Středověký písař – opisovač, tvůrce, mystifikátor? (Jazykový rozbor lékařského pojednání O ženských tajemstvích)

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

-

Zemská knihovna v Brně chová ve svém fondu pod signaturou A 112 rukopisný sborník středověkých lékařských textů. Česky psaná památka pochází z konce 15. století; její popis uveřejnil v Soupise rukopisů knihovny augustiniánů na Starém Brně V. Dokoupil.[1] Přestože v českém středověkém písemnictví se lékařská literatura vyskytuje v nezanedbatelném množství, tento sborník zaujímá výjimečné postavení. Zatímco většina lékařských sborníků obsahuje souhrn rozmanitých textů diagnostických i terapeutických, tento sborník je obsahově vyhraněný. Na 122 foliích zaznamenává tři pojednání, moderně řečeno, gynekologická a porodnická a jedno pojednání z oboru pediatrie. Z koncepce sborníku se poněkud vyčleňují dva listy s informačně cenným přehledem o hodnotách užívaných lékařských vah. Nelze říci, že by problematice léčení žen a dětí nebyla v lékařských rukopisech věnována žádná pozornost; ve zmíněném brněnském sborníku se však jedná o výklady soustředěnější a detailnější, pracující s českou terminologií z tohoto oboru medicíny, jež se jinde nevyskytuje. Rukopis úzce odborných textů má pochopitelně velkou cenu také pro badatele zaobírající se vývojem českého jazyka, zvláště lexikální zásoby. Avšak pro ně je sborník zajímavý i další skutečností. Ze zmíněných tří gynekologických pojednání jsou dva texty obsahově shodné; první text se nalézá na fol. 1a–27b (označujeme jen text I), druhý na něj navazuje po několika vynechaných stranách na fol. 31a–76a (text II). Texty jsou převodem latinského spisu De secretis mulierum[2], který je mylně připisován Albertu Velikému (Pseudo-Albertus Magnus). Zaznamenali je dva různí písaři a jazyk zápisu se různí. Tato skutečnost přináší možnost porovnat oba texty, zjistit, v čem se liší, a možná také odpovědět na otázky, proč se liší. Taková analýza bude příspěvkem nejen k vývoji českého jazyka, ale také k problematice vzniku a vývoje středověkého textu. Můžeme předeslat, že odlišnosti textů vznikaly jak z příčin jazykových, tak z příčin mimojazykových.

[2]Oba shodné české texty obsahují pojednání o početí, o problémech s početím, o neplodnosti, o těhotenství a porodu, o poporodních nesnázích, o rození „monster“, o obtížích pohlavního ústrojí apod. Tyto pasáže doplňuje astrologický výklad o vlivu planet na člověka v závislosti na čase narození. Texty se neshodují co do výstavby – v druhém textu je astrologický výklad zařazen až na závěr, kdežto v prvním je poněkud neorganicky vsunut mezi pasáž o početí a o vývoji embrya. Tento fakt může svědčit o tom, že písaři neměli shodnou předlohu.

Závěr 15. století, z něhož lékařský sborník pochází, je stále ještě poznamenán výraznými změnami, které v jazyce probíhají či v předchozím období probíhaly. Odrazu vývoje jazyka v těchto textech bude věnována první část naší práce. Pouhým nahlédnutím do obou textů je patrné, že se značně liší, o čemž svědčí už i jejich grafická stránka.

Jak bylo řečeno, každý z textů zapsal jiný písař; oba psali čitelnou bastardou a obě písma se v průběhu psaní značně proměňovala, zřejmě v závislosti na únavě a podmínkách, které písař při psaní měl. Písmo prvního písaře je úhlednější, drobnější, více zhuštěné. Druhý písař psal písmem větším, rozvolněnějším (proto jeho text zabírá více folií) a na první pohled mnohem méně pečlivě. Ani jeden z textů není zvláště zdoben. Pro zkrášlení a zvýšení přehlednosti v textu posloužily jen zvýrazněné nadpisy (v 1. textu), občasné podtrhávání některých výrazů (ve 2. textu) a jednoduše provedené iniciály (v obou textech; v textu II však někdy zůstaly neprovedeny – např. na fol. 55a, 56b, 57b). V textu I se na fol. 15b nachází jednoduchý astrologický kruh, na nějž je v textu II pouze slovně odkázáno – obrázek zde chybí (70b). V tomto opisu rovněž chybějí dva listy a kontinuita textu je hrubě narušena (za fol. 34b a za fol. 40b).

Texty jsou zapsány spřežkovým pravopisem mladšího typu, místy (zvláště v textu I) a nepravidelně se objevují diakritická znaménka. Pro oba texty platí tato pravidla značení hlásek: s je psáno jako ſ (ſemie 2a, liſtij 40a) či, v určitých pozicích, jako s (s olege< m > 25b, czas 67b); š je psáno jako ſſ (geſſto 2a, ſluſſie 32a), ſs (weſpiſs 3b, v textu II pouze chceſs 63b); c je zapsáno pouhým c (mieſece 24a, zageczice 39b, Avicena 42a), ale častěji spřežkou cz (otczowa 1b, palczuow 55a); č je rovněž často psáno toutéž spřežkou (czmyra 2a, czlowiek 52a), pro ř je užívána spřežka rz (przyrozenie 2a, przed 74a); ž může být stále ještě psáno jako pouhé z (zenſke 2a, zadne 75a); v je psáno dvojitým w (ſlowe 12a, hlawu 68a); u je zapsáno ve funkci předložky a předpony u slova začínajícího na retnici grafémem v (v brziſſie 3a, vmrzel 31b, v winie 36a, ale w wayczÿ 50b); j je nejčastěji značeno grafémem g (gednak 8a, negednake 56a), grafémem y (ſwoy 18a, yakoz 54a) či zřídka i (iako 1b, 44b). Grafický systém obou textů zřídka obsahuje zdvojené hlásky (maſſo 2a, kuſſa 32b, ottcowu 50b). Užívané zkratky se nikterak nevymykají písařskému úzu daného období: k to^v 1b, t. 13b, gt 1a, zenâ 2a, Iſiodor9 2a, prziroze^ie 32b apod.

