O jazyce čechoamerického týdeníku Našinec
Milena Šipková
[Articles]
-
1. Důvody, pro které jsem si vybrala z mnoha krajanských periodik vydávaných v současné době v USA (např. Americké listy, Česká škola, Československé noviny, Hlas národa, Hospodář, Naše zahrádky, Nedělní hlasatel, Nový svět, Svobodná škola aj.) právě týdeník Našinec, jsou v podstatě čtyři: (1) obsah a zaměření; (2) způsob a forma ztvárnění časopisu; (3) dlouhodobá tradice; (4) jazyková stránka.
1.1. Jádrem příspěvku je bod (4). Domnívám se však, že pouhý výčet rozdílů v článcích o češtině „v izolaci“ nemůže bez přihlédnutí k specifickým, ale relevantním mimojazykovým souvislostem jazykový stav čtenáři popisovaný vyložit, nemluvě o tom, že tyto souvislosti mají i širší, kulturněhistorický dosah.
(1) Obsahem Našince jsou zprávy a oznámení zejména o rodinných a spolkových událostech krajanské komunity: o úmrtích, pohřbech, sňatcích, o setkáních spolkových, církevních aj., o jejich průběhu, o tragédiích, smutcích, nadějích, úspěších a radostech konkrétních osob, o starostech existenčních, o hluboké, až dojemné účasti s utrpením někoho z dané komunity, doprovázené nejednou výzvami k pomoci, ale také opakovanými přáními, aby Našinec nadále vycházel, a uchovával tak i pro „mladé“ český jazyk: „Velice mne to těší, jak vidím čtenáři podporují Našinec dárkem. Naše česká řeč se ztrácí, to je velká škoda. A ti mladí neví nic. Můžete si koupit co chcete a vždy je to napsáno v anglické a v mexické řeči, ale nikdy tam neuvidíte nic v české řeči. Ta mexická řeč se vydržuje a uči se ve školách, ale ta naše česká řeč se málo uči ve školách.“… „Ale na tom nezaleží, my máme náš český časopis Našinec a ten si musíme zachovat za každou cenu a loket.“ Funkčně lze charakterizovat Našinec jako časopis v širokém smyslu „rodinný“: referuje většinou o prožitcích a životních osudech zcela konkrétních osob (rodin) české komunity, výjimečně o událostech celostátních, popř. světových. Napomáhá tak významně – spolu se spolkovými a náboženskými aktivitami – k udržování etnické soudržnosti a citelně pociťované potřebě družnosti.
(2) Našinec se podstatně liší od jiných periodik tím, že se převážně skládá z dopisů; redakční články se téměř nevyskytují. Redakce se omezuje hlavně
(a) na pravidelná stručná (stereotypní) poděkování za dopis, většinou s povzbuzením k dopisům dalším: „Pozn. Red.: Díky za zajímavý dopis a milou vzpomínku na nás. Jsme rádi, že dostáváte čísla, ne správidelně na čas, ale nemůžem to nijak polepšit tu dopravu k vám. To je nejdalší, co posíláme čísla v U.S. a nás to stojí více posílat a ještě dopravá není jak má být. Přejem vám to nejlepší a zas něco napište brzy – JDV“;
[193](b) na výzvy (často úpěnlivé) k prodloužení nebo obnovení předplatného;
(c) na opravy „chyb“ přispěvatelů příležitostných, zvl. pokud o ně výslovně žádají: „Vím, že mám dost chyb, tak předem děkuji za opravu, ctěné redakci.“ Zásahy redakce do textu přispěvatelů jsou však zřejmě minimální, měřeno současnou kodifikovanou spisovnou češtinou v Česku. Bylo by však scestné a nesmyslné vykládat to jako „nedostatky“ v tzv. jazykové kompetenci redakčních pracovníků, vesměs lidí krajně obětavých, zapálených, hodných obdivu a uznání. Jde tu spíše o jev specifický, o respektování svébytného standardu (viz 3). Jádrem Našince jsou dopisy přispěvatelů stálých. Těch není v současnosti mnoho – čtyři až šest – a bylo by možné je vyjmenovat. Jsou to většinou lidé starší, ale už nikoli prvotní přistěhovalci. Nejsou to žurnalističtí profesionálové, nýbrž laičtí „nadšenci“ s patrnou pýchou, že umějí ještě psát „tím naším českým