Za hranice gramatičnosti: Ludvík Vaculík a Václav Böhmsche
František Štícha
[Articles]
-
Václav Havel napsal, že podle jazyka neomylně pozná po dvou větách dva autory: Zdeňka Urbánka a Ludvíka Vaculíka. I když jde pochopitelně o nadsázku, neboť i u Vaculíka lze najít dvě po sobě jdoucí věty napsané bezpříznakovým jazykem, Havlův výrok by asi neměl zůstat lingvisty nepovšimnut. Zatím poslední Vaculíkův román Loučení k panně už svým názvem napovídá, co potvrzuje možná opravdu každá druhá věta tohoto pozoruhodného a po mnoha stránkách výjimečného literárního díla: Jde o výzvu těm lingvistům, kteří vidí smysl své práce především v hledání odpovědi na otázku, jaké jsou možnosti a meze gramatiky češtiny a – potažmo – přirozených jazyků vůbec.
Že Ludvík Vaculík má svou zvláštní, osobitou (zčásti nepochybně moravskou) češtinu, je jistě více či méně v obecné povědomosti jeho čtenářů a ví se o tom pochopitelně i mezi lingvisty. Vaculíkových několik drobných, jiných než fejetonistických či deníkových knížek ovšem mnoho jazykového prostoru lingvistům dosud k bádání nenabízelo. Jinak je tomu v jeho posledním románu nazvaném Loučení k panně.
Vaculíkova poslední kniha je takřka celá udělána z jazykového kvasu. Z něj Vaculík mistrně, byť místy až úporně hněte svůj literární rozměr. Podobá se v tom zajisté Vančurovi, avšak postrádá docela jeho klasickou kázeň.[1] Zatímco gramatika Vančurova je principiálně a vcelku naprosto gramatikou Čapkovou a ona je stejnou gramatikou, jíž píše Ivan Klíma, neboť gramatika oněch tří je táž, již užívá nás ostatních deset miliónů, Ludvík Vaculík chce mít gramatiku svou vlastní, již si utváří, jak si zamane. Jeho jazyková kreativita se dotýká snad všech rovin a oblastí jazyka: postupuje od formálního tvarosloví přes tvoření slov ke slovosledu a syntaxi větné i nadvětné. Nicméně i v tomto Vaculíkově románu je většina jeho vět založena na standardní gramatice současné češtiny: mají gramatickou syntax a gramatický slovosled.
Zásadně jinak přistoupil k tvorbě své knižní prozaické prvotiny mladý začínající literát Václav Böhmsche v románu (či snad novele) Předjaří. Celý text této prózy je [173]snad poprvé v dějinách české literatury vystavěn z vět ležících více či méně daleko za hranicemi gramatiky současné češtiny. Pozoruhodné a jedinečné přitom právě je, že tato Böhmscheho „agramatičnost“ se většinou netýká jednotlivých slov či slovních spojení, nýbrž celých vět, a sice především slovosledu, v menší míře též skladební konstrukce věty a souvětí. Böhmsche provedl bezpochyby jedinečný jazykový experiment, který založil především na soustavném a důsledném slovosledném variování ustáleného, a tedy gramatického slovosledu současné standardní češtiny. Především slovosledem, ale i četnými kreativními novotvary větné i nadvětné syntaxe Václav Böhmsche vytvořil navýsost umělecký jazyk a styl, který má soustavně a intenzivně evokovat „staré časy“ s patinou jejich pro nás vznešené starobylosti a nostalgie. Bude proto jistě nejen velmi zajímavé, ale i velmi užitečné porovnat jazykové novotvary Vaculíkovy s experimenty Václava Böhmscheho.
Začněme slovní zásobou, a sice jejími aspekty slovotvornými. Většina Vaculíkových slovotvorných novotvarů jsou výrazy s jasným obsahem a utvořené na základě slovotvorných struktur v češtině již existujících; v tomto ohledu Vaculík zachází se svou mateřštinou podobně jako mnoho z nás, i když v krásné próze je jeho tvůrcovství i zde asi nadprůměrné: vnuctvo (55), demlovat (61), dámství (63), sleční (63), deskáči (64), nějaký odvaha (65), velehotelisko (74), na rubní stranu (102), rozmilovat se (198), kostelování (200), rozmodlit[2] (230), žvatly (234). Je např. zřejmé, že můžeme-li např. stolovat, můžeme též kostelovat a o této činnosti pak hovořit jako o kostelování, nevadí-li jistá komičnost toho výrazu. Hovoříme-li o mužství či ženství, lze – i když je to neobvyklé – použít i slova dámství, hodí-li se do našeho stylu. Je-li někdo náfuka, proč by nemohl být i odvaha atd. Někdy je však věc problematičtější; např. s adjektivem sleční (Kristýna má ženství ještě sleční.). Adjektiva odvozená příponou -í od substantiv se totiž velkou většinou vztahují na zvířata (ptačí, rybí, kachní atd.), a tak adjektivum sleční není utvořeno plně ústrojně, systémově[3], je však plně srozumitelné a ve stylově příznakovém textu krásné prózy zcela na místě.