Vokalická kvantita není soustavně zaznamenávána. V textech se výjimečně objevuji gemináty označující délku samohlásky (lydee 1a, 31b, ſtaree 42b, tee 68a, Iſaac [3]3b); zvláště v textu II je poměrně často zaznamenávána kvantita í spřežkou ii či ij (lezij 2b, poczetij 37a, prawij 42b, Zbiranij 50b atd.); spřežka se ale také vyskytuje na nepatřičných místech, na místě krátkého i – rzeczii 6. sg. 31a, pſatij inf. 31a.

V textu I se projevuje tendence značit některé hlásky grafémem s diakritickým znaménkem, s tečkou. Jedná se především o grafém ċ, někdy označující hlásku č (poċina 1a, ċlowiek 21b), někdy však také c (wſeċky 3a, ſrdċe 3b; ċerwenou nemoċy 19b). Dále je užíváno r s tečkou (ſtwoṙen 1b, pṙetiezka 3a, ṙka 22a) a výjimečně i ſ s tečkou (muẛek 22a). Znaménko (tečka) může označovat i palatálnost souhlásky (deſſṫowe 3a), ale měkkost častěji signalizuje jota za písmenem (wynial 12a, ſtupniow 18a, blizniatek 54a).

V obou textech se navíc nacházejí grafické zvláštnosti: v textu I je to zmatený zápis s a š, kdy jedno ſ může znamenat i tupou sykavku š, případně naopak (pocziſtienie 2b, ſyryſcze 6a; ſſpieſſie 2b, deſſate 11a).

Text II téměř vždy zaznamenává koncové š trojgrafem ſſs (Prziliſſs 35a, 43a, 45a, myſſs 55b, vſuſſs 63b, rozkoſſs 69a, ſmrtonoſſs 70b a mnohé další). Někdy je však pro š ve stejné pozici určen jen jeden grafém s (Tys = týš 31b). Bez vymezené funkce se v textu objevuje grafém ÿ (horkÿ 34b, ženÿ 44b, neÿſu 50a, horſſÿ 56b). V témže textu se občas pro označení hlásky ř vyskytuje diakritické znaménko (háček) na r, případně ve spřežce obsahující r- (shřegi 34b, držewa 50a, přeſ 53b). Hlásku t občas provází grafém h (thu 32a, ruthu 63a, Hladoleth 71b). Tento text rovněž vykazuje tzv. nenáležitou (nadbytečnou) jotaci v krátkých i dlouhých slabikách, což svědčí o rozporu mezi dobou opisu textu a dobou změn ě > e, ie > í (zie[3] 31a, tagemſtwie 6. sg. 31a, czinie 3. sg. 35a). Nezvyklý je způsob značení palatálního n, zvláště v pozici na konci slova: výrazy vateň, futeň (‚lůno‘, ‚pochva‘) písař zaznamenává s jotou předcházející měkkému n: watein 54a, 60b, 62b, ffutein 55a; dále u substantiv višně (wiſſein gen. pl. 47b), bázeň (bazein 40b) a adjektiva pivoňkový (piwoinkowe 61a). Následuje-li po ň samohláska, písař píše jotu po hlásce n, což je způsob mnohem obvyklejší (ohniowe 71a). Značit tímto způsobem hlásku ň na konci slova by však mohlo být zavádějící; u nepříliš obvyklých slov, jimiž jistě jsou oba citované anatomické termíny, by čtenář mohl považovat jotu za plnohodnotnou hlásku a číst [*vateni, *futeni]. Za zvláštní pravopisný jev písaře textu II lze také označit časté psaní náslovného j- (psáno g-) v pozicích z historického hlediska nenáležitých (zvratné zájmeno sě je psáno gſie 31a, 32a), ale i v pozicích sice náležitých, avšak ve výslovnosti češtiny 15. století již jistě nedodržovaných (gmiti 51b, ale nemenowal 45b).

Rovněž hláskoslovný stav obou textů se nápadně odlišuje. Text I většinou zachovává předchozí hláskovou situaci na místech, kde text II dokládá nástupnické varianty. Svědčí o tom např. níže uvedené příklady:

[4]Monoftongizované í není v textu I ještě zaznamenáváno, i když je nesporné, že v jazyce již tato změna provedena byla. Problematický je zápis: wezmi mudi ſkopczowe (4a), kde substantivum můžeme interpretovat jako múdy (1. sg. múd) či múdí (1. sg. múdie) s provedenou monoftongizací ie > í. Musíme však rovněž připustit, že tu mohlo dojít k písařově pochybení a vynechání písmene e v závěru slova. – V textu II je situace opačná, zde převažuje hláska í a mnohem méně se vyskytuje původní ie (nemívají 45a, nádobí 47a). V mnohých případech se ie v tomto textu objevuje i na místech z historického hlediska nenáležitých, jak již bylo připomenuto výše (držie 3. sg. 60a, žiežely 56a, činie 3. sg. 35a, 40a, 54a: když bude mnoho semene, někdy se zbéře na řbet i vczinij dítě hrbovaté, někdy na prsech a vczinie volaté dietě), což svědčí o tom, že písař již neměl pro patřičné zapsání ie oporu v mluveném jazyce.

V souvislosti s touto změnou zmíníme i jiný jev – pokles jotace v dlouhých slabikách, jenž je četně zaznamenán písařem v textu I. Vyskytují se zde např. takto zapsaná slova: úplnějšému 1a, člověčé tvář 1b (ale o několik slov dále člověčie tvář), řédko 2b, přéliš 3b, jésti 4b, měséce 24a, omočéc 24b aj. V textu II tento jev není zaznamenán tak četně, nalezneme jen několik případů: mrzé 42a, náměséčník 56b, čésti 63a, rozpúščé 73b.

