Časopis Naše řeč
en cz

Romové v písničkách

Lucie Hašová

[Články]

(pdf)

-

V roce 1997 jsem se ve svém článku v časopise Naše řeč „Romové, nebo Cikáni? (Výsledky dotazníkového průzkumu)“ zabývala různými aspekty používání a chápání etnonym Rom a Cikán neromským obyvatelstvem.

V tomto příspěvku se chci zamyslet nad tím, jak se termín Rom (Romové) začal používat ve zcela speciálním typu textu, totiž v současných textech písničkových, přesněji ve vybraných písničkových textech, jejichž autoři (s jednou výjimkou) nejsou Romové. Dotknu se také toho, jak do některých z těchto textů proniká romština.

Vraťme se krátkou poznámkou ke zmíněnému dotazníkovému průzkumu. V době, kdy jsem tento výzkum prováděla (dotazování probíhalo v druhé polovině roku 1996), se ukazovalo, že mnoha respondentům není termín Rom příliš blízký, je jim znám spíše zprostředkovaně, nejčastěji ze sdělovacích prostředků. Řada respondentů rozlišovala dvě úrovně komunikace, v nichž by volili ten či druhý termín. Respondenti první úroveň velmi zhruba označili jako oficiální (pro ni je vhodnější termín Rom) a druhou jako neoficiální (zde by volili termín Cikán). Někteří uvedli, že záměna přídavného jména cikánský za romský je nepředstavitelná v takových spojeních, jako je cikánská hudba, cikánská jizba apod. Poznamenejme ještě, že jeden respondent se ve svém dotazníku pozastavil nad přechýlenou podobou Romka; forma maskulina (Rom) a plurálu (Romové) mu byla celkem běžná, ale pro ženu romské národnosti by volil označení Cikánka, protože Romka mu zní nezvykle. Domnívám se, že etnonymum Rom, Romové se – z různých důvodů – ve srovnání se situací před pěti lety značně rozšířil na úkor etnonyma Cikán, Cikáni. Také např. spojení romská hudba je dnes zcela běžné (na rozdíl od výše uvedeného tvrzení z dotazníkového průzkumu).

Etnonymum Cikán má také grafickou podobu Cigán (např. v některých dále analyzovaných písničkových textech), obdobně v dalších tvarech cikánský – cigánský. Varianta s g, kterou Slovník spisovného jazyka českého hodnotí jako zastaralou a nářeční, má zřejmě blíže k původnímu řeckému výrazu Athinganoi, z něhož se vyvinula pojmenování romského etnika většinovou společností v řadě jazyků: ve slovenštině Cigáni, v polštině Cyganie, v ruštině Cygany, v němčině Zigeuner, v turečtině Tchingi, v italštině Zingani nebo Zingari (a v češtině Cikáni).

Než přistoupíme k písničkám samým, zmiňme se ještě stručně, že etnonymum Cikán, Cikáni je (bylo) v povědomí řady respondentů z našeho průzkumu automaticky spojeno s názvy uměleckých děl; jakými jsou v oblasti literatury např: román Karla Hynka Máchy „Cikáni“, poéma A. S. Puškina „Cikáni“ nebo román D. H. Law[131]rence „Panna a cikán“, v oblasti hudby pak např. opereta Johanna Strausse ml. „Cikánský baron“, z některých děl uvádíme pro ilustraci ukázky textu, a to a) z písničky Karla Vacka v rytmu tanga „Cikánko ty krásná“, b) z valčíku Ady Školky „Černý Cigán“ a c) z „Cigánských melodií“ A. Dvořáka, tedy básní Adolfa Heyduka zhudebněných tímto skladatelem, v jejichž textech se etnonymum Cikán vyskytuje.

a) 1. sloka písničky „Cikánko ty krásná“
Cikánko ty krásná, Cikánko malá, srdéčko ti láska má nespoutala.
Jiného teď vábí černé oči tvé, které se mi zdály být tak upřímné.

b) 1. sloka písničky „Černý Cigán“
Noc je krásná, noc je tichá, na horách i na dolině.
Kdo sem z dáli tak pospíchá, lehkým krokem ku dědině,
kdo to byl. Cigán, černý Cigán.

c) Text „1. cigánské melodie“

Dejte klec jeřábu ze zlata ryzého, nezmění on za ni hnízda trněného,
komoni bujnému, jenž se pustou žene, zřídkakdy připněte uzdy a třmene.
A tak i Cigánu příroda cos dala, k volnosti ho věčným poutem, k volnosti ho upoutala.

Text „4. cigánské melodie“

Když mě stará matka zpívat učívala, podivno že často slzívala
a teď také pláčem snědé líce mučím, když cigánské děti hrát a zpívat učím.

