Časopis Naše řeč
en cz

Přídavná jména tvořená příponou -í z obecných jmen rostlin

Libuše Olivová-Nezbedová

[Články]

(pdf)

-

Utvářenost přídavných jmen v češtině nebyla dosud zpracována obdobným způsobem jako slovotvorba podstatných jmen v Tvoření slov v češtině 2, Odvozování podstatných jmen, Praha 1967. Pro slovotvorbu přídavných jmen v češtině je k dispozici stručné, ale velice obsažné a hojnými příklady oplývající Šmilauerovo Novočeské tvoření slov, Praha 1971, a příslušné pasáže v mluvnicích češtiny.

V. Šmilauer u přídavných jmen tvořených příponou ze substantiv konstatuje: „U jmen zvířat tvoření velmi produktivní, časté i u jmen nadpřirozených bytostí, zvláště nižších, ze jmen lidí zřídka… Individuální jsou adjektiva ze jmen rostlin.“[1] Jako doklady individuálních adjektiv ze jmen rostlin pak uvádí tři adjektiva použitá českými spisovateli, a to „broskví nádech (Heyduk), jabloní květ (Zeyer), klokočí růženec (Neruda)“[2].

Mluvnice češtiny při popisu tvoření adjektiv na ze substantiv nejsou jednotné. F. Trávníček, B. Havránek – A. Jedlička, Mluvnice češtiny (1), Čeština – řeč a jazyk uvádějí tvoření přídavných jmen příponou z obecných jmen zvířat (např. včelí, psí), které je hojné, a z obecných jmen osob, které je řídké (např. dívčí, člověčí, sirotčí)[3]. Naproti tomu podle Příruční mluvnice češtiny a podle Historické mluvnice češtiny se ze substantiv přídavná jména příponou tvoří pouze z obecných jmen zvířat[4].

Mezi pomístními jmény získanými z území Čech soupisem v letech 1963–1980[5] je však několik pomístních jmen, jejichž součástí jsou přídavná jména tvořená příponou z obecného jména rostliny, a to přídavná jména březí, bučí, dubí, javoří. Jde o tyto doklady: Březí hora, Za Březí horou – obojí pole v Hoříkovicích na Netolicku, Březí pahorek – pole ve Vrčeni na Nepomucku, les Bučí hora, pole Na Bučí hoře, Za Bučí horou – vše v Tažovické Lhotě na Strakonicku, Bučí rokel – les v Nové Vsi u Bakova na Mnichovohradišťsku, Bučí vrch – les v Miřeticích na Plá[24]nicku, rybník zvaný Dubí rybník a hon JZD U Dubího mlýna – vše v Tupadlech na Čáslavsku, V dubích koutech – lesní kout v Potěhách na Čáslavsku, kopec a pole V dubejm blátě a hon JZD Dubí bláto v Dublovicích na Sedlčansku, Jalovčí stráň – les ve Strážišti na Mnichovohradišťsku, Jalovčí vrch – les v Červeném Újezdě na Lišovsku.

Soupisem pomístních jmen bylo zachyceno i místní jméno Dubí mlýn v Tupadlech na Čáslavsku. V úředních záznamech byl tento mlýn veden pod názvem Dubí Mlýn v r. 1923[6], v r. 1934 je však úředně mlýn zván pouze Dubí[7].

Další místní jméno – Dubí Hora – je uvedeno v Profousových Místních jménech v Čechách, avšak pod názvem Dubná Hora. Podle Profouse má tato ves ležící 10 km sz. od Písku nejstarší doklad teprve z r. 1840, a to ve znění Dubna Hora, od r. 1923 se však úředně jmenuje Dubí Hora. K úřednímu názvu vsi z r. 1923 Profous podotýká, že „tento tvar byl podržen úředně, poněvadž se prý podle zprávy od starosty říká ve vsi: na Dubí Hoře, z Dubí Hory[8]“, a jméno vsi vykládá takto: „Prvotní a správné jméno Dubná Hora dostala ves podle toho, že byla založena na hoře dubné, t. j. porostlé duby. Novější tvar Dubí Hora vznikl asi podle blízkých vsí Kozlí a Podolí. Nesprávný je proto, že se v češtině tvoří adjektiva na jen od slov označujících živočichy, např. husí (sádlo), včelí (med), medvědí (kůže), psí (víno) a p.[9]“. A. Profous tedy r. 1947 (dříve, než všechny výše uvedené práce, v nichž se pojednává o slovotvorbě adjektiv na ) konstatuje neexistenci adjektiv na ze jmen rostlin.

Studiem historických pramenů jsem zjistila, že v místech r. 1788 zvaných na Duby horže vznikla mezi r. 1788–1837 nová osada zvaná Dubí hora, že původní jméno pomístní se stalo jménem místním. Po r. 1837 byl název vsi v úředních záznamech změněn na Dubná Hora, dvojí znění – Dubí Hora, Dubná Hora – se v úředních záznamech užívalo od r. 1895, po r. 1910 měla ves už pouze jeden úřední název, a to Dubí Hora[10].

