Nový přírůstek v rodině jazykových atlasů
Jarmila Bachmannová
[Reviews and reports]
-
Dočteme-li se v předmluvě k 1. dílu Českého jazykového atlasu (dále ČJA), že „Český jazykový atlas vychází mezi atlasy jazyků slovanského světa jako jeden z posledních…“[1], získáme tím zároveň informaci, že ostatní Slované již nějaké jazykové atlasy mají. Neznamená to však, že by k doposud publikovaným dílům nemohl přibýt další, který zpracovává již jednou „zmapovanou“ jazykovou situaci z jiného úhlu. To se stalo nedávno v Bulharsku. Kolektiv pracovníků od[44]dělení dialektologie a lingvistické geografie Ústavu bulharského jazyka BAV pod vedením Ivana Kočeva vydal svodný díl Bulharského jazykového atlasu (dále BJA).[2] Jeho novem je skutečnost, že na rozdíl od předchozích regionálních atlasů zpracovává jazykovou situaci na celém bulharském jazykovém kontinuu (srov. níže). Je rozčleněn do tří oddílů: I. Fonetika (s. 57–281, 172 map), II. Akcentologie (s. 283–392, 88 map) a III. Lexikum (s. 393–532, 108 map).
V našem příspěvku bychom se pokusili několika poznámkami Český a Bulharský jazykový atlas porovnat, soustředíme se při tom především na části věnované lexikální zásobě.[3]
1.0 Materiálové zdroje atlasů
Výzkum pro ČJA (který se do jisté míry mohl opřít o výsledky výzkumu nářečí provedeného v padesátých letech korespondenčními anketami) proběhl ve dvou fázích v letech 1964–73 (výzkum tradičního dialektu ve 420 vesnicích a následně výzkum městské mluvy v 57 městech). Podílelo se na něm cca 25 vyškolených dialektologů (někteří však jen krátkodobě).
V Úvodu BJA (s. 17–55) se dozvíme, že bulharští dialektologové měli při zpracovávání svodného dílu BJA velkou oporu v tom, že v Bulharsku byla již dříve vydána řada regionálních atlasů zpracovávajících mluvu určité oblasti ve všech jazykových rovinách[4] (podrobný výčet těchto atlasů včetně dalších materiálových zdrojů najdeme na s. 20–22). Mapy některých z nich bylo dokonce možno, jak uvádějí autoři, po jistých úpravách do nového svodného dílu začlenit. I přes tuto skutečnost však byl zorganizován (podle dotazníku sestaveného v r. 1955 S. Stojkovem) nářeční výzkum vzbuzující svou šíří obdiv. Zúčastnilo se ho totiž na naše poměry neobyčejně velké množství pracovníků (cca 450), kteří od roku 1956 do roku 1974 provedli nářeční výzkum ve více než 4,5 tisíci bulharských vesnic, v nichž žilo původní nesmíšené obyvatelstvo se zachovalou, jednotnou mluvou. Z tohoto množství prozkoumaných venkovských lokalit bylo pak vybráno 1677 vesnic, které tvoří síť bodů BJA.
2.0 Zaměření atlasů
Cílem výzkumu pro ČJA bylo zachycení současné mluvy (s trojgeneračním rozlišením: mládež, střední a starší generace a pasivní slovní zásoba). V průběhu výzkumu se však – především s ohledem na jazykovou situaci v nářečně nivelizovaných Čechách – soustřeďovala pozornost čím dál tím více na postižení nejstaršího zjistitelného stavu tradičního venkovského dialektu. Následně zkoumaná městská mluva (včetně řeči mládeže) pak registrovala proces nivelizace dialektů v městském prostředí. Byl tak získán unikátní materiál reprezentující široké generační i sociální spektrum, na jehož základě lze stanovit vývojovou dynamiku v jazyce i perspektivy jeho budoucího vývoje.