Etnonymum Cikán nacházíme v textech řady country a folkových skupin, které pocházejí ze 70.–90. let, za všechny z nich uvádíme části textů písniček a) „Pískající Cikán“ od Spirituál kvintetu, b) „Cikáni“ od skupiny Kamelot a c) „Drákulova zpověď“ autorské dvojice Paleček-Janík:

a) Část 2., 3. a 4. sloky písničky „Pískající Cikán“od Spirituál kvintetu
Ohlédne se a „propána!“, v stínu, kde stojí líska,
švarného vidí Cikána, jak leží, písničku píská.
Chvíli tam stojí potichu, písnička si jí získá,
domů jdou spolu ve smíchu, je slyšet Cikána, jak píská.
Jenže tatík, jak vidí Cikána, pěstí do stolu tříská…

b) Refrén písničky „Cikáni“ od skupiny Kamelot
Zpívali písně cikánský, v očích teplo a ve tváři kámen,
na duších špínu mnoha dní a lidí, co povídají ámen…

c) 1. a 4. sloka písničky „Drákulova zpověď“ Palečka a Janíka
Hádej mi, Cikánko, hádej mi prosím z ruky, chci vědět, co mě čeká a nemine,
vím, že nebudu případ jednoduchý, nepatřím mezi bytosti nevinné.
Asi ti, Cikánko, nebyla platná má ruka, už dávno jediná noc je mi dnem,
dalších sto let budu zakoušet pekelná muka, věř totiž, že hřbitov je mým domovem.

[132]Etnonymum Cikán se objevuje i v hudebních textech nejsoučasnějších, např. v refrénu skladby „Slepic pírka“ skupiny MIG 21 z loňského roku. Vezmeme-li v úvahu kontext současného užívání a chápání etnonym Rom a Cikán, označili bychom nejspíše první z těchto etnonym za tzv. politicky korektní (political correct). Užitím druhého z etnonym může autor textu vyjadřovat své oprávnění pohybovat se mimo hranice této tzv. politické korektnosti a navázat na tradici zavedenou v českých neromských písničkách, na tradici užívání tohoto etnonyma v uměleckých textech, a tedy na určitou licenci.

Refrén písně „Slepic pírka“
Neměl jsem tu cikánskou holku potkat za lesem,
ukradených slepic pírka zdvihá dým,
potom stoupá k nebi a já stoupám s ním.

Můžeme tedy říci, že etnonymum Cikán se v českých písničkových textech objevovalo a nadále objevuje.

U etnonyma Romové je situace jiná. To se – alespoň pokud víme – v českých písničkových textech neromských autorů častěji objevuje teprve od 90. let minulého století a jeho výskyt pokračuje i na počátku století tohoto.

Zřejmě zcela výjimečnou pozici v užívání etnonym Cikán a Rom mají texty zpívajícího právníka Ivo Jahelky, jedná se vlastně o zhudebněné soudní případy, zpívané soudničky. Z druhé poloviny 80. let pochází např. jeho píseň „Cikánská balada“. V jejím textu se objevují jednak obě zkoumaná etnonyma (s touto skutečností se setkáme ještě u skupiny Buty), jednak pojmenování romského etnika občané cikánské národnosti. Používání těchto tří různých pojmenování ukazuje, že v době vzniku písničky byla všechna tato pojmenování možná a užívaná, mimo jiné také, vezmeme-li v úvahu, že autor textu je právník, v tehdejším soudním diskursu.[1] Kromě těchto tří pojmenování se v této písničce objevují i křestní jména, o kterých pojednáme vzápětí.

Část písně „Cikánská balada“
O kus dál Cikáni opřeli motyky, což bylo součástí pracovní taktiky,
a dle své zaběhlé letité praktiky, zapadli radostně do putyky.
Projela spousta aut i pár kobyl, až je vzal s rakvema automobil,
občané cikánské národnosti na korbu složili svoje kosti.
Rakve, co tam byly, nevadily, Romové zpívali a rum pili, bogaj,
hore háj, dole háj, hore, dole háj.
[133]Když řidič předjížděl vozidlo fekální, probudil stopaře Romů řev bengální,
chtěl zjistit, zda trvá porucha frontální, či zda už počasí je normální.
Když víko vod rakve vodšoupla pravice, Cikáni na korbě propadli panice,
rázem je tu jejich konečná stanice, za jízdy skáčou přes postranice.

Z přibližně téže doby pochází také píseň „Penzista Pišta“, v níž se setkáváme s etnonymem Cikán.

Část písně „Penzista Pišta“
Ježíšikriste, jde vo vraždu jistě, to se Franta Cigán, lajdák a chuligán,
vodhodlal k činu voddělat ženu, nejlepší teď bude rychle se vypařit,
nenápadně si vodskočím na VB, tam už ví, jak mu plány zmařit,
a tak snad nebude spáchán zločin. Výjezdní hlídka do knajpy vlítla,
milýho Cigána i jeho kumpána hezky zatepla bez řečí čapla:
„Tak, pane Cigáne, ptám se vás popáté, co jste chtěl udělat vaší ženě,
tvrdil jste v hospodě, že ji vodděláte, jistě jste na to šel promyšleně!“
Zlotřilý Cigán, zlomen a zviklán, zakřenil se drze, jak to měl v povaze.