Třetí místní jméno obsahující adjektivum na ze jména rostliny – Javoří Pila – je jako název místní části (samoty skládající se ze dvou domů) patřící do osady Seckerberg (místní obec Prášily, soudní okres Hartmanice) zaznamenáno v úředních záznamech k r. 1923[11] a 1934[12]. Že tato místní část byla hájenkou, dosvěd[25]čuje k r. 1930 Chytilův Místopis[13]. Je třeba dodat, že osada Seckerberg je poprvé doložena teprve k r. 1840[14] a že po r. 1930 zanikla[15].

Jsou adjektiva na ze jmen rostlin v pomístních jménech a v místních jménech z území Čech toponymickými adjektivy (tj. byla vytvořena teprve v souvislosti se vznikem pomístních a místních jmen, neexistovala jako apelativní adjektiva), nebo jde o toponymizovaná adjektiva (tj. apelativní adjektiva, která se stala pomístními a místními jmény)?

Odpověď na to je třeba hledat ve slovnících češtiny[16] a v Lexikálním archivu českého jazyka[17].

BŘEZÍ: Slovníky češtiny: Ve všech slovnících češtiny je uvedeno adjektivum březí, ale pouze s významem ‘(o samicích zvířat) oplodněný, obřezlý’[18].

Lexikální archiv českého jazyka: Jediný doklad, o němž by bylo možno říci, že apelativní adjektivum březí v něm má význam ‘březový’, je z r. 1974 z práce Vl. Michala („Později jsem s nimi vyved vlastnoručně několik březích krajin v oleji…“).

V pomístních jménech Březí hora, Za Březí horou, Březí pahorek jde o adjektivum březí, které je tvořeno příponou z obecného jména rostliny bříza a znamená ‘březový’[19].

BUČÍ: Slovníky češtiny: Kottův Česko-německý slovník zaznamenává adjektivum bučí s významem ‘bukový’[20].

Lexikální archiv českého jazyka: Na adjektivum bučí s významem ‘bukový’ jsou dva doklady, a to z r. 1823 z básně Lindovy („Vůkol vrchy, lesy bučí…“) a z r. 1897 z básně Heydukovy („… v bučím loubí…“).

DUBÍ: Slovníky češtiny: Příruční slovník jazyka českého uvádí adjektivum dubí (doklad z Hálka) jako zastaralé k substantivu dub, význam adjektiva neuvádí.

[26]Lexikální archiv českého jazyka: Na adjektivum dubí ve významu ‘dubový’ je kromě dokladu z Hálka z r. 1874 („vykoukl z některé té dubí hlubiny husar“) a dalších šesti dokladů z Heydukových básní z let 1883–1921 (např. „U Trocnova po šest věků stával dubí kmen“, „… buď dubí podrost vypleněn…“, „… jíst dubí kůru jen“) i doklad ze stati uveřejněné v Květech r. 1869, ve kterém jsou adjektiva dubí a dubový uvedena zároveň jako dvě varianty („Zdá se, že z úmyslu tento špalek /jejž Srbové a Francouzové o štědrém večeru pálí/ dubový bývá, poněvadž dubí uhel jako hořící zlato svítí, kdežto jiné uhlí červenavé jest.“).

JALOVČÍ: Slovníky češtiny: Kott v Česko-německém slovníku u lexikální jednotky jalovčí zaznamenává dva významy, a to ‘jalovcový, jalovcoví’[21]. Jalovčí je tedy jednak substantivem označujícím jalovcový porost (jalovcoví), jednak adjektivem s významem ‘jalovcový’.

Lexikální archiv českého jazyka: Na adjektivum jalovčí ve významu ‘jalovcový’ je pět dokladů. První z r. 1812 pochází z práce F. Neděle („… s /!/ kouskami galowčjho dřewa…“), další je z r. 1905 z díla Z. Wintra („… bylo číti, že pasáci pálí jalovčí keřiny“), následují doklady z r. 1924 z práce J. Jahody („… a vyndal z úst jalovčí fajfčičku“), z r. 1939 z díla Vančurova („… boří, jedle, smrk a hojně jalovčího mlází“), z r. 1952 z knihy M. Majerové („… které se domnívali vidět za jalovčím chumáčem“).

Apelativní adjektivum jalovčí je doloženo k r. 1964 soupisem pomístních jmen pro Strážiště. V něm zpracovatel soupisu J. Růta název lesa Jalovčí stráň objasnil tím, že „za starých časů, než byla stráň zalesněna, rostlo zde hodně jalovčích keřů“.

JAVOŘÍ: Slovníky češtiny adjektivum javoří nezaznamenávají.

Lexikální archiv českého jazyka: Na adjektivum javoří jsou dva apelativní doklady, a to z r. 1874 z Vymazalova překladu („… Přijelo ke pluhu javořímu“) a z r. 1898 z díla Heydukova („… Jsem /ptáček/ v javoří sněti…“). Další dva doklady jsou onymické, z prací Klostermannových z r. 1893 („Terrain podle Javoří pily je zvláštní“) a 1901 („Pojedeš přece cestou k Javoří pile“). Klostermannova Javoří pila je patrně totožná s Javoří Pilou uváděnou v úředních záznamech k r. 1923 a 1934.

