Lašská slovní zásoba
Jarmila Vojtová
[Reviews and reports]
-
Zájem o zkoumání nářeční slovní zásoby má v české dialektologii dlouhou tradici. Nářeční slovníky bývají součástí komplexního popisu sledovaných nářečí: svod diferenční lexikální zásoby nejen doplňuje nářeční monografie, ale prohlubuje i dosavadní poznatky z výzkumů jazykovězeměpisných.
Základem rozboru nářeční slovní zásoby je dnes synchronní pohled, který pomáhá postupně odhalovat systémový charakter slovní zásoby. Intenzivní hloubkový popis malé, maximálně ho[99]mogenní oblasti, pojatý synchronně, umožňuje analyzovat vnitřní strukturaci nářeční slovní zásoby, stanovit její specifické sémantické dominanty i současné vývojové tendence na pozadí spisovné slovní zásoby. Tuto novou etapu předznamenala rukopisná disertační práce Z. Sochové z roku 1957, která popisovala lexikální zásobu jistého nářečí v celé její šíři. Z této práce Z. Sochová vycházela při sestavování slovníku Lašská slovní zásoba[1], vydaného až v roce 2001. Je to jeden z prvních nářečních slovníků uspořádaný podle věcněvýznamového třídění, ve kterém je onomaziologicky zpracována relativně úplná lexikální zásoba menší homogenní oblasti. Nový postup dále rozpracovala J. Bachmannová[2].
Lašská slovní zásoba je dílo z rukou skutečné odbornice: Z. Sochová se zabývá dlouhá léta teorií nářeční lexikografie, o čemž svědčí její články věnované různým problémům v této oblasti[3] a četné recenze nářečních slovníků (připomeňme alespoň recenzi na Lamprechtův Slovník středoopavského nářečí[4]). Ucelený pohled na sledovanou problematiku podala v kapitole Nářeční lexikografie Manuálu lexikografie[5]. Nadto autorka pochází ze Studénky, je tedy autochtonním nářečním mluvčím a místní dialekt aktivně ovládá.
Recenzovaný slovník zaznamenává slovní zásobu jihovýchodního okraje západolašské oblasti, reprezentovaného obcemi Studénka a Pustějov. Je založen na relativně úplném souboru lexika, čítajícím více než 10 000 jednotek. Jazykový materiál byl systematicky získáván v letech 1950–52, a jak uvádí autorka, byl dále průběžně doplňován. Zaznamenává tedy nejen nejstarší zjistitelný stav zkoumaného nářečí, ale je cenným podkladem i pro sledování jeho vývoje. Materiál z této oblasti je pozoruhodný také proto, že se jedná o okrajové nářečí ležící na pomezí tří podskupin slezských (lašských) nářečí – západní, východní a jižní.
Kniha obsahuje nezbytné teoretické kapitoly, věcný heslář, diferenční slovník a soubor nářečních ukázek.
V úvodu je podána obecná charakteristika zkoumané oblasti a její zařazení do příslušné nářeční (západolašské) oblasti, se stručnou výstižnou charakteristikou nářečí a fonetickým popisem diferenčních nářečních hlásek. Další kapitoly jsou věnovány popisu současného stavu nářečí i jeho vývojovým tendencím, a zejména lexikologickému rozboru shromážděného jazykového materiálu. Potvrzuje se, že stejně jako v ostatních nářečích i zde dochází k rozrušování původně homogenního nářečního typu: na ústupu jsou zejména výrazy spojené s tradičním způsobem života na venkově a výrazy formálně příznakové (expresiva, frazeologické obraty) a že dochází ke sbližování nářeční slovní zásoby se zásobou spisovnou. Autorka dále probírá možné způsoby popisu lexikální zásoby nářečí. Pro svou práci zvolila úplnou lexikografickou inventarizaci nářečního materiálu, kombinovanou s abecedně řazeným slovníkem diferenčním a doplněnou lexikologickou analýzou.
