Vřeckovýtrusý či vřeckovýtrusný?

Hana Konečná

[Short articles]

(pdf)

-

Zalistovala jsem středoškolskými i vysokoškolskými učebnicemi botaniky (staršího i novějšího data vydání)[1] a zjistila jsem, že se v nich objevují obě varianty, tzn. jak podoba vřeckovýtrusný (případně stopkovýtrusný, stejnovýtrusný, různovýtrusný), tak i forma vřeckovýtrusý (případně stopkovýtrusý, stejnovýtrusý, různovýtrusý). Nedá se říci, že by autoři dříve vydaných publikací dávali více přednost té či oné podobě, a totéž platí i o autorech učebnic vydávaných v současnosti. Užití jedné nebo druhé varianty tak záleží na samotném autorovi, někteří upřednostňují jednu, jiní zase druhou variantu. Často potom dochází mezi nimi (a nejenom mezi nimi, ale i mezi jazykovými korektory) k dohadům, která z podob je lepší (vhodnější, správnější).

Ve Slovníku spisovného jazyka českého[2] najdeme pouze hesla: stopkovýtrusný vedle stopkovýtrusý (tzn. obě varianty) ‚houby s-é – vytvářející výtrusy na krátkých stopkách‘, ale jen podobu různovýtrusný ‚kapradiny r-né – vytvářející dvojí výtrusy, velké (samičí) a malé (samčí)‘ a jen formu stejnovýtrusný ‚kapradiny s-né – vytvářející jeden druh výtrusů‘. Stejná hesla obsahuje i Příruční slovník jazyka českého[3], liší se však tím, že varianty stopkovýtrusný a stopkovýtrusý uvádí jako samostatná hesla, první s významem ‚stopkovýtrusné – třída hub‘, druhou s ekvivalentem ‚stopkovýtrusé = stopkovýtrusné‘. V Kottově Česko-německém slovníku[4] pak najdeme heslo -výtrusý ‚sporig, např. jedno-, čtyř-, mnohovýtrusý‘ a v Dodatcích[5] výraz stopkovýtrusný ‚stopkovýtrusné houby‘. Termín vřeckovýtrusý/-ný není uveden v žádném z těchto slovníků. Podobně však jako adjektivum stopkovýtrusý/-ný blíže určuje houby z hlediska rozmnožování[6]. Jestliže tedy SSJČ uvádí stopkovýtrusný vedle stopkovýtrusý, analogicky budou jistě správné i obě varianty vřeckovýtrusný a vřeckovýtrusý.

Ze slovotvorného hlediska všechny výše uvedené příklady patří mezi adjektivní kompozita založená na pojmenování části rostlinného těla (v našem případě – výtrusu), které je blíže rozvito přívlastkem (např. vřeckový[7], stejný, různý). Varianty kompozit se zadním členem -výtrusý vznikly kompozičně-konverzním postupem, tzn. že zadní člen kompozita (-výtrus) [269]je opatřen pouhou adjektivní morfologickou charakteristikou (-ý). Varianty se zadním členem -výtrusný byly utvořeny postupem kompozičně-derivačním, v našem případě se k zadnímu členu (-výtrus) připojil sufix -ný. Oba postupy jsou v češtině obvyklé.

I. Bozděchová v publikaci Tvoření slov skládáním[8] upozorňuje na to, že kompozičně-konverzní postup převažuje právě u adjektiv, jejichž základem se stávají názvy částí těla lidí, živočichů a rostlin, a že se jím často tvoří složená adjektiva i v případech, kdy k základovému substantivu zadního členu existuje samostatné odvozené relační adjektivum (srov. ostronosý, nos – nosní; v našem případě tedy vřeckovýtrusý, výtrus – výtrusný). Mnohá z takto utvořených adjektiv se užívají v platnosti odborných termínů – označují se jimi především pojmy anatomické, zoologické a botanické. Stávají se součástí dvoučlenných názvů zvířat a rostlin, kde označují druh (v rámci rodu) – srov. např. názvy hub: závojenka zelenonohá, chřapáč bělonohý, suchohřib žlutomasý. V dalším textu, ve kterém se autorka zabývá přímo adjektivy vztahujícími se k názvům částí rostlin, je však mezi příklady bělokvětý, drobnoplodý, světlolistý, drobnoklasý, zlatovousý atp. uveden výraz různovýtrusný, tzn. varianta tvořená kompozičně-derivačním postupem.