Text I zachovává v písmu stále téměř výhradně dlouhé ó. Diftong se objevuje výjimečně v zakončení gen. pl. maskulinních o-kmenů a jo-kmenů (palcuov 3b, mužuov 9b, křtalkuov 19b, oblakuov 23a); v kořeni je doložen jen u slovesa ruosti (10b) a substantiv hnuoj (9a) a buoh (18b, 27b). – V textu II jsou naopak tvary s ó téměř nedoloženy. Výjimku tvoří slovesa pósobiti (37a, 50b) a tvar 3. sg. nemóž (51b) – u tohoto tvaru však můžeme předpokládat vzhledem k jeho určité výjimečnosti a ustrnulosti zkrácení kořenného vokálu, který pak nepodléhá diftongizaci. Podobně vysvětlujeme záznam o u dat. pl. mužóm (34ab, 36b, 63a), ceckóm (41a), vlasóm (64b), kde mohlo dojít k nářečnímu zkrácení deklinačního zakončení, a je zřejmě náležité transkribovat zmíněná substantiva v podobě mužom, ceckom, vlasom. Dlouhé ó je pak doloženo jen v gen. sg. kóži (58a), kde může rovněž docházet k nářečnímu krácení, tentokrát v kmeni. V ostatních případech je v textu II doložen buď diftong, nebo (mnohem méně často a pouze v kořeni slov) dlouhé ů (nemuož 64b, nemůž 31b, způsobí 35b, slůve 41b, růsti 46b, půjde 47a, sůl 48a, stůl 47b). Vzhledem k tomu, že některé výrazy, o nichž jsme hovořili v souvislosti s přetrváváním ó, se vyskytují i s progresivním ů, můžeme opět uvažovat o tom, že při zápisu uo písař někdy vynechal u-ovou část diftongu. Uvedená vokalická situace však mohla být náležitě vyhodnocena až poté, kdy byl celý text elektronicky zpracován a byl přesně dokumentován výskyt jednotlivých hlásek. Ten prokázal výjimečnost doložení předpokládaného dlouhého ó. Při náhodné excerpci z tohoto textu by nářeční krácení zřejmě nebylo odhaleno. – Dloužení je v několika případech zaznamenáno také po předložce v: v ůctě, ‚v octě‘ (w ucztie 64a), v ůné ‚v oné‘ [5](w une 39a). Rovněž je doložena diftongizace krátkého o; je to u adjektiv boží, božský, bobkový (buozie 32a, buoſke 31b, buobkoweho 61b).

Úžení é > í není v popisovaných textech častěji zachyceno, výjimkou je psaní na uhlí 3a, 25a, 61a; vajíčka 36b, omdlívají 44b. Nejasný je důvod, proč písař zapsal v kole podepsaným (w kole podepſanym 15a) a dodatečně nad grafém y nadepsal e. Zda se jedná o prosté opravení nenáležitě zapsaného písmene, či zda se za tímto zápisem skrývá probíhající hlásková změna, můžeme jen odhadovat.

Je se třeba zmínit i o změnách, které vznikají v proudu řeči. Nejvýraznější je asimilace znělosti, jíž je nápadný především text II; jeho písař píše kupř. adjektivum a adverbium lehký, lehce výhradně s -ch- (lechké 37a, 46a, lechce 48a, 57b, lechkým 50a); s -ch- píše také substantivum paznecht (paznechtuov 62a). Písař asimiluje častěji v neprospěch znělosti (ješto 33a, vstekl 34a, s těch 63b), méně v prospěch znělosti (z dřevěným 37a, zbéře 54a, modlidbu 76a). Častější je asimilace regresivní (skazí 38a) než asimilace progresivní (s svieřaty 52a). V témže textu se velmi často vyskytuje změna kt > kd u zájmena některý, jež byla provedena v souvislosti s asimilačními změnami[4] (někderý 33b, 48b, 49a, 51b, 56ab, 67b, 68a, 76a aj.); zájmeno který je však pouze s kt-. U zájmena kto stav kolísá, bývá psáno v původní podobě s kt- (42b, 55b) i analogicky s kd- (kdož 64a, kdo 69b). – Jak bylo řečeno, v textu I jsou projevy spodoby hlásek nečetné. Písař jí však nepochybně byl ovlivněn, neboť na stejné stránce např. píše jeden výraz jak s podobou původní (hrýzti 24a), tak i asimilovanou (hrýsti 24a). Za zmínku stojí zaznamenání ztráty znělosti na konci slova u substantiva běh (Biech 18a).

Další změnou vznikající v toku řeči je zjednodušování souhláskových skupin, čímž je charakteristický opět druhý text. Jedná se například o zjednodušování pobočných slabik na počátku slova (sem ‚jsem‘ 41b, menuje 47b, nesú ‚nejsou‘ 50a); bylo však již výše řečeno, že písařův grafický úzus často toto náslovné j- zachovával. Téměř důsledně je v textu zjednodušena skupina -žs- v adjektivech mužský, božský (muſke 47a, buoſke 31b). Dále jsou zjednodušovány běžným způsobem i jiné souhláskové skupiny (řbet ‚hřbet, záda‘ 54a).

Protetické hlásky jsou v obou textech zastoupeny řídce, a to pouze náslovným v- v případech vobrátí 4b, voči (vodnie) 8a, s volejem 59a, z votce 65b, vosmý 70b.

Za jev nářeční je třeba pokládat ztrátu jotace po retnici m-, jak ji dokládají případy licomerníci (67a), licomerní (74a) v textu II.

Při analýze vyšších jazykových plánů se potvrzuje, že je vývoj v tomto období nepostihuje tak silně, jak tomu je v rovině hláskosloví. Rozdíly v tvarosloví nejsou ani závažné, ani četné. Můžeme jmenovat několik případů, kdy došlo k posunu tvaroslovné hodnoty, např. u substantiva sémě, jež se přiklání k deklinačnímu typu o-kmenů neuter (sémě 5a × semeno 37b, semeni 5a, 12a × semenu 64b, 37b). Kolí[6]sání uvnitř deklinačního paradigmatu shledáváme u substantiv máti (gen. sg. matery[5] 21b × náležité mateře 55a), lázn (do lázně 4a × do lázni 36b), muž (instr. pl. muži 22b × mužmi[6] 57a), kóň (1. pl. koni 22a × koně 55a). Substantivum stred je skloňováno podle mužských o-kmenů (gen. sg. stredu 11b), ale také podle i-kmenů (gen. sg. stredi 47b), nelze říci, zda rodu mužského, nebo ženského. – U adjektiv zmíníme jmenné tvary v přísudku, které dokládá zvláště text I (jest horek a mokr 14a, 68b; jest dobr 25a × jest dobrý 60b; jest dobro 25a × jest dobré 61a). – Zvláště upozorňujeme na slovesný tvar imperfekta bíše, jenž se vyskytuje v textu II (54a) na místě, kde první text uvádí bylo (21a); neznamená nic více než relikt přetrvávající z minulých období a občas se objevující i v textech 16. století.