jazykem“. Dopisová forma příspěvků umožňuje dopisovatelům, aby se i písemně vyjadřovali tak, jak mluví: Má tedy jejich jazyk rysy typické pro výstavbu projevů mluvených[1] (aditivnost, nastavování) a projevů hovorových až lidových, např. (pro ilustraci) polyfunkční užívání spojek: jak (jak návod nebudu potřebovat, tak ho najdu; dnes ráno, jak jsem vyšel ven, tak bylo dosti mlhávo; jak nemám čas, tak píši; jak jeden nemá příležitost chodit do české školy, tak to není, jak to má býti…); spojky když (v sobotu večer máme dát naše hodiny do zadu, když v neděli o dvou hodinách ten „daylight savings“ čas ukončil; Janová manželka Vlasta jest moje druhá sestřenice, když její rodiče byli Alois a Barbora Kubala; to je jistě něco, když je člověk 91 roků starý a ještě tak hezky píše); absolutivního relativa co (tenkrát ty jehlé, co se užívali na tom fonografu; jsou některé ty stařenky co jsou dost starší a slabé a ony vám řeknou…); aj. Jazyková analýza by umožnila ukázat, že většina přispěvatelů je původem z Moravy. Analýza jemnější – zvl. v oblasti hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální – by snad mohla identifikovat i nářeční (regionální) původ (jazykové podloží) přispěvatelů; srov. namátkou zde zatím z různých textů vybrané výrazy nebo jejich podoby: mluvil se sestru; sečů milo; pola zarůstly; dostává kašu; na hulky; slunéčko; vyblédlo; zabíjal; pékli kuřata; utékli; ze stola; chcou; začat; mět; v kapsi; v hustém lesy; do škole; jsem jich sebral; pro ních je to krásné pobavení; tatínek se všíml; v mojem věku; roste husto; drobno pršelo; zločin se rozmnožilo; nebylo konec; skorem; skoro ráno; tí šohají; dědina; psání; čakan; kabela; jizba; haluz/haluza; staříček; stařenka; náčeni; siholit ‘mžít‘; zdělat; paša ‚pastvina‘; slíva, slivka ‚švestka‘; poval ‚strop‘ aj. Tento směr zkoumání jazyka Našince však musíme zatím z mnoha důvodů, zde i rozsahových, nechat stranou. Ale snad i samy uvedené doklady svědčí o jeho závažnosti, a to nejen lingvistické.
(3) Našinec se výrazně liší od většiny jiných českých periodik také dlouhodobou tradicí: vychází od r. 1914, dnes v městečku Granger v Texasu, [194]o rozsahu 6 stran týdně (vánoční čísla mívají rozsah větší). Je určen hlavně čtenářům starým a starším („Kdyby jsme nepsali, tak by ty naše babičky a dědoušci neměli co číst a byla by jim teprve dlouhá chvíle“…“a musíme psát dopisy zase v tomto roku, aby tí naši starší lidé v těch domovech duchodcu měli aspoň nějakou zábavu, na ukráceni dlouhé chvile“), ale zároveň chce být školou „té naší krásné řeči“ pro mladé („Kdo umí česky, anebo kdyby se chtěl naučit česky číst, měli by si předplatit „Našinec“. – „Hodně jsem se naučila psát z českých novin. Napřed z „Hospodářského Listu“ a teď z „Našince“.). – Dlouhodobá tradice Našince nabízí lingvistovi jedinečnou, možná ojedinělou příležitost zkoumat i vývoj izolované češtiny, samozřejmě s přihlédnutím k naznačeným mimojazykovým okolnostem, a tak prohloubit i poznávání procesů „jazyka v izolaci“. Tuto linii však zatím nemůžeme pro neúplnost materiálovou a jiné „objektivní“ překážky spolehlivě nastínit a demonstrovat. Soustřeďujeme se proto především na vliv nepříbuzného jazyka na češtinu.
2. Jazyk dnešního Našince je výsledkem dlouhodobé koexistence (americké) angličtiny a (mluvené) češtiny, různé lokálně nářeční provenience, zřetelně však převahou moravské. Dominantní dlouhodobý vliv angličtiny na (mluvenou) češtinu, původně dialekticky dost rozrůzněnou, se v Našinci projevuje:
(a) v míšení původních diferencí lokálně nářečních (ty zatím ponecháváme stranou);
(b) v systémových anglicismech typologické povahy.
