Časopis Naše řeč
en cz

Český a německý purismus z konce 19. století

Gerhard Engelhardt

[Články]

(pdf)

-

1. Od dob Jana Husa lze v českém jazykovém prostředí sledovat stále znovu puristické snahy: je tomu tak v období humanismu, baroka, národního obrození a také v posledních třech desítiletích 19. stol. Je nápadné, že v období, které bylo uvedeno naposled, paralelně k puristickým snahám u Čechů došlo k nebývalému rozmachu purismu v Německu. Tato skutečnost podněcuje k otázce, zdali přitom šlo o pouhou náhodu, či o vztahy mezi českými a německými puristy. Má-li výzkum podobnou otázku objasnit, je třeba porovnat texty českých brusičů s podobnými texty puristů německých.

Především je zajímavé srovnat ideologii puristů u obou národů. Pro puristy na obou stranách existovala těsná souvislost mezi národním cítěním a jazykem, byla pro ně charakteristická láska k národu a k mateřskému jazyku. Z toho vyplýval požadavek zachovávat zvláštnosti mateřštiny, tedy udržovat to, co odlišuje vlastní jazyk od jiných jazyků, zvláště od těch, před jejichž vlivy se měl uchránit. Šlo zvláště o to, aby se z mateřštiny odstranily ty prvky, které do ní v té nebo oné době vnikly. Tak např. německý purista Otto Denk, kterého znepokojoval velký počet cizích slov v němčině, napsal:

„[…] právem označujeme z hospodářského hlediska jako velké neštěstí, když záludná Phyllorera rozežírá naši vinnou révu a otravuje krev našich hroznů nebo když zlověstná mandelinka bramborová pustoší brambory, chléb chudých, ale přihlížíme se založenýma rukama a s pobuřující lhostejností k tomu, jak jiná nákaza, duchovní cholera, ničí naši mateřštinu a její čistou podstatu takřka každý den víc a víc zpochybňuje a ztenčuje.“[1]

Ve stejném duchu se vyjadřuje Čech Jaroslav Javůrek:

„S dosdatek známo jest, že není jazyka, jenžby projitím krátkých dob podroben býval živlům z ciziny naň hltavě se deroucím, jako český. Za tou příčinou není se i diviti tomu, že působením tolika mu nevraživých živlů nikterak uniknouti nemohl nákazy, bývalou jeho dokonalost, přesnost a ryzost na mnoze rušící, čímž i nemalé porušení, ano za doby naší patrnou již pohromu vzal.“[2]

Oba puristé jsou představiteli pro obě strany příznačného pojetí, že se jejich mateřština nejen naplňuje cizími prvky, ale dokonce je tím ohrožena, což vede [236]k ohrožení existence národa. Toto nebezpečí může být zažehnáno jen soustavnou očistou jazyka.

Čeští brusiči viděli hlavní nebezpečí pro svou mateřštinu tradičně v germanismech, jejich němečtí kolegové napadali hlavně galicismy. Galofilie předešlých epoch se proto stala pro německý purismus předmětem útoků. O druhé polovině 18. stol. píše O. Denk takto:

„Německo bylo tehdy v oblasti duchovního snažení poddajným otrokem, který se ochotně nechal vléci frankogalskými hodnotami a nešvary“ (d. cit. v pozn. 1, s. 5).

Podobné výtky proti vlastnímu národu vznášeli také puristé čeští. Je tomu tak např. u Františka Bartoše v jeho díle Rukověť správné češtiny (1893):

„Tato cizí slova, hojně-li se v řeči objevují, jsou důkazem lehkomyslné národní marnotratnosti, nedůstojné závislosti na cizím národě a důkazem vlastní duchovní poroby“ (s. XXIV).

Nápadné shody názorů českých a německých puristů vedou k pravděpodobnému závěru, že čeští puristé byli ovlivněni díly puristů německých.

