Čeština jako cizí jazyk očima Milana Hrdličky

Jiří Hasil

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Přelom tisíciletí přinesl nové funkce, jež musí naše mateřská řeč plnit. Čeština se stává stále více prostředkem multietnické komunikace (viz rostoucí počet nečeských dětí v českých základních a středních školách), zájem o češtinu jako cizí jazyk roste i v zahraničí, česky se učí stále větší počet cizinců i v Česku. A tyto trendy budou nepochybně v dalších letech pokračovat. S tím souvisí stále aktuálnější potřeba popisovat češtinu, její gramatickou stavbu, slovník i její fungování v komunikaci z hlediska cizince a také potřeba rozpracovávat a propracovávat lingvodidaktické postupy při výuce češtiny jako cizího jazyka. Bohemisté věnující se češtině jako cizímu jazy[261]ku se za podpory MŠMT ČR v posledních letech snaží „zapojit češtinu“ do celoevropského rámce a vypracovávají materiály, jež jsou inspirovány závaznými normami pro popis, výuku a testování znalostí cizích jazyků přijatými členskými státy Rady Evropy (Společný evropský referenční rámec pro jazyky: Učení, vyučování, hodnocení; Treshold Level; Evropské jazykové portfolio …).

K odborníkům střední generace zabývajícím se soustavně oblastí výuky i popisu češtiny jako cizího jazyka patří i pracovník ústavu bohemistických studií FF UK Milan Hrdlička. O dané problematice publikoval řadu statí a příspěvků; některé z nich vybral a sestavil tak publikaci Cizí jazyk ČEŠTINA, kterou v roce 2002 vydalo pražské nakladatelství ISV (Institut sociálních vztahů)[1].

Cílem publikace, jak se uvádí v předmluvě, je „přinést určitý vhled do této zajímavé, aktuální a do značné míry ještě ‘panenské’ oblasti bohemistiky a především pak podnítit zájem o její další hlubší a komplexnější zpracování. Nejedná se tedy o materiál, jenž by představoval završení určité etapy bádání nebo jisté zlomové fáze myšlení o dané problematice.“ (S. 8.)

Kniha je rozdělena do šesti částí. První z nich, nazvaná Vyučovací metody cizích jazyků a čeština jako cizí jazyk, tvoří úvodní obecně lingvodidaktický rámec celé publikace. Ve čtyřech kapitolách se zde Hrdlička zabývá historií výuky cizím jazykům od nejstarších dob až po dnešek, zvláštní zřetel věnuje tzv. komunikační metodě a jejím variantám. Své znalosti opírá o znalost rozsáhlé, většinou zahraniční, odborné literatury, na niž v textu odkazuje.

Druhá část, rozsahem nevelká, se zdá být jádrem celé publikace. Hrdlička ji nazval Mluvnice a čeština jako cizí jazyk a ve třech kapitolách se věnuje postavení a místu mluvnice v moderním pojetí cizojazyčné výuky, především ve výuce češtiny pro cizince. V první kapitole si všímá role mluvnice v různých metodách výuky cizím jazykům, zabývá se i pojetím pojmu „gramatika“ a především upozorňuje na rozdíl mezi mluvnicí „lingvistickou“ a „pedagogickou“. „Jazykovědná mluvnice popisuje strukturní prvky mluvnického systému toho kterého jazyka a jejich fungování; jejím posláním je formulace zobecňujících pravidel, abstraktních modelů při zohlednění maxima relevantních skutečností, je svou povahou deskriptivní. Pedagogická mluvnice se proti tomu obrací k uživateli, respektuje jeho jazykovou úroveň a komunikační potřeby, je svou povahou více či méně preskriptivní. Přináší relativně zjednodušený popis mluvnického systému podporujícího proces učení se cizímu jazyku, gramatické jevy vybírá podle jejich důležitosti pro danou fázi studia, podle jejich frekvence, funkce.“ (S. 66.) Dodejme, že v konkrétní praxi je nutné rozlišovat nejen mezi gramatikou lingvistickou a pedagogickou, ale v rámci pedagogické gramatiky je třeba v souladu s G. Helbigem lišit tzv. gramatiku pro učitele a tzv. gramatiku pro žáky. Hrdlička zastává názor, že moderní výuka češtiny jako cizího jazyka není možná bez znalosti gramatického systému cizího jazyka, „jež urychluje a upevňuje proces učení“ (tamtéž). Ve druhé kapitole se Hrdlička podrobněji věnuje roli gramatiky při výuce češtiny jako cizího jazyka. Zastává názor, že výuka češtiny jako cizího jazyka, flektivního jazyka s velmi složitou gramatickou stavbou, nemůže být efektivní bez náležité prezentace gramatické složky a ostře polemizuje s názory M. Malinovského, prezentovanými nedávno ve Slově a slovesnosti.[2] (Malinovský zde navrhuje v počáteční fázi výuky češtiny jako cizího jazyka redukovat českou gramatiku a předkládat studentům češtiny k osvojení konstrukce typu: John, viděl jsem ho včera. Karlův most – jak najdu? atp.) Ve třetí kapitole se [262]podrobněji věnuje způsobu prezentace české deklinace v učebnicích češtiny jako cizího jazyka, tj. koncepci vertikální, celostní (prezentují se jednotlivé deklinační vzory) a koncepci horizontální (prezentují se jednotlivé pády), a dochází k závěru, že v nejmodernějších učebnicích češtiny jako cizího jazyka postupně převládá pojetí vertikální.

