že bych si nevážil práce předchozích badatelů, popř. že bych jejich práci podceňoval nebo dokonce pomíjel (srov. na s. 26, 27 – ve vztahu k J. Voráčovi,[14] na s. 28 – ČJA údajně jen „opatrně“ připomínám, dále na s. 29 a 34).

Odkaz na starší studii (sborník Jazyk a řeč jihočeského regionu III, dále JŘJR; nikoliv „Řeč a jazyk jč. regionu“, jak mylně uvádí recenzent na s. 29) spíše dokumentuje dlouholetou snahu o vymezení regionu než úsilí „být za každou cenu originální“, popř. úmysl falzifikovat fakta. Uvedená mapka (ve sb. z r. 1994: na s. 44) je převzata přímo z knihy J. Petra (Doudlebským krajem, 1930, s. 39: Nástin geologických poměrů starého Doudlebska. Šrafování odlišuje geologické složení půdy na katastrálním území obcí). Souhlasím s tím, že jižní okraj lokalit zde jde severně nad Soběnovem (což je nesprávné). Původní obdiv k Petrovu vymezení jsem později revidoval.[15]

[237]Podobně jsem nesprávně užil termínu „izoglosa“ ve vztahu k Duškovi (na s. 20) nebo (nepřímo) k Šemberovi (s. 21); bylo tím míněno odlišení jevů (srov. s. 27–28 rec.). Při delimitaci jihu a západu Čech jsem vynechal Šumavu a její podhůří (rec. s. 27, pozn. 4). Domnívám se, že se i jinde často jedná o nedostatky formulační.[16]

Ke kritice výkladu o jevech hláskoslovných a tvaroslovných: II. kapitola nepřináší „jinými slovy“ totéž co kapitola I (srov. recenzi s. 31). Usiluje o přehledné podání charakteristických znaků (hláskoslovných, tvaroslovných, popř. syntaktických) mluvy obyvatel regionu. Nelze popřít, že se do popisu jevů některé nepřesnosti vloudily (např. řazení typu Nováci, doktoroj mezi „širší“ jevy jihozápadočeské; patrně mylným připojením k typům klucí, Horažďojce). Odhalit, kde jde o lexikalizaci, je však mnohdy velmi obtížné. Jistě by bylo daleko jednodušší podat přehled „znaků“ v promyšleném výběru (např. podle S. Utěšeného apod.). Problém je v tom, že jsem se pokoušel spojit (především kompilativně!) popis různých autorů do jednoho celku – a doplnit údaje o zajímavé jevy, které jsme při vlastním „terénním“ výzkumu zachytili.[17]

Závěrem se ve sborníku skutečně představuji (ale nejen já, všichni autoři). Nejedná se o projev pýchy. Regionální fakulty vyžadují výuku ve vícero specializacích (uvedl jsem proto obory, v nichž působím). Přesto mám dialektologickou práci velmi rád (ač v ní určitě docela „doma“ stále ještě nejsem; srov. rec. s. 35). Na jihu Čech existuje nářeční pojmenování blíkava (pro dobu těsně před rozedněním, ale také pro svítání nebo soumrak). Myslím, že v jistém smyslu náš regionální výzkum představuje čas blíkavy; zda „svítající“ či „soumračné“, to by mělo z další práce na českém jihu teprve vyplynout.

---

[1] Příspěvek je reakcí na recenzi P. Jančáka Soumrak české dialektologie? (Nad klamavým obrazem jihozápadočeských nářečí), NŘ 87, 2004, s. 25–35.

[2] Např.: V. Blažek, Jihočeský sborník: Holub, Z. a kol., Genius loci jižních Čech, Brno 2000.

[3] LEXIKON doplňuje („nad rámec recenzované studie“) k historickému vymezení etnografický pohled. Vysvětluje faktory utváření nářečních oblastí (zejména s ohledem na výklad J. Běliče a A. Kellnera) a připomíná sousedství s nářečími bavorskými a rakouskými.