Radikální postoje českých puristů jsou pochopitelné jen na pozadí tehdejších sociálněpolitických a kulturních poměrů v Čechách a na Moravě: v posledních třech desítiletích 19. stol. sílila emancipace českého národa vůči politicky dominantní německé části obyvatelstva Předlitavska. V kulturní a hospodářské oblasti hráli Češi stále větší roli, v oblasti politické však zůstávaly jejich manévrovací možnosti i nadále omezeny. Jako kompenzace pramenilo z toho zvýšené úsilí o odstranění pravých i domnělých germanismů. Česko-německý konflikt se tak na české straně přesunul značnou měrou na otázky jazykové.

Kdo čte texty ovlivněné českým purismem, neubrání se dojmu, jako by snahy o očistu jazyka byly v češtině izolovány od podobných snah u jiných národů. Že tomu tak však nebylo, na to ukazují práce Bartošovy. Ve svém díle Rukověť správné češtiny z r. 1893 zmiňuje se obdivným tónem o puristických snahách v Německé říši a o jejich podpoře státem a školou (s. XXXIX–XLI). V r. 1901 vyjadřuje ve svém díle Nová rukověť správné češtiny opět své sympatie k německému purismu, zvláště k puristovi Gustavu Wustmannovi a jeho dílu Allerhand Sprachdummheiten (= Všelijaké jazykové hlouposti):

„Kniha tato důležitá jest i nám, protože jsme valnou část těch německých „hloupostí jazykových“ převzali do svého jazyka“ (s. V–VI).

2. Domněnka, že české brusy přijímaly podněty z puristických prací německých, je zde potvrzena, i když Bartoš je jediný český purista, který to otevřeně přiznal. Vzniká však otázka, zdali se znalost německých puristických prací projevovala i v konkrétních postupech českých puristů.

V pokusech o potlačování cizích slov je nápadné, že brusiči v obou jazycích potírali stejné cizí prostředky. Ne všechny, ale dosti velký díl doporučovaných čes[237]kých náhražek je motivován odpovídajícími náhražkami německými. Často dokonce vzniká dojem, že v češtině jde o napodobení puristů německých:

Výchozí slovo něm. a čes.

Něm. náhražka

Čes. náhražka[3]

absolut/absolutní

überhälftig

nadpoloviční

(Bruns, s. 100)

(MB 1894, s. 69)

Akkord/akord

Zusammenklang

souzvuk

(Blasendorff, s. 2; ADS, s. 12)

(MB 1894, s. 75)

parallel/paralelní

gleichlaufend

rovnoběžný

(Blasendorff, s. 52; ADS, s. 48)

(MB 1894, s. 235)

Reparatur/reparatura

Ausbesserung

oprava

(Dunger, s. 10; Blasendorff, s. 65)

(MB 1894, s. 305)

Semester/semestr

Halbjahr

pololetí, polouletí

(ADS, s. 101; Steuernagel, s. 48)

(MB 1894, s. 321)

U většiny paralelních náhražek v němčině a češtině bývá motivace a způsob tvoření ve shodě s nahrazovanými cizími slovy. Tak např. za obchodní pojem brutto navrhli puristé ze Všeobecného německého jazykového spolku komponent Roh- (např. Rohgewicht/hrubá váha) (ADS, s. 18) a ve shodě s tím čeští puristé adj. hrubý (MB 1894, s. 90; Bartoš 1893, s. 161). Jak v německé, tak i české náhražce je ovšem zachován základní význam ital. přídavného jména brutto.[4]

Paralelně k tomu bylo nahrazeno slovo netto. Jako německá náhražka bylo zvoleno adj. rein, jako česká čistý nebo adv. načisto (viz Blasendorff, s. 48; ADS, s. 18; MB 1894, s. 208). I v tomto případě se oba jazyky řídily významem italským.

