Samosprávný a správní

Miloš Dokulil

[Short articles]

(pdf)

-

V poslední době slýcháme stále častěji o územních správních celcích a zároveň o územních samosprávných celcích. Není to nedopatření?

Není. Je tu významový rozdíl. Ten však nevyplývá jen z toho, že jednou se přídavné jméno tvoří k dějovému podstatnému jménu správa a podruhé k složenému podstatnému jménu samospráva.

Jak víme, tvoření přídavných jmen na -ní a -ný si často konkuruje. Obecně platí, že jména na -ní bývají široce vztahová, jména na -ný kvalifikační. Oč tu jde, poznáváme dobře na dvojicích z téhož základu, jako srdeční proti srdečný, mravní proti mravný, obecní proti obecný, čelní proti čelný atp. Jsou-li základem takových odvozených jmen přídavných podstatná jména dějová, mají přídavná jména na -ní jednoznačně význam široce vztahový. Naproti tomu přídavná jména na -ný, pokud se vůbec tvoří, podržují význam vlastnosti vyplývající z činnosti. Tak například máme srdce → srdeční záchvat, ale srdečný pozdrav, čelo → čelní kost, dutiny, ale čelný představitel, obec → obecní knihovna, ale obecný pojem, mrav → mravní zákon, ale mravný člověk, zábava → zábavní podnik, ale zábavný společník, trest → trestní právo, soud, ale trestný čin, trestné území, život → životní prostředí, jistota, ale životný rod, organismus, živel → živelní pohroma, katastrofa, ale živelný vývoj, radost, služba → služební tajemství, průkaz, auto, ale služebné děvče.

K podstatnému jménu správa máme dnes pouze přídavné jméno vztahové na -ní, tedy správní, neboť kvalifikační přídavné jméno na -ný je již obsazeno jiným útvarem homonymním: správný znamená vlastně „s právem“ (tak jako svolný „s vůlí“ apod.).

K složenému podstatnému jménu samospráva můžeme utvořit obě podoby přídavného jména – ovšem s příslušným významovým rozlišením. Ojediněle užívané je vztahové přídavné jméno samosprávní, např. samosprávní úředník neboli úředník samosprávy. Vedle toho máme přídavné jméno kvalifikační na -ný, samosprávný, s významem „který sám sebe spravuje“. V našem případě jde právě o tento význam, o územní celky s vlastní samosprávou, vyplývající z vlastní činnosti, a tedy je zde namístě jen přídavné jméno samosprávný: územní samosprávné celky.

Jde tu o podobné tvoření jakou u adjektiv k podstatnému jménu vláda. K němu běžně tvoříme přídavné jméno vztahové vládní (vládní orgán, program, delegace), ale také – i když výjimečně ve složeninách – adjektivum kvalifikační, např. hromovládný. K složenému samovláda pak tvoříme samovládný s významem „sám vládnoucí, provádějící samovládu“.

Jak z výkladu vyplývá, jsou tedy pro rozlišení územních celků v textu adjektiva správní a samosprávný zcela namístě.

Miloš Dokulil

Dovětek redakce.

Toto je poslední příspěvek od Miloše Dokulila. Přestože jde víceméně o koncept, který autor diktoval, ale už neredigoval[1], vyznačuje se oním pro autora tak charakteristickým výjimečným nadhledem a schopností vyložit systémové souvislosti jazykových jevů i na malé ploše přesně, jasně, přesvědčivě. Miloš Dokulil, jeden z pilířů české jazykovědy druhé poloviny dvacátého století, zemřel dne 2. listopadu 2002.

---

[1] Za laskavé předání děkuje redakce dr. Z. Hruškové.

Naše řeč, volume 86 (2003), issue 1, p. 51

Previous Jan Balhar: Nový literárněvědný slovník

Next Ludmila Uhlířová: Mešterka