O vědecké etice a akribii se recenzent (přímo nebo nepřímo) zmiňuje vícekrát (ve vztahu k mapkám na s. 33 i jinde). Některým problémům se proto musím věnovat podrobněji.

[4] Pokud jde o vymezení „jádrového úseku“ podle S. Utěšeného v Jihočeské vlastivědě, pak je třeba upozornit na přesah zakresleného území (např.) směrem k Suchdolu n. L. (a dále také severně i západně).

[5] Nemá význam omlouvat vlastní chyby (nebo možná: vlastní důvěřivost a redakční nezkušenost); plyne z toho pro mne velmi nepříjemné poučení. Jenom bych rád doložil, že jsem již výslednou podobu ovlivnit nemohl (v důsledku „záměny korektur“ sborník vyšel, aniž byly zohledněny opravy; do některých výtisků sborníku se podařilo doplnit „errata“):

1. Recenzent se zmiňuje o technickém redakčním pokynu na s. 58 sborníku, který v textu opravdu zůstal (zákonitě nemohl být v poslední korektuře).

2. Recenzent odkazuje na knihu Lexikon nejjižnějšího úseku českých nářečí, která v části věnované vymezení regionu z recenzovaného článku skutečně vychází (k tomu dále); tam ale v seznamu literatury nechybí žádný z titulů, k nimž se ve sborníku v textu odkazuje (na s. 13–16) a které v přehledu literatury (s. 28–29) nejsou uvedeny. Jedná se tedy o nedostatek redakčního zpracování (zaviněný výše zmíněnou záměnou korektur); nikoliv o záležitost obsahovou.

3. Obdobně došlo i k tomu, že bylo u úvodního pozdravného vstupu vypuštěno jméno autora; jinak by totiž nemohlo být uvedeno v cizojazyčných resumé, kde odkaz recenzent našel.

[6] P. Jančák k němu odkazuje na s. 25 své recenze (d. cit. v pozn. 1).

[7] I zde se však patrně jedná o záměnu korektur; v poslední verzi byla totiž citace opravena. Rozhodně nechápu, proč by tato skutečnost měla být projevem neúcty k L. Pokornému nebo k S. Utěšenému, kteří byli opravdu autory zmíněných studií v Jihočeské vlastivědě. O údajných „projevech neúcty vůči autoritám“, které mi recenzent vytýká i jinde, bych se rád také zmínil dále podrobněji. Zde je snad na místě hlavně poznamenat, že L. Pokorný byl svého času mým učitelem (a byl pro mne vždy velkým životním vzorem; na jihu Čech představoval odborníka s encyklopedickým rozhledem). O. Sládek pracuje jako religionista na Masarykově univerzitě v Brně; s dialektologickým seminářem dlouhodobě spolupracuje. V jeho případě se tedy nejedná o projev neúcty, ale o záměnu citace. Podobné záměny jsem se dopustil v případě tzv. vymezení jihozápadočeské podskupiny českých nářečí „podle F. Cuřína“; v tom smyslu nelze s recenzentovou připomínkou na s. 26 polemizovat. Se S. Utěšeným jsem se (bohužel) setkat nemohl. Nikdy mne však nenapadlo srovnávat své dílčí pokusy s jeho systematickou dlouholetou prací v oboru dialektologie (srov. dále).

[8] V této souvislosti však chybí obdobný odkaz i v příslušné pasáži Jihočeské vlastivědy.

[9] V tom smyslu otevřeně přiznávám, že mi výtvarné dovednosti nejsou vlastní; nepředkládal jsem autorům map „originální předlohy“, ale společně s nimi jsem doslova „týden po týdnu“ procházel texty a mapy.

[10] Ve spolupráci s kartografem jsem se pokusil zachytit překrytí nejvýraznějších svazků izoglos. Připouštím, že asi nepříliš šťastně. Nenapadlo mne ovšem, že bych tím práci obou renomovaných autorů mohl jakkoliv diskreditovat.