Některé rozdíly spadají do oblasti tvoření slov; jsou to např. deriváty od téhož kořene či slova: smilstvie (27a) × smilstvo (64a), pacholík (4a, 6a) × pacholek (36a, 39a), přékaza (5b) × překážka (38b), pořád (14b) × pořádenstvie (69b), podzimie (18b) × podzim (48b), bradavka (11b) × bradavice (48a), dále prefigovaná slovesa utvořená od téhož slovesa: uroste 3b × zroste (35b), pobledne 9a × zbledne (44a), osuší (15a) × usuší (70b). Vyskytuje se také protiklad jmen deminutivních a základních: malý (6a) × maličký (39b), bob (10a) × bobek (45b), prst (20b) × prstek (53b), nožička (19b) × noha (53b) atd. Tyto protějšky se zdají být významově velmi blízké a po obsahové stránce text nikterak nikam neposouvají.

I když výše uvedené příklady rovněž patří do proměn lexikální zásoby, jak je dokládají oba texty, budeme se více věnovat situacím, kdy na místě dané jednotky nacházíme v druhém textu lexém zcela jiný, příp. opisné vyjádření. Vztah mezi oběma jednotkami může být synonymní a druhá jednotka může být leckdy hodnocena jako nástupnická. Jedná se např. o výrazy vodohlasa (17b) × muzika (74b), svýma zraky (8a) × svýma očima (42a), bezdětek (9a) × který jest jalový (43b), hory sekú (21a) × skály lámají (54b), za pasa se tepúce (22b) × chodí za pasy (57a) a některé další. Zajímavé je nahrazení textu lidnové totiž laikové (8a), který zřejmě, ačkoli významově usouvztažněný, zůstal málo srozumitelný, spojením obecnie ženy (42b). – Jiné lexikální rozdíly hodnotíme jako chyby, jichž se dopustil písař druhého textu; o nich bude pojednáno níže. – Na okraj ještě zmiňujeme, že text II, na rozdíl od textu I, dokládá několik latinských výrazů, jako běžné item (34a, 37a, 42a), dále vegetativa, sensitiva (49b).

Proměny v syntaxi textu nelze objektivně hodnotit, neboť druhý text je natolik narušen chybami a vynechávkami různého rozsahu, že jeho syntaktickou stavbu lze jen těžko postihnout.

[7]Zatím jsme oba texty studovali z pohledu jazykového vývoje. Rozdíly, které jsme zaznamenali, byly vývojem jazyka přímo ovlivněny a zdůvodněny. Ve druhé části práce se budeme zabývat rozdíly, které byly spíše než jazykovým vývojem zapříčiněny osobností písaře, jenž z různých důvodů mylně interpretoval předlohový text. Zjednodušeně řečeno, jedná se o písařovy chyby, jejichž závažnost kolísá podle jejich typu.

Ve středověkých textech jsou běžné chyby způsobené nedbalostí písaře – opisovače. Jedná se o vynechaná písmena či mylně zapsaná písmena, vynechaná slova, řádky nebo i listy, slova zapsaná dvakrát atp. I tyto chyby se ve sledovaných textech vyskytují. Východiskem při interpretaci textu budiž pro nás text I, jehož podoba se zdá být původnímu českému textu bližší než záznam druhého textu. Podotýkáme však, že i v prvním textu se nacházejí chyby různého druhu, některé chyby ostatně sám písař opravil během psaní či při následné korektuře (3b, 10b, 26a). Počet chyb v tomto textu je však srovnatelný s výskytem chyb v manuskriptech obecně, což se o textu II říci nedá.

Mezi pouhá „přepsání“, kterých se mohli písaři dopustit na základě podobnosti grafémů či pod vlivem nejbližšího kontextu, náleží např. piti peczer m. piti *weczer 4b, brzecztacz m. *brzecztan 6a, nepe m. *nebe 14a, peczeti m. *poczeti 47a, vrzaſnu m. *vzaſnu 57a, duluow m. *doluov 66b, zdieluge m. *zbieluge 73b apod. Okolní text jistě způsobil i chybné zapsání celého slova: znamen^e o zenskem znameni místo náležitého znamenie o ženském početí (10b).

Písmena chybějí např. v těchto případech: miſycz m. *mieſycz 33b, zmira m. *czmira 34b. ſmiſſs m. *ſmieſſs 47b, hwizd m. *hwiezd 56a atd.

Doklady na navíc zapsané slovo (část slova), které písař neopravil, reprezentují tyto příklady: zarowno zarowno 11a, yako yako die 33a, do dodwu hrnczuow 44a, a s ſ muku 61a atd.