Výzkum zaměřený v Bulharsku na postižení tradiční mluvy vesnického obyvatelstva sledoval hlavní cíl BJA – zachytit současný stav mluvy tak, aby při interpretaci nářečních jevů bylo možno [45]vycházet z tvarů starobulharských. BJA je tedy – na rozdíl od většiny národních atlasů – orientován diachronně, což se výrazně projevuje i v dalším zpracování jazykových dat. Za základní totiž není považován tvar, který vykazuje nejrozsáhlejší územní rozšíření nebo je nejbližší současnému spisovnému jazyku, ale tvar, který má nejblíže k tvaru starobulharskému. Uplatnění této metody je zcela opodstatněné a je motivováno skutečností, že současná bulharština je přímým pokračováním prvního slovanského jazyka z 9. století (autoři užívají termínu starobulharština, v naší lingvistice se vžil název staroslověnština), který pak prošel ve svém vývoji četnými dalšími změnami.
3.0 Metody zpracování materiálu
3.1 Mapy
Autoři ČJA od počátku nemohli počítat s využitím barev – jazyková data jsou černě zakreslována do červené podkladové mapy. Výsledný obraz map, jak ho známe z publikace, však prošel poměrně složitým vývojem. V první fázi byly vypracovány mapy značkové, z nich pak postupnou abstrakcí (která však nesměla vést k zkreslení přesně prezentovaných jevů), vznikaly tzv. mapy syntetizující, které vhodně kombinují izoglosové, šrafové a symbolové (značkové) prostředky. Je třeba připomenout, že tento způsob mapování zároveň umožnil, aby ČJA zachoval rozměr běžné publikace, což je z hlediska uživatele neobyčejně výhodné.
BJA, v němž je rovněž jako základní metoda uplatněno plošné zobrazování (značek je použito spíše výjimečně), má nespornou přednost v užití barev. Jednotlivé areály jsou barevně odlišeny – a navíc stanovení jisté hierarchie v barevné škále umožní komparaci mapovaných jevů v širších souvislostech (teplými barvami jsou mapovány výrazy slovanské provenience, studenými barvami pak výrazy cizí a důsledně se základní, červenou barvou vyznačují ekvivalenty mající paralely v starobulharštině). Výsledný obraz se tak stává velice přehledným, plastickým. Kromě již zmíněných vědeckých předností této techniky je také třeba kladně hodnotit, že barevný mapový soutisk je naprosto dokonalý. Základní mapy mají jednotný formát a měřítko, jsou celostránkové, malé mapky přičleněné na každou mapovou stranu pak zachycují stav nářečí v severní Dobrudži a Malé Asii.
V ČJA bylo, na rozdíl od BJA, použito čtyř typů map:
1. mapy celostránkové, nejčastěji užívané, znázorňující situaci na celém jazykovém území,
2. mapy půlstránkové, vzniklé zmenšením map celostránkových, znázorňující na celém jazykovém území stav, který umožňuje zmenšení,
3. mapy půlstránkové, zachycující v základním měřítku pouze nářečně diferencovanější situaci moravskou, spíše výjimečně pak i českou,
4. svodné mapy izoglosové, postihující souborně několik dvoustranných opozic nářečních ekvivalentů, jež lze přesně vydělit izoglosami.
3.2 Komentáře
Doprovodné komentáře v ČJA mají pevnou strukturu, člení se obvykle do 6 oddílů. Poskytují informaci o mapě, upozorňují na základní kartografované jevy a přinášejí jejich stručný výklad. Kromě toho začleňují sledovaný jev do širších souvislostí v rámci češtiny i ostatních západoslovanských jazyků. Uvádějí se v nich také všechny údaje, které nemohly být mapovány (frekvence [46]užití, generační omezení, vývojové tendence, odkazy na záznamy ve starší literatuře apod.), podávají se i etymologické výklady všech mapovaných slov. Bez nadsázky lze tedy říct, že komentáře v ČJA představují menší lingvistickou studii. Jsou umístěny (v ideálním případě) před mapou, v publikaci většinou co nejblíže mapě (obvykle s rozdílem jedné stránky), aby byla při studiu možná jejich snadná konfrontace.
Komentáře v BJA jsou zcela jiného typu. Většinou jen heslovitě uvádějí, z jakého materiálu mapa vychází (bývá tu odkaz na již publikované atlasy), stručně charakterizují mapovaný designát a vypočítávají varianty mapovaných položek i podoby nemapované. Rozsah komentáře je dán posledními dvěma výčty. Všechny komentáře tvoří samostatný pododdíl umístěný za mapami.