Jiné je to se slovy jako ždímavý (9), zmrzí se ti to (48), prsit se (207). Adjektivum ždímavý je sice utvořeno ústrojně příponou -(a)v(ý) ze slovesa ždímat, ale jeho obsah (na rozdíl od ne zcela ústrojného sleční) tak jasný není. Podobně nám nemusí [174]být jasné, proč se Vaculíkovi hora Říp ladně prsí[4], místo aby se mu jen tyčila. Připomíná mu snad ženský prs? Ale text krásné prózy – trochu podoben poezii – nemá být patrně vždy zcela srozumitelný. Vaculík se nerozpakuje slovotvorně modifikovat ani vulgarismus: ženské pičisko[5] (50). Méně často užívá nějakého slova ve zjevně jiném významu, např.: … seznávám, že jsem do slov hodně vkládal, přitom jsem je však odměřoval a opravňoval; … jen já jsem se srdečně zhoršil … (147). Někdy aktualizuje dnes neběžný, knižně archaický význam slova: … divím se svému nočnímu vidu. (50)
Vaculík konečně zřejmě příliš neváhá ani s utvořením nového slova zcela bez opory ve slovotvorném systému češtiny: což ale zřejmě souvisí s věkusem samičky (63).
Václav Böhmsche se slovní zásobou a slovotvorbou příliš neexperimentuje a je tu snad méně nápadný než Vaculík. Za zmínku stojí např. několik neobvyklých kompozit jako hbitoprstý (46), pivodárce (50); několik jinak než obvykle prefigovaných slov, např. posedl na kámen… (22), a dvě reflexivizovaná slovesa, která jsou v současné standardní češtině nereflexivní: čouhaly se komíny (52), odkulhala se (109).
Pouze u Vaculíka jsme zaznamenali jev ležící na pomezí lexika a syntaxe, jev tzv. lexikální spojitelnosti, tj. toho, se kterými slovy se obvykle nějaké slovo spojuje a se kterými se nespojuje. Pojmeme-li tuto oblast jazyka hodně široce, budou sem patřit např. tyto zvláštnosti Vaculíkova posledního románu: … udělal jsem Vám malé znásilnění. (11); … je první den července… (19); František ten ruční dopis četl několikrát… (23); Venku bylo dopolední vlhké pouliční pražské šero (24); Náhle ho zasáhl … těžký klid… (29); … prudce si pomyslel… (39); Myslím, že jsem jí velice vysvětlil. (50); Je však už tři čtvrti na půlnoc. (87); muže příliš staršího (97); … on se zpil do zpěvu… (105).
Zajímavým lexikálně-syntaktickým jazykovým jevem jsou dále u Vaculíka systémové (ústrojné) posuny ve slovních druzích, zejména substantivizace či adverbializace adjektiv či participií: … až mu z ní začne být příliš neřešitelno. (14); Náhle ho zasáhl těžký klid: … lhostejno, netečno, oddech. (29); Protože jsem se octl v konjunkci s jejím prázdnem či nerozhodnem… (128); … veliké truchlivo. (171); Bylo vlaho a živo. (252)
[175]Některé substantivizace jsou ovšem nesystémové, a mají pak výraznou funkci jazykového humoru: …, o jejímž uskutečnění se rozhoduje řadou teďů.[6] (128)
Doménou Vaculíkovy jazykové kreativity v románu Loučení k panně i Böhmscheho jazykově-stylových experimentů v Předjaří je vsak syntax věty, souvětí a textu, i když konkrétní jevy z těchto jazykových oblastí, v nichž oba spisovatelé experimentují, jsou z větší části rozdílné.
Podívejme se nejprve na syntaktické konstrukce Vaculíkovy: … vznikla mi nečekaná myšlenka… (36); O nás dvou nemám žádné rozhodnutí… (74); … a ona se podiví, čím se to dala zkamenět. (135); Ty mě loučíš s mužstvím … (136); … já tě už dál nevyvinu. (168); František ani nemůže pochopit, jak špatný vztah ke Kristýně se mu vyvinul. (232); A stupňoval se mu údiv nad tím, že to neudělal už dávno. (254); … začal ji z krásy rozpínat… (133); Pannou ráno odešla.[7] (31); Je tedy vrácený… (111). Všechny tyto konstrukce leží na samých hranicích gramatičnosti, nebo spíše až více či méně daleko za nimi: Věta O nás dvou nemám žádné rozhodnutí by byla docela normální, kdyby ‘rozhodnutí o nás dvou‘ bylo rozhodnutí někoho jiného než mluvčího a kdyby šlo např. o nějaký písemný dokument. Jestliže však věta patrně znamená tolik co ‘o nás dvou jsem se nijak nerozhodl‘, pak v tomto významu je vazba mít rozhodnutí mimo úzus a gramatiku současné češtiny. Také ve všech ostatních těchto větách jde vzhledem k ustálené gramatice současné češtiny vždy o nějaký syntakticko-sémantický nebo pouze formálněsyntaktický posun přísudku věty (zkamenět × zkamenět někoho; loučit se s někým/něčím × loučit někoho s něčím; vrátit se × být vrácený apod.) nebo jeho okolnostního určení (‘udělat něco z pocitu / pro pocit krásy‘ : dělat něco z krásy; odejít jako panna : odejít pannou). Syntakticko-sémantická zvláštnost jmenné skupiny je ve Vaculíkově větě František si uvědomuje, že po roce Kristýny je trochu jiný. (18) Zde je po roce Kristýny analogicky např. k po roce vojny.
