Klíšťová encefalitida

Robert Adam

[Short articles]

(pdf)

-

Klíšťová encefalitida neboli zánět mozku způsobený nakaženým klíštětem je bezpochyby nemoc nebezpečná a velmi nepříjemná. Naštěstí se proti ní lze bránit očkováním a právě v posledních letech se vede informační kampaň zaměřená na častější využívání tohoto způsobu ochrany. Název choroby je tedy užíván zcela běžně a pozornosti jazykově vnímavého čtenáře/posluchače by nemělo ujít, že v sobě ukrývá hned několik jazykových úskalí.

To nejmenší je tvaroslovné: v nominativu existuje vedle převládajícího tvaru encefalitida také odborná forma encefalitis. Ve všech ostatních pádech už k žádné variaci nedochází a slovo se skloňuje podle vzoru „žena“.

Druhé úskalí je výslovnostní. Dříve byla za spisovnou považována pouze podoba s dlouhým [í] v předposlední, tj. páté slabice (výjimku tvořil onen latinský tvar encefalitis, kde je v páté, tj. poslední slabice [i] krátké). Pravidla českého pravopisu vydaná v roce 1993 však u názvů nemocí tvořených formantem -(i)tida kodifikovala také výslovnost s krátkým [i]. Je otázka, zda to, co tu bylo kodifikováno, je skutečně norma: výslovnost [-týda] totiž stále výrazně převládá.

Třetí úskalí se netýká přejatého slova encefalitida, nýbrž adjektiva klíšťový. Podstatné jméno klíště se skloňuje podle vzoru „kuře“, má tedy ve všech tvarech kromě nominativu a akuzativu (příp. i vokativu) singuláru rozšířený kmen (klíštěte, klíšťata …). Od takovýchto slov se nejčastěji tvoří vztahová adjektiva příponou -í, např. kuřecí, hraběcí. Skutečně jde o příponu -í, nikoli -cí nebo -ecí: hláska c tu vzniká palatalizací hlásky t. Tato přípona se zde připojuje právě k onomu rozšířenému kmeni: kuřet(e) + -í → kuřecí. Takto utvořená adjektiva se označují jako druhově přivlastňovací. Analogicky můžeme vytvořit adjektivum klíštěcí; jenže význam spojení klíštěcí encefalitida bychom asi chápali jako zánět mozku, kterým onemocní samo klíště.

Pro význam původu, který máme na mysli ve spojení klíšťová encefalitida, se přípona -ový hodí rozhodně lépe. Avšak od slov skloňovaných podle vzoru „kuře“ se taková adjektiva tvoří jen ojediněle. Zkoušíme-li je najít ve slovnících, narazíme na jediné: rajčatový (např. rajčatová šťáva, rajčatový protlak). Kdybychom dejme tomu potřebovali rozlišit skupinu uklízečů, jejichž nástrojem je koště, od skupiny pracující s vysavačem, spíše bychom vytvořili okazionalismus košťatová (četa) než košťová. Při bližším zkoumání zjistíme, že nejen při tvoření vztahových adjektiv, nýbrž obecně se od podstatných jmen vzoru „kuře“ odvozuje tak, že se ponechá jejich rozšířený kmen: např. košťatář (nikoli *košťář), teletník (nikoli *telník) a klíšťátko (nikoli *klíšťko). Zdá se tedy, že adjektivum klíšťový je od substantiva klíště vytvořeno neústrojně.

Ve skutečnosti adjektivum klíšťový není odvozeno od substantiva klíště. Starší slovníky od Jungmannova (1835–1839) po Trávníčkův (1952) uvádějí na prvním místě variantu klíšť. Adjektivum klíšťový se objevuje v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957) a výslovně je u něho uvedeno „adj. ke klíšť“. Slovník spisovného jazyka českého (1958–1971) v souladu se závazným zoologickým názvoslovím uvádí, že klíšť a klíště jsou dva různé rody: Haemaphysalis, resp. Ixodes. Entomologové z Přírodovědecké fakulty UK potvrzují, že toto rozlišení je stále platné. V obecném úzu se však obou variant (a nadto i varianty klíšťák) užívalo promiskue pro označení cizopasníka rodu Ixodes. Varianta klíště se přitom časem stala variantou základní a ostatní varianty byly opuštěny; adjektivum klíšťový však přetrvalo. Mimochodem ve slovenštině je situace jednodušší: adjektivum kliešťový se v ní vztahuje k substantivu kliešť.

Dnešní uživatelé češtiny ovšem adjektivum klíšťový vztahují ke jménu klíště. Ze synchronního hlediska je vztah mezi oběma slovy nesystémový, z hlediska přesnosti zoologického [268]názvosloví dokonce zavádějící. Protože je však toto adjektivum vžité a v jeho případě nesystémový slovotvorný model netrhá uši, nemělo by žádný smysl brojit proti jeho užívání a snažit se prosadit jeho náhradu variantou klíšťatový. I tuto variantu, pokud se v česky psaných projevech objeví, je však třeba považovat za správnou.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 5, pp. 267-268

Previous Jarmila Mlejnecká: Jazyk ve válce

Next Hana Konečná: Vřeckovýtrusý či vřeckovýtrusný?