Časopis Naše řeč
en cz

Za Karlem Hausenblasem

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

5. července 2003 zemřel po těžké nemoci profesor Karel Hausenblas – v době, kdy jsme už začínali připravovat oslavu jeho osmdesátých narozenin (dožil by se jich 16. listopadu téhož roku). Smutná, nesmírně zarmucující zpráva. A když už nelze jinak, důvod ohlédnout se za jeho dílem.

Karel Hausenblas psal o 50. letech 20. století jako o „době, kdy strukturně – a brzy pak i komunikačně – orientovaná lingvistika, přesunuvší předtím centrum svého zájmu od ‚nižších‘, jed[263]nodušších jednotek k vyšším, složitějším, totiž k větné syntaxi, začínala se obracet k celkové výstavbě nejvyššího útvaru – komunikátu, textu.“[1] Výstižně řečeno. Lze jen dodat, že tento pohyb pokračoval i v dalších letech a desetiletích; a že jeho nositelem, ba duší byl u nás od počátku a po dlouhou dobu právě a především Karel Hausenblas. Neměl nic proti popisu „nižších“ jednotek a rovin jazyka, ba právě naopak: napsal přece impozantní monografii o vývoji předmětového genitivu v češtině; byl účastníkem práce na Slovníku spisovného jazyka českého i na monumentálním dokulilovském slovotvorném projektu; takřka jeho koníčkem (což jsme mohli sledovat jako studenti) byla snaha o netradiční klasifikaci a výklad zájmen a číslovek; a pokud jde o popis české syntaxe, tolik se mu povedla např. studie o syntaktické závislosti (způsobech a prostředcích jejího vyjadřování), nebo o slovesné kategorii výsledného stavu … Od 60. let však už autor nezadržitelně tíhl k tomu, co opakovaně postuloval ve svých statích jako (obecnou) nauku o verbálních (řečových) komunikátech (textech); a zaměřoval se hlavně na styl jako jeden z principů výstavby (strukturace) komunikátu, textu, promluvy, promluvového celku.

Pro Karla Hausenblase byla vždy podstatná integrační funkce stylu – a v tomto duchu se sám stal velkým integrátorem, který ve svém díle propojil mnohé. Jak už bylo naznačeno, zejména přístup strukturní a komunikační (vždy zastával „znakové, sémiotické pojetí řečové komunikace“).[2] Syntax gramatickou a textovou (viz příznačné názvy statí jako Syntaktická konstrukce ve výstavbě promluvy, 1977, nebo Gramatická syntax v textu, 1979). Tvar a význam, ztvárnění (utváření) textu a textovou sémantiku; název souboru Hausenblasových prací z r. 1996 Od tvaru k smyslu textu je vskutku přiléhavý, vždyť autor věnoval tolik pozornosti právě konceptům jako téma, smysl, sémantické kontexty … Propojil i pohled na komunikaci verbální a neverbální, mnohokrát zdůraznil podíl paralingválních prostředků na výstavbě verbálních komunikátů. Dokázal připojit k dlouho převládajícímu zaměření na výzkum psaných textů program výzkumu projevů mluvených, a jeho stať O studiu syntaxe běžně mluvených projevů z r. 1962 razantně předznamenala rozvoj tohoto bádání v následujícím období u nás.

K. Hausenblas nastolil integrovaný pohled na výstavbu textu a na jeho styl ve všech vrstvách; dodnes se můžeme setkat v přístupu některých stylistiků s pozitivistickým „škatulkováním“, s tím, že od sebe izolují popis jednotlivých rovin nebo vycházejí od náhodných jednotlivostí, ale K. Hausenblas důrazně doporučoval probírat jednotlivé vrstvy výstavby textu v jejich symbióze, prostoupení, spolupůsobení. Některým vrstvám a složkám této výstavby věnoval pozornost speciální: tak např. významovému kontextu prostoru a síti pojmenování s příslušnou sémantikou (v Máchově Máji); nebo stylizaci komunikačních jevů v textu, která se nezřídka stává i dominantou jeho sémantické a stylistické struktury. To předvedl hlavně na Povídkách malostranských, z nichž nejsoustředěněji analyzoval svou oblíbenou „U3L“; interpretace této povídky jsou mistrovskou ukázkou, jak vyložit styl a smysl povídky především „z ní samé“,[3] ač latentně a implicitně je interpretace samozřejmě obtížena nejrůznějšími kontexty. Mimochodem, Nerudův výrazně metakomunikační a metatextový povídkový opus upoutal K. Hausenblase mj. podílem drbů, [264]šplechtů, pomluv (a na nich založeného veřejného mínění) na osudech malostranských „figurek“; škoda, že už se dnes od klasika Nerudy, ale ani od klasika Hausenblase nedočkáme interpretace stylu dnešních bulvárních médií a jejich vlivu na současné veřejné mínění.

Dále Karel Hausenblas propojil i statický a dynamický, procesuální pohled na výstavbu textu a jeho stylistickou strukturaci. Zdůraznil postupné utváření stylu textu na horizontální ose, v časoprostorové dimenzi, sled jednotlivých fází jeho výstavby (od různě rozsáhlé a závažné fáze expoziční); a vždy si uvědomoval složitost vztahů mezi procesem (výběr prostředků, skládání, komponování, uspořádání, utváření celku) a výsledkem (vyybranost, složenost, komponovanost, uspořádanost, utvářenost). Známe to ostatně i z jeho názorů na jazykovou kulturu – v podobě distinkce kultivování vs. kultivovanosti jazyka, resp. řeči.