Adjektivum javoří je tvořeno příponou z obecného jména rostliny javor a znamená ‘javorový’.

Z výše uvedeného vyplývá:

1. Podle mluvnic češtiny se v češtině příponou netvoří přídavná jména z obecných jmen rostlin. Podle V. Šmilauera jde u přídavných jmen na z obecných jmen rostlin o individuální tvoření.

2. Slovníky češtiny a doklady v Lexikálním archivu českého jazyka jsou doložena apelativní adjektiva bučí, dubí, jalovčí, javoří, která jsou tvořena příponou z obecných jmen rostlin buk, dub, jalovec, javor a která mají význam ‘bukový’, ‘dubový’, ‘jalovcový’, ‘javorový’.

[27]3. Adjektiva bučí, dubí, jalovčí jsou doložena také pomístními jmény, adjektiva dubí a javoří také místními jmény. Navíc je pomístními jmény doloženo i adjektivum březí, které je tvořeno příponou z obecného jména rostliny bříza.

4. V pomístních jménech a v místních jménech, jejichž součástí jsou adjektiva tvořená příponou z obecných jmen rostlin, jde o toponymizovaná apelativní adjektiva.

5. Tvoření apelativních adjektiv příponou ze jmen živých organismů bylo podle mluvnic češtiny až dosud známo pouze z obecných jmen osob a z obecných jmen zvířat. Chybějící článek, tj. tvoření apelativních adjektiv příponou z obecných jmen rostlin, je možno doplnit do apelativního slovotvorného systému češtiny na základě údajů ve slovnících češtiny, dokladů z Lexikálního archivu českého jazyka a na základě výzkumu pomístních a místních jmen z území Čech.[22]


[1] Viz V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 115.

[2] Viz V. Šmilauer, d. cit. v pozn. 1, s. 116.

[3] Viz F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1951, s. 231–232; B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 176; Mluvnice češtiny (1), Praha 1986, s. 367–368; Čeština – řeč a jazyk, Praha 1996, s. 112–113.

[4] Viz Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995, s. 166, a A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 301.

[5] Soupisy pomístních jmen jsou uloženy v Archivu pomístních jmen úseku onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

[6] Viz Statistický lexikon obcí v Čechách, Praha 1923, s. 61.

[7] Viz Statistický lexikon obcí v zemi České, Praha 1934, s. 40.

[8] Viz A. Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I, 2. vydání (1. vydání Praha 1947), Praha 1954, s. 681.

[9] Viz A. Profous, d. cit. v pozn. 8.

[10] Viz L. Olivová-Nezbedová, Místní jméno Dubí Hora a apelativní adjektiva tvořená příponou -í z obecných pojmenování rostlin, Acta onomastica 40, 1999, s. 157–158.

[11] Viz d. cit. v pozn. 6, s. 273. Místní jméno je uváděno v české a německé podobě – Javoří Pila, Ahornsäge.

[12] Viz d. cit. v pozn. 7, s. 340. Místní jméno je uváděno v české a německé podobě – Javoří Pila, Ahornsäge.

[13] Viz Chytilův Místopis Československé republiky, 3. vydání, Praha-Smíchov 1930, s. 964.

[14] Viz A. Profous, d. cit. v pozn. 8. IV (spolu s J. Svobodou), Praha 1957, s. 17.

[15] Viz Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850—1970 II/I, Praha 1978. s. 469.

[16] Míněny jsou slovníky: J. Gebauer, Slovník staročeský I–II, Praha 1903–1916; J. Jungmann, Slovník česko-německý I–V, Praha 1835–1839; F. Š. Kott, Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický I–VII, Praha 1878–1893; týž, Příspěvky k Česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha 1896; týž, Druhý příspěvek k Česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha 1901; týž, Třetí příspěvek k Česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha 1906; Příruční slovník jazyka českého I–VIII, Praha 1935–1957; Slovník spisovného jazyka českého I–IV, Praha 1960–1971.

[17] Jde o jedenáctimilionový soubor lístkových dokladů, který je uložen v Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze. – Za poskytnutí dokladů z Lexikálního archivu českého jazyka děkuji Mgr. Z. Opavské a PhDr. Z. Tiché.

[18] Citováno podle Slovníku spisovného jazyka českého.

[19] K adjektivu březí = ‘březový’ viz L. Olivová-Nezbedová, Apelativa boučí, bučí, boučina, bučina a adjektivum březí v pomístních jménech v Čechách, NŘ 81, 1998, s. 222.

[20] Viz F. Š. Kott, d. cit. v pozn. 11, V, Praha 1887, s. 1085.

[21] Viz F. Š. Kott, d. cit. v pozn. 11, I, Praha 1878, s. 599.

[22] Tato stať byla vypracována v rámci grantového projektu Grantové agentury České republiky č. 405/97/0748 Slovník pomístních jmen v Čechách II.

Naše řeč, ročník 85 (2002), číslo 1, s. 23-27

Předchozí Josef Šimandl: Já nic – já korpusový lingvista

Následující Alena M. Černá: Tajemství kolofonu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1