4.0 Charakter mapovaných položek (problematika ekvivalentů)
Z lexikální zásoby shromážděné výzkumem pro ČJA byly ke kartografování zvoleny ty reprezentativní položky (slova a slovní spojení), které se územně diferencují. Jsou tedy mapovány jak výrazy ryze nářeční, jejichž užití je teritoriálně omezeno, tak i ty, které jsou zároveň součástí lexikální zásoby spisovné. Při územní projekci je jejich poměr patrný – podíl složky shodné se spisovným jazykem je značný a ekvivalenty spisovné, popřípadě interdialektické, se vzhledem k pokročilé nivelizaci nářečí šíří na úkor příznakových dialektismů.
Odlišnost jazykové situace české (s nářečími značně nivelizovanými) a bulharské (s dialekty v tradiční vrstvě doposud zachovalými) je patrná při posuzování dubletnosti výskytu mapovaných jevů. Zatímco pro ČJA jsou charakteristické přechodové oblasti s dubletními, tripletními i vícečetnými pojmenováními téhož designátu v jedné zkoumané lokalitě, jsou v BJA areály výskytu mapovaných jevů ostře vymezitelné a dubletnost (znázorňovaná na mapě dvoubarevným šrafováním) nebývá častá. Jednotliviny (např. slova a jejich varianty), které se ve vymezených areálech nemapovaly, se pak v BJA uvádějí ve výčtu v komentáři.
5.0 Základní přínos obou jazykových atlasů
Z předložených postřehů vyplývá, že ČJA i BJA mají mnohé rysy společné, každý z nich však má svá specifika. ČJA vůbec poprvé postihuje a konfrontuje jazykovou situaci na území českého národního jazyka, shromažďuje unikátní, dnes již těžko postižitelný materiál zanikajících českých nářečí a vykládá ho v širších jazykových i mimojazykových souvislostech.
Posuzovaný BJA je pozoruhodný perfektní propracovaností barevné územní projekce (přičemž technická stránka se řídí jazykovými fakty), naprosto jedinečný pak tím, že na rozdíl od prací předchozích přináší pohled na celé bulharské jazykové kontinuum, tj. mapuje bulharskou jazykovou situaci v celé její šíři, bez zřetele ke geografickému vymezení dnešní Bulharské republiky (tj. i na území dnešního Srbska, Makedonie, Řecka a Turecka). Domníváme se tedy, že termín jazykové kontinuum byl za těchto okolností zvolen velice vhodně. Jen pro úplnost dodejme, že současné hranice sousedních států jsou vyznačeny na samostatné podkladové mapě (tzv. průsvitce), kterou je možné na jazykové mapy podle potřeby přiložit.
Základním přínosem národních jazykových atlasů obecně je také fakt, že skýtají podklady, které při určitém zobecnění mohou reprezentovat jazykovou situaci v pohledu nadnárodním, ať již slovanském (Slovanský jazykový atlas) či evropském (Evropský jazykový atlas).
[1] Český jazykový atlas 1, 2, 3, Academia, Praha 1992, 1997, 1999. Zpracoval kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR. (ČJA 4, věnovaný morfologii, vyšel koncem roku 2002; rukopis 5., posledního dílu se dokončuje.)
[2] Balgarski dialekten atlas. Obobščavašč tom I–III, Trud, Sofia 2001, 538 s., 368 map. (Rkp. morfologické části se, podle sdělení autorů, připravuje.)
[3] Omlouvám se dialektologům, že se zde bude jednat často o faktech v oboru všeobecně známých, ale předpokládám, že NŘ nečtou jen dialektologové.
[4] Základem posuzovaného svodného dílu jsou především regionální atlasy vzniklé pod vedením S. Stojkova, Bulharský nářeční atlas. I. Jihovýchodní Bulharsko, Sofie 1964, II. Severovýchodní Bulharsko, Sofie 1966, III. Jihozápadní Bulharsko, Sofie 1975, IV. Severozápadní Bulharsko, Sofie 1981; dále atlasy z oblasti Egejské Makedonie (autor J. Ivanov), Jižní Trácie a Malé Asie (autor I. Kočev).
Naše řeč, volume 86 (2003), issue 1, pp. 43-46
Previous Zdeňka Hladká: Český jazykový atlas přechází od lexika ke tvarosloví
Next Alena M. Černá: O česko-polských jazykových úskalích
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1