Nakonec bych se ráda zastavila u toho, že v celém díle Karla Hausenblase – vědce, systematika (srov. např. podtitul článku z r. 1963 K systematice ve stylistice) můžeme pozorovat na každém kroku naléhavou potřebu řádu, přesného vymezování, usouvztažňování. Proto se s takovou intenzitou, téměř by se chtělo říci posedlostí zabýval pojmy a termíny svého nově se konstituujícího oboru a snažil se „udělat v nich pořádek“. Řada jeho prací nese titul či podtitul K základním pojmům …, Zamyšlení pojmoslovné, Poznámky pojmoslovné. V každém z nás asi uvízlo aspoň něco z jeho dlouhých a důkladných výčtů, v nichž se nám snažil přiblížit, co vše (a v jakém specifickém kontextu) může znamenat téma, subjekt, kompozice či stylizace. Nezapomeneme na to, že je např. velký rozdíl mezi příjemcem a adresátem projevu; ani na to, že podle pevného přesvědčení a promyšlené argumentace K. Hausenblase dialog (běžný, neliterární) není textem či komunikátem, ale komplexem komunikátů. Celé další generace našich bohemistů, překladatelů, filologů si nepochybně osvojí hausenblasovskou klasifikaci různých druhů stylu (s důrazem na styly interindividuální), v případě potřeby si vzpomenou na rozdíl mezi styly komplexními a simplexními, nebo na místo stylu učebního v soustavě stylů funkčních. A možná že teprve po letech, třeba na úplně jiných než lingvistických působištích docení jemnou analýzu „explicitnosti a implicitnosti jazykového vyjadřování“ z r. 1972, kdy se Karel Hausenblas rozhodl, že je třeba „dát těmto polotermínům plněji terminologický charakter“,[4] a nabídl nám opět všechny možnosti: vyjadřováním explicitním se může myslet „úplné“, „výslovné“, „rozvinuté“, „jednoznačné“, „přímé“, může znamenat denotaci (ve vztahu ke konotaci, jež se pojí s implicitností) atd.

Jak už víme, Karlu Hausenblasovi však bylo vždy vlastní vidět obě strany mince. A tak vedle řádu, systému, uspořádanosti došlo i na jejich opak. Autor dostatečně pregnantně postřehl, že „jednotu stylu“ nelze absolutizovat; vždy jde jen o „ujednocovanou mnohotvárnost“, a dílo stylově jednotné neznamená „uni-formované“, bez vnitřního napětí. Uvědomoval si, že „v některých dílech současného umění jde stylová různorodost složek tak daleko, že je pochybné, zda ji stačí integrační síly překlenout“; že „je asi třeba počítat s případy, kdy jednota smyslu není doprovázena jednotou stylu“.[5] Pamatoval ve svých příspěvcích aspoň zmínkami i na texty přímo založené na stylové rozmanitosti, rozpornosti (parodie, textové montáže, koláže…). Rovněž v jednom ze svých posledních, bilančních článků[6] nás postavil před novou situaci, kdy „mnozí zdůrazňují pro[265]ti jednotnosti mnohotvárnost a mnohotvářnost, proti řádu ne-řád, chaos, proti konstruktivnosti destruktivnost“; kdy se píšou texty „záměrně nezachovávající stylovou ucelenost a výrazně ji porušující“; kdy se autoři snaží dokonce „zastřít styl textu“; kdy je nezbytné v textech sledovat hlavně „odstředivé síly“, „rozpornosti, nesourodosti, rozdíly až extrémní“. Karel Hausenblas uvažoval o tom, zda v této situaci „ztrácí pojem stylu na závažnosti“, a usoudil, že rozhodně nikoli; že v těchto uměleckých textech (např. u koláží a jiných „postmodernistických výtvorů“) můžeme a musíme „zjišťovat rysy, které složky celku spojují, sjednocují, ucelují“, mezi kterými lze „prokázat stylovou příbuznost“; hledat, jak se „styl celku projevuje v rytmu jejich střídání“, apod. – Ano. Beru i tohle jako závažnou radu svého učitele, pro naše dnešní počínání velmi potřebnou. Jen mi tady poprvé v jeho díle něco bolestně chybí: že nám už nepředvedl žádnou brilantní analýzu třeba textu J. Kratochvíla, J. Topola, I. Wernische. Tentokrát už nás, své žáky, nechal pan profesor na holičkách; musíme se už definitivně postavit na vlastní nohy a poradit si s tím sami.

Není nutno dále dokládat, že dílo Karla Hausenblase, výjimečného představitele české lingvistiky a výjimečného vysokoškolského učitele, pro nás zůstane trvalou inspirací, že se k mnohým jeho myšlenkám budeme opakovaně vracet. Skláníme se před jeho památkou a budeme mu vždycky vděčni za vše to vpravdě nezapomenutelné, co vnesl do pracovního životaběhu svých žáků, ale i spolupracovníků, kolegů a přátel.


[1] Stručná charakteristika stylu a stylistiky, in: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace, Praha 1996, s. 57.

[2] Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování, tamtéž, s. 53.

[3] J. Neruda, U tří lilií – styl a smysl povídky. K celkové stylistické charakteristice textu, tamtéž, s. 150.

[4] D. cit. v pozn. 2, s. 53.

[5] Styl a překlad, in: Výstavba jazykových projevů a styl, Praha 1972, s. 158–159.

[6] D. cit. v pozn. 1, s. 64–65.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 5, s. 262-265

Předchozí Jiří Hasil: Čeština jako cizí jazyk očima Milana Hrdličky

Následující Jarmila Mlejnecká: Jazyk ve válce

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1