Patřiti

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Toto slovo, jak se zdá, bude brzo státi jako vyvrhel někde na místě hanby. Kde bychom ho mohli užíti ve smysle původním, zní nám již cize, protože tak ho živá mluva již neužívá, a raději řekneme »hleděti« nebo »dívati se«, a kde ho živá mluva užívá ve smysle přeneseném, bojíme se, abychom nezavadili o nějaký zákaz brusičský: víme, že některé způsoby mluvení s tímto slovesem se zapovídají, nevíme honem které, a raději tedy sáhneme po slově jiném. Ale zdá se mi, že i tento strach má veliké oči a že se bojíme často zbytečně.

Pravda je, že starší naše spisy slovesa patřiti ve smysle přeneseném skoro nemívají, že na Moravě aspoň některé způsoby mluvení s ním také nejsou v obyčeji. Jazyk starší za naše patřiti ve smysle přeneseném užíval sloves slušeti, náležeti; dnešní mluva lidová v Čechách má slušeti skoro jen o částech oděvu, které komu »slušejí«, pak zvratné slušeti se (»to se nesluší«, »jak se sluší a patří«), náležeti jen o hmotném majetku (a to měrou dosti skrovnou). Stalo se zde, co se stalo v jazykovém vývoji nesčíslněkrát a stále se děje skoro před naším zrakem: slovo zaniká a nahrazuje se slovem jiným. Zaniká dnes v lidu slovo dým a nahrazuje se slovem kouř, spisovný jazyk podle své konservativní povahy udržuje slovo zanikající, slovo nové dlouho bojuje, než v písemnictví a v řeči povýšenější dobude stejného práva, ale přijdou doby, kdy opanuje pole slovo nové a kdy i v písemnictví slovo dým bude zníti cize, snad se stane i slovem nesrozumitelným: smíme proto říkati, že kouř je slovo nesprávné? O nesprávnosti lze mluviti, je-li slovo nové utvořeno na odpor mluvnickým pravidlům, anebo vzniklo-li libovůlí jednotlivcovou nebo vlivem cizím; kde toho není, lze mluviti po nějaký čas snad o zbytečnosti nového slova, snad o jeho neušlechtilosti vedle slova starého, ale nikoli o jeho nesprávnosti. A ještě [130]méně lze mluviti o nesprávnosti, kde slovo staré vytlačí jiné slovo podobného nebo stejného významu. Vedle prastarého slova med bylo rovněž prastaré slovo střed, a toto zaniklo asi od konce 16. století: je proto med slovo nesprávné? Anebo proto, že se na Valašsku ještě udrželo stred (ve znění střeď: sladký jako střeď)?

A něco takového se stalo i se slovy slušeti, náležeti a patřiti. Nikomu se ještě nezdálo, že patřiti samo je slovo nesprávné, třebas je původu nejasného (a je vlastně jen slovem českým a polským): a proč by nesmělo vstupovati na místo, kde bývalo slovo jiné? Nestalo se to přece vlivem německým: vždyť, kdybychom mermomocí hledali německého vzoru, spíše bychom jej našli při slovese slušeti, které kořenem a původně i významem je příbuzno se slyšeti, jako něm. gehören s hören. Slušeti je původně slovo významu vzatého z kruhu sluchového, z významu »bedlivě naslouchati« vyvíjel se význam podřízenosti, náležitosti k někomu nebo k něčemu jinému; patřiti má podobný význam původu zrakového a po této stránce jest v němčině bez přímého vzoru (a snad nikdo nebude takového vzoru hledati na př. v lat. spectare »hleděti«, kteréž slovo mívá podobné významy). A k tomu v starší době nalézáme v češtině slova z téhož kruhu se zárodky podobného vývoje významového. Okolo r. 1600 se říkávalo na službu komu hleděti (t. j. »býti k službám, očekávati něčích rozkazů«), v 15. st. hleděti (ke komu) znamenávalo »býti podřízen, poslušen, poddán« (na př. podle Žídka Justinus II. »jest zjednal, že ani dnes vlaská země viec nehledí k ciesaři Constantinopolimskému«), podobně se tenkrát říkalo zřieti (ke komu; na př. zřieti nebo hleděti ke komu s platem znamenalo »býti poplatným«), zření mítí (ke komu) v 15.—16. st. je celkem totéž. I samo patřiti tak nalézáme; Žídek na př. vykládá (1470) o biskupu holomúckém, litomyšlském, řezenském a pamberském, že »věčně poddáni jsú arcibiskupu českému i se vším lidem a mají patřiti k králi českému« (u Tobolky str. 12); před tím (11) čteme, že knížata a korferšti »k českému králi jako k volenci mají mieti patřenie«. Patřiti a slušeti se zde po stránce významové stýkalo (říkalo se na př., že země sluší pod krále, pře k soudu, rybník k dědině atp.): smíme-li se diviti, že patřiti se šířilo na útraty slovesa slušeti i dále? A totéž bychom mohli říci i o poměru k slovesu náležeti, jehož významové východiště jest ovšem jiné (náležeti znamenalo původně »ležeti na čem, u čeho«), jež však asi od počátku 16. st. také přejímá významy staršího slušeti. Nemám tedy za zlé na př. Němcové, že vypravuje, jak »pan Prošek měl skleničku dobrého vína v domě pro hosta milého a k těm pan myslivec patřil«, ani Komenskému, ukládá-li letopisci, aby pořádal, »co kam patří«.