[238]Další příklady:

anonym/anonymní

namenlos, ungenannt

bezejmenný

z řec. an+onyma

(ADS, s. 12)

(MB 1894, s. 81; Bartoš 1893, s. 81)

Emphase/emfáze

Nachdruck

důraz

z řec. emfasis

(ADS, s. 41)

(Bartoš 1893, s. 162; MB, s. 126)

Export/export

Ausfuhr

vývoz

z lat. exportare

(Blasendorff, s. 21)

(Bartoš 1891, s. 127)

Kapazität/kapacita

Fähigkeit

schopnost

z lat. capacitas

(ADS, s. 19)

(MB 1894, s. 159)

Konflikt/konflikt

Zusammenstoss

srážka

z lat. conflictus

(ADS, s. 38)

(Bartoš 1893, s. 162; MB 1894, s. 165)

kulminieren/kulminovat

gipfeln

vrcholit

z lat. culminare

(Blasendorff, s. 41)

(MB 1894, s. 169)

K náhražkám se vytvářely v obou jazycích odvozeniny, kterými byly vytlačovány odvozeniny od cizích slov. Mezi češtinou a němčinou zjišťujeme zde paralelnost odvozovacích postupů, což opět může ukazovat na to, že se čeští puristé opírali o své německé kolegy:

Experiment – experimentieren – experimental/experimentell

experiment – experimentovat – experimentální (dř. -ný)

Versuch – Versuche machen, anstellen – versuchsmässig

(Blasendorff, s. 21; ADS, s. 26)

pokus – pokoušet se/dělat pokusy – pokusný

(MB 1894, s. 128)

Kritik – kritisieren – Kritiker

kritika – kritizovat – kritik

Beurteilung – beurteilen – Beurteiler

(Blasendorffer, s. 40; ADS, s. 63-64)

posuzování/posudek – posuzovat – posuzovat

(MB 1894, s. 168)

Kolonie – Kolonisation – kolonisieren

kolonie – kolonizace – kolonizovat

Siedlung/Ansiedlung – Besied(e)lung – besiedeln

(ADS, s. 36)

osada – osazení – osadit/osazovat

(MB 1894, s. 163)

[239]U německých puristů se projevovaly tendence k tolerování cizích slov, pokud se stala součástí vědecké terminologie, ale jejich užívání se odmítalo mimo vědeckou komunikaci. Tak např. Denk žádal v r. 1885, aby se slovo Figur užívalo jen v matematice, ale aby se mu autoři vyhýbali v souvislosti se stavbou těla. Podobně omezoval slova Objekt a Subjekt[5].

Stejné tendence zjišťujeme o několik let později také v dílech českých puristů. Tak 3. vydání matičního Brusu jazyka českého z r. 1894 připouští adjektiva jako komický, tragický, elegický, idylický jen v kontextu odborném, kdežto v běžném úzu je odmítá (s. 163). Místo to je tragické má se, pokud je to vztaženo na předčasnou smrt nějakého člověka, užívat to je truchlivé nebo smutné. Slovní spojení elegické zvuky má se nahradit spojením žalostivé zvuky (MB 1894, s. 163). Za idylické zátiší je navrženo klidné nebo tiché zátiší (MB 1894, s. 164).

3. Wustmann zastával názor, že mnohá adjektiva a adverbia v němčině jsou „jak nechutnými, tak i zbytečnými novotvary“. Jako příklady uvedl mimo jiné čtyři odvozeniny se sufixem -los: parteilos ‘nestranný’, popř. ‘nestranický’, lateinlos ‘nelatinský’, fraglos ‘nesporný’, debattenlos ‘co je bez debaty’. Za správný výraz místo parteilos považoval unparteiisch, které odpovídá čes. nestranný, popř. nestranický (v období komunistické diktatury se užívalo v češtině i rusismu bezpartijní).

Puristé z Matice české si stěžují na to, že neologismy s bez-, kterým v němčině funkčně odpovídají slovotvorné podoby s komponentem -los, v poslední době „nad míru v obyčej vešly“ (MB 1894, s. 85). Jako příčina jejich šíření byl uveden vliv němčiny. Brus nabízí jako alternativu dvojslovné konstrukce s předložkou bez, která se pojí s genitivem: před adjektivem bezvadný má se dávat přednost předložkovému pádu bez vady, místo beztrestný bez trestu. V jiných případech se doporučují adjektiva a adverbia s předponou ne-: místo bezkonečný má se užívat nekonečný, místo bezmírný nemírný. Někdy se adjektivum nebo adverbium s bez nahrazuje jiným slovem: bezmluvý – tichý (MB 1877, s. 68), bezplatné – zdarma, bezvousý – holý (MB 1894, s. 85). Tolerována mají být jen ta slova s předponou bez-, která „jsou od nejstarších dob“ v obyčeji: bezdušný, bezpochybně (MB 1877, s. 68), bezmozký (MB 1894, s. 85).