[100]Vlastní lexikologický rozbor představuje rozsáhlé pojednání všestranně analyzující shromážděný materiál. Z. Sochová sleduje a podrobně popisuje jak vnitřní strukturaci nářečního lexika (např. typy dialektismů, jejich územní rozšíření, slova přejatá, prvky centrální a periferní, stabilní a variabilní), tak změny v rozsahu nářeční lexikální zásoby (např. způsoby přežívání slov a příčiny jejich zániku, zdroje obohacování nářečního lexika).
Nekomentovaný věcný slovník/heslář představuje relativně úplný soubor lexikální zásoby nářečí zaznamenané ve zkoumaných lokalitách a obsahuje 11 400 lexikálních jednotek, zapsaných ve zjednodušené fonetické transkripci. Je uspořádán podle onomaziologického principu: vychází z třídicího systému Halliga-Wartburga, který autorka upravila pro potřeby zkoumaného nářečí. Základní klasifikační schéma je dodrženo, vnitřní členění je poněkud přizpůsobeno specifikům zkoumané nářeční lexikální zásoby. Jsou zde zaznamenána jak slova běžného konverzačního slovníku s početnou skupinou kolektivně užívaných výrazů civilizačních, tak i zanikající pojmenování tradičních reálií a terminologie lidových řemesel. Slovník tak poskytuje představu o rozdílech v rozsahu a rozvrstvení nářečního lexika, o základních pojmenovacích postupech, o příčinách zániku slov, o poměru mezi prvky specificky nářečními a celoúzemními, popř. spisovnými. K přehlednějšímu zpracování a snadnějšímu pochopení zaznamenaného nářečního materiálu přispívá využití grafických prostředků: vhodně (speciální grafickou značkou) jsou vyznačena ustálená slovní spojení a frazémy. Porozumění nářečním výrazům je usnadněno tím, že u některých (vybraných patrně podle autorčina jazykového citu) je doplněn odlišným písmem (kurzívou) jejich spisovný ekvivalent. Obrázky tradičních vesnických reálií s popisem zvyšují ilustrativnost výkladu nářečního výraziva.
Je jen škoda, že se autorka zásad onomaziologického třídění nedržela důsledněji, struktura lexikální zásoby pak mohla být postižena jemněji. V jednotlivých věcných podsystémech Z. Sochová volí pouze sloupcový výčet nářečních slov vztahujících se k danému věcněvýznamovému okruhu, takže vztahy mezi jednotkami lexikální zásoby – mezi výrazy synonymickými (např. hola, štangla, holendr – vše ‚velký, vysoký člověk‘), hierarchie mezi hyponymy, hyperonymy a kohyponymy – nejsou znázorněny. Jinde kombinuje sice vhodně, ale ne zcela důsledně onomaziologický postup se sémaziologickým: podle abecedy řadí např. jména zemí a hor (ale ne obcí a rybníků), názvy rostlin a keřů (ale ne druhů hub), přezdívky a nadávky (ale ne jména osadní) apod. Tyto její postupy tak uspokojují požadavek na plastické znázornění struktury lexikální zásoby jen do jisté míry.
Diferenční abecedně řazený slovník obsahuje asi 4000 hesel. Nabízí se otázka, podle jakého hlediska autorka vybírala slova do tohoto slovníku. Výběr hesel svědčí o nedůsledném dodržování kritéria „diferenčnosti“ a název diferenční slovník je pak poněkud zavádějící. Objevují se zde totiž evidentní dialektismy (např. lalka ‚panenka‘, gyzd ‚protiva‘) vedle slov shodných se spis. jazykem (např. navrchu ‚nahoře‘, uzenka ‚párek‘, vojna ‚válka‘ i ‚vojenská služba‘), popř. nářečně obměněných pouze hláskoslovně nebo tvaroslovně (např. bočňica ‚boční deska vozu, postranice‘, pjata ‚pata‘, putňik ‚poutník‘, košč ‚kost‘, hak ‚hák‘ i ‚orný hák‘). To se týká i frazeologických obratů: např. u hesla nahy (ve významu shodném se spisovným jazykem) je uveden obrat má se jag nahy f trňu (shodný se spisovným jazykem, lišící se pouze hláskoslovně), stejně u hesla zblo je obrat na tym neňi (aňi) zbla pravdy. Hodnotné jsou ovšem autentické příklady na užití heslového slova v typickém jazykovém kontextu, které vhodně přispívají k osvětlení významu slova.
