Nový literárněvědný slovník

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nebývá zvykem, abychom v našem periodiku referovali o práci zaměřené na problémy literárněvědné. V případě Lexikonu literárních pojmů[1] děláme výjimku: jednak proto, že uvedená práce vysvětluje i lingvistické termíny, jednak proto, že její celkové zaměření a naléhavá potřeba si zaslouží větší pozornosti. Bude jistě ku prospěchu věci, když o publikaci bude informován širší okruh než jen literárněvědná obec. Lexikon je určen především školské praxi a nemám pochyb, že se z něj stane výborná příručka pro učitele i žáky, ale rozhodně dobře poslouží i široké kulturní veřejnosti.

Kde jsou ty doby, kdy jsme se o názvosloví literární historie poučovali z jediné učebnice Teorie literatury pro obchodní akademie Karla Olivy (Praha 1934)! Literární věda, zejména oblast teorie literatury a její součást poetika (nauka o výstavbě a tvaru uměleckého díla), se dostaly v uplynulém půlstoletí do popředí zájmu našich i cizích badatelů a zaznamenaly nebývalý rozmach. Za všechny badatele tu jmenujme Josefa Hrabáka.

Libor Pavera s Františkem Všetičkou se ujali nelehkého úkolu – shrnout přijatelnou formou i ty nové výdobytky poznatků z literární vědy a zpřístupnit je širšímu okruhu zájemců. Forma slovníku byla velmi šťastná.

Autoři měli jistou výhodu, že při své práci mohli navázat na dnes už téměř nedostupný akademický Slovník literární historie (Praha 1977 a 1984) a na slovenský Poetický slovník Tibora Žilky (Bratislava 1984 a 1987). Tyto slovníky zčásti překonali, zejména tím, že přihlédli k výsledkům nejnovějších bádání u nás, v Polsku, ale i jinde ve světě.

Výběr odborných názvů, které se v Lexikonu vykládají, je značně široký. Vedle termínů týkajících se literární teorie (např. jamb, tropy, rým, nóna, rým, rytmus, spona, soudnička, kompoziční principy) najdeme zde řadu výrazů, které patří do širší kulturní sféry lidské činnosti (např. postmodernismus, biedermeier, renesance, reformace, estetika, laicizace), ale i do oblasti lingvistiky (např. argot, denotace, konotace, ideolekt, metajazyk, filologie, foném, fonetika, neologismus, kalk, komunikace, lingvistika, strukturalismus, jazyk umělecké literatury).

[50]Oba autoři (L. Pavera vypracoval většinu hesel) jsou literární teoretici a historici, tím spíš musím vyzvednout, že i jazykovědná hesla ukazují, že se zasvěceně orientují též v lingvistických problémech, že přesně, výstižně vysvětlují významy jazykovědných termínů.

Slovník výborně poslouží cílům, které se sledovaly. Nemám tu na mysli jen dostatečný počet odborných výrazů, ale zejména přístupnost výkladů a jednotnou stavbu hesla podle promyšleného schématu. Po etymologii termínu (např. u hesla figury se odkazuje na lat. figura ‚tvar‘) následuje vhodnou formou podaný jeho význam. Aby výklady byly hodně ilustrativní, odkazuje se často na konkrétní literární díla a autory (např. u různých druhů sonetu jsou vyjmenováni Shakespeare, Petrarca, Dante aj.). Pro lepší názornost bývají připojovány též ukázky. Soupis literatury, uváděný na konci každého hesla, má umožnit event. důkladnější poučení o probíraném jevu.

K slovníku jsou připojeny dva rejstříky: jmenný a věcný. Ten věcný neobsahuje jen výrazy zpracované v samostatných heslech, ale četné další termíny, které se objeví v textu, jimž však není věnován detailnější výklad, např. malajský řetězec (lyrický malajský básnický útvar, též pantum), menipea (druh satiry), laudatio funebris (pohřební řeč), intermedium (krátká komická scénka mezi dějstvími vážné hry nebo opery) aj. Tím byl slovník rozšířen o velký počet dalších termínů, které by bez rejstříku zcela zapadly.

Pro představu, co vše slovník obsahuje, vybírám z hesel několik méně známých výrazů: gavenda ‚žánr prozaické epiky s volnou kompozicí, svázaný s tradicemi polské šlechtické kultury‘, haiku ‚pův. japonská lyrická báseň s přírodní tematikou‘, šopka ‚lidová jesličková loutková hra, později specifický žánr loutkové satiry‘, tanka ‚specifická japonská pětiveršová báseň‘, ráček, též obrateň (naše generace znala spíš synonymum palindron) ‚věta nebo verš čtený zleva doprava i zprava doleva a dávající stejný smysl‘.

Musím upozornit, že samotný název Lexikon literárních pojmů není zrovna ideální, neboť ve skutečnosti jde o abecedně řazený slovník literárních termínů, ne pojmů. U jednotlivých termínů jsou pak jejich významy, výklady pojmů.

V Lexikonu se zmiňuje také využití nespisovných výrazových prostředků (obecné češtiny, slangu, argotu, dialektismů). Podle autorů jsou to prostředky aktualizace (ta v slovníku není vyložena ani jako vedlejší termín). Mám za to, že by bylo lépe mluvit o prostředcích charakterizačních, tj. takových, kterým přísluší v uměleckém díle přispívat k charakterizaci osoby, místa, času.

Nemohu nevyzvednout fakt, že výklady jsou postačující, přehledné, i při celkové stručnosti jasné, formulačně dokonalé, obsahově výstižné. Oba autoři prokázali schopnost psát opravdu srozumitelně.

V případě Lexikonu literárních pojmů jde o publikaci potřebnou, praktickou, jejíž informační hodnota je nezpochybnitelná. Ujišťuji čtenáře, že se v ní dá pěkně počíst.

---

[1] L. Pavera, F. Všetička, Lexikon literárních pojmů, Olomouc 2002, 422 s.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 49-50

Předchozí Alena M. Černá: O česko-polských jazykových úskalích

Následující Miloš Dokulil: Samosprávný a správní