Na německý vliv ukazuje v MB náhražka za adj. neutrální. Doporučuje se zde slovo nestranný (MB 1894, s. 208), a to ve shodě s něm. unparteiisch (ADS 1896, s. 68).

4. Zvlášť zřetelné známky toho, že se čeští puristé orientovali na purismus německý, poskytují jednotlivé případy tvoření slov. Českým puristům se nelíbilo sloveso [240]docílit, v jehož základu je slovo cíl; Wustmannovo odmítavé stanovisko k německému ekvivalentu erzielen připomíná na české straně Bartoš (1893, s. 182). Wustmann se obrátil také proti slovesu sich unterfertigen, které bylo v češtině napodobeno slovesem podhotoviti se (srov. fertig – hotový, unter- – pod-) a puristy bylo potíráno jako typický prostředek němčinou ovlivněného administrativního stylu. A zase je to jedině Bartoš, který odkazuje na Wustmanna (1901, s. 191). Wustmann byl totiž toho názoru, že by se sloveso erzielen mělo nahrazovat slovesem erreichen (1896, s. 350). Také MB navrhl, aby se dávala přednost slovesu dosíci (které je vlastně ekvivalentní s erreichen); jako další náhražky uvedl MB slovesa dovésti a dostihnouti (1877, s. 79). Pokud jde o sloveso sich unterfertigen, Wustmann se zasazoval o jeho nahrazení slovesem unterzeichnen (1896, s. 93) a ve shodě s tím doporučovali čeští puristé podepsati místo podhotoviti se (MB 1877, s. 126; Bartoš 1901, s. 191). Sloveso sich unterfertigen Wustmann označil jako „směšný polorakouský bastardní útvar; jen Rakušan říká: podhotovený“ (1896, s. 390).

Užívání slovesa verständigen ‘vyrozumět’ ve smyslu benachrichtigen ‘zpravit, uvědomit’ považoval Wustmann rovněž za rakouské a chybné (1886, s. 389–392). Také Bartoš odmítá v poznámce pod čarou sloveso vyrozuměti, užívá-li se ho podle němčiny ve významu ‘zpraviti’ (1901, s. 201).

Brandstäter odmítá jako galicismus sloveso brauchen, uplatňuje-li se v neosobní konstrukci se substantivem, např. es braucht keines weiteren Beweises ‘nepotřebuje to dalšího důkazu’. Podle Brandstätera jde o vliv konstrukce francouzské v obratech jako il faut un homme ‘potřebuje to člověka’ (1874, s. 74). O několik let později prohlašují MB a Bartoš užívání slovesa potřebovati s dalším slovesem za chybné a jako důvod k odmítnutí této konstrukce uvádějí, že je napodobena podle němčiny (MB 1877, s. 106; Bartoš 1901, s. 187).

5. Wustmann označuje jako „nevkus (Geschmacklosigkeit)“, připojuje-li se k osobnímu jménu jako přístavek název věci, např. Gustav Fischer, Buchdruckerei ‘knihtiskárna’. Místo toho navrhuje následující úpravy: Gustav Fischer, Buchdrucker ‘knihtiskař’; Gustav Fischers Buchdruckerei nebo Buchdruckerei von Gustav Fischer ‘knihtiskárna Gustava Fischera’ (Wustmann, s. 207–208). Také Bartoš prohlásil syntaktické konstrukce skládající se z osobního jména v nominativu a z označení věci za chybné. Takové konstrukce, které se objevují např. na firemních štítech, vznikají vlivem němčiny. Bartoš se zasazuje o to, aby se osobní jméno kladlo do genitivu, např. místo Knihtiskárna Jan Rokyta budiž psáno Knihtiskárna Jana Rokyty. Přitom se zase odvolává na Wustmanna (Bartoš 1901, s. 125–126).

