Profesoru Rudolfu Šrámkovi k narozeninám

Jana Obrovská

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Chtěla bych poděkovat profesoru Šrámkovi, vynikajícímu onomastikovi, dialektologovi a také učiteli, že věnoval svůj čas na to, aby se mně „vyzpovídal“ ze svého vztahu k jazyku, vědecké práci i svým studentům. Stále mně znějí v uších některé jeho věty, které jakoby mimoděk vyslovil během našeho rozhovoru: „Je důležité zajímat se o živý jazyk, jinak se staneš kabinetním vědcem. … Nemám tolik rád samotný jazykový materiál jako přemýšlení o něm. Někdy je mnohem cennější dokázat si klást zajímavé otázky než nacházet na všechny z nich správné odpovědi. … Mám radost, že můžu to, o čem právě píšu nebo přemýšlím, předávat svým studentům.“ Myslím, že ta vyřčená slova patří mezi nejcennější „informace“, které jsem slyšela na počátku své – teprve začínající vědecké práce. Z jeho vyprávění jsem se dozvěděla také mnohá, pro lingvistickou obec známá, ale i méně známá fakta a o ně bych se teď s vámi všemi chtěla podělit.

Profesor PhDr. Rudolf Šrámek, CSc., se narodil 15. 1. 1934 v Ostravě a vyrůstal v Hošťákovicích na Hlučínsku v tehdy bilingvním česko-německém prostředí. Zájem o jazyk, především dialekt, u něho vzbudila právě komplikovanost místního jazykového prostředí. Tu představovala zejména značná vzdálenost mezi slezským dialektem užívaným v každodenním životě a spisovnou češtinou, se kterou se začal seznamovat poměrně pozdě – na podzim roku 1945, kdy se stala vyučovacím jazykem čeština. V té době, jak sám říká, spisovné češtině vůbec nerozuměl a český text napsat neuměl. Všechno předchozí vzdělání absolvoval totiž v němčině (oblast Hlučínska patřila během 2. světové války Německu). Na gymnáziu začal proto studovat až v roce 1947, poté co se naučil spisovně česky. On i jeho spolužáci maturující v letech 1950–1953 pak představovali vytvářející se místní českou národní inteligenci. A jeho konečné rozhodnutí – věnovat se studiu češtiny – vzniklo právě během gymnaziálních studií zásluhou některých středoškolských profesorů.

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde začal v roce 1953 studovat obor čeština – ruština, potkal také řadu vynikajících učitelů, k nimž patřili například František Trávníček, Arnošt Lamprecht nebo Josef Kurz. Tady vznikla také spolupráce s profesorem Václavem Machkem, u něhož navštěvoval semináře ze srovnávací indoevropské jazykovědy a etymologie. Ve druhém vydání Machkova Etymologického slovníku[1] jsou zařazena hesla, která kdysi materiálově doplňoval student Rudolf Šrámek. Zájem o další oblast, a to dialektologii, zejména slezský dialekt, pak prohluboval v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český tehdejší ČSAV, kde se [157]stal pomocným asistentem. Této problematice věnoval i svůj první článek Nářeční slovníček z východního Hlučínska[2].

Po absolvování fakulty v roce 1958 nastoupil, troufám si říct, zcela logicky do dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český v Brně. Tady spolu s J. Balharem navrhl projekt Lexikálního atlasu slezských dialektů, k němuž provedl dotazníkovou anketu profesor A. Kellner. Materiál však zůstal dosud nezpracován. Další zkušenosti z terénního výzkumu dialektů získával v rámci přípravy Českého jazykového atlasu. Ale pak přišla výzva Bohuslava Havránka, aby se podílel na tvorbě novodobého slovníku místních jmen na Moravě a ve Slezsku[3]. Profesor Šrámek vzpomíná, že to bylo po vydání jeho článku Dva typy pomístních jmen na Hlučínsku[4] a za situace, kdy se tohoto úkolu neujal prof. František Kopečný. Na základě návrhu Vladimíra Šmilauera a Václava Machka byla práce svěřena tehdy šestadvacetiletému promovanému filologovi Šrámkovi. Ten se tak od roku 1960, při plném nasazení v dialektologickém oddělení, začal věnovat onomastice a už v roce 1964 úspěšně obhájil disertační práci z oblasti onomastiky – Místní jména na severovýchodní Moravě.

