Časopis Naše řeč
en cz

Léta 1999–2002 v časopise Český jazyk a literatura

Eva Hošnová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Již Pražský lingvistický kroužek ve svém společném vystoupení ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura v kapitole Obecné zásady pro kulturu jazyka zdůrazňoval významnou úlohu školy při „vědomém pěstění spisovného jazyka“ (1932, s. 245). Také my se domníváme, že není bez zajímavosti pravidelně seznamovat širší vědeckou a odbornou veřejnost s tím, jak jsou teoretické problémy rozpracovány pro potřeby výuky českého jazyka na našich školách. Proto se opět vracíme k periodicky otiskovaným zprávám o dění v časopise Český jazyk a literatura; tentokráte se zaměřujeme na jeho poslední tři ročníky a výběrově chceme upozornit na stati, které pokládáme za nejzajímavější.

[102]Obsah časopisu je pestrý, uveřejněné články se týkaly jak problémů obecnější povahy, tak zaujetí stanoviska ke zcela konkrétním jevům.

Na úzké sepětí teorie a praxe – lingvistiky a školní výuky – upozorňuje příspěvek Přemysla Hausera (Vyučování českému jazyku a jazykověda, 2000–2001, s. 157–162). Autor zdůrazňuje, že „bez jazykovědy by nebylo čemu v předmětu český jazyk vyučovat a bez vyučování českému jazyku by chyběla příprava k rozvíjení bádání o něm“. (S. 157.)

Prostor byl také věnován otázkám spjatým s českou jazykovou situací. Nad problematikou specifických aspektů současné vnější jazykové situace se zamýšlí František Uher (Jazyková globalizace, čeština a její výuka, 2000–2001, s. 111–119). Zdůrazňuje roli angličtiny jako jazyka výrazně se uplatňujícího v mezinárodním styku i její vliv na češtinu. Odmítá myšlenku vědecké komunikace výhradně v angličtině, což by podle něho vedlo k zániku vědecké stylové oblasti a k odsouzení češtiny do pozice neplnohodnotného jazyka, a upozorňuje dále na to, že některé názorové postoje se staví proti příliš pragmatickému přístupu k výuce češtiny, nemajícímu dostatečný zřetel k její vlastenecky výchovné a národně i kulturně reprezentativní funkci; tento despekt vede k podceňování významu spisovného vyjadřování. Z globálního hlediska je postavení češtiny uspokojivé, avšak je třeba hledat cesty pro zvýšení její prestiže a zživotnění jazykové výuky.

Velká pozornost se věnuje i jazykové situaci vnitřní. Na stále živou otázku spjatou s problematikou spisovnosti/nespisovnosti upozorňuje hned několik příspěvků. Kolektiv autorů (Petr Sgall, Neil Bermel, František Čermák, Eva Hajičová, Jiří Hronek, Laura Janda, Henry Kučera, Karel Kučera, Věra Schmiedtová, Jaroslav Suk, Charles Townsend) uveřejnil stať s provokativním názvem Umějí děti česky? 2000–2001, s. 237–243, v níž se konstatuje, že přitažlivost výuky češtiny se zvýší, jestliže budeme rezignovat na uvádění složitých pravidel týkajících se především pravopisu a morfologie a zaměříme pozornost spíše na obsah sdělení a myšlenkovou vytříbenost s přihlédnutím k podmínkám komunikační situace. Škola by se neměla vyhýbat hovorovým tvarům a měla by být tolerantní k nespisovným prvkům, jestliže jde o prostě sdělovací styl. Před imperativem musíš! – nesmíš! je podle autorů zapotřebí dát přednost vysvětlování, jakou funkci mají jazykové prostředky v různých komunikačních situacích. Že jde o problém závažný, dokládá i článek Ivany Kolářové Jak je to vlastně s vyjadřovacími schopnostmi studentů? (2000–2001, s. 131–135), v němž autorka konstatuje, že ani vyjadřovací schopnosti vysokoškolských studentů učitelství, ať už v projevech nepřipravených, nebo připravených, např. u zkoušek, nedosahují dobré úrovně nejen z hlediska spisovnosti, ale zejména po stránce formulační (zdá se, že situace je podobná jako u žáků základních škol – srov. zkoumání Květy Rysové, K úrovni mluveného projevu žáků ZŠ, 1999–2000, s. 27–32).