Znakem, který spojuje češtinu a němčinu, třebaže oba jazyky patří ke dvěma různým skupinám indoevropských jazyků, je zachování pádového systému. Němečtí i čeští puristé trvali na tom, aby se pádový systém a jeho koncovky ctily. Schroeder a Wustmann protestovali proti vynechávání deklinačních koncovek (Schroeder 1889, s. 20–21; Wustmann, s. 3–13). Podle Schroedera je konstrukce Korespondent [241]des Tagblatt vadná, místo ní má být Korrespondent des Tagblatts (Schroeder 1889, s. 20). Podobného druhu je intervence Fr. Bačkovského, který odsuzoval v údajích o bydlišti nominativ a vyslovoval se pro příslušný předložkový pád: místo N. N. bydlí Karmelitánská ulice 7 je třeba psát v Karmelitánské ulici 7 (s. 12).

6. Německý purista Otto Schroeder podrobil ve své práci Vom papiernen Stil (= O papírovém stylu, Berlín 1889) kritice užívání slov letzter a letzterer, která při výčtech odkazovala na poslední výraz. Jako příklad uvedl:

Es kam der Herbst und mit ihm die Entlassung der Reservisten. Zu den letzteren gehörte Gottlieb Bänsch (= Přišel podzim a s ním propouštění záložníků. K posledně jmenovaným patřil Gottlieb Bänsch).

Schroeder připouští užívání odkazových slov letzter, letzterer jen tehdy, jde-li o výčet (třebas jen se dvěma složkami). Kde tomu tak není, jako ve výše uvedeném případě, je to projev „papírového stylu“ (1889, s. 28–29).

Puristé MB kritizovali výrazy poslední a poslednější i ve funkci prostředků odkazujících na naposled uváděnou složku výčtu a viděli v nich germanismus. Místo toho radili, aby se užívalo zájmena tento. Ve výpovědi V krajině bydleli zemané a rolníci; avšak poslednější stali se časem dlužníky oněch je třeba nahradit slovo poslednější zájmenem tito (MB 1877, s. 130).

Bartoš připomíná Schroederovu knihu Vom papiernen Stil, když se se sympatiemi zmiňuje o puristickém dění v Německu (1901, s. VI). Schroeder zase v osmém vydání svého díla chválí zásluhy Wustmannovy (1912, s. VIII). Schroeder i Bartoš znali tedy Wustmannovy názory a přijímali je se sympatiemi. Proto není divu, že se s Wustmannovými myšlenkami o jazykové kultuře setkáváme nejen u puristů německých, ale i českých.

7. Příkladem může být Wustmannovo odmítání substantiv verbálních, která jsou v němčině vlastně substantizovanými infinitivy. Wustmann hodnotí vytlačování dějových substantiv podstatnými jmény slovesnými v němčině jako „módní bláznovství (Modenarrheit)“. Vyslovuje znepokojení nad tím, že forma das Wissen ‘vědění’ vítězí nad Kenntnis ‘vědomost’; das Können ‘znání, umění’ nad Fähigkeit, Fertigkeit, Geschick ‘schopnost, dovednost, zručnost’; das Empfinden ‘cítění’ nad Gefühl a Empfindung ‘cit, pocit’.

Wustmann považuje za „nemrav (Unsitte)“, když se místo slovesa užívá dějového nebo verbálního substantiva. Obraty jako auf Grund der Erreichung der gesetzlichen Mehrheit ‘na základě dosažené zákonné většiny’ odmítá a navrhuje jejich nahrazování vedlejší větou: weil man die gesetzliche Mehrheit erreicht hat ‘protože se dosáhlo zákonné většiny’. Podobně by měl být opraven výraz nach Umarbeitung eines Teiles der Lieder ‘po přepracování části písní’: nachdem ein Teil der Lieder umgearbeitet ist ‘když byla přepracována část písní’. Zkrátka, „je třeba přepsat větu za větou, přeložit je z jazyka substantivního do slovesného“ (s. 310–312).