[11] ČJA představuje pojmenování na síti obcí, z nichž můžeme vztáhnout k regionu Doudlebska Vrábče, Hůrky, Přísečnou, Doudleby, Ločenice, Soběnov, Slavči, dále k okraji území: Rojšín (položka 448), Třebeč; Bukovou, Kojákovice; z hlediska „přesahu jednotek“ také severněji (Čakov – pol. 449), východněji Staňkov (453) a Rapšach (461).

[12] Nedostatky vytýkané recenzované studii opravdu čtenář najde i v Lexikonu (srov. rec., s. 34, pozn. 15). Nemůže tomu být jinak. Na důkladnou kritiku recenzenta mohu reagovat až nyní (tedy půl roku po vydání Lexikonu).

[13] Bylo by jen žádoucí, kdyby existoval zástup skutečně akribických explorátorů, kteří by „na dialektologickém poli“ v jižních a západních Čechách působili. Až do dne, kdy jsem si přečetl recenzi P. Jančáka, jsem se (patrně mylně) domníval, že bych k podobnému úsilí mohl přivést některé své posluchače.

[14] Úvodní studie sborníku se odvolává také na výzkum slovní zásoby (s ohledem na závěry S. Utěšeného: v Jihočeské vlastivědě). Práce J. Voráče jsou podnes zásadní pro vymezení jihozápadočeské nářeční podskupiny; v článku se na ně odkazuje na s. 26 (což recenzent nezmiňuje; srov. recenzi na s. 28).

[15] Vymezení Doudlebska v JŘJR III však nemohlo být provedeno jinak než s uvedením „obcí podle autorů“. Právě z toho pozdější mapy vycházely (srov. rec., s. 29). P. Jančák sám připouští (recenze s. 29, v pozn. 8 na s. 29), že také J. Voráč odkazoval v textu i k „doudlebskému“ regionu; ani já pak nechápu vymezení okrajového úseku jako „linii“!

[16] Odlišením JVČ – JZČ lokalit u Utěšeného (1960) jsem reagoval na fakt, že bylo zkoumáno území Z (a SZ) za Humpolec, Pacov, Kamenici a J. Hradec (srov. přechody „českomoravské linie“ na mapách ve zmíněné autorově knize: I., II. A–G, III. A–E, IV.–V., VI. A–B, VII: A–B, VIII. A–E, IX. A–B; rec. na s. 27). Příbramsko jsem nechápal jako „okrajový úsek“ z hlediska šíření jevů, ale vzhledem k jeho poloze na okraji JZČ území – ve vztahu ke středním Čechám (o vymezení přechodů podle J. Voráče vím…; s. 32 rec.). Nešťastné je asi také spojení slov „jazykový vývoj“ na s. 25 sborníku.

[17] Doplňme několik postřehů: disimilaci typu zaplajte, aj ci dokládá J. Bělič pro všechna jihozápadočeská nářečí (popř. pro většinu z nich: Nástin české dialektologie, 1972, s. 224); typ bejzubej, babijce pro jižní a východnější úsek (tamtéž, s. 225); průměr izoglos typu uj zas, přej domem (srov. bej sebe) tedy odlišuje ve východní části (od Příbrami k Pelhřimovu!) JZČ od středočeských (tamtéž; srov. rec. s. 31, pozn. 9). Problematický je i popis „změny w > j“ (rec. s. 31). J. Bělič na s. 24–25 Nástinu podává výklad o bilabiální výslovnosti v (u̯ místo v) ve skupině -ovi- /sic!/: souhláska j za bývalé w’ … příčinou je zjednodušení simultánní dvojmístné, tj. retné a patrové, úžinové artikulace w’ zánikem artikulace retné, takže z w^j vzniklo j (Bělič, s. 49 aj.); proto jsem (patrně mylně) užil spojení „redukce w“ … Lze tedy mluvit o „přímé změně“ w > j?

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 5, pp. 233-237

Previous Lucie Jílková: Ze slovníku Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy (nos autem – ucho vlakem)

Next Jan Balhar: K odpovědi Zb. Holuba na článek Pavla Jančáka „Soumrak české dialektologie?“