Vaculíkovy výrazy zkamenět někoho, loučit někoho jsou bezpředmětová slovesa (zkamenět, loučit se) okazionálně použitá jako předmětová slovesa kauzativní, tj. slovesa vyjadřující způsobování či iniciaci děje. K takovýmto příležitostným posunům v syntaktické funkci slovesa se uchyluje tu a tam mnoho tvůrčích spisovatelů, a činí to ojediněle i V. Böhmsche: … jsem nedočkavá vidět, co tvé oči přimhu[176]řuje… (119). Sloveso přimhouřit/přimhuřovat je sice sloveso předmětové, avšak subjekt, který implikuje, je ‘někdo‘ (někdo přimhuřuje oči), nikoli ‘něco‘.
Vaculík ovšem občas sáhne i po složitějších odchylkách ve větné stavbě, např. Obec byla nudná, nic je nikam nezajímalo. (41) Patrně: ‘nic je nezajímalo natolik, aby kvůli tomu někam chodili‘.
Václav Böhmsche – vzhledem k tomu, co jsme o jeho díle Předjaří řekli úvodem – postupuje ve své syntaktické kreativitě zdá se poněkud cílevědoměji a soustavněji než Vaculík, tím, že sahá k těm prostředkům, které tak či onak a s různou intenzitou evokují vznešenost českého literárního stylu 19. století.
K syntaktickým jevům věty jednoduché, které u Vaculíka nenalezneme, patří:
(a) genitivní vazby sloves, které nemají oporu v systému češtiny, a to ani z hlediska její historické perspektivy: … otřela svých rukou… (72); … krutých her hráli (168). Jde tu o archaičnost genitivní vazby uměle dotvořené;
(b) zvláštní, archaizující užití doplňku: … kdy sedáváte líný před čekárnou… (23); Staré mi mozek neslouží… (83); Dopoledne pršelo, psi pobíhali, kožichů mokrých, po ulicích. (46); … toulávají se po nádražích, otrhaní, vypadaných zubů, povah ukřivděných… (16); v posledních dvou příkladech jde o velmi zvláštní jazykový jev, kdy tzv. genitiv vlastnosti (např. dívka modrých očí) je užit v syntaktické pozici doplňku, tj. v postavení za přísudkem, k němuž se tak vztahuje – kromě toho, že se významově vztahuje i k podmětu věty (psi mokrých kožichů; (tuláci) vypadaných zubů);
(c) pasívum sloves v současné standardní češtině nepasivizovatelných: … mladé děvče nástrahami čekáno je po setmění… (28); I bylo mu slyšeno: … (75);
(d) slovesné adjektivum činné v přísudku věty: … je-li tento vítr fičící… (64);
(e) věta bez podmětu se slovesem, které v současné standardní češtině zakládá pouze věty podmětové: … ojínilo se kolem oken… (22);
(f) archaická vazba se slovesem být, dativem subjektu a infinitivem vyjadřující nutnost či povinnost: … v domácnosti je jí celé dny pracovat… (18);
(g) neobvyklá nominalizace vedlejší věty: A třásl mužem hostinský až k probuzení. (25 – tj. …, až se probudil nebo … dokud se neprobudil); Vypadá snad tento byt … boháčem obýván? (46 – tj. … že je obýván boháčem?);
(h) nestandardní pád doplnění přísudku: Kytarami a houslemi tam hrají… (24)[8];
(i) záměna dativu proživatele tělesného procesu za posesívní adjektivum: …v očích pálilo by jejích (21 – namísto standardního … v očích by jí pálilo.);
[177](j) složitá konstrukce zcela nově utvořená procesem několikanásobné transformace (přeměny) a elize: … a dobře vám se ku spánku odebrat opilým (49 – patrně za: … a je dobře, že se odeberete ke spánku, jste-li opilí).
Böhmsche originálně tvoří i v syntaxi souvětné, když užívá zvláštního, za hranicemi obvyklé gramatiky současné češtiny ležícího typu vztažných vět, rovněž jako většina jeho novotvarů působícího archaicky; ani tento jev u Vaculíka, který nearchaizuje, nenalezneme: (1) Jenž se v noci nudil, rozhlédnul se po pokoji… (35); (2) Jenž dojídal poslední chléb, přestal žvýkat… (59); (3) … tam má dům, jenž mi chleba prodá… (131); (4) … hledám, jehož k povinnostem vésti musím. (133); (5) … a hladila jej, kterému se takto snadno usnulo. (36)
Ve větách (1) až (3) jsou knižním vztažným zájmenem jenž uvozeny podmětové věty, které mají celé zájmenný charakter – fungují jako pojmenování osoby, o níž je řeč; takový způsob zástupného („zájmenného“) pojmenování, které je součástí souvětné struktury, současná standardní čeština nezná. Podobně je tomu ve větě (4), jenže tu jde o předmět. Věta (5) představuje jiný typ souvětné vztažné struktury, která v současné standardní češtině také neexistuje: vztažná věta uvozená vztažným zájmenem který bezprostředně navazuje na předmět věty řídící vyjádřený zájmenem: … hladila jej/ho, který… Ještě o jinou proměnu standardní vztažné struktury jde v této větě: Probuzený mrkal očima, jenž ani mluvit nemohl… (25) – zde stojí vztažná věta vztahující se k podmětu věty základové protinoremně až za touto větou, nikoli hned za podmětem věty základové jako věta do ní vložená (Probuzený, jenž ani mluvit nemohl, mrkal očima.).