Dále představíme krátké ukázky z Jahelkových písniček a) „Balada československá“ a b) „Baladěnka“ a c) (opět) „Balada cikánská“, v nichž se v souvislosti s romským etnikem setkáváme s užíváním jistých křestních jmen. V prvních dvou se v těsném sousedství vyskytuje křestní jméno a etnonymum, ve třetí ukázce již etnonymum uvedeno není (bylo ovšem ve slokách předchozích). Ve všech třech nacházíme jméno Gejza, v ukázce c) je kromě tohoto jména hned několik jmen dalších (Fero, Ján, Ištván, Šaňo), první z nich je navíc doplněno příjmením (Lakatoš Fero). Ve třetí ukázce je tedy etnicita jistých občanů (Romů) vyjádřena nějakými typickými křestními jmény. (V češtině bychom si v této souvislosti asi vzpomněli na žáka jménem Pepíček, který figuruje v řadě vtipů.) Tato křestní jména (případně příjmení) společně s náznakem slovenštiny (Gejzovi cez brucho prejel gazík) v závěru ukázky c), která má pravděpodobně signalizovat někdy nedokonalou znalost češtiny u romského etnika, můžeme považovat za součást stereotypního obrazu Romů v očích neromské většiny.

a) Část písničky „Balada československá“
a tak za študija pykám, směje se mi Gejza Cikán,
byť ve škole třikrát propad’, za mý dva platy chodí kopat.

b) Část písničky „Baladěnka“

Laďce veřejně chtěl pomoct k průjmu, soud z toho udělal těžkou újmu,
na cele je Lojza s Gejzou Romem, pro změnu kafe jim ředí bromem.

c) Poslední sloka písničky „Balada cikánská“
Lakatoš Fero se vrhnul z korby, zaryl se nosem do jarní orby
a jeho bratr Ján zvanej Bidlo z vejšky pad’ vobkročmo na svodidlo.
[134]Po Ištvánovi zbyl flek a širák, nestih’ už zabrzdit s vlekem tirák,
Šaňo si při pádu překous’ jazyk, Gejzovi cez brucho prejel gazík.

Pokud se v textech Ivo Jahelky setkáme se zkoumanými etnonymy, jsou — s výjimkou Cikánské balady, kde jsou příslušníci romského etnika v roli oběti – osoby jimi označované dále charakterizované jako zločinci, kriminálníci, osoby, které nerady pracují, apod. V případech těchto textů však zřejmě nemůžeme mluvit o záměrném utváření negativního obrazu romského etnika, neboť, jak již bylo řečeno, se jedná o zpívané soudničky, takže vlastně všichni jejich aktéři se nějak dostávají do konfliktu se zákonem. Proto jsou také texty tohoto písničkáře se všemi dalšími texty v tomto pojednání těžko srovnatelné.

Nyní se dostáváme k textům polistopadovým, v nichž se setkáváme s etnonymem Rom/Romové. Jako první jsme vybrali písničku Karla Plíhala „Jaro“ z počátku 90. let. S etnonymem Rom se setkáváme v poslední sloce, kdy se do těsné blízkosti dostávají dvě skupiny obyvatel, řečeno s Harveym Sacksem[2] dvě členské kategorie, totiž skíni (tedy příslušníci hnutí skinheads) a Romové. Podle Sackse jsou ke členským kategoriím přiřazovány tzv. kategoriálně vázané aktivity, tedy jisté modely chování, které jsou pro tu kterou skupinu typické. Tyto dvě skupiny se v podání sdělovacích prostředků často dostávají do téže zprávy, jsou to skupiny, které se v jejich podání dostávají do konfliktu. Také v tomto textu se příslušníci skupiny Romů a skinheadů dostávají do těsné blízkosti, pravděpodobně se jedná o konstatování zločinu, při němž byl Rom zabit skinheady.

3. sloka z písničky „Jaro“
Svítí křídla bělásků, v řece se třou líni, na tradiční pomlázku s řetězy jdou skíni, čichám děsný aroma, potácím se, blednu, narazil jsem na Roma, co píchli ho tu v lednu.

Etnonymum Romové dále nacházíme v písni Jiřího Dědečka „Vysočany, Libeň“. Jiří Dědeček ve svém textu prezentuje Romy jako skupinu obyvatelstva, které se Neromové bojí. Na tomto krátkém úseku pozorujeme hned dvojí metonymii, záměnu části a celku. Celek Romové je nejdříve označen pouhým bělma Romů, vzápětí se stává částí celku Vysočany, Libeň. Vysočany a Libeň jsou pražské čtvrti, ve kterých bydlí – mimo jiné – Romové. S lokalizováním romského etnika do jistých pražských čtvrtí se ještě setkáme.

Část písničky „Vysočany, Libeň“
Strašně se tu bojím, když jdu večer domů a ze tmy se za mnou točí bělma Romů,
nic proti těm očím, nic proti těm lidem, to mě děsí pouze Vysočany, Libeň.