Podobnými chybami se není třeba podrobně zabývat, neboť je můžeme bez problémů a bez zvláštních objasňování emendovat; jejich význam je zjevný, ať už z užšího, či z širšího kontextu. – Vedle nadbytečně dodaného textu je na místě zmínit i text vynechaný. Vynechání písmene či (výjimečně) několika písmen je rovněž snadno opravitelná chyba. Je pochopitelné, že doplňovat vynechávky překračující rozsah jednoho výrazu můžeme jen na základě paralelních textů, a to s omezenou měrou spolehlivosti. Text II vykazuje značné množství nadslovních vynechávek. Vynechání mohlo být zaviněno písařovou nepozorností. Ta mohla být umocněna i skutečností, že písaře nedržela významová kontinuita textu, jenž mu pravděpodobně nebyl obsahově blízký. Z velmi četných případů vynechávek jmenujme alespoň dvě: Při vypsání prostředků, které ovlivňují početí dítěte, je v textu I např. psáno, že: sléz s dřevěným olejem spomáhá děloze, když to položí mezi chvost a mezi vateň, i chvostu pomáhá. Varuj se, aby vosčené sviečky neuhasil před ženú břichatú (4b). Písař textu II však zřejmě přeskočil řádku v předloze, čímž jeho záznam ztratil [8]smysl: sléz z dřevěným olejem spomáhá děloze, když položí mezi chvost <…> voskový sviečky neuhasil před ženú břichatú (37a). O malé pozornosti druhého písaře vypovídá i další případ, kdy se v textu vypočítává, co se v kterém měsíci těhotenství děje se zárodkem: prvého měsiece jest sbieranie krve, druhého zpósobenie těla, třetieho spojenie těla, čtvrtého nechtové, vlasy a hnutov se pósobí (19b). Druhý písař dění třetího měsíce nezaznamenal, přeskočil od měsíce druhého rovnou ke čtvrtému: jeho pozornost tedy neudržela ani číselná posloupnost: prvního měsíce jest zbíraní krve v životě, když se zároda počíná, druhého jest zpuosobenie těla, <…> čtvrtého měsíce nehtové, vlasy a hnáty se pósobie (50b).

Některé pasáže písař mohl vynechávat i úmyslně, a to proto, že jim ne zcela dobře rozuměl. Mohlo by tomu být v části, která informuje o dvojčatech, z nichž každé má jinou moc. V prvním textu stojí: Týž mistr praví o dvú bližencí, že jeden měl moc v pravém boce, že se před ním odmykali zámci, a druhý měl moc v levém boce, že se před ním zamykali zámci. A to jest přišlo od hvězd (21a). Písař druhého textu si zřejmě neuměl zdůvodnit, proč se opakuje obdobný text, proto zmínku o druhém dvojčeti vynechal. Text tak ovšem ztratil svůj smysl: Též mistr praví o dvú bližňátek, že měl jeden moc u pravém boce, že se před ním zámky zamykaly. A to jest od hvězd (54a). – Zcela jistě druhý písař neporozuměl ojediněle doloženému výrazu fresla[7] ‚lehká žena‘, proto jej vynechal: protož fresly bojéce se, aby nepočaly, skáčí, tancují (22b) × protož bojíce se, by nepočaly, skáčí, tancují (57a).

Další slovní záměny lze zdůvodnit přímo grafickou stránkou předlohy. Jiný výraz či výrazy byly v textu II zapsány především na základě záměny grafému či skupiny grafémů za grafémy vzhledově podobné (např. cz za ez, y za v). Zapsaná slova mají svůj význam, nejsou to výrazy neexistující, jako tomu často bylo u chyb z přepsání. [9]Některé chyby vznikly zřejmě bezděčně, písař nemusel nad přepisem některých slov zaváhat, jindy zřejmě písař jen odhadoval slova, která nebyla dobře čitelná či nebyla mu srozumitelná, a nahrazoval je výrazy známějšími, nehledě na to, že celkové vyznění textu bylo zkresleno. Výsledkem leckdy může být výpověď, která není srozumitelná ani čtenáři, ale zřejmě nemohla být plně srozumitelná ani písaři.

Níže uvedené vybrané příklady záměny výrazu, která vznikla napodobením grafiky, nepotřebují bližšího komentáře; i minimální znalost spřežkového pravopisného systému a rysů středověkého bastardního písma nás snadno dovede k důvodům, které písaře vedly k nesprávnému opisu. Na obranu druhého písaře opakujeme, že předlohu textu II neznáme; mohl to být text nepřehledný, těžce čitelný. Na prvním místě uvádíme citaci z textu I, kterou pokládáme za věrnější původnímu znění, na druhém pak text, jak jej zaznamenal písař textu II:

mléko osličie s čistú wlnu (4a) × mléko osličí s čistú welmi (36a)

vezmi dělohu aneb droby zaječie (4a) × vezmi dělohu aneb dobry zaječí (36b)

neb praví Awice< na >[8] (4b) × neb praví a wie zena (37a)

sémě tenké yako (5a) × símě tenké i vzko (38a)

pakli to ſemie píti budeš (5b) × pakli to v winie píti budeš (38b)

napí se muž syryšče zaječého ſamcze (6a) × napí se muž syřišče zaječího ſameho (39b)

řecké seno ztlučené s húserovým sádlem a podlozene, dělohy posilňuje (6b) × řecké seno stlučené s húserovým sádlem polož zenie v dělohu (40a)

aby se v tom kochaly (7b) × aby se v tom chowali (41a)

mnozſtwie čmýry (8a) × muſtwie čmýry (42a)

prach z suchých zaludow (9a) × prach suchých zaludkuow (43b)

teče čmýra z nie (10a) × čmýra teče zenie (45a)

a udeřivši se na lozie (10a) × udeřivši se na luono (46a)

bude myslivý nebo lehky (14a) × bude myslivý neb hebkÿ (68b)

hlavu od prſy (14b) × hlavu odpros (70a)

přijímá … naſie (= na sě) přirozenie (16a) × přijímá … naſſe (= naše) přirození (71 b)

s tenkými prſty (16a) × s tenkými Prſmi (72a)

Iaſna hvězda (16b) × kraſna hvězda (72a)

osvěta wſſieho světa (17a) × osvěta naſſeho světa (73a)

czerwy přitahuje (17a) × czernij přitahuje (73b)

radoſtne veselé (17b) × radoſt neb veselé (74b)

moc ſmilna × ſmyſlna duše (19a, 20a) × moc ſmiſlna × ſmilna duše (49b, 52a)

mozk se tvrdí (19b) × mocz se tvrdí (50b)

a s malymi prſtky (20b) × oſmahlymi prſty (53b)

až se sémě rozrazy (21a) × až se símě rozwarzi (53b)

[10]když muž nep< ra >wie leží s ženú (21a) × když muž naÿprwe leží s ženú (53b)

zawrzie se (22a) × ſwarzi se (56a)

potraczugi dieti pátého měsiece (22b) × porozugi ditie pátého měsíce (56b)

pṙeliſſne ſkoky, až se děloha roztrhne (22b) × prziliſſne zeny ſſkody, acz se děloha roztihne (57a)

na konec cztwrteho měséce (24a) × na konci twrdeho měsíce (59a)

dietě … wygde ly osmého měséce, ihned umře (24a) × dietě … měsíce osmého widi li, hned umře (59b).