Ojedinělým souvětným novotvarem je v Předjaří souvětí s podmětovým osobním zájmenem stojícím bezprostředně po spojce podřadicí, aniž jsou pro to nějaké speciální komunikativní důvody: Popleskal stařenu po tváři, až ona se probudila. (147)
Relativně samostatným výrazným jevem syntaxe jmenné skupiny jsou formální vazby sloves, substantiv a adjektiv. Zde nepoměrně více novotaří Vaculík; neboť nestandardní a okazionální vazby sice vyhovují Vaculíkově potřebě individualizace a subjektivizace výrazu, jenž má evidentně být výrazem vysoce subjektivního a nonkonformního pohledu na svět, avšak nemají charakter výraziva elegické starobylosti, o niž usiluje Václav Böhmsche.
Vaculík často utváří slovesnou vazbu, která v ustálené gramatice současné češtiny neexistuje; nejde tu o formální změnu vazby dosud existující, tedy o tzv. vazebnou kontaminaci (tj. zejména o záměnu předložek jako v uvažovat s něčím podle počítat s něčím namísto uvažovat o něčem), nýbrž jde o vytvoření nového vyjadřovacího prostředku[9]: Žije své tělo… (16); … k Františkovi brečícímu [178]za dětmi. (16); Zpočátku se František neuměl k tomu chovat: … (17); Vždycky se přes den vzpamatuju k sebevědomí a k sebedůvěře… (50); Klukům nebudu přeci brečet. (63); Až do 5.–6. třídy jsem netušila existenci… (97); … obtížně se k ní tehdy ještě vzrušoval. (166); … hmatal v ní strach… (198); František svou odpověď mlčí…;… proto od Tebe odumírám. (221) Vidíme, oč tu jde: slovesa žít, brečet, chovat se, mlčet, odumírat jsou v ustálené gramatice současné češtiny slovesa bezpředmětová; Vaculík k nim podle potřeby dotváří tu či onu vazbu. Sloveso vzrušovat se má potenciální vazbu s instrumentálem (něčím), Vaculík tu ovšem vytváří komplexnější formálně-významový vztah, zjevně eliptické povahy; význam toho výrazu bychom zřejmě mohli opsat např. takto: ‘bylo pro něj tehdy obtížné vzrušit se (jí) tak, aby se jí (duševně i tělesně) přiblížil‘. Sloveso vzpamatovat se má potenciální vazbu na předložku z (něčeho), Vaculík dotváří vazbu na předložku k (něčemu). Sloveso tušit má sice obvyklou vazbu s akuzativem (tušit něco), avšak vazba na substantivum je velmi neobvyklá (např. tušit důvody); zpravidla doplňujeme vedlejší větu (tuším, že…).
Někdy může jít ovšem o vliv nářečí nebo staršího stavu češtiny, např. ve vazbě stesk za někým: … teď právě jsem v stavu zuřivé lítosti a stesku za dětmi… (35) Jindy naopak může jít o výraznou aktualizaci značně expresivní stylizované podoby, jíž je např. vazba zapomenout ženu (analogicky např. podle zapomenout cizí jazyk) ve větě Neumím to, nebo jsem zapomněl mladou ženu. (75)
U Böhmscheho jsme zaregistrovali pouze tyto dvě okazionální vazby adjektiv: … přestali v hovoru o věcech jim důležitých… (25); … ty ženská odmítnutá pohledům jakýmkoli. (38)
Nejpozoruhodnější jsou na jazyce Vaculíkova románu Loučení k panně některé jevy výstavby textu. Snad nejnápadnějším jevem, s nímž jsem se při četbě krásné prózy dosud nesetkal, je způsob a míra užití tzv. apoziopeze neboli nedopovězení sdělovaného: Panna mi včera pomáhala ručkama, než (8); Vy si myslíte, jenom že (14); … nejvýš kladu manželství. Jež jsem sám porušil, ale! (34); Nemám v úmyslu nic, co by ti mělo ublížit. Přesto*. (35); … jak pravil pandur Trenck v protektorátním německém filmu Dámě ode Dvora, která. (54); Kristýna je zpráva o. (172). Některé tyto apoziopeze jsou užity zjevně proto – kromě velmi patrné autorovy snahy o zvláštnost jazykového výrazu, někdy se může až zdát, že za každou cenu – aby si čtenář sám domyslel, co se autorovi chce jen naznačit.
[179]Příbuzným efektem záměrné textové nekoherence působí Vaculíkovy četné eliptické nominalizace jako: Má chuť vyskočit, a telefon: … (9); … šli shlédnout shora na město, kde voda, plavali. (39); Odbočením z hlavní cesty jakýsi rybník… (61). Dále syntaktická elipsa: … když vešla žena vedoucí chlapce o velikosti Františkova. (16 – to jest ‘o velikosti chlapce Františkova‘). Elipsa textová: Navrhl jsem, a jeli jsme na Dobříš… (170). Neobvyklá parcelace výpovědi: Přišly mi dneska oba pohledy z Barcelony spolu s dopisem. Který mě šokoval… (93). A konečně i zjevný anakolut: Myslím, v té první povídce ta žena, že její cesta k nevěře je vystižena přesně… (90)
Naopak jako výrazově nadbytečný prostředek soudržnosti textu se jeví některá užití podmětového zájmena on: Když s ní jsem, ona má moc rozpustit můj hněv na cokoliv. (187); Až se bude vracet z redakce, mohl by z dálky pozorovat, jak ona vyjde z budovy. (191); František s Kristýnou jdou na tramvaj. Na refýži ona ho zve na nedělní oběd. (199); Nemínil se s ní hned setkat, než ona mu dá nějakou „odpověď“. (230) Ale jsme daleci toho, Vaculíka za toto kárat. Neboť je pochopitelné, že ta, o níž Vaculík tak silně básní, se leckdy vnutí – snad i mimo jazykovou vůli autorovu – ve zdůrazněnější podobě, než je obvyklé: totiž v podobě onoho osobního zájmena ona.