Od dosud uvedených textů, které představují ojedinělé reflexe romské (cikánské) problematiky v české společnosti, nyní přejdeme ke skupině písniček, v nichž je [135]tato problematika hlavní. Takovou skupinou písniček je nejnovější album skupiny Buty. V názvu tohoto alba se setkáváme s dobově podmíněnou, zcela novou, domnívám se, že např. na začátku devadesátých let ještě nemyslitelnou presupozicí, totiž s jakousi minimální předpokládanou znalostí romštiny u neromského obyvatelstva. Poslední album skupiny Buty se jmenuje „Normale“. Normale je zvukovou nápodobou romského výrazu Romale (česky: Romové). Autoři názvu alba tedy předpokládají, že potenciální posluchači jejich nového alba se se slovem Romale už někdy setkali, vědí, co znamená, a jsou schopni je rozpoznat v pozměněné podobě Normale. (Romale je také název televizního pořadu o Romech.) Poznamenejme hned, že autoři písniček ve slovotvorné řadě pokračují ještě analogicky vytvořeným titulem písně Totale a téměř ad absurdum je tato řada dovedena na posledních stránkách přiložené knížky textů (tzv. bookletu), kde jsou informace o jménech hudebníků, místě, době nahrávání apod. Skupina Buty je zde dočasně přejmenována na Butále, hostující hudebníci jsou hostovále (k jejich hudebním nástrojům patří také originále romale cimbále), následují výrazy nahrávále, programovále, mastrovále (mastrováním se rozumí konečná studiová zvuková úprava nahraného materiálu) a na závěr je poděkování neboli baro děkovále (baro je romské příslovce s významem ‘velmi, hodně’). S šifrováním jsme se mohli setkat už v názvu jednoho z předchozích alb této skupiny, které se jmenuje RASTAKAYAKWANNA, tedy jednou tak velká jako vana.

Podívejme se nyní na texty, v nichž se vyskytuje zkoumané etnonymum. V písničce „Já jsem Cigán“ nacházíme jak etnonymum Cikán (Cigán), tedy etnonymum, které bylo a je do českých písničkových textů začleňováno již delší dobu, tak etnonymum Rom, se kterým se v písničkách setkáváme nově. Výskyt obou etnonym v témž písničkovém textu považujeme za skutečnost dosti neobvyklou.[3]

Než přistoupíme k analýze samotné, zmíníme se několika slovy o tzv. sebeobrazu, obrazu druhého a metaobrazu. Všechny tyto tři obrazy souvisejí se členskými kategoriemi H. Sackse, o nichž jsme se zmínili výše. Kategoriálně vázané aktivity, tedy jisté modely chování určitých skupin lidí, mohou být k těmto skupinám připisovány různým způsobem. Pokud se mluvčí považuje za člena jisté skupiny a připisuje jí nějakou vlastnost, pak hovoříme o utváření sebeobrazu (angl. self-image, německy Selbstbild). Pokud mluvčí přiřazuje nějakou vlastnost ke skupině, za jejíhož člena se nepovažuje, jedná se o konstruování obrazu druhého (angl. other-image, něm. Fremdbild). Metaobraz (angl. meta-image, něm. Metabild) s oběma dosud uvedenými obrazy těsně souvisí, bývá nazýván také zrcadlovou sebereflexí. Rozumějí se jím formulace typu „co si myslím, že si o mně oni myslí“. Patřila by [136]sem tedy taková (stereotypní) tvrzení jako Ty Němci si o nás (tedy o nás Češích) myslej, že…, Ti Američani nás (nás Čechy) považují za… apod.

Vraťme se k písničce „Já jsem Cigán“. Autorem textu i hudby je Nerom (Radek Pastrňák), text je přesto v 1. osobě sg., která má zřejmě signalizovat, že se jedná o prezentaci názorů Romů samých (Romové připisují sami sobě nějaké vlastnosti). Protože autorem textu ale Rom není, nemůžeme tento text jen tak jednoduše považovat za sebeobraz, obraz Romů. Když se podíváme, jaké vlastnosti jsou vlastně v textu Romům připisovány, vidíme, že to jsou ty, jež běžně připisují Romům Neromové, takže by se zdálo, že se v tomto případě jedná o obraz druhého. Situace je však komplikovaná právě užitím 1. osoby. Nejspíše se zde jedná o utváření metaobrazu. Nacházíme zde totiž formulace, které jsou pro metaobraz typické.

V textu nacházíme řadu vlastností a modelů chování, které romskému etniku přiřazují Neromové a z nichž některé můžeme považovat za stereotypní. Nacházíme zde narážku na kočování Romů (my jsme se sem dostali), na jejich hudební dovednosti (jsem zpěvák s kytarou, aby jsme vám zahráli), na starobylost jejich etnika (my jsme národ prastarý), na nízkou intelektuální úroveň Romů, která se zřejmě může projevit také tím, že se Romové pohybují běžně pouze v prostředích, kde je běžné tykání, které pak přenášejí i do prostředí ostatních (ty mě znáš, tobě tykám, však ty víš). Hned v prvním verši se text dotýká velmi aktuální problematiky, vyjadřuje totiž snahu Romů o integraci do české společnosti, snahu přiblížit se většině (já si tu zvykám).