Některé záměny mohly sice také vzniknout z pouhého přepsání či chybného čtení. Zaměněny však byly výrazy, které nepatří mezi středověkou základní slovní zásobu, písař s nimi nemusel být důvěrně obeznámen a mohl je, zřejmě nevědomky, nahradit výrazy bližšími. Kupříkladu v textu I užitý výraz živona je nahrazen v textu II substantivem života: dojde živona své tváři (19b) × dojde života své tváři (50a); adjektivum tistí ‚od feny‘ druhý písař evidentně neznal, nahrazuje je adjektivem čistý: tistie mléko (25b) × čisté mléko (62a); stejně tak mu bylo známější adjektivum bodlákový než borákový: vezmi miezku borákovú (25b) × vezmi miezku bodlákovú (62a). Substantivum běhohvězda ‚planeta‘ rovněž nepatřilo k běžné slovní zásobě – druhý písař je proto nahrazuje opisem vztahujícím se k předchozímu textu: od hvězd a od běhohvězd (21a) × od hvězd a od jich běhu (54a). Další příklad naznačuje, že bližší než jih (ve významu ‚tání, co roztálo‘) byla tomuto písaři jícha (‚polévka, omáčka‘) – obsah výpovědi však v tomto případě nikterak narušen nebyl: jako voda neb jako jih (12b) × jako voda neb jako jícha (66a).

Někdy je zřejmé, že písař se mnoho nezabýval výsledkem svého opisu. Neznal léčivou bylinu zvanou řecké seno,[9] nahradil ji tedy slovy řídké víno. Výsledná podoba pak ovšem předpokládá, že smísením vína a krve lze vytvořit práškovou substanci: prach učiněný z řetského sena s krví húserovú (5a) × prach učiněný z řídkého vína a krví húserovú (38a). – Neznámá byla tomuto písaři i další rostlina, nara.[10] Po zásahu druhého písaře se však text stává značně nesrozumitelným; nahradil totiž nejen naru, ale i slova do vatně: také narú móž ženu podkúřiti častokrát a vstrčiti do vatně, velmi shřévá a vysuší dělohu (5b) × také nepitú muož ženu podkúřiti, častokrát vstrčiti do vaně, velmi shřívá a suší dělohu (38b). Koupel sice může velmi dobře ohřát tělesný orgán, avšak zmínka o sušení je jistě podivná.

Pro některé rozdíly v lexikálním obsazení hledáme vysvětlení těžko. Příkladem buď případ, kdy v textu I je psáno: nechoď za sedm dní do lázně (4a), avšak v textu II je nechoď za osm dní do lázni (36b). Je možné, že v předloze byla číslovka zapsána římskou číslicí a jeden z písařů ji mylně přečetl. Jednoznačně nedokážeme [11]odůvodnit ani změnu barev v tvrzení: ihned se na něm [zrcadle] červený oblak počne (8a), zatímco v druhém textu stojí: ihned se na něm bielý neb černý oblak popne (42a).

Už v předchozích řádcích jsme se zmínili o obsahové náročnosti textu, která rovněž vedla k vzniku chyb. O totálním neporozumění můžeme hovořit v dále uvedených případech. Tyto chyby nevypovídají o písaři více než to, že nebyl odborníkem v dané oblasti lékařství, neznal pojmovou základnu textu, který opisoval.

Příkladem může být chaos, který písař textu II způsobil při výkladu o čtyřech živlech a čtyřech základních lidských letorách. Nebyly mu srozumitelné názvy jednotlivých tekutin v lidském těle, podle nichž jsou pojmenováni i jednotlivci, v jejichž těle určitá tekutina převládá.[11] V textu I nalézáme na fol. 12a výklad: každá živona ze čtyř živlóv jest, totiž z ohně, větru, země a z vody. Což jest najtlustšieho v tom semenu, to slóve kalostud, a z toho se kosti činie, a co mokrého, to slóve vodokrev, z toho bude mozk a plíce, co jest horkého, to slóve pěnohorkost, z toho bude srdce, a co bude tučného, to slóve pravokrev, z toho bude játry a osrdie. A podlé těch čtyř živlóv rozličné se děti rodie. Lidé, kteří náleží k dané komplexi, jsou pak nazváni pěnohorcí, pravokrevní, vodokrevní, kalostudní. Text II však složené termíny označující šťávy v lidském těle nahrazuje spojením běžných slov; napodobíme-li grafickou stránku, píše se zde: kolo ſtud, wodo krew, pieno horkoſt (65a). Podobně u představitelů příslušných letor písař zapsal: pieno horczy 65b, prawo krewne 66a: zbylá adjektiva jsou již opsána, i co do grafiky, téměř přesně: wodokrewnij 66b, kaloſtudenij 67a.

Středověké manžele samozřejmě zajímalo, který z nich může být neplodný. Lékaři znali návod: radili manželům namočit do hrnce, a v kterém se hrnci červie zarodie, tenť jest bezdětek. Pakli v obú, tehda oba budete (9a). Druhý písař však text interpretoval jinak: v kterém se hrnci zarodí červie, ten jest jalový. Pakli v obú voda (43b).