Známý je již Vaculík svým leckdy méně obvyklým slovosledem. Jde ovšem o jednotlivosti, které naprosto nesnesou srovnání s ojedinělým experimentem Václava Böhmscheho. K Vaculíkově patrně nejznámějším slovosledným odchylkám patří inverze příklonek nebo jejich posouvání doprostřed věty. Např.: … jenže potom zas dole vzpomenu si, že… (32 – místo si vzpomenu); … ale potom v Praze napsal mi dopis… (48 – mi napsal); Večer byl jsem v Milenině bytě dělat lavici. (61 – jsem byl); S mladším synem byli jsme v lese… (33 – jsme byli); Občas jdu se pokropit z hadice studenou vodou… (50 – se jdu); V pátek objevil se u nás nějaký mladý muž… (95 – se u nás objevil); … po nichž opravdu citlivý člověk by se zbláznil… (55 – by se opravdu citlivý člověk); Na druhém břehu bílý štíhlý kvádr jiné věže, smíchovské, zrcadlil se ve vodě. (87 – se zrcadlil).
Někdy umístí Vaculík méně obvykle adverbium na začátek věty před podmět nebo předmět: Velmi paní profesorku nadchlo… (149 – namísto obvyklejšího Paní profesorku velmi nadchlo…); Pořád František psal tento spis, … (239 – namísto obvyklejšího František psal pořád tento spis, …). V podobných případech lze jednoduše vidět sice neobvyklou, leč nikoli nefunkční tematizaci okolnostního aspektu přísudku věty[10].
Neobvyklá, avšak funkční může být v uměleckém prozaickém textu inverze shodného adjektivního přívlastku, jak ukazují tyto tři Vaculíkovy věty, byť motivace této [180]inverze tu je patrně různá: Na pláži je několik lidí a jedna žena nahá si lehla do chráněného lehátka… (64); Ona spává důkladně jak malé děcko, s ústy zavřenými a s dechem tichým. (115); Byl vítr a vlny vysoké. (139)
A nyní k tomu nejzajímavějšímu z toho, o čem v tomto článku píšeme: neobyčejně vynalézavé a působivé slovosledné kreativitě prózy Předjaří. K nejběžnějšímu jevu na tomto poli jazyka a stylu Předjaří patří slovosledná inverze; s ní se lze setkat téměř v každé větě. Podívejme se tedy jen na několik vybraných ukázek:
(a) inverze atributu: … tu byli k vidění i s manželkami v kožiších oblečenými, racky krmícími. (7); … zpod šály vycházela jeho dechu pára. (13);
(b) inverze zájmen v rámci jmenné skupiny: můj tento přítel (50);
(c) komplikované inverze: … díky němu starost si o jídlo nečiní. (9); … když přízemních skupinku domků míjel… (20); … neboť z propitých vašich živ jsem peněz. (25); … hospody otevřel pak dveře (54); … proč mi související s touto věcí otázky kladeš? (109)
Jinou výraznou zvláštností Böhmscheho slovosledu je umísťování netematického slovesného přísudku na začátek věty: Zabouchal kdosi na dveře… (29); Vydechly ulehčením obě sestry. (119); Stydne na stole káva. (20); Vonělo jídlo po pokoji… (42). Pro tento slovosled takovéhoto aktuálního členění věty evidentně nejsou žádné v současné standardní češtině obvyklé důvody. Přesto bychom tu mohli uvažovat o tom, že důvodem může být – nejsou-li jím ryzí formálně stylizační důvody, tj. výlučně snaha o formální neobvyklost – snaha tematizovat přísudek věty, jakkoli neobvyklé, a snad i negramatické to v současné češtině je.
Opakuje-li se počátková pozice přísudkového slovesa v různých větách téže výpovědi, jde o stylovou figuru připomínající styl některých vyhraněných literárních žánrů, např. baladický styl evropského romantismu, u nás např. styl balad Erbenových: Smáli se lidé nádražní, utekla Maruška z čekárny… (73); Jel Jáchym polní cestou, vyjížděl právě z lesa… (10); Lokl si Otto z šálku kafe, lokl si mocně ze džbánu… (19).
Spíše bez komunikačního motivu se zdá být umísťování adverbia na konci věty: … kdyby se východní vojáci ukázali opět. (10); … za kopcem chátral pomalu, … (12); … do mozolnatého prstu zabodla se tříska přitom. (21); … hvězdy vycházely postupně. (26)
Podobně ryze formální efekt může mít přesouvání reflexivního morfému: Vytáhl z kapsy znovu rum a lokl zase si, otřásl se. (22); Chlap vstal a odpotácel vymočit se na záchod… (31) – v této větě se reflexivní se nemůže vztahovat pouze k bezprostředně předcházejícímu slovesu vymočit se, protože tím by předcházející řídící sloveso odpotácet se nabylo podoby nereflexivní (odpotácet), což patrně nebylo autorovým úmyslem; naopak musíme tedy předpokládat, že reflexivní mor[181]fém se, který je pevnou součástí slovesa (od)potácet se, byl přesunut do nenoremní postpozice a morfém se patřící slovesu vymočit se byl elidován.