[242]Ve shodě s těmito puristickými projevy německými byl nominální styl odmítán také všemi puristy českými. Ti výslovně poukazovali na vysokou frekvenci deverbálních substantiv v německém úzu a vyzývali své krajany k tomu, aby jich nadměrně neužívali. Z hlediska českých puristů vnášela dějová substantiva do stylu abstraktnost, tedy vlastnost, která prý je typická pro němčinu. Protože čeština má proti němčině povahu konkrétní, měli by se čeští autoři nadměrného užívání dějových substantiv vystříhat (MB 1877, s. 61). Také Bačkovský žádal, aby se v češtině dávala přednost slovesu. Ve výpovědi Činění bezpráví se zapovídá je třeba nahradit substantivum verbální infinitivem: Činiti bezpráví se zapovídá (s. 15).

Stejně jako u puristů německých narážely na odmítavé stanovisko také u puristů českých výrazy slovesně-jmenné. Puristé dávali před nimi přednost výrazům jednoslovným, v daném případě slovesným. Wustmann považoval obraty jako in Erwägung ziehen ‘vzít v úvahu’, Anwendung finden ‘nalézt uplatnění’ nebo zur Ausführung bringen ‘přivést k uskutečnění’ za „jazykové vycpávky“. Zasazoval se o to, aby se místo nich užívalo sloves erwägen ‘uvážit’, anwenden ‘uplatnit’ a ausfuhren ‘provést, uskutečnit’ (s. 376).

Podobně postupovali čeští puristé. Zavrhli např. obrat vzíti místo, protože v něm viděli germanismus Platz nehmen, a místo něho doporučovali slovesa sednout si a posadit se (MB 1877, s. 101; Bartoš 1893, s. 61). Prasek odmítl slovesně-jmenné spojení pokání činiti a žádal, aby se nahrazovalo slovesem káti se (s. 36; též Bačkovský, s. 16). Obrat učinit povstání chtěl potlačit slovesy (v)zbouřiti se nebo vzpouřiti se (druhé sloveso není v novodobé češtině doloženo) a podobně vyzýval k nahrazení obratu dáti ubezpečení slovesem ubezpečiti (s. 36).

8. Dalším gramatickým prostředkem, který narážel u německých i českých puristů na odmítání, byly konstrukce s modálním slovesem. Kritice je podrobil Schroeder: pokládal je za „pleonazmy“ (1912, s. 22–23). O těchto „papírových výrazech (die Papiernen)“, jak tyto výrazy nazýval, vyslovil se takto:

„Prosí vysoký úřad, aby nejblahosklonněji ráčil dovoliti, aby směl podati co nejponíženější žádost … Už nedoufá, ale osměluje se doufati; neobává se, ale věří, že se musí obávati; nepřiloží sám k ničemu ruku, ale chtěl by, aby ruka byla přiložena…“ (1912, s. 22–23).

Wustmann kritizoval užívání modálního slovesa wollen ‘ráčit’ ve výpovědích jako: Abonnenten wollen die Fortsetzung bei der Expedition bestellen ‘Předplatitelé račte objednat pokračování ve výdejně (knih)’. Výpovědi tohoto druhu označoval jako „opičení po francouzštině“, neboť v té mají podobné výpovědi s modálním slovesem veuillez (něm. wollen Sie, čes. račte) vysokou frekvenci. Za správné prohlašoval konstrukce se slovesem mögen, např. sie mögen bestellen ‘nechť si objednají’, a werden gebeten zu bestellen ‘prosíme je objednat si’ (s. 326).

Podobně jako Wustmann i čeští puristé odmítali užívání modálního slovesa chtíti při vyjadřování různých významových odstínů (Bartoš 1893, s. 35; MB 1894, [243]s. 134–144). Bartoš považuje za nesprávné sloveso chtíti v obratech jako ať jde kam chce místo ať jde kam jde (Bartoš 1893, s. 35). Puristé se stavěli také proti spojení typu chci doufati, že… nebo nechci tvrditi, v nichž viděli vliv němčiny. Všude tu radili, aby se modální sloveso vypustilo: doufám, že… (MB 1894, s. 35), netvrdím (Bartoš 1893, s. 35).