Úsměvná je zkomolená pasáž, v níž se připisují daným krajinám podnební charakteristiky mající vliv na narozené děti. Text I uvádí na fol. 19a toto: některé miesto jest horké, suché, mokré a studené. Horké v Múřenínech a u Vlašiech, mokré v Němciech, studené v Polště a suché v Čechách. A protož jsú Čechové opilí a hrdinní. Písař textu II zřejmě nepochopil, že v textu se objevují vlastní jména, a snažil se je identifikovat jako apelativa. Nahradil tedy výraz v Múřenínech nově vytvořeným apelativem v mřeninách (‚zdechlina, mrtvola‘?) a určení u Vlašiech dešifroval jako < u > vlasiech. Se zemí německou a polskou si zřejmě již nevěděl rady, tudíž tuto pasáž vynechal a doplnil již jen zdůvodnění, proč jsou Čechové opilí a (chybně) hrdí, které ovšem nemá žádnou logickou návaznost na předchozí text. Výsledné znění je tedy takové: někderé místo jest horké, suché, studené. Horké v mřeninách a < u > vlasiech mokro. Protož sú Čechové opilí a hrdí (49a).

[12]Náchylná na vznik chyb jsou pochopitelně také cizí propria, v tomto případě zvláště jména středověkých či starověkých vědců, zvláště lékařů či filozofů. Na okraj podotýkáme, že grafická podoba cizích jmen se více drží latinského úzu (Iſaac 3b, Avicena 41a, ypocras 45a). V textu se objevují středověké podoby jmen Avicena, Galenos, Diaskorides, Hippokrates, Ptoloneus, Averroes a několika dalších učenců. Problematická se ukázala být jména počínající na samohlásku A- a I- (u podoby Ipokras, tj. Hippokrates). Písař textu II byl sváděn k tomu, aby tento grafém považoval za spojku a odlučoval ji od vlastního jména. I když v několika případech je zápis jmen v náležité podobě, nevyhnul se ani zápisu: Galienus a y Pocras (38a) či ptolone< us > a viczena (68b). Arabského filozofa a lékaře Averroese zaznamenal v jednom případě bez počátečního A- (vedlé řečí Verÿos 56a).

Text II však zaznamenává správnou podobu jména Alberta Velikého, jemuž bylo autorství spisu O ženských tajemstvích neprávem připisováno. V textu I je mylně uváděn jako Albrecht (8b, 21a).

Dosud bylo v této pasáži o chybách závažnějšího charakteru citováno výhradně z textu II. Avšak některá místa, která jsou podobně zapsána v obou textech, vzbuzují silnou pochybnost o správnosti jejich zápisu. V pasáži o pomíjivosti živých bytostí je např. zapsáno cožkoli na světě ženské tělo má, to nemóž věčně býti (1b), což nás přivádí k soudu, že místo ženské, má být *zemské (‚pozemské, neduchovní‘). Nebo ve výkladu o sexuální zdrženlivosti dívek se píše v textu I: Znamenaj, že stud kazí a bázn a krátkost a varovánie od mužóv jest znamenie čistoty (6b) a v textu II: < Z >namenaj, že stud a bázeň a krátkost a varovánie od mužuov jest znamenie čistoty (40b). Text je zřejmě špatně zapsán v obou pojednáních; správně zaznamenán by zněl asi takto: *Znamenaj, že stud, kázn, bázn a krotkost a varovánie od mužóv jest znamenie čistoty. – V obou textech také nalézáme zmatený výklad o třech „mocech“ působících na vývoj lidského plodu. Smysly uzpůsobuje tzv. moc smyslná (sensitiva), o níž se v každém textu píše na třech místech. Na dvou je však mylně označena jako moc smilná. Jedenkrát je toto adjektivum uvedeno v textu prvním, jedenkrát v textu druhém, a v rozdílném kontextu: Potom přijde moc smilná, že bude mieti viděnie, slyšenie, dotčenie, voněnie, pokúšenie (19a) × Potom příde jí moc smyslná, to jest sensitiva, že bude jí již přidáno viděnie, slyšenie, dotčenie, okušenie (50a); Ale smyslná duše neb chvejepotná slúží rozumu (20b) × Ale smilná duše neb rostúcí slúží rozumu (52b).

Porovnávání obou textů nastolilo otázku, jaký je jejich vzájemný vztah. Nepravděpodobná je možnost, že by text II, vykazující mladší jazykové jevy, mohl být pořízen opisem textu I, neboť, odhlédneme-li od uváděných chyb, liší se od něho podstatným způsobem co do výstavby textu, jakož i četnějším výskytem latinských slov. Není ani jednoznačné, zda předloha pro oba texty byla táž, či zda se jednalo o jiné dva texty. Bezesporu se však jednalo o týž překlad, jinak by texty nemohly vykazovat tolik styčných bodů.

[13]Existence takto blízkých textů v jedné knize přímo vybízí k analýzám, které jsme provedli, tj. k rozboru stavu a vývoje jazyka v daném období, a také k analýzám textově-kritickým. „Výhodou“ je, že nám druhý písař svým nepříliš zodpovědným způsobem opisu poskytl materiál k jednoduché klasifikaci chyb, které se v různé míře objevují v každém rukou psaném díle. Problémy působila i časová vzdálenost mezi dobou pořízení překladu či záznamu a nového opisu. Analyzované texty byly navíc práce odborné, týkající se oblasti, jež byla laikovi velmi málo přístupná. Bylo dokázáno, že písař leckdy neměl velké znalosti o problematice, o níž četl a kterou zaznamenával v opise. Texty obsahovaly kromě běžné slovní zásoby také množství termínů, zvláště lékařských, ale také filozofických či astrologických. Takový jazykový záznam jistě poskytuje větší prostor k tomu, aby vznikaly chyby z neporozumění.