Vynikající tvůrčí klima Ústavu pro jazyk český v Brně, kde tehdy pracovali např. Jan Balhar, Jan Chloupek nebo Dušan Šlosar, spojené s diskusemi kolem Českého jazykového atlasu a s vlivem strukturalismu vedlo postupně Rudolfa Šrámka od prvotního ohromení toponymickým materiálem, který byl pojímám jako soubor jednotlivin, k jeho typologii. V onomastickém oddělení Ústavu pracoval od roku 1972 a postupně vznikaly jeho teorie propriálních modelů[5] a propriální sféry jazyka[6], zabýval se také komparací – jazykovým srovnáváním jevů česko-německých z oblasti toponymie a antroponymie[7]. Za všechny onomastické práce z oblasti toponymie, kromě již zmiňovaného slovníku, připomínám alespoň ty nejznámější a nejobsáhlejší, na nichž se podílel jako spoluautor. Patří k nim Zeměpisná jména Československa[8] I. Lutterera, M. Majtána a R. Šrámka a novější publikace Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku[9] I. Lutterera a R. Šrámka, ve které se zřetelně projevuje systémové pojetí české toponymie. Vrchol studií z obecné onomastické teorie, jimž se prof. Šrámek věnuje od konce 60. let, představuje monografie se skromným názvem Úvod do obecné onomastiky[10], vydaná v roce 1999. Jednotícím prvkem celé práce je opět strukturní a systémové hledisko. Za připomenutí jistě stojí autorovo dnešní chápání ono[158]mastiky, která je považována za jednu z lingvistických disciplín, nikoliv za pomocnou vědu nebo okrajový obor geografie, historie, sociologie, demografie, nebo dokonce estetiky. V souvislosti s tímto faktem je pochopitelná také pozornost, jaké se dále dostává vztahu onomastiky a jiných lingvistických disciplín – gramatiky, lexikografie[11] a dialektologie. A co uvést k onomastické práci profesora Šrámka na závěr? Určitě větu, která v našem rozhovoru také zazněla: „Je důležité odlišit etymologicky orientovanou onomastiku, která zpracovává materiál jako soubor jednotlivin, od obecné onomastické teorie. Ta postihuje vznik a fungování vlastních jmen v komunikaci.“ Tento skutečně nový pohled na onomastiku se díky prof. Šrámkovi objevil na 19. a 20. onomastickém kongresu (Aberdeen 1996, Santiago de Compostella 1999), kdy byly do programu zařazeny také otázky obecněteoretické.

Vědecká práce profesora Šrámka je velice rozsáhlá, a chtěla bych proto připomenout, že pozornost věnoval a stále věnuje také české a srovnávací dialektologii, problematice jazykového kontaktu slovansko-německého a v neposlední řadě i oblasti jazykové kultury nebo vztahům kulturní historie a jazyka (v roce 1969 vydal spolu s K. Kuchařem Komenského Mapu Moravy z roku 1627)[12]. V souvislosti s dialektologií uvádím alespoň jeho podíl na koncepční a materiálové přípravě již zmiňovaného Českého jazykového atlasu. Jméno Rudolfa Šrámka je spojeno také s mezinárodním projektem Karpatského dialektologického atlasu, z něhož vznikla publikace Celokarpatský dialektologický atlas (5. díl vyšel v roce 1997)[13]. Současně spolupracuje, jako expert pro slavismy, s komisí pro přípravu rakouského dialektologického slovníku Dolních Rakous a na projektu Atlasu historických německých nářečí v ČR, který se připravuje v Řezně a Linci. Ze zájmu o jazykový kontakt (byl kromě jiného např. expertem pro slavismy v hydronomickém slovníku severního Německa) vzniklo také v posledních třech letech zapojení do grantu Aktion, jehož byl řešitelem spolu s profesorkou Ingeborg Ohnheiserovou z innsbrucké univerzity. Z podnětu profesora Šrámka spolupracovali na projektu také někteří další členové katedry českého jazyka PdF MU a vznikla publikace s názvem Základy české gramatiky s texty a cvičeními[14]. Nepřetržitý zájem o aktuální otázky jazykové kultury je zvlášť patrný v popularizační činnosti, promítající se například do četných přednášek pro učitele nebo do známých jazykových okének v Českém rozhlase (pořad Hezky česky aj.).

Výsledky své vědecké práce prezentuje profesor Šrámek také v zahraničí. Je pravidelně zván k přednáškám na univerzity, intenzivní spolupráci rozvíjí především s německy mluvícími zeměmi včetně Švýcarska a se Skandinávií. Jeho pravidelná vystoupení na onomastických kongresech a konferencích patří vždy k velmi podnětným. V posledním období se zapojil i do činností v rám[159]ci Evropské unie a v roce 2002 se zúčastnil konference o plánování vědy v Evropské unii konané na Maltě.

Také jeho činnost organizátorská a řídící je známá jak doma, tak v zahraničí. Z dlouhé řady aktivit připomínám, že byl zvolen místopředsedou Mezinárodní komise pro slovanskou onomastiku při Mezinárodním komitétu slavistů a předsedou Komise pro Slovanský onomastický atlas (1973), předsedou Onomastické komise AV ČR (1983–2002) nebo viceprezidentem International Committee of Onomastic Sciences (1993–1999). Jeho práce je spojena také s organizací seminářů a konferencí, např. konference Onomastika a škola. Zatím poslední, v pořadí již sedmá (střídavě pořádaná v Česku a na Slovensku) proběhla na PdF MU v roce 1998 a byl vydán sborník Propria v systému mluvnickém a slovotvorném[15].