Diskuse o místě obecné češtiny v časopisech pro teenagery se dotýká stať Ludmily Zimové Šílenec se šílenkyní šíleně šíleli v šíleně šíleném šílenství šíleného šílenstva, 1999–2000, s. 18–22) a Miloslava Vondráčka Časopisy pro mládež a nespisovné útvary jazyka (ad Šílenec se šílenkyní šíleli …), 2000–2001, s. 86–90.

Ve výuce mateřštiny na našich školách také stále častěji narážíme na problém, jak přistupovat k jinojazyčným mluvčím. Závěry z výzkumu těchto otázek uveřejnila Marie Čechová a Ludmila Zimová v článku Začleňování žáků jinojazyčného původu do výuky češtiny (2001–2002, s. 214–219), několik poznámek ke zkušenostem z výuky českých emigrantů v kurzech Letní školy slovanských studií sepsal Jiří Hasil (Jak se vyjadřují děti českých krajanů aneb o Budilinkoví, [103]2000–2001, s. 167–169). Konkrétně se těmito jevy zabývá Irena Bogoczová (Interferenční jazyková chyba – patologie, nebo přirozenost? 2001–2002, s. 15–22), která zkoumá interferenční jazykové chyby v projevech dvojjazyčných a/nebo diglosních žáků polských menšinových škol.

Stranou pozornosti lingvistů by nemělo v žádném případě zůstat úsilí o změnu koncepce výuky českého jazyka na našich školách. Podnět k němu dávají příspěvky Táni Holasové (Národní program rozvoje vzdělávání – Bílá kniha a rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání, 2001–2002, s. 1–5) a Marie Čechové (K perspektivě vyučování češtině, 2000–2001, s. 146–149), ve kterém autorka formuluje požadavek na propojení komunikační a kognitivní složky. Výuka češtiny by podle ní měla směřovat k pochopení a osvojení si jazykového systému ve vztahu ke komunikační kompetenci žáků. Úkolem osnov je formulování cílů výuky, jazykovědní bohemisté by měli přispět projednáním nutných změn ve školské terminologii. Prostor k dalším úvahám otevírá i autorčina kritika Ke Katalogu požadavků k maturitě z pohledu vývoje vyučování českému jazyku (2000–2001, s. 213–219).

Lingvistika (právě tak jako jiné vědní disciplíny) se rozvíjí, hledá nové cesty k popisu jazykových a řečových jevů, a proto vzniká otázka, zda a jakým způsobem tyto nové podněty integrovat do školní výuky. Jednou z oblastí, které procházejí v posledních letech výrazným vývojem, je skladba, a proto řada příspěvků se věnuje právě syntaxi, a to především syntaxi nadvětné.

Na problémy terminologické spjaté s výukou syntaxe na základní škole upozorňují články Evy Hošnové Syntax na základní škole, její terminologie I, II (2000–2001, s. 22–28, s. 62–66). Nutnost zařazení některých poznatků z nauky o textu ve výuce na základní škole zdůrazňuje Emilie Demlová (K textové syntaxi, komunikátu a textu v rámci komunikační výchovy, 2000–2001, s. 18–22) a ve výuce středoškolských studentů Naděžda Kvítková (K práci s textem, zvl. na střední škole, 1999–2000, s. 62–66); obě autorky uvádějí konkrétní příklady rozpracování těchto otázek v učebnicích českého jazyka.