2.1. V oblasti hláskoslovné nemůžeme o anglicismech na základě psané podoby Našince spolehlivě říci nic. Je tu zřejmě mnoho tiskových a pravopisných chyb. Velké kolísání v kvantitě samohlásek může mít příčiny nejrůznější. Snad jen v případech typu roky utékly, zabíjal, mluvil se sestru apod. lze uvažovat o původním nářečním podloží dopisovatele.
2.2. Nepochybné jsou zato anglicismy v oblasti (formálně)morfologické, slovotvorné, syntaktické a lexikální. Bylo by možné je rozdělit na přímé a nepřímé.
2.2.1. K výrazným (formálně)morfologickým vlivům a jejich důsledkům patří tyto:
(a) Silná tendence neskloňovat substantiva, zvl. po předložkách, a to
– ve výrazech místních (zeměpisných, zvl. v názvech lokalit): člověk z Jižní Karolina; výlet do Zvíkov a Orlík; navštívili jsme rodinu v Loděnice; pohřbená byla osadní Hřbitov Sv. Antonína v Columbus;
– u vlastních jmen osobních: dopis od Alvin Svoboda; pište ku Marie Matček; s tím souvisí časté nepřechylování ženských příjmení: byl jsem požádán abych promluvil o Marie Drozd;
– často i ve výrazech apelativních: v tom měsíci březen; vyšel z policistního auto; šel opitý člověk z hostinec; pí Monica Štefek byla povýšená na pokladnice; pohřeb bude zítra ráno v našem kostel sv. Heleny aj.;
[195]– hojně se neskloňují základní číslovky: k asi osumdesát učastníkům; bude zavřená od sedm do jedenáct hodin; nejstarší z šest dětí rodičů, Josef a Anny Chasák; zástupce z každých devět českých organizaci aj.
(b) Silné kolísání v rodě u jmen neživotných, zvl. končících na souhlásku, ale nejen těch, např. našli dáseň, v kterým byl zasazen železný zub; teď je v Azii ten finanční nesnáz; upřímný soustrast rodině; ten vodový věž; helikoptér spatřil; filma má být v divadlech v září; ten embargo; hledí na ten televizi aj.
(c) V důsledku (b) dochází často k „mylnému“ skloňování; to však může mít v mnohých pádech i příčiny vnitrojazykové (nářeční): po celém katedrálu; lektura Českých básňů; tisíce blechů je napadlo; hrála v mnoho známých kapelů; v Praze bylo tolik banků; o těch fůnusách; v těch rokách, v lesách; dělal v mlýnách; na těch průchodách je mlha; s nosama hore; místama měli bouřlivý počas; okrášlené světlamy; od organizacích; 45 dětích; může kroutit ušmi; to by sloužilo městám aj.
(d) Bez vlivu angličtiny bychom patrně nepochopili, proč se v tomto jinak „lidovém“ jazyce poměrně často užívá forem analytického pasiva: Růženec byl modlen v pondělí; byl naplněn vaši krvou; byl jsem očekáván s bratrancem; participium má ovšem často podobu složenou: volba by měla býti udělaná s ženou a jejím lékařem; pozůstatky zesnulé byly uložené na osadní hřbitov v Corn Hill; bude opravdu postrádaná…; matka byla žehnaná v jejich náboženských věření… aj.
(e) Anglicismy lze vidět v silné tendenci k elativnímu stupňování: víc těžké je jak ty slova skončit; více úplné odhálení; nejvíc lenošný člověk aj.
(f) Vliv angličtiny lze spatřit v zpochybnění rozdílů mezi adjektivy a adverbii: s ním jsme si dobré pohovořili; potom zase všechno šlo normální aj.
(g) Oslabuje se schopnost diferenciace vidové; důsledkem je (mimo jiné) analytické futurum od perfektiv: zrovná po Mši bude udělit své prvokněžské požehnání; než půjdu ležet tak vám budu něco napsat na čteni; – v říjnu začnou snésti vejce aj.
(h) Plurálová forma angl. substantiv se nejednou chápe jako singulár a k němu se tvoří české podoby plurálové: srov. angl. cookie ’sušenka’ sg., cookies pl. → podala nám kukyse aj.