[131]Nepravím ovšem, že bychom se byli u tohoto slova německého vlivu ubránili ve všem. Dokladů, že české slovo, shodné významem se slovem německým jen z části, přejímá podle němčiny i významy jiné, je spousta. Něm. Hilfe je naše pomoc, ale jsme otroky němčiny, říkáme-li, že se zlato zkouší pomocí ohně, kde češtině stačí, řekne-li »ohněm«. I sloveso náležeti i patřiti podle něm. gehören rozšířilo se přes hranice svého správného významu. Toto německé sloveso vyjadřuje také majetek: »das Buch gehört mir«. Mluvíme správně, říkáme-li »to mu patří« (t. j. dobře se mu stalo), »tobě by patřil výprask« atp., ale po německu říkáme »ta kniha patří mně« místo »ta kniha je má«; i náležeti v tomto smysle mám za germanismus, třebas Gebauer má doklad již z r. 1514 (»peníze Hartunkovi náležejí«).

Říkáme také »to se patří«, »jak se patří« atp. Starších dokladů tohoto zvratného tvaru slovesného není, a na Táborsku, kde starší lidé mluvívají podnes způsobem velmi jadrným a starobylým, slyšel jsem na př. věty »to patří bejt«, »voves nemá eště zrno, jak patří«, kde bychom my v středních Čechách pohřešovali zájmena se. Také slovesa slušeti užíváme v tvaru zvratném, jehož jindy nebývalo; již matiční Brus na př. vykládá, že se po stáru říkávalo »co náleží a sluší«, »co na mne sluší, učiním«, »nesluší s opilci jíti«. Jungmann má »to se nesluší« jen z obecného hovoru své doby (a tak dokonce větu »kabát ten se nesluší k té vestě«). V němčině se říká podobně na př. »wie es sich gehört«, »das schickt sich nicht«: vznikly snad ony české tvary zvratné napodobením němčiny? Vím velmi dobře, že odpověď na takové otázky je vždy velmi nesnadná, kde nelze vývoje nového způsobu mluvení stopovati po skutečných dokladech: ale zdá se mi přece, že sloveso zvratné zde je sice nepochybná novota, ale vzniklá podle vzoru domácího, ne cizího. Jazyk se stále mění, co se říkávalo, stále přetvořuje podle nějakého vzoru jiného; zase bychom mohli říci, že spisovný jazyk toto stálé měnění zadržuje, ale navždy ho nezadrží. Bylo staré zvratné sloveso hoditi se, jehož se užívalo skoro stejným smyslem, jako sloves slušeti, patřiti: říkalo se »to se nehodí« (anebo slovem německým později také »to se nešikuje, netrefí«) a podle toho se začalo říkati i »to se nesluší, nepatří«. V středních Čechách dnes již nikdo neřekne »to nesluší«, »jak patří«: a prohlásíme-li tvar zvratný za nesprávný, dokážeme snad, že se bedlivější spisovatel slovesům oněm vůbec bude vyhýbati, nevzkřísíme však tvarů původních. Původně se říkávalo tázati; ale protože s týmže významem se říkalo ptáti se (jenom velice zřídka jen ptáti), začalo se říkati tázati se, starší tvar bez se v 16. st. se objevuje již jen jako archaismus a zanikl [132]na konec úplně. Takový je všechen život, i život jazyka; a ne jen jazyka českého, nýbrž jazyků všech.

Zdá se nám tedy, že se zbytečně vyhýbáme větám, jako na př. »to patří do starého železa«, »to je chlapík, jak se patří«, a zbytečně se nutíme, všude a všude vystačovati jen starým slušeti nebo náležeti; přejeme ovšem i těmto slovům života dalšího, jako všemu, co není nesprávné anebo tak zastaralé, že se stává nesrozumitelným. Ale za zbytečný germanismus máme, užívá-li se slova patřiti (podle něm. gehören) o majetku, říká-li se na př. »ta kniha patří mně«, »patří mi dva domy«, »komu to patří?«: Čech by se mohl spokojiti starým způsobem a říkati »ta kniha jest má«, »mám dva domy«, »čí to je?«

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, pp. 129-132

Previous Sdělení redakce

Next Josef Král: Naše brusy II