Celý text je vlastně jakýmsi jednostranným dialogem příslušníka romské menšiny, který vysvětluje, proč se vlastně na území České republiky Romové objevili. Mluvčí se neustále obrací ke svému partnerovi v rozhovoru, k příslušníku většiny. Ve fiktivním dialogu Roma a Neroma nejdříve mluví Rom jen sám za sebe (já jsem Cigán, já si tu zvykám, jsem zpěvák s kytarou) a obrací se k jednomu Neromovi (ty mě znáš), vzápětí se však stává členem větší skupiny jak mluvčí (my jsme národ prastarý, my jsme se sem dostali), tak jeho partner v dialogu (tak jsme se sem dostali, aby jsme my vám zahráli, abyste vy nám tleskali, to vím já).

Text písničky „Já jsem Cigán“:
Já jsem Cigán, ty mě znáš, já si tu zvykám mezi váma, tobě tykám,
však ty víš jak, tak řekni to ostatním a uvidíš sám,
že jsem zpěvák s kytarou a skupiny Rómů úžasnou,
my jsme národ prastarý, my jsme se sem dostali, protože nás pozvali tady hrát,
tak jsme se sem dostali, aby jsme my vám zahráli, abyste vy nám tleskali, to vím
já, já jsem Cigán, já ti to říkám, já jsem Cigán ke zbytku národů přidán.

Na albu „Normale“ dále nacházíme píseň „Žerom“. Pokud se držíme pouze textu, pak obraz romského etnika v této písni není na první pohled pozitivní. Opět je napsána v první osobě jednotného čísla, mluvčím (zpěvákem) je však v tomto přípa[137]dě Nerom. Proti sobě zde stojí představitel první skupiny, totiž romského etnika, který okrádá příslušníka druhé skupiny. Tím je zřejmě Nerom, navíc člen skautského oddílu, který po vzoru Foglarových hochů od Bobří řeky loví tzv. bobříky (bobříka odvahy, ušlechtilosti, zručnosti, dobrých činů apod.), tedy si aktivně rozvíjí své kladné vlastnosti a schopnosti. Na rozdíl od všech písničkových textů ostatních, které jsme v tomto pojednání shromáždili, se v textu objevuje také pojmenování většinového etnika bílí. Mluvčí se velmi pravděpodobně považuje za člena této (většinové) společnosti, pokud tedy nacházíme nějaké vlastnosti bílých, můžeme je považovat za součást sebeobrazu (obrazu většinového etnika). Vlastnost, lépe snad model chování, který je v tomto textu tematizován především, je, že někdo krade, někdo někoho okrádá. Tento model chování je nejdříve součástí obrazu druhého (potkal jsem se s Rómem, po tom střetu jaksi měl jsem prázdné kapsy), vzápětí však také součástí sebeobrazu (já vím, že kradou aji bílí). Mluvčí se snaží o nezaujatý postoj, problematický model chování připouští u obou skupin. V závěru se objevuje explicitní vyjádření pozitivního postoje k Romům (vím, že Rom je dobrý), který je ale zase hned poněkud zpochybněn (vím, že Rom je).

Píseň Žerom byla v nedávné době zařazena do československé hitparády Radia 1 „Velká sedma“. Někteří posluchači se nad jejím textem pozastavovali a označili jej za rasistický. Moderátoři byli rozhodnuti písničku vyřadit, pokud se k tomuto názoru přidá většina posluchačů. To se nestalo a píseň byla v soutěži ponechána. Tato skladba by stála za podrobnou analýzu z pera hudebního vědce, který by přesně analyzoval, jakých prostředků skupina Buty použila k napodobení rytmiky a melodiky romské hudby. Pokud bychom totiž neuměli česky, tedy nerozuměli významům jednotlivých slov, domnívali bychom se, že posloucháme píseň romskou.

Text písničky „Žerom“
Včera před svým domem, potkal jsem se s Rómem,
po tom střetu jaksi měl jsem prázdné kapsy,
já mu říkám, hrome, vrať mi to, milý Róme,
než udělal jsem za tou větou tečku, měl jsem jich tam hned celou smečku,
já vím, že kradou aji bílí, ale bohužel právě v této chvíli to bílí nebyli,
kdybych nebyl skautem, přejel bych je autem, že však lovím bobry,
vím, že Róm je dobrý, vím, že Róm je.

Rysy romské hudby nacházíme téměř v každé písničce z tohoto alba. České texty jsou často doplněny různými romskými pokřiky, např. čhavale, Romale (česky: ‘chlapci, Romové’), Devla (česky: ‘Bože’), čhajori (česky: ‘romská holčička’). Interkulturní (česko-romská) problematika je tedy v textech prezentována také tím, že se v nich setkávají dva různé jazyky, čeština a romština. Tyto dva jazyky se v textech jednak střídají, jednak mísí. Za případ střídání kódů, tedy případ textů, v nichž jsou od sebe jednoznačně oddělitelné úseky české a romské, můžeme po[138]važovat např. závěrečnou písničku „V přívoze“. Písnička je zazpívána v češtině, v závěrečné části se pak několikrát objevuje pokřik čhavale, Romale. Příkladem míšení kódů, tedy úseků, v nichž jsou zároveň přítomny oba jazyky, může být už výše zmíněná řada: normale, cimbále, děkovále apod.