Někdy užije Böhmsche – jen proto, aby slovosled věty byl jiný než obvyklý – slovosledu s všelijak protinoremně přemístěnými větnými členy: (1) … rozlil rum po stole sluha. (23); (2) … oči zvedla Júlia… (110); (3) Vyndala z vykládaného pouzdra ozdobného Júlia cigaretu… (772); (4) V čekárně Simona na lavici spala… (152). Věta (1) by v souladu se slovoslednou normou musela začínat podmětem sluha, následovaným přísudkem rozlil, a pak v závislosti na aktuálním členění by následoval buď předmět rum, nebo určení místa po stole. Věta (2) má normální slovosled Júlia zvedla oči, věta (3) Júlia vyndala z vykládaného pouzdra cigaretu a věta (4) Simona spala na lavici v čekárně.
V díle Václava Böhmscheho Předjaří se vyskytuje ještě řada dalších jazykových a stylových pozoruhodností. Jsou to zejména archaismy, známé především z literární češtiny 19. století, a takové výrazy, které se jim podobají.
Jednotlivé tvaroslovné, lexikální a syntaktické výrazy literatury tohoto období jsou např.:
(a) reflexivní sobě namísto si: … vyprávěli sobě příběhy … (10); Sedla sobě na lavičku … (70);
(b) dlouhé, přízvučné tvary zájmen namísto krátkých nepřízvučných: … Anežka se silnými prsy otevřela jemu dveře… (18); zvedal se jemu žaludek… (20);
(c) ni namísto ani: … ni jednoho obyvatele nepotkal… (20);
(d) bych namísto abych: „Narodil jsem se, bych ke skutkům byl připraven.“ (88);
(e) archaická číslovka dvé a knižní číslovky typu čtvero, patero: Hostinský přinesl dvé piv… (67); … z něj čtvero chlapů vystoupilo… (124);
(f) archaická srovnávací konstrukce s bezpředložkovým genitivem: … vaše ruce jsou svalnatější mých… (87).
Z rodu germanismů literatury 19. století je také užívání zájmena tento s elidovaným závislým substantivem: Nesháněli tito po procházkách nic… (7 – tito lidé); Pohleďte, hospoda je plná … a tento jen obsazuje místo… (25 – tento člověk)[11].
V románu Vaculíkově se knižní výraz 19. stol. vyskytne jen zcela ojediněle a pravděpodobně nahodile jako jeden z nepřeberného množství možných ozvlášťňujících výrazů: … mělť dosti času. (249)
Pozoruhodným a v české próze pokud vím vzácným (ne-li naprosto ojediněle novým) jevem jsou v Předjaří četné neobvyklé substantivizace (i primárních a kvalitativních) adjektiv: „Stůjte, muži,“ pravila hubená. (132); … s nímž kor[182]pulentní tato souložívala… (12); … copak jménem se představuje neupřímný jako já? (85); … ženy v domácnostech stěží jimi, vychrtlými, udržovaných… (8); … vstal a chytil bezdětnou kol pasu. (18); Když skončil, oddechoval prudce, svalnatého manželka mladá rovněž. (19); … u okénka předala mu mladá zamračená bankovky… (66); Teple oblečenému zima nebyla… (13); Známí unaveného… (25); … a na vaši blůzu dopadne dostatek jím vypitého. (25). Mám za to, že tohoto prostředku by neváhal použít ani Ludvík Vaculík, kdyby ho tato možnost napadla.[12]
Z neobvyklých prostředků textové výstavby užívá (kromě jiných jevů zároveň ve větě obsažených) tyto:
(a) vícenásobná asyndetická koordinace: Prudce se ochladilo, mráz padl, ojínilo se kolem oken. (22); Spal, po pokoji alkohol páchl nebývale, rozlil rum po stole sluha. (23);
(b) anakolutické opakování větné části, dříve než je dokončena věta: Hostinský … rozsvítil světla, aby pijáci alkoholu, opilí a halasící, aby pijáci alkoholu rozjásaní právě… (24);
(c) opakování téhož větného členu při koordinaci přísudků jako stylová figura: A dívenka o krok ustoupila a dívenka si botu smočila v kaluži sněhové… (86); Alici se rozklepaly nohy, Alici vypadla z ruky hůl. (105); Osamělé stařeny bohatou fantazii mají, osamělé stařeny obtloustlé lehko strach zmůže… (118–9).
Ojedinělým jevem je u Böhmscheho neobvyklé užití slovesa smát se v tzv. funkci performativní: „Směji se vám, naivní dámo…“ (142); zde postava tím, že říká Směji se vám, neoznamuje pouze něco někomu, nýbrž přímo provádí verbálně sociální akt výsměchu.
Václav Böhmsche často v jediné větě kumuluje řadu jednotlivých jazykových jevů, které jsou neobvyklé až nenoremní. Uvedu za všechny jen tři příklady: (1) … sotva mi bylo skrze vzduch ten vlhký kouta dvorového dohlédnout, … (23); (2) … a pečlivá pustila vodu kohoutkovou, pečlivá žlutou hrnek Anežka vymývala od lógru špinavého. (62); (3) Dopoledne se vlny říční větrem rozčeřily, čechral onen kachní peří, ponejprv mírný, zesílil však vzápětí, zesílil a vlna jím vyhnaná po mnohé šplouchla plující… (64).