Třetí část je nazvána Komunikace, komunikativnost a čeština jako cizí jazyk. Hrdlička se zde podrobněji zabývá pojetím komunikace v cizím jazyce, komunikativností i některými otázkami komunikace mezi rodilým a jinojazyčným mluvčím v české jazykové situaci, tedy otázkami, které se stávají stále více aktuálními.

Ve čtvrté části Český národní jazyk a čeština jako cizí jazyk se Hrdlička zabývá postavením češtiny na přelomu tisíciletí a především stratifikací češtiny ve vztahu k výuce češtiny jako cizího jazyka. Podrobněji se zabývá obecnou češtinou a jejím začleňováním do výuky cizinců. Dospívá k závěru, že cizincům je třeba primárně prezentovat spisovný český jazyk a teprve v další fázi je postupně seznamovat s nespisovnými varietami češtiny.

Pátá část je poměrně rozsáhlá a Hrdlička ji nazval Vybrané otázky výuky češtiny jako cizího jazyka. Zahrnuje poměrně široké spektrum problémů: zabývá se současným stavem bádání v oboru čeština jako cizí jazyk, autor zde i shrnuje svoje zkušenosti z působení na lektorátu češtiny v Bruselu, všímá si koncipování kursů češtiny, textů v současných učebnicích i role překladů v moderním pojetí výuky cizím jazykům, zabývá se i jazykovou kreativitou cizinců.

Šestou část publikace tvoří seznam autorovy publikační činnosti v letech 1986–2001.

Hrdličkova publikace Cizí jazyk ČEŠTINA je věnována památce autorovy matky doc. PhDr. Hany Hrdličkové, CSc. Není ucelenou lingvodidaktickou příručkou, která by podávala jednoduchý „návod, jak učit cizince česky“ a ani jí nechce být. Přináší ale cenné postřehy a mnohé podněty k dalšímu propracovávání dané problematiky. Určitě by jí prospělo, kdyby autor jednotlivé kapitoly, již dříve po různu publikované, formálně sjednotil a vytvořil tak souvislý text (v některých kapitolách užívá autorského plurálu, v jiných 1. os. sg.; někde oslovuje účastníky konference; některé části mají charakter ryze odborný, jiné populárně-naučný atp.). Vyhnul by se pak i opakování některých faktů. Tato kritická poznámka ale v ničem nechce snižovat význam a užitečnost recenzované publikace, s níž by se měl seznámit každý, kdo se věnuje češtině jako cizímu jazyku. Zajímavým a podnětným čtením je ale i pro bohemisty „domácí“. Je proto dobře, že byla vydána.

---

[1] M. Hrdlička, Cizí jazyk ČEŠTINA, nakladatelství ISV, Praha 2002, 150 s.

[2] M. Malinovský, Redukce gramatiky, SaS 56, 1995, s. 218–222.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 5, pp. 260-262

Previous Zdeňka Tichá: Slang pražských dopraváků

Next Jana Hoffmannová: Za Karlem Hausenblasem