Je zřejmé, že chyby z přepsání, o nichž byla řeč na prvním místě, jsou nejméně závažnými odchylkami; ve většině případů je lze při četbě textu odhalit a opravit, neboť vytvářejí slovní jednotku, která sama o sobě nemá smysl. Nižší závažnost mají i chyby, které z opisu „ční“, tj. slova, která sice mají svůj lexikální význam, avšak do kontextu nezapadají a lze za nimi spatřovat chybu. Velmi závažné pro náležitou interpretaci textu jsou chybné záznamy, kdy na první pohled nevzbuzují pozornost badatele, text se zdá být v pořádku. Teprve hlubší analýza především mimojazykové základny odhalí, že se písař dopustil chyby. Zvláštní místo v žebříčku závažnosti chyb mají případy, kdy písař text přizpůsobil svému chápání či svým jazykovým povědomostem; z hlediska literární i jazykové historie takový text ztrácí svou hodnotu, čehož si však čtenář většinou je ihned vědom, není tedy sveden k scestným výkladům, ať již obsahu, či jazyka. Nutno však shrnout, že druhý opis pojednání O ženských tajemstvích je natolik ovlivněn nekvalitním zápisem, že není vhodným pramenem ani pro obory literární či lingvistické, ani pro další obory historicky orientované.[12]

Již jsme poukázali na to, že sledované texty byly pro tato usuzování pramenem přímo vybízejícím. Nelze však na konec nepřipomenout, že chyby v manuskriptech jsou jevem, s nímž musí každý badatel počítat. Jsou způsobeny jak okolnostmi vnějšími (kvalitou předlohy, jazykovým vývojem), tak, a ve velmi velké míře, i osobními předpoklady písaře (vzdělanostními, zdravotními, charakterovými). Většinou (a bohužel) však chyby nebývají tak evidentní jako ty, o nichž jsme zde pojednali. Badatelé, držíce v rukou rukopisné knihy, by měli mít na mysli také písaře, který se o vznik těchto pokladů převelkou měrou zasloužil. Také on však byl jen oním „lidským faktorem“, který občas, jak víme, selhává. Jazyk středověké památky je pak nejen výsledkem dané jazykové situace, ale ovlivňují jej též faktory zpoza jazyka.

---

[1] V. Dokoupil, Soupis rukopisů knihovny augustiniánů na Starém Brně, Praha 1957, s. 102–103. Ve Staročeském slovníku je tento sborník citován pod značkou LékŽen, srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968. – V celém článku jsou grafémy a transliterované příklady psány obyčejným písmem, hlásky a příklady transkribované kurzivou.

[2] Latinské rukopisy tohoto spisu chová např. Národní knihovna v Praze pod signaturami III G 25, fol. 152b–159b či V A 20, fol. 220a–231b; starý tisk z r. 1669 má signaturu XVIII L 60. – Staročeský převod textu je také obsažen v tzv. lékařském jádru z 2. pol. 15. stol. (LékJádroB, s. 395–420). Poněkud mladší varianta textu je zachována v tzv. Vnoučkově lékařsko-hospodářském sborníku z přelomu 15. a 16. stol., KNM III F 53, fol. 85a–94b; text je nedokončen (chybí fol. 95). Staré tisky ze 16. stol. jsou uloženy např. v Knihovně Národního muzea v Praze pod signaturami 28 F 20, 28 F 25.

[3] V tomto případě se však může jednat i o záznam hlásky ž, kterou středověcí písaři často psali s průvodní jotou vztahující se k předchozí hlásce.

[4] Srov. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1894, s. 324 a 450.

[5] Zde navíc změna ř > r, jež je zřejmě podmíněna analogií; viz J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1. Praha 1896, s. 428–430.

[6] Tento tvar podle i-kmenů v nejstarších českých památkách převažuje; původní zakončení, jo-kmenové -i, je doloženo až v památkách mladších. Viz J. Gebauer, d. cit. v pozn. 5, s. 127.

[7] Výraz fresla/fresle je co do výkladu problematický. Ve staré češtině je doložen jen dvakrát; jednou z veršů Stesk na manželství připisovaných Hynkovi z Poděbrad: na svú ženitbu se vždy vzpomínaje, a každú hodinu fresle v hospodářstvie hraje (HynStesk 78b). Výraz (hráti) fresle je editorkou Z. Tichou ve vydání textu ve Veršovaných skladbách Neuberského sborníku, Praha 1960, osvětlen jako ‚nějaká karetní hra‘. Editorka byla jistě k tomuto výkladu motivována nč. významem slovesa hráti; text je však plný přenesených, lehce obscénních výrazů či opisů, takže význam může být zcela jiný (ostatně: fresle je v tomto citátu ve funkci podmětu, nikoliv předmětu, sloveso hráti je pravovalenčně doplněno akuzativním tvarem v hospodářstvie). Druhé doložení výrazu fresle nás vede svým kontextem k významu, který jsme definovali v textu. J. Gebauer ve svém Slovníku staročeském (Praha 1903) dává tento výraz do souvislosti s lexikálními jednotkami (pocházejícími z němčiny) fresovati (sě) ‚starati se, rmoutiti, lopotiti‘; jejich vztah je však velmi neprůhledný, snad až k nepravděpodobnosti. – Zajímavá je ještě jedna okolnost: Zatímco první doložení slova fresle je zřejmě výraz náležící do slovníku konkrétní historické osobnosti, tj. syna Jiřího z Poděbrad, druhý doklad pochází z anonymního sborníku věnovaného sexuologickým, gynekologickým a porodnickým otázkám. Kromě dvou analyzovaných textů sborník obsahuje ještě jeden gynekologický text – ten je dosti překvapivě uveden slovy: Počíná se z knih mnohých mistrův. A bylo toto vypsáno knězi Hynkovi, knížeti poděbradskému, v dary. A najprvé o početí ženám (114a). Obě práce, v nichž se výraz fresla/fresle vyskytuje, tento výjimečný muž svým jménem spojuje. Je-li to jen zvláštní náhoda, či je-li zde nějaké jiné spojení, nemůžeme v této chvíli stanovit.

[8] Jméno arabského lékaře je psáno se zkratkou zastupující koncové -na. Písař textu II však byl jistě veden předlohou, v níž bylo jméno rozepsáno asi do podoby Awiczena, Awiczenna.

[9] Pískavice řecké seno, viz např. J. Grau – R. Jung – B. Münker, Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny. Praha 1996, s. 174.

[10] Srov. např. Staročeský slovník, Praha, od 1968, heslo nara: rostlina z čeledi hluchavkovitých [pyskatých], podobná šantě kočičí.

[11] K tomu viz např. A. Černá, Kalostudnek a ti druzí, NŘ 79, 1996, s. 124–128.

[12] Stranou necháme problémy, které by takový text působil při pořizování kritického vydání.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 1-13

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Sabina Širokovská: Dvojí překlad knihy D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové z perspektivy genderu