2.2.2. V oblasti slovotvorné se vliv angličtiny projevuje např. v nejistotě, v ztrátě jazykové kompetence při tvoření a užívání relačních adjektiv, neboť angličtina je v podstatě nemá: v autovém neštěstí; v těch liškových dírách; mlékární farmáři; aziáckých sběratelů/Aziáční přistěhovalcí; strunový kvartet; skleněné továrny (‘továrny na sklo‘); máme … míchaného (‚kříženého‘) psa; bavlněná úroda letos byla dobrá aj.
2.2.3. Výrazně se projevuje vliv angličtiny v syntaxi, a to
(a) v užívání posesivních zájmen můj, tvůj… místo náležitého zvratného svůj: příští rok budu mět moje narozeniny; ona již zpívá od jejich třech let s jejím otcem; naše matka milovala její život…; jsem hleděl na moje teploměry…; ten Jan nosi jeho hlavu na ramenách po mnoho roků aj.;
[196](b) v četných infinitivních konstrukcích, z nichž mnohé připomínají až stav staročeský[2]: měli to daleko jíti a dostali jen suchý chleba a jablko jíst; my jsme na tom hodně lepší býti doma; vyskočil před auto, nám ukázat jak je rychlý; doufám udělat něco sena; není dosti nákladních autech vozit ty jablka na prodej; ten plat byl lepší než co jeden dostával pikovat tu bavlnu; jej, to muselo bolet, mlátit to železo do kosti, když nebyly žádné léky tu bolest ulevit!!! aj.;
(c) v značném kolísání ve vazbách: nevím jestli ten žert ty lidí rozuměli; ona každý den hýbala ty barevné špendlíky sem a tam; naslouchal česku muziku; byli jsme varování o kapesních zlodějích; umět hrát nějaký hudební nástroj… to je dar Boží; blahopřejem osadě v Abbott na jejich 50. výročí; tí co věří v Bohu; lektura o Čechů a Slováků; takové peníze by člověku ani netěšili; před Vánocích; já tomu také nemohu pochopit aj.;
(d) v časté antepozici jmen, která by v spisovné češtině měla (většinou) funkci neshodného přívlastku:
– antepozice tzv. nominativu jmenovacího: zastavili jsme se v Shell stanici koupit benzýn; jsme šli do Frank Kafka obchodu; jídlo na Díkůvzdání slavnost; Hillje obec jest na západ aj.;
– častý typ doslovně kopírující stavbu anglické věty: v Modern Day Artist Recording Studio; poslal články z Detroit Sokol novinách; tady při tom Williamsburg Village Shopping Středisku; taková spojení jsou pro Čecha nemluvícího anglicky mnohdy až nesrozumitelná;
– antepozice neshodných přívlastků apelativních: na východní straně našeho soudce domovu; chlapec se snažil dosáhnout dvéří zvonku knoflík; ona jest rozvodů advokátka aj.;
(e) výrazným důsledkem vlivu angličtiny klást podmět na začátek věty je mimo jiné zejména
– nadměrné užívání zájmenného subjektu: [Kdosi se ho ptal, jest (!) bydli sám] a on odpověděl, že ano! On ještě vypadá dobře. On přebývá v tom Alice a tam je hodně těch mexikánů, tak on asi hodně pojída ty tacos; dcera mi pravila, že ona by si přála vědět… aj.;
– nepřímým důsledkem iniciálního postavení subjektu jsou podle mého názoru i hojné věty s počátečním jsem…, jsme…: jsem mínil, že letos budu sadit nějaké květiny; jsem byl rád, že jsem šel; jsem zpozoroval, že on už také není mladík a jsem se ptal jak je starý…; … a jsme věděli, že na nás nepřítelé čekají; …ale jsme našli zvalený strom aj.;
(f) patrným reflexem anglických členů je hojné atributivní užívání demonstrativa ten: teď on soudí stát Oregon a tu společnost co vlastní ten vůz co zachytl [197]tu nohu tomu člověku; také jak jeden hledi na ten televizi a vidí ty mladé ženské herečky, kde mají ty šaty… nad kolená… aj.;
(g) časté je v pasivních větách vyjadřování agentu předložkovým výrazem: ustanovení musí být potvrzeno se Senátem; ten zákon jest sponzorován s Jim Greenwood; volba by měla být udělaná s ženou; mše vzkříšení byla obětovaná v pondělí…s Nejdp. Josef P. Delaney aj.;
(h) shoda podle smyslu po subjektových kolektivech nebo po jménech implikujících plurál: dnešní mládež mají auto; ovoce začnou zrat; listí padají ze stromů; hojně po číslovkových spojeních: že by hodně těch spolků mohli nějak ten Našinec podporovat; mnoho židů ztratili jejich životy aj.; opakem je singulár, zvl. při postpozici subjektu: těm narozeninám nebylo konec; … na kterých bylo napis; zločin se rozmnožilo aj.; v těchto případech je možné vidět i kořeny vnitrosystémové, často až nářeční;[3]
(ch) vlivem angličtiny se uplatňuje používání jednoho záporu: žádná z těch osob, co přišli o život, by si to přiznala…; žádné pohřební obřady byly plánovane; žádný okres v Texasu s nejméně 100,000 obyvateli vzrůstl silnější.