Bartoš byl toho mínění, že modální sloveso chtíti lze připustit jenom jako výraz chtění nebo úmyslu v těch případech, kdy realizace zamýšleného děje ještě nenastala. Užití slovesa chtíti ve výpovědi Chtěl jsem si koupiti nový kabát je podle Bartoše správné jedině tehdy, měl-li mluvčí takový úmysl, ale dříve než jej realizoval, vzdal se ho. „Kdo však tento svůj úmysl už prováděl, třebas neprovedl, kdo si v krámě kabáty prohlížel, ten mluví poněmecku, řekne-li: Chtěl jsem si koupiti nový kabát, ale nekoupil jsem ho.“ V tomto případě se má Čech spokojit s nedokonavým slovesem: Kupoval jsem… Tam, kde úmysl vůbec chybí a jen se konstatuje provádění (provedení) děje, je modální sloveso nepřípustné. Výpověď O tom chceme pověděti v druhé části je třeba zbavit modálního slovesa: O tom povíme… (Bartoš 1901, s. 34–35).

Schroeder, který považuje v mnoha případech konstrukce bez modálního slovesa za dostačující, řadí obraty jako hoffen zu dürfen ‘smět doufat’ k projevům špatného stylu; stačí zde samo sloveso doufat (1912, s. 22–23). Také čeští puristé označovali užívání modálních sloves v mnoha případech jako zbytečné a doporučovali jejich vypouštění (Bartoš 1893, passim; MB 1877, s. 165). Např. výpověď Nemohl to pochopiti lze vyjádřit češtěji Nepochopoval to (ve spisovné češtině má však toto nedokonavé sloveso archaické zabarvení). Za zbytečné považoval Bartoš modální sloveso museti ve výpovědích jako Musím se ti přiznati; podle jeho pojetí stačí zde nedokonavá forma významového slovesa Přiznávám se (1893, s. 63). Ve výpovědi Nesmíme se diviti má čeština podle Bartoše vystačit s imperativem významového slovesa Nedivme se. Bartoš dokonce litoval toho, že sloveso směti ztratilo svůj původní slovanský význam ‘mít odvahu, smělost, osmělit se’ a přijalo nový význam z němčiny (1893, s. 166). Také podle názoru MB se sloveso směti užívá často zbytečně místo imperativu, a proto je třeba výpovědi jako Nesmíte zapomínati opravovat na Nezapomínejte (MB 1877, s. 165).

Wustmann kritizoval užívání slovesa sollen ‘mít’ ve významu nutné nebo možné modality. Podle jeho názoru je sollen vhodné jen při vyjadřování rozkazu nebo rozhodnutí. Ve významu nutnosti nebo možnosti lze užívat sloves können ‘moci’, müssen ‘muset’ nebo dürfen ‘smět’, nikoli však sollen (s. 327). Také čeští puristé pronásledovali sloveso míti v těch významech, které odmítali puristé němečtí, ale nezdůvodňovali to významovou nevhodností, nýbrž tím, že jde o napodobování němčiny (MB 1881, s. 139; Bartoš 1901, s. 62–63). Tak by se např. ve výpovědi Ty máš býti králem mělo dávat přednost futuru bez modálního slovesa: Ty budeš králem (Bartoš 1901, s. 185). Za germanismus se považovalo sloveso míti při označo[244]vání pouhé domněnky, např. Má míti mnoho peněz. Je možné se mu vyhnout užitím modální částice prý: Má prý mnoho peněz (MB 1889, s. 139; Bartoš 1901, s. 185). Také v jiných případech se čeští puristé stavěli proti modálnímu slovesu míti. Mimo jiné doporučovali, aby se v deliberativní otázce Co činiti mám? vystačilo s pouhým infinitivem Co činiti?, ačkoli tím vnášeli do jazyka silně knižní prvek (MB 1881, s. 139). Na rozdíl od Wustmanna nepřipouštěli sloveso míti ani při vyjadřování rozkazu nebo rozhodnutí: místo Nemá dělati hlouposti navrhovali Ať nedělá hlouposti (MB 1881, s. 139; Bartoš 1901, s. 185).