Zatím zcela ojedinělý – alespoň pokud zůstáváme u textů zmíněných v tomto článku – obraz romského etnika poskytuje písnička „Továrna“, kterou zakončíme zastavení u skupiny Buty. Písnička popisuje obyčejný všední den mladého Roma, jenž jde ráno do práce, po práci přijde domů, nají se, jde spát, druhý den znovu a víkend stráví se svou dívkou. Romský hrdina je zde představen jako obyčejný pracovitý člověk, který nedělá nic špatného, řádně se chová, zjevně se integroval do většinové společnosti.

Písnička „Továrna“
Do práce kráčí mladý Róm, přichází krátce před šestou,
při práci si zpívá, to víš a večer se vrací z továrny,
vrací se z práce mladý Róm, přichází kolem desáté,
dá si trochu jídla a spí a ráno jde zas do továrny,
přichází pátek večerní, líbá se s dívkou překrásnou,
potom spolu leží pod třešní a zítřek jim láska vyřeší.

Pro dokreslení tématu prezentace romské problematiky neromskými umělci na české hudební scéně uvádím také písničku hudební dvojice Těžkej pokondr. V něm se sice etnonymum Romové explicitně nevyskytuje (Romové jsou zde označeni např. jako děti jihu, Fero i Gábor se svojí rodinou), ale domnívám se, že také patří do kontextu ztvárnění romské problematiky v písničkových textech. Rozhodně patří k textům, které pomáhají vytvářet obraz romského etnika v očích neromské většiny. Písničky Těžkého pokondru – i když možná ne zrovna tato konkrétní – se na komerčních rádiích hrají poměrně často, alba této dvojice patří k nejprodávanějším. V naprosté většině se nejedná o původní písničky, ale pouze o přetextování skladeb jiných, zahraničních i domácích.[4] Originálním způsobem je zde využíváno zvukové podoby češtiny a nejrůznějších jazyků dalších. Namátkou jmenujme taková přetextování jako původně španělské Vamos a la playa (česky: ‘jdeme na pláž’) – Včera jsem se vdala, anglické Go west (česky; ‘jdi na západ’) – Dřou fest a asi nejznámější z této dílny anglické Sunshine reggae (česky: ‘sluneční reggae’) – Saša jede.

Název písně „Korále, sandále“, která je předmětem našeho zájmu, zněl v italštině Volare, cantare (česky: ‘létat, zpívat’). Text této písničky je reakcí na situaci [139]v létě roku 1999, kdy se někteří čeští Romové rozhodli žádat o azyl ve Finsku. Rádio Praha o tom např. informovalo takto: „První romská rodina přiletěla 1. července do finských Helsinek, kde požádala o politický azyl a nyní čeká na rozhodnutí finských úřadů v uprchlickém táboře Avalus spolu se dvěma stovkami slovenských Romů a dalšími 17 Romy z České republiky, kteří do této chvíle do Finska přiletěli. Naděje na udělení azylu je však malá.“ (Rádio Praha, 12. července 1999) Romové jsou v této písničce prezentováni jako skupina obyvatelstva, která je nespokojena s životem v České republice, a proto se rozhoduje pro odchod do Finska. Autoři textu jim přiřazují vlastnosti, z nichž některé můžeme považovat za součást stereotypního obrazu Romů z pohledu neromské většiny: jsou to lidé, kteří jedí psy (v okolí letiště neštěká jediný pes), jsou zvyklí pálit nábytek, aby se ohřáli (shořelo z laviček zvečera poslední dřevo), jsou alkoholiky (rodový staršina opil se), jsou aktivními hudebníky (a když je dlouhá chvíle, tu krátěj na kytaru hrou a ta muzika ve dne i v noci tu zní). Jak již bylo poznamenáno, Romové jsou zde označeni jako děti jihu (co věří, že jinde je líp). Toto pojmenování můžeme chápat jako narážku na barvu jejich pleti, případně na jejich temperament. Jako v řadě jiných textů se i zde setkáváme s užitím jistých křestních jmen, která odkazují k příslušnosti k romskému etniku (Fero i Gábor tu se svojí rodinou jsou).

Text písničky „Korále, sandále“
Na cestu k svobodě statečně vykročily ty děti jihu, co věří, že jinde je líp,
sbalily tašky a dcery i se synky, na mapě našly cíl, jsou to Helsinky.
Korále, sandále…
Už jdou, chtěj do Finska jet a spěchaj, ať nezmeškaj let,
maj na letišti tábor, Fero i Gábor tu se svojí rodinou jsou,
a když je dlouhá chvíle, tu krátěj na kytaru hrou a ta muzika ve dne i v noci tu zní.
Korále, sandále…
Bydlí tu v čekárně včera a zítra i dnes, v okolí letiště neštěká jediný pes,
rodový staršina opil se a všechno zkazil, naděje na azyl je asi zřejmě finito.
Korále, sandále…
Občas je nuda a mají tu docela hlad, v noci do čekárny vkrade se řezavý chlad,
shořelo z laviček zvečera poslední dřevo, asi zas pojedou domů emigrace finito.
Korále, sandále…

Romskému obyvatelstvu a jeho obrazu je dále věnováno hned několik textů Ivana Hlase, zkoumané etnonymum Romové se explicitně vyskytuje v písničce „Karlín“. Podobně jako v písni J. Dědečka se zde setkáváme s pražským místopisem, s názvem pražské čtvrti (Karlín), ve které žijí také Romové. Pro úplnost dodejme, že viaduktem (který odděluje Evropu) se míní Negrelliho viadukt, který se nachází na rozhraní pražských čtvrtí Karlín a Nové Město, karlínským centrál parkem pak Karlínské náměstí.

