Děti, dítky, dětičky

Miloš Dokulil

[Short articles]

(pdf)

-

Že množné číslo k podstatnému jménu dítě, které je středního rodu a skloňuje se v jednotném čísle podle vzoru „kuře“, tedy 2. p. dítěte, 3. p. dítěti atd., má nepravidelnou podobu děti, podle ženského vzoru „kost“, tedy 2. p. dětí, 3. p. dětem, 7. p. dětmi, je pro každého, jehož mateřským jazykem je čeština, samozřejmé. Ne tak samozřejmé však je, jak a proč k této zcela neobvyklé nepravidelnosti došlo.

Připomeňme tu, že pravidelný tvar díťata nebyl ještě v 18. stol. nijak vzácný, i když šlo o analogicky utvořený novotvar.[1] Např. Básně obrozenského básníka Karla Sudimíra Šnajdra se počínají verši: „Pospěšte sem pacholátka s díťaty, stařec bude s loutnou v ruce zpívati.“

Odpověď na otázku, proč má slovo dítě v čísle množném tvary tak nepravidelné, je nejen z dnešního hlediska, ale i z hlediska historického obtížná. Neboť tvar množného čísla děti podle ženského vzoru i-kmenového „kost“ nacházíme už v praslovanštině a také ve všech jazycích slovanských mimo jihoslovanské. Jen výjimečně nacházíme tvary i podle mužských i-kmenů vzoru „host“, např. v staré češtině naši děti (v Bibli olomoucké z r. 1417).

Nejasnost při vysvětlování jazykových jevů není ovšem nikterak vzácná. Významný francouzský jazykovědec Antoin Meillet dokonce pronesl zásadu: „Les pourqois dans la linguistique sont redoutables.“ Otázky „proč“ v jazykovědě jsou obávané!

Sám bych vyslovil domněnku, že plurál děti vůbec nepatří ke jménu dítě. To je v psl. tvořeno tzv. -ent-kmenem, který se vyhranil na označení mláďat živých bytostí, srov. kotě od kot, kuře od kur, hádě od had atp. – i samo mládě od mlád/mladý –, nýbrž k předpokládanému, ale jen v jihoslovanštině doloženému i-kmenu det, s významem kojenectvo, jako gostь – host, srov. lat. hostis, a po zániku mužských i-kmenů se přiklonilo k živým i-kmenům ženským vz. „kost“ (srov. čeleď, zvěř). Odvozené dět – dítě označilo pak nedospělého jedince (podle mládě atp.).

Pozoruhodné je, že zdrobnělé jméno dítko má vedle pravidelné podoby čísla množného dítka častěji podobu dítky, zřejmě navazující na množnou podobu děti. Naproti tomu zdrobnělina 2. stupně děťátko má v množném čísle pouze pravidelný tvar děťátka. K tvaru množného čísla děti je pak zdrobnělina dětičky, podle vzoru „žena“, k níž však opět neexistuje číslo jednotné. Také poněkud pejor. a moravské děcko má číslo množné pravidelné děcka.

Pokud jde o mluvnickou shodu přívlastkovou a přísudkovou, je tvarová stránka našich jmen jednoznačným dokladem toho, že se jak přívlastek, tak přísudek (slovesný i jmenný a jmenné složky přísudku slovesného) zpravidla řídí mluvnickou, morfologickou kategorií řídícího jména, tj. jeho zařazením k určitému mluvnickému rodu a skloňovacímu vzoru, a nikoli skutečným, přirozeným (biologickým) rodem bytostí označovaných těmi nebo oněmi jmény. Proto: hodné děti si hrály, hodná děťátka si hrála, hodné dítky si hrály // hodná dítka si hrála, hodné dětičky si hrály. (Srov. např. hrobové se otvírali // hroby se otvíraly, husté lesy se černaly // „Ach, vy lesi, černí lesi, lesi miletínští“.)

---

[1] Dosud je doložen v některých nářečích.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 5, p. 269

Previous Boris Skalka: Nový Český etymologický slovník

Next Emanuel Michálek: O dalším termínu jihoslovanského původu v Klaretově Glosáři