9. Třebaže čeští intelektuálové kladli silný důraz na svou nezávislost a na domácí tradice, zůstávali v těsných vztazích s německým duchovním světem. Přispívaly k tomu každodenní kontakty s Němci v jazykově smíšených městech, ve školách, na úřadech, ve vojenské službě aj. Nelze pochybovat o tom, že čeští puristé byli o činnosti německých puristů a o jejich názorech informováni. Naopak jen velmi zřídka zjišťujeme zájem německých puristů o češtinu, a to jen u rakouských Němců, nikoli u Němců říšských. Tím si vysvětlíme, že český purismus neměl vliv na purismus německý.

Velký počet shod mezi německým a českým purismem v posledních třech desítiletích 19. století potvrzuje, že čeští puristé německé puristické snažení znali a že z něho čerpali podněty. Národní prestiž jim však bránila v tom, aby německé vlivy přiznali. Jen Bartoš je zde čestnou výjimkou.

Ačkoli jazykový purismus je projev nacionalismu, který si mimo jiné klade za cíl chránit národní kulturu před cizími vlivy, i do něho pronikají cizí podněty. Tím lze vysvětlit paralelní jevy v purismu různých národů. Je třeba podniknout komparatistické studie, aby se zjistily vzájemné spojitosti, a právě český purismus zde nabízí vděčné pole výzkumu.[6]


[1] O. Denk, Die Verwelschung der deutschen Sprache. Ein mahnendes Wort an das deutsche Volk und die deutsche Schule, Gütersloh 1885, s. 22–23.

[2] J. Javůrek, Brus jazyka českého, Praha 1873, s. 3.

[3] Doklady a názory jsou citovány z těchto pramenů: Allgemeiner deutscher Sprachverein (zkratka ADS): Verdeutschungswörterbucher: III. Das häusliche und gesellschaftliche Leben. Verdeutschung der hauptsächlichsten im täglichen Verkehre gebrauchten Fremdwörter, Braunschweig 1890; VII. Die Schule. Verdeutschung der hauptsächlichen entbehrlichen Fremdwörter der Schulsprache, Berlin 1896; F. Bačkovský, Oprávce poklésků mluvnických v jazyce českém, 4. vyd., Praha 1894; F. Bartoš, Rukověť správné češtiny, Telč 1891; F. Bartoš, Nová rukověť správné češtiny, Telč 1901; C. Blasendorff, Verdeutschungswörterbuch für Schule und Haus, Berlin 1887; K. Bruns, Die Amtssprache. Verdeutschung der hauptsächlichsten im Verkehre der Gerichts- und Verwaltungsbehörden sowie in Rechts- und Staatswissenschaft gebrauchten Fremdwörter, 8. vyd., Berlin 1910; Brus jazyka českého (zkratka MB), 1. vyd. 1877, 2. vyd. 1881, 3. vyd. 1894; H. Dunger, Das Fremdwörterunwesen in unserer Sprache, Heilbronn 1883; V. Prasek, Brus příspěvečkem ke skladbě srovnávací, Praha 1874; O. Schroeder, Vom papiernen Stil, Berlin 1889, 8. vyd., Berlin 1912; O. Steuernagel, Die Einwirkungen des Deutschen Sprachvereins auf die deutsche Sprache, in: Wissenschaftliche Beihefte zur Zeitschrift des Deutschen Sprachvereins, Berlin 1926; G. Wustmann, Allerhand Sprachdummheiten, 2. vyd., Leipzig 1896.

[4] Viz G. Wahrig, Fremdwörterlexikon, München 1987, s. 501; J. Holub, S. Lyer, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím, 2. vyd., Praha 1978, s. 106.

[5] D. cit. v pozn. 1, s. 31–2, stejně i H. von Pfister, Verdeutschungs-Wörterbuchfachmännischer und dienstlicher Sprache des deutschen Wehrtums, Berlin 1887, s. 175, 240.

[6] Přeložil a částečně upravil Milan Jelínek.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 5, s. 235-244

Předchozí Zdeňka Hladká: Spisovnost a nespisovnost v jazyce soukromé korespondence (se zřetelem k teritoriální příslušnosti pisatelů)

Následující Alena Jaklová: První čechoamerická periodika, jejich jazyk a styl I

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1