[101]Přínosem je rovněž poznámkový aparát, který dává do souvislostí synonymní lexikální jednotky v rámci diferenčního slovníku, odlišuje nejstarší jazykovou vrstvu od vrstev novějších a postihuje různé typy slov expresivních. Avšak ani zde se autorka nevyvarovala nedůsledností: chybí např. vzájemný odkaz u synonym plažak a plažoch, oba ve významu ‚čumil, zevloun‘, stěží lze věřit tomu, že výrazy ňepodara, počep, gyzd – vše ‚protiva‘ – jsou bez expresivního příznaku apod.
Podle mého mínění by bylo zapotřebí v úvodu k oběma slovníkovým částem podrobněji popsat principy uspořádání položek, a tím usnadnit uživateli orientaci i pochopení vztahů mezi lexikálními jednotkami. Citelně schází abecední rejstřík všech zaznamenaných výrazů, který by umožnil přijatelné hledání v úplném věcném slovníku.
V závěru knihy najdeme bohaté ukázky souvislých projevů ze sledované nářeční oblasti i – pro srovnání – z oblastí sousedních, dále písně, úryvky z tradiční literatury (v nichž je však nářečí zaznamenáno ve stylizované podobě), bohatství lidového jazyka navíc dokládá zajímavý soubor průpovídek a pořekadel. Oceňuji, že v ukázkách jsou promluvy od mluvčích narozených již v r. 1854, 1864, 1872 (nejmladší se narodil v roce 1940). Nemohu však nevyslovit lítost, že ukázky nebyly doloženy pomocí magnetofonových nahrávek. Dávaly by jistě skutečně autentický obraz o mluvených nářečních projevech.
Slovník Z. Sochové je vítaným a hodnotným příspěvkem pro českou nářeční lexikografii. Představuje solidní materiálový zdroj pro připravovaný Slovník českých nářečí i příklad, jak je možno sestavit dobrý nářeční lexikon: je kladen důraz na kvalitu materiálu, na přesný fonetický zápis, výstižný výklad významu, na věrnost dokladů i ukázek spontánních nářečních projevů.
Na závěr konstatuji, že od shromáždění materiálu a sestavení slovníku k jeho vydání uplynula poměrně dlouhá doba, proto by bylo vhodné přizpůsobit vydávanou práci více novým požadavkům současné nářeční lexikografie, na jejichž vymezení se autorka sama ve značné míře podílela.
Jako jeden z prvních slovníků nového typu se recenzovaný slovník sice nevyvaroval některých nepřesností a sporných momentů, ale to nic neubírá na jeho hodnotě a nesporném přínosu pro českou nářeční lexikografii: kromě konkrétního poznání lašského nářečí přináší i mnohé zajímavé podněty pro další obdobné práce a zaplňuje mezeru v popisu českých nářečí.
[1] Z. Sochová, Lašská slovní zásoba, Academia, Praha 2001, 302 s.
[2] J. Bachmannová, Podkrkonošský slovník, Academia, Praha 1998, recenzi na c. d. viz P. Jančák, Podkrkonošský slovník, NŘ 82, 1999, s. 90–93.
[3] Viz např. Z. Sochová, Slovní zásoba nářečí a problémy jejího zpracování, SaS 28, 1967, s. 17–31.
[4] Z. Sochová, Slovník středoopavského nářečí, SaS 27, 1966, s. 254–259.
[5] F. Čermák – R. Blatná (eds.), Manuál lexikografie, H + H, Jinočany 1995, s. 249–264.
Naše řeč, volume 86 (2003), issue 2, pp. 98-101
Previous Ondřej Hausenblas: Za profesorem Alexandrem Stichem
Next Eva Hošnová: Léta 1999–2002 v časopise Český jazyk a literatura
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1