Ve větě (1) jde o komplex těchto jevů: (a) archaická syntaktická konstrukce ‘jest + dativ jména + infinitiv‘ (bylo mi dohlédnout); (b) několikanásobná slovosledná inverze ve jmenné skupině vzduch ten vlhký kouta dvorového (za obvyklé ten vlhký vzduch dvorového kouta); (c) neobvyklé desubstantivní adjektivum dvorový; (d) slovosledná inverze přísudku a objektu (vzduch dohlédnout za obvyklé dohléd[183]nout vzduch). Ve větě (2) jde o tyto jevy: (a) substantivizace adjektiva (pečlivá, tj. ‘ta pečlivá‘ podobně jako ‘ta pokojská‘); (b) inverze atributu (vodu kohoutkovou; lógru špinavého); (c) neobvyklé desubstantivní adjektivum (kohoutková); (d) neobvyklá, až nejasná elipsa substantiva patřícího k závislému adjektivnímu atributu (žlutou, tj. žlutou vodou); (e) změněné pořadí větných členů (hrnek Anežka vymývala za Anežka vymývala hrnek). Ve větě (3) jde o tyto jevy: (a) inverze atributu (vlny říční); (b) protinoremní odkazovací zájmeno onen vztahující se k substantivu vítr; (c) opakování jako stylová figura (zesílil však vzápětí, zesílil); (d) elipsa řídícího substantiva (po mnohé, tj. po mnohé kachně; plující, tj. plující kachně); (e) změněné pořadí větných členů (po mnohé šplouchla plující namísto šplouchla po mnohé plující kachně); (f) nepřiměřeně stylově vysoký kvantifikátor mnohý v souvislosti s všedností popisovaného jevu.
U Ludvíka Vaculíka nalezneme podobnou větu, v níž je kumulováno několik různých ozvláštňujících prostředků (ovšem nikoli v míře příznačné pro Böhmscheho), spíše ojediněle: Jak ty, takováto, bys dokázala bez muže být? (126)
Zcela výjimečně užije Václav Böhmsche výrazu nespisovného: … přesto není toho, který by se ovlád. (79) Je to patrně proto, že jen zde by spisovný tvar ovládl nevyhovoval jednak po stránce rytmické, jednak proto, že věta který by se ovládl by v Böhmscheho textu zněla nepřiměřeně „normálně“.
Pokud jde čistě o jevy a otázky prozaického stylu, je zajímavé, že Vaculík (podobně jako to před ním činil v hojné míře Václav Řezáč[13]) občas užije krásné poetické metafory, zatímco tento stylový prostředek se do Böhmscheho záměru zřejmě nehodil.
K poetickým metaforám Vaculíkovým např. patří: Severní stráň jejího prsu má stejný sklon jako jižní. (5); Kapky Tvého stesku a lítosti v Tobě tuhnou a stavějí se v krápníky jako v pusté jeskyni. (107) Jiné Vaculíkovy metafory jsou sice méně poetické, avšak mají psychologický obsah; Vaculík ovšem tohoto prostředku užívá velmi střídmě[14]: Její duševní krajina se zalidňuje. (172); Ty přijedeš domů, vybalíš svůj duševní kufr… (185); Rozhodl se nepsat jí: aby na její hladině nedělal své kroužky. (229); Ušněroval se do provazů, aby nežaloval… (240); Kdyby existovala nějaká psychologická chirurgie, dal by si ji vyoperovat. Ona to už udělala, a tam, kde ho měla a on se na to místo cpe, ona vlastně má už jenom jizvu o jednom až pěti stezích. (252)
Ojediněle užije Vaculík kalambúru: Ti psichytří pod firmou analýzy dělají demontáž. (111)
[184]Vaculíkův román Loučení k panně a dílo Václava Böhmscheho Předjaří jsou bezpochyby významná umělecká díla na poli krásné prózy. Na rozdíl od těch prozaiků, kteří se cele soustřeďují na obsah a kompozici díla, tvoří u klasika Vaculíka i debutanta Böhmscheho tvůrčí práce s jazykem výraznou složku uměleckosti jejich próz. Základem Vaculíkova literárního jazyka ovšem i v románu Loučení k panně zůstává standardní čeština a standardní česká gramatika současné doby. Naproti tomu Böhmsche tuto pevnou půdu pro naše dorozumění formálně opustil, tvoře – zejména na poli slovosledu – svou gramatiku vlastní; avšak vážnost jeho uměleckého záměru a odpovídající účinek jeho prózy se mohl projevit jen díky tomu, že onu pevnou půdu standardní češtiny měl zcela k dispozici.
Jazyková kreativita a seriózní experimentování s jazykem naší současnosti jsou skrytou, zato však naléhavou výzvou jazykovědcům, aby se – nyní s pomocí nálezů ve velkých počítačových korpusech – nově dobírali úsudků o možnostech a mezích gramatiky přirozených jazyků v procesu tvůrčí umělecké práce s národním jazykem.[15]
[1] „Klasickou kázní“ romanopiscovou rozumím úsilí o ten tvar jazykový a stylový, který nalézáme z klasiků 20. století především u Karla Čapka, ale i u Vančury, dále pak např. u Řezáče, M. Kundery, Škvoreckého, Klímy. Výsledkem této „kázně“ je jazykově-stylový tvar založený na obvyklých, uzuálních jazykových prostředcích morfologických, slovotvorných, syntaktických a slovosledných. Je velmi pozoruhodné, že pověstný styl Vančurův je převážně dán výběrem a spojitelností slov a jen z poměrně nepatrné části je tvořen vlastními prostředky gramatickými.