V knize D. Šlosara Česká kompozita diachronně[9] se dočteme, že patrně už v praslovanské době se u adjektivních kompozit začal uplatňovat vedle postupu kompozičně-konverzního (srov. české černovlasý, ruské černovolosyj, slovinské črnolas) také postup kompozičně-derivační, jak ukazují společné formace jako např. české dobrovolný, ruské dobrovolnyj, slovinské dobrovoljen. Velmi početně zastoupený typ představovala tato adjektivní kompozita také ve staré češtině. Pouhou morfologickou charakteristikou je podle D. Šlosara opatřena menšina zadních členů. Je tomu tak většinou tehdy, jestliže zadní člen pojmenovává substanci konkrétní, obvykle část těla (tato podmínka je u podoby -výtrusý splněna). Většinou se však ve staré češtině uplatňuje postup kompozičně-derivační, při němž se k zadnímu členu připojuje sufix -ný. Jako zadní členy v tomto případě převažují abstrakta, zčásti jde již o slova derivovaná (proto je možná i varianta se zadním členem -výtrusný). Mezi příklady D. Šlosara jsem zaznamenala oba postupy tvoření u kompozita se zadním členem hlas – rovnohlasý i rovnohlasný.

Obou způsobů tvoření adjektivních kompozit od stejného základu použil též J. S. Presl[10], ten v oddílu knihy „Slovník názvosloví rostlinického“ jako zadní část složenin uvádí např. -laločný/-laloký (např. dvojlaločný/dvojlaloky), -žilný/-žilý (např. pětižilný/pětižilý), ale jen -výtrusý (např. mnohovýtrusý). V textu však u něj najdeme adjektivní kompozita se zadním členem -výtrusný (např. jednovýtrusný). Opět se tedy v jedné knize setkáváme s užitím obou variant.

Z tohoto mého malého exkurzu do slovotvorby (i do její historie) vyplývá, že obě varianty, tj. vřeckovýtrusný i vřeckovýtrusý, jsou utvořeny správně, a tudíž užívání té či oné podoby je po jazykové stránce naprosto v pořádku. (Skrytou výhodu může poskytovat forma vřeckovýtrusný, protože zadní člen tvoří již ve všech slovnících existující adjektivum výtrusný.) V každém případě je však žádoucí, aby autor v jednom textu užíval vždy jen jednu variantu.

---

[1] Srov. např.: Botanika pro 10. ročník dvanáctiletých škol, SPN, Praha 1961 (pokusná učebnice). - Kolektiv autorů, Sběr, preparace a konzervace rostlinného materiálu, SPN, Praha 1978. – J. Kincl, M. Kincl, J. Jakrlová, Biologie rostlin, Fortuna, Praha 1993 (učebnice pro 1. ročník gymnázií). – J. Jelínek, V. Zicháček, Biologie – praktická i teoretická část pro střední školy gymnazijního typu, FIN PUBLISHING, Olomouc 1996. – K. Kubát a kol., Botanika, Scientia, Praha 1998 (učebnice pro gymnázia).

[2] Slovník spisovného jazyka českého, V. díl, Academia, Praha 1989, s. 205, 534, 551 (dále SSJČ).

[3] Příruční slovník jazyka českého, IV. díl, 2. část, Praha 1944–1948, s. 1087; V. díl, Praha 1948–1951, s. 733, 769.

[4] F. Št. Kott, Česko-německý slovník, IV. díl, Praha 1884, s. 1159.

[5] D. cit. v pozn. 4, VII. díl, Praha 1893, s. 785.

[6] Zatímco houby stopkovýtrusé/-né se rozmnožují výtrusy, které jsou na stopkovitých útvarech, houby vřeckovýtrusé/-né se rozmnožují výtrusy vznikajícími ve vřeckách.

[7] Srov. u hesla vřeckový příklad vřeckové výtrusy ‚výtrusy vznikající ve vřecku‘ in: Příruční slovník jazyka českého, VI. díl, Praha 1951–1953, s. 1196.

[8] I. Bozděchová, Tvoření slov skládáním, vydal Institut sociálních vztahů (bez udání roku a místa vydání), s. 127–129.

[9] D. Šlosar, Česká kompozita diachronně, Masarykova univerzita, Brno 1999, s. 53–55.

[10] J. S. Presl, Počátkové rostlinosloví, Praha a Vídeň 1897.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 5, pp. 268-269

Previous Robert Adam: Klíšťová encefalitida

Next Kamila Smejkalová: Do přírody jedině v nepropro obleku