[140]Romové jsou zde charakterizováni jako hudebníci (zpívaj svůj roztouženej kontrapunkt). Narážka na černou duši Karlína může být jednak narážkou na barvu pleti romských obyvatel, jednak se černou duší (Karlína, resp. jeho obyvatel) může rozumět i to, že zde žijí „černé duše“, tedy špatní lidé.[5]

Text písničky „Karlín“
V podivným bytě jsem se našel na patře pachuť trávy spálený.
Snad jsem si v noci trochu zašel, ta holka jenom krčí rameny,
zpívá si typ-ta-dy-da…
Pod okny kolem šedejch domů Evropu odděluje viadukt.
Skupinky excelentních Rómů, zpívaj svůj roztouženej kontrapunkt,
zpívá si typ-ta-dy-da…
Karlín ó-ó Karlín má černou duši, ó Karlín tamtamy buší, ó Karlín,
má zvláštní chuť, vzduch je jak rtuť – překrásně voní.
Před kostelem pomodlím se k bohu, ať přejdou tyhle temný závratě.
V karlínským centrál parku v rohu točí se malá holka na patě,
zpívá si typ-ta-dy-da…

V jiné písničce Ivana Hlase, která také prostředkuje obraz romského etnika, se opět setkáváme se zástupným užíváním křestního jména, jež je zároveň vyjádřením etnické příslušnosti hrdinky.

Refrén písničky „Aranka umí hula hop“
Aranka umí „hula hop“ ty dy ty ty, až pánbůh tiše úpí stop ty dy ty ty
Aranka úpí svoje blues ty dy ty ty a nutí cizí koně v klus ty dy ty ty.

Nyní přejdeme k textům písničkářky Zuzany Navarové a skupiny KOA. Tato autorka se ve svých textech tradičně snaží, jakoby programově, o zpřístupnění řady jiných kultur českým posluchačům. V poslední době se v této řadě objevila také kultura romská.

Než se dostaneme k textu, v němž se vyskytuje etnonymum Romové, zastavíme se u jejího posledního alba „Barvy všecky“. Na tomto albu se v textech písniček opět setkáváme se střídáním kódů, se začleňováním romských výrazů do textů českých, s kladením českých výrazů a jejich romských ekvivalentů v textech vedle sebe, případně prokládáním česky zpívaných písniček písničkami v romštině. Na pronikání romštiny do (jazykově tradičně bohatého) repertoáru skupiny KOA má zřejmě nezanedbatelný podíl Mário Bihári, romský člen kapely, zpěvák (v češtině, romštině, angličtině) a hráč na několik hudebních nástrojů. S trochou nadsázky můžeme říci, že pozorný posluchač tohoto alba či návštěvník koncertu skupiny KOA se – kromě nevšedního hudebního zážitku – přiučí několika romským výrazům.

[141]Např. v textu písně „Indiánská“ – hudba a text: Zuzana Navarová – se objevuje v těsném sousedství český výraz „Bože“ a romský „Devla“, jedná se o výše zmíněný případ, kdy je vedle sebe uveden český výraz a jeho romský ekvivalent:

Refrén písně „Indiánská“
Joj, Bože, Bože, joj, Bože, Bože, Devla, sedumkrát mávni perutí.
Joj, Bože, Bože, joj, Bože, Bože, Devla, Devla, poletím s Tebou bez hnutí.

Písnička „Soske“ (česky: proč) – hudba: Mário Bihári / Michal Beník, text: Mário Bihári – už vyžaduje od posluchačů větší aktivitu, chtějí-li porozumět textu. Jednotlivé sloky se zpívají v češtině, refrén je celý v romštině. Abychom pochopili, co se v refrénu zpívá, sáhneme po bookletu, který obsahuje texty všech písniček. Zde se objevuje text v romštině a (menším písmem) v češtině. Čtenář bookletu má tedy k dispozici následující text:

Refrén písně „Soske“
Soske kának phirava
proč chodím
soske me sovava
proč spím
soske kának gilavá
proč zpívám.

Obdobně jsou graficky řešeny i další písničky z tohoto alba, v nichž se objeví romština. Úplně stejnou strategii jsme mohli nedávno sledovat ve vozech pražského metra, kde v rámci „Poezie pro cestující“ čas od času můžeme číst různé básnické texty. Mezi těmito texty se objevily také básničky v romštině, které byly paralelně přeloženy do češtiny. Běžný cestující tedy měl jedinečnou – často jistě úplně první – příležitost setkat se s psanou romštinou a při souběžném čtení obou textů porovnávat jednotlivé české a romské výrazy.