[2] Slovník spisovného jazyka českého 3. Praha 1966, s. 139, uvádí pouze reflexivní rozmodlit se jako výraz řídký.
[3] Ze substantiv odvozených příponou -í od názvů osob se v současné spisovné a standardní češtině běžně užívá pouze adjektivum dívčí; v hovorové češtině běžně ještě pak adj. holčičí, klučičí; adj. babí se běžně užívá pouze ve spojení babí léto a sirotčí ve spojení sirotčí důchod. V. Šmilauer ve svém Novočeském tvoření slov (Praha 1971) zmiňuje ještě adj. vdoví, nevěstí; šaščí, nevěstčí a panovničí. V počítačovém korpusu (100 mil. slovních forem) mají adj. vdoví a nevěstčí po třech dokladech, nevěstí má dva doklady, panovničí jeden doklad a šaščí nemá doklad ani jediný. Výraz sleční má dva doklady, a to pouze z Vaculíkova Českého snáře. Naproti tomu např. žabí má 169 dokladů, tygří 143, vlaštovčí 47, vraní 41, papouščí 20, ježčí 19, štičí 18 atd.
[4] Výraz prsit se není uveden v žádném českém slovníku, není zaznamenán ani v dialektologickém materiálu Ústavu pro jazyk český. Zato ve webovém vyhledávači Google jsme nalezli 89 dokladů, vesměs s významem ‘chlubit se‘, např. Stejně tak se nedoporučuje dělat si šoufky či se „prsit“ na imigračního důstojníka; Každý raftař, který se chce prsit před čumily na břehu, může organizátory s jejich zákazy poslat do…; Skutečný inteligent nemá zapotřebí prsit se prolezenými školami.
[5] Příponou -isko, jíž se mj. tvoří tzv. jména zveličelá, se ovšem tento vulgarismus nestává více vulgárním, spíše naopak.
[6] Podobné substantivizace se v dnešní společensky i jazykově převratné době objevují (leckdy kvůli potřebě skloňovat, např. s Dohránem; v Napříči) v médiích. Za toto upozornění i za další připomínky k rukopisu tohoto článku děkuji dr. Hlavsové.
[7] Instrumentál pannou má zde zřetelně funkci okolnostního určení způsobu děje (jak odešla) přirovnáním. V. Šmilauer ve své Novočeské skladbě (Praha 1966) uvádí, že tento instrumentál přirovnávací se „vyskytuje dosti zřídka v jistých ustálených spojeních a ve vyšších druzích slohových, zvláště v jazyce básnickém“. Z dokladů, které tu uvádí, je našemu případu nejblíže citát z J. Nerudy Myšlenka se pírkem chvěje…
[8] Instrumentál je tu ovšem analogicky podle řezat, krájet nožem apod.
[9] Problematikou geneze a vývoje slovesných vazeb se v tomto článku pochopitelně nemůžeme v širších souvislostech zabývat. Obecně lze říci tolik, že pokud lze u neuzuální vazby (ať v umělecké próze či v publicistice nebo v jazyce odborném) shledat význam (či smysl) odlišný od uzuální vazby (uzuálních vazeb) s ní konkurenční(ch), pak bychom takovou vazbu neměli odmítat jako nesprávnou. Jinak bychom měli hodnotit ty případy, kdy je obvyklá a velmi frekventovaná pádová forma vazby nahrazena – velmi pravděpodobně v důsledku náhodné okamžité asociace – jinou pádovou formou bez zjevného komunikativního účelu. Co má a co nemá „zjevný komunikativní účel“, bude ovšem vždy do jisté míry záležitostí subjektivního vnímání a hodnocení nejen ze strany uživatelů jazyka, ale i ze strany jeho profesionálních pozorovatelů a zkoumatelů, tj. lingvistů.
[10] Tematizace adverbií je v podobných případech pravděpodobně mnohem obvyklejší v (literární) němčině než v (literární) češtině.
[11] Takovéto užívání odkazovacího tento je v dnešní češtině poměrně vzácné a je zpravidla omezeno buď na jazyk úřední, anebo naopak na stylizovaný jazyk literární, kde jde obvykle o prostředek jazykového humoru. Není ovšem příliš pozoruhodné, pronikne-li takový prostředek např. do studentské seminární práce.
[12] S podobnými neobvyklými substantivizacemi adjektiv odvozených z participií se nyní setkávám při četbě románu H. Fallady Jeder stirbt für sich allein.
[13] Srov. F. Štícha, Metafora v románech Václava Řezáče, in: Sborník z konference ve Wałbrzychu, 2003, v tisku.
[14] Na rozdíl od A. Staška – srov. F. Štícha, Lesk a bída metafory (Nad metaforikou próz A. Staška, R. Svobodové a V. Vančury), in: Eslavistica Complutense, v tisku.
[15] Článek vznikl s podporou grantu GA ČR 405/03/0377 Možnosti a meze gramatiky češtiny ve světle Českého národního korpusu.
Naše řeč, volume 87 (2004), issue 4, pp. 172-184
Previous František Daneš: František Langer o jazyce Haškova Švejka i o jazyce svém
Next Josef Štěpán: Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1