Ucelený návrh, jak přistupovat k analýze textu, podává Josef Hrbáček (Text a jeho rozbor ve škole, 1999–2000, s. 109–116). Autor upozorňuje na rozdíly mezi propozičním a komunikačním přístupem jakožto pojetím funkčním, avšak zároveň zdůrazňuje jejich komplementárnost. Text chápe jako verbální strukturu komunikátu a za jeho základní jednotku – textém – považuje výpověď; ve škole je třeba „nazírat text jako strukturu mezivýpovědních vztahů“ (s. 110), podle jeho názoru je text utvářen především tematicko-rematickými řetězci. Při analýze textu rozlišuje čtyři základní fáze: 1. komunikační, 2. funkční, 3. obsahový a 4. vlastní rozbor jazykový. Také tento autor zdůrazňuje nutnost zařazení poznatků z nadvětné syntaxe do školní výuky: „Jestliže někdo používá sice výhradně spisovného výraziva, ale neumí vytvořit plynulý a smysluplný text, pak je to daleko horší, než když mluví sice ne plně spisovně (…), ale přitom dovede jasně, plynule a úsporně sdělit své myšlenky“ (s. 116).

Otázkami začlenění obecnělingvistického učiva do výuky češtiny se zabývá příspěvek Svatavy Machové Výuka obecných výkladů o jazyce na gymnáziích (2000–2001, s. 10–18). Autorka porovnává, do jaké míry odpovídá obsah středoškolských učebnic požadavkům učebních plánů, a navrhuje metody pro osvojení si této složité problematiky. Tento obecný pohled doplňuje laskavý příspěvek nedávno zesnulého Miloše Dokulila Moje učitelská příprava a … působení (2001–2002, s. 212–214), který dokládá, že v jeho osobě ztratila česká lingvistika nejen významného vědce, ale i vynikajícího učitele.

[104]Sumarizující pohled na vývoj našeho národního jazyka podává Marie Čechová (Užívání češtiny v uplynulém tisíciletí, 2001–2002, s. 214–219).

O tom, že spolupráce mezi odbornou sférou a školou je velmi plodná, svědčí i řada dalších příspěvků. Tak např. Renata Blatná (Využití Českého národního korpusu ve škole, 2001–2002. s. 219–226) ukazuje, jakým způsobem je možno zvýšit zájem studentů a žáků o studium mateřštiny, jestliže využijeme jazykového materiálu zpracovaného v Českém národním korpusu. Práce s ním může pomoci i učitelům při sestavování zajímavých cvičení, týkajících se např. problematiky synonym. K zvýšení popularity předmětu i jako zdroj hlubšího poznání národního jazyka může sloužit také zařazování poznatků z jiných než gramatických disciplín, viz např. Naděžda Kvítková, Onomastika a její využití v hodinách českého jazyka, 2001–2002, s. 57–62, nebo Diana Svobodová, Přejatá slova v češtině z pohledů uživatelů jazyka, 2000–2001, s. 170–177. Záslužná je i pravidelně zařazovaná rubrika „Z jazykové poradny Ústavu pro jazyk český“ Ivany Svobodové, uveřejňující příspěvky se současnou, velmi živou problematikou (srov. např. Počítač a pravopis, 2001–2002, s. 143).

V roce 1999 uzavřel tento náš nejznámější bohemistický časopis věnující se problematice výuky českého jazyka a literatury na všech stupních škol padesát let své existence a s příchodem nového tisíciletí vstoupil i on do další fáze. Že jeho existence je plně oprávněná a nezbytná, ukazují nejen články, o kterých jsme informovali, ale i diskuse a polemiky, kterým je na jeho stránkách dáván prostor; nejnovější z nich je právě probíhající diskuse o koncepci předmětu český jazyk a literatura, otevřená v posledním čísle ročníku 2001–2002, jejímž předmětem je otázka rozdělení/nerozdělení disciplíny na dva samostatné předměty, a to i při studiu na vysokých školách, a povinnost výuky české literatury po celé čtyři roky závěrečného studia na středních školách a jejího zařazení do maturitní zkoušky.

Závěrem chceme časopisu Český jazyk a literatura popřát hodně zdaru do dalšího půlstoletí jeho existence.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 2, s. 101-104

Předchozí Jarmila Vojtová: Lašská slovní zásoba

Následující Petr Nejedlý: Brněnské etymologické setkávání

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1