Pozorný posluchač už se mohl s romštinou setkat na předchozím albu Zuzany Navarové, nazvaném „Skleněná vrba“. Toto album je z – opět nejen – jazykového hlediska pozoruhodné, neboť se na něm střídají písničky zpívané španělsky a česky. V bookletu sice nacházíme všechny texty k těmto písničkám, ale vždycky v tom druhém jazyce, tedy k česky zpívané písničce najdeme text španělský a naopak, v obou jazycích jsou pouze názvy písniček (např. „Sauce de cristal – Skleněná vrba“, „Námořnická – Marinera“, „Dia azul – Modrý den“ apod.). V tomto česko-španělském prostředí nacházíme i výpůjčky z dalších jazyků (také z romštiny, viz dále), jedna z písní se jmenuje hebrejsky „Lajla tóv“ (česky: ‘dobrou noc’), v bookletu je dvojjazyčnost názvu dovedena do důsledku: „Lajla tóv (Dobrou noc) / Layla tov (Buenas noches)“.

S romštinou se setkáváme v písničce „Nechoď nikam – No te vayas“. Romštinu, vlastně také překlad názvu písničky do v pořadí už třetího jazyka, nacházíme ve verši Julie pláče: ma dža ňikhaj, tedy Julie pláče: nechoď nikam.

[142]Část písně „Nechoď nikam – No te vayas“
Jak mlhy padnou do jiřin, Julie pláče: ma dža ňikhaj,
hodiny tik-tak tikaj do peřin, nechoď nikam.

A ukázkou z jiné části této písně zakončíme naše pojednání. Objevuje se v něm termín, kterému se zde věnujeme především, totiž Romové. (I když, nevěříme-li vlastním uším při poslechu nahrávky a chceme-li se o výskytu etnonyma přesvědčit na vlastní oči v bookletu, v textu najdeme „jenom“ jeho španělský ekvivalent Gitanos.)

Část písně „Nechoď nikam – No te vayas“
Jak lovec za dravcem stín s dlažbou rozpálenou
po škole na kole jdou olé
jak měsíc nad Hradcem jak pivo na zelenou
to v parku drnkaj si Romové.

Přehled textů, které jsme zde prezentovali, si v žádném případě neklade nárok na úplnost (např. písničky v romštině má dnes v repertoáru řada dalších neromských kapel). Snažili jsme se ukázat, že etnonymum Romové si našlo své místo v naší aktivní slovní zásobě, že v poslední době proniklo do nejrůznějších textů a tedy také do textů písničkových. Užíváním etnonyma a začleňováním romských výrazů v písničkových textech se ovlivňuje a upevňuje obraz romského etnika v očích neromské většiny. Na výraz „upevňuje“ bychom rádi položili důraz, neboť písničku, pokud se podaří a ujme, si zapamatuje a dále reprodukuje velké množství lidí. Stejně závažný je fakt, že se v textech neromských písničkářů objevuje romština. Autoři tak naznačují, že jakkoli se může jevit Česká republika jako jazykově homogenní stát, mluví se zde různými jazyky, často jazyky češtině vzdálenými. Se zlomkem jednoho z těchto jazyků nás písničkáři seznamují v některých z textů vybraných pro tento článek.


[1] O pojmenování občané cikánské národnosti se zmiňuje také J. Homoláč ve své knize A ta černá kronika!, Nakladatelství Doplněk, Brno 1998, s. 87, když rozděluje pojmenování, kterými autoři černých kronik na začátku 90. let minulého století označují Romy, na „neutrální“, k nimž patří: občané romského, rómského, cikánského původu nebo Rom, Róm, Cikán, a na pojmenování, která narážejí na vzhled Romů, např. skupina občanů tmavší pleti, černovlasí mladíci, černovlásky, dohněda říznutí apod.

[2] Podrobněji viz D. Silverman, Harvey Sacks. Social science and conversation analysis, Oxford University Press, New York 1998.

[3] Na tuto skutečnost poukazuje J. Homoláč, který na ni narazil v žánru černé kroniky. V textu nazvaném „Vražda po cikánsku“ se objevuje popis pachatelů: „… oba byli rómského původu“, viz d. cit. v pozn. 1, s. 84.

[4] O problematice převádění anglických písničkových textů do češtiny viz podrobně v článku J. Nekvapila a J. Zemana Conversion of „Key Words“ of English Song Lyrics into Czech, Studies in Functional Stylistics, John Benjamins Publishing company, ed. by Jan Chloupek and Jiří Nekvapil, Amsterdam, Philadelphia 1993.

[5] O tom viz také J. Homoláč, d. cit. v pozn. 1, s. 90.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 3, s. 130-142

Předchozí Jindra Světlá: Návod jako slohový postup a typ textu

Následující Pavel Štěpán: Apelativa zelinka, zelenka a zelánka v pomístních jménech v Čechách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1