A jak znám profesora Šrámka ještě? Já především jako kolegu, který dokáže a chce předávat těm mladším své poznatky a zkušenosti, a také učitele, který umí nadchnout a získat své studenty. Vím, že pod jeho vedením vznikají velmi kvalitní diplomové a doktorské práce zaměřené v posledních letech na vývojové procesy v mluvě moravských měst. Stále a s nadšením jemu vlastním pořádá pro studenty oblíbené nářeční nebo onomastické exkurze do různých, zejména moravských lokalit. V době, kdy jsem přišla na katedru českého jazyka, byl jejím vedoucím a zároveň proděkanem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Předtím působil externě na několika univerzitách – na filozofické fakultě v Brně, filozofické fakultě v Ostravě a na pedagogické fakultě v Brně, kam přešel v roce 1993 po 35 letech působení v Ústavu pro jazyk český a stal se vedoucím katedry bohemistiky. Během svého působení na PdF MU se habilitoval, získal docenturu a v roce 1996 byl jmenován profesorem.

Moje „putování“ bohatým osobním i tvůrčím životem profesora Šrámka je u konce. Tím koncem však je, a jinak si to ani vzhledem k činorodosti pana profesora neumím představit, konference konaná při příležitosti jeho jubilea ve Šlapanicích u Brna. Pozvání na ni přijalo více než osmdesát lingvistů z celého Česka a ze zahraničí, aby přispěli k vyjasnění otázek současného vývoje spisovných norem ve vztahu k proměnám vývoje společnosti i způsobů komunikace. Konferenci s názvem Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy uspořádala katedra českého jazyka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity ve dnech 10.–12. 2. 2004. Zaznělo zde kolem sedmdesáti referátů. Pozornost byla věnována např. jazyku denního tisku, rozhlasu, televize, roli spisovnosti a nespisovnosti v uměleckých textech, současnému postavení a úloze dialektů čí postavení spisovných a nespisovných forem vlastních jmen v onymickém systému. Několik příspěvků bylo zaměřeno na aktuální úkoly a proměny jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze, stranou nezůstala ani problematika významu spisovnosti ve školní praxi. Konference proběhla v přátelské atmosféře a myslím, že byla skutečně jedním z dárků k narozeninám profesora Rudolfa Šrámka. Přejme mu, aby ho jeho obdivuhodná činorodost a zájem o dění na univerzitě i mimo ni ještě dlouho neopustily.

---

[1] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968.

[2] R. Šrámek, Nářeční slovníček z východního Hlučínska, Radostná země 9, 1959, s. 12–19.

[3] L. Hosák, R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, Academia, Praha 1970, II, Academia, Praha 1980.

[4] R. Šrámek, Dva typy pomístních jmen na Hlučínsku, Slezský sborník 58, 1960, s. 229–236.

[5] Např. R. Šrámek, Toponymické modely a toponymický systém, SaS 33, 1972, s. 304–318.

[6] Např. R. Šrámek, Die appelativische und die propriale Sprachsphäre, Österreichische Namenforschung 19, 1991, s. 73–78.

[7] Např. R. Šrámek, Tschechisch-deutsche Beziehungen in Ortsnamen Nordmährens, Onomastica Slavogermanica III, 1967, s. 209–214.

[8] I. Lutterer, M. Majtán, R. Šrámek, Zeměpisná jména Československa, Mladá fronta, Praha 1982.

[9] I. Lutterer, R. Šrámek, Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 1. vyd., Tobiáš, Havlíčkův Brod 1997, 2. vyd. 2004.

[10] R. Šrámek, Úvod do obecné onomastiky, Masarykova univerzita, Brno 1999.

[11] Viz také: R. Šrámek, Onomastická lexikografie, in: F. Čermák, R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, H + H, Jinočany 1995, s. 158–181.

[12] Moraviae nova et post omnes priores accuratissima delineatio neboli tak zvaná Mapa Moravy, in: Jan Amos Komenský, Opera Omnia I, Academia, Praha 1969, s. 219–266 (K. Kuchař, s. 219–242, R. Šrámek, s. 243–266).

[13] J. Dudášová-Krišáková, Z. Hanudelová, I. Ripka, R. Šrámek, Celokarpatský dialektologický atlas, 5. zväzok, Veda, Bratislava 1997 (+ autor map č. 34, 35, 52–59, s. 98–99, 132–147).

[14] I. Kolářová, K Komárek, J. Obrovská, I. Ohnheiserová, R. Šrámek, za spolupráce H. Kneselové, Základy české gramatiky s texty a cvičeními, Brno a Innsbruck 2003.

[15] K. Klímová, H. Kneselová (eds.), Propria v systému mluvnickém a slovotvorném, Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, sv. 143, řada jazyková a literární 28, Onomastika a škola, sv. 7, Brno 1999.

Naše řeč, volume 87 (2004), issue 3, pp. 156-159

Previous Milada Hirschová: Jubileum Miroslava Komárka

Next Pavel Jančák: Jaroslavě Hlavsové k narozeninám