Prozvoň mě…

Helena Karlíková

[Short articles]

(pdf)

-

Nestává se tak často, že by věta složená z veskrze českých slov mohla být nesrozumitelná. Přesto jsem takovou větu zaslechla před časem v brněnském hromadném dopravním prostředku. Jedna z cestujících tehdy řekla do mobilního telefonu: „Prozvoň mě, až se budeš blížit k našemu domu, a já sejdu dolů.“ Podobně znějící věty jsem od té doby slyšela už mnohokrát, dokonce i od dětí, a proto soudím, že stojí za to, se o nich zmínit. Jde o sloveso prozvonit. To je zde totiž užito ve významu, kterému člověk nezvyklý používat mobilního telefonu nemůže rozumět. Protože jde o relativně novou záležitost v české slovní zásobě (a to zřejmě na omezeném teritoriu – viz níže), významu se nelze dopátrat ani v žádném z existujících výkladových slovníků češtiny. Slovník spisovného jazyka českého 4 (Academia, Praha 1989, s. 500) má sice sloveso prozvonit, a to s charakteristikou ‘expresivní’ a s dokladem z české literatury: „(o Trčkovi) věřila, že všechno prozvoní“ (Winter). Ovšem význam, který se u tohoto slovesa uvádí, totiž ‘rozhlásit, vyzvonit’, není, jak je na první pohled zřejmé, ani náznakem blízký významu, který by se dal spojit se slovesem prozvonit v úvodní výpovědi.

Základní sloveso zvonit stává ve větné struktuře buď bez dalších valencí kromě podmětné (rolničky, telefon zvoní), nebo na sebe váže valenci, která většinou vyjadřuje prostředek, nástroj děje, a to v pádě prostém (instrumentálu: zvonit rolničkou) nebo předložkovém (na + akuz.: zvonit na zvonek). Používá se i vazba bezpředložková akuzativní (zvonit co: zvonit poledne, umíráček) nebo předložková akuzativní (zvonit na co: zvonit na přestávku, případně zvonit na někoho: zvonit na sousedku). Spojení *zvonit někoho však není možné.[1] Sloveso prozvonit by z hlediska formálního mohlo patřit do skupiny podobně tvořených českých sloves jako provolat, protelefonovat, projíst, prohrát, promrhat apod., jejichž význam lze kvalifikovat jako rezultativní, s implikací ztráty toho, co je vyjádřeno v akuzativní valenci (nejčastěji peněz, ale i času apod.). Tento význam ovšem u slovesa prozvonit doložen není, i když je přímo rekonstruovatelný.

V hovorové češtině bez teritoriálního omezení má své místo frazém prozvonit někoho s významem ‘zatelefonovat někomu’, se speciální významovou nuancí ‘tak dlouho nechat vyzvánět telefon, dokud ho někdo nezvedne’. Jde o stejný sémantický model jako např. u sloves prozkoušet ‘důkladně, zevrubně vyzkoušet’, prozkoumat ‘vyšetřit, důkladně prostudovat, probádat’, hovor. prolít se (voňavkou) ‘důkladně se (např.) navonět’ apod.

Spojení prozvonit někoho s významem, o němž byla řeč v úvodu tohoto příspěvku, je frazém, založený na netypickém významu prefixu pro- a spojení slovesa s jinak neobvyklým předmětem, a to akuzativem životného osobního substantiva. Významově i formálně vychází pravděpodobně z onoho hovorového ‘zatelefonovat někomu’, ovšem získal zcela speciální význam, použitelný pouze v určité situaci, v určitém kontextu, a zdá se, že i na omezeném území, a nedá se vyjádřit jedním slovem, protože neexistuje význam ekvivalentní. Jde v podstatě o jistou informaci nebo výzvu volajícího volanému, aniž by se v tu chvíli uskutečnil hovor. Podrobněji lze význam popsat např. takto: [218]‘nechat zvonit mobilní telefon, dokud se na displeji volaného neobjeví číslo volajícího, který tím dá něco najevo, např. to, že platí, na čem se oba zúčastnění domluvili, nebo např. tím dává signál volanému, aby volajícímu zavolal apod.’ Implikována je v tomto frazému přitom skutečnost, že volaný telefon nezapne a hovor neuskuteční. Jde tedy o úzce specializovaný význam. Zajímavý je i fakt, že tento frazém je zatím omezen na mladší generaci, pro kterou je mobilní telefon samozřejmou součástí života, a podle velmi nahodilého a nedostačujícího výzkumu se zdá, že jeho výskyt je omezen pouze na Moravu, a to možná jen na některé regiony. Nedá se tedy v žádném případě říct, že by tento frazém byl organickou součástí českého lexika, naopak stojí na samém jeho okraji. Smyslem tohoto příspěvku bylo pouze upozornit na existenci zajímavé, před našima očima právě se rodící inovace v české slovní zásobě a současně dát i podnět k jejímu dalšímu sledování.

---

[1] Srov. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994, s. 584.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 4, pp. 217-218

Previous Pavel Jančák: Studie o mluvě v severomoravském pohraničí

Next Renata Povolná: Sofistikovaný, sofistikovanější, sofistikovanost