2.2.4. Vnějškově nejnápadněji se však vliv angličtiny projevuje v oblasti lexikální. I když redakce a dopisovatelé nejednou deklarují záměr užívat výrazů českých, často musejí z praktických důvodů (hlavně z nedostatku nebo neznalosti českých výrazů nebo z neschopnosti je vytvořit aj.) použít slov anglických (cizích). Snaží se je adaptovat (ale nedůsledně) k českému textu v podstatě těmito způsoby:
– uvedením v uvozovkách: jsem „early bird“ (‚ranní ptáče‘); mám ty „ear phones“ (‚sluchátka‘);
– uvedením českého ekvivalentu v závorce: teď jsou ty klosety (komůrky) plné šatstvá; každý má ten komputéř (počtář); udělal diagnosis (rozpoznání); blue jeans (modřaky);
– uvedením anglického slova v závorce: a později ten pramen (spring) se zlomil; v těch liškových dírách (foxholes); bylo tam 21 křížků ve valounu (cobblestone);
– morfologickými adaptacemi různého druhu a stupně, např. co ty covboje dělali; pikovat (to pick ‚čistit‘) tu bavlnu; do nádoby varnišu (varnish ‚fermež‘); chytil žlutého catfiše (catfish ‚souhrnný název pro sumcovité ryby‘); do klosita (closet ‚šatník, komůrka‘); do našeho kapitálního (capital ‚hlavní‘) města Austin aj.
2.2.4.1. Snaha vyhýbat se cizím (nečeským) pojmenováním a frazémům se však nejvýrazněji projevuje:
(a) kalkováním (složených) výrazů anglických: medový měsíček (‘líbánky‘; angl. honeymoon); podnadpisy (‚titulky‘; angl. subtitles); volal zvířatního lékaře (‚zvěrolékaře‘; angl. veterinary surgeon); člověk hned by myslel, se tam také [198]odstěhovat, kdyby jsme nebyli na poslední noze (‚být na konci sil‘; angl. be on one’s last legs) aj.;
(b) tvořením souslovných výrazů (tzv. multiverbizací), v podstatě však rovněž kopírováním angličtiny: vzala tlak krvi; lidé berou tělocvik; vzali jsme tramvaj; přátele mohli vzat poctu zesnulé po 10 hod. v úterý v Tříska Pohřebním Závodě v El Campo; včera jsme zde dostali déšť; ta vůně jednomu dělala hlad; nařízení vyčistí cestu (‚uvolnit cestu‘, angl. clear the way); šla k té druhé restauraci a hodila jim na okna špinavou vodu (‚chrstnout, hodit‘, angl. to throw); měli jsme jeden dolarový obchod (‚obchod, kde všechno zboží stojí 1 dolar‘) a ten zavřel dvéře (‘ukončit činnost‘, angl. close the doors), když neměl dost obchodu aj.[4]
3. Závěrem by bylo možné – lingvisticky vzato – říci, že současný jazyk Našince je produktem jednak „míšení“ původních regionálních dialektů (jejich stopy, zvl. gramatické, jsme aspoň zčásti naznačili, z lexikálních jevů pak uvádíme namátkově navíc třeba těrcha, za škraň, sodovku, koukáme, na kvítka, oprubovat, stařenka, strejdo), jednak silného a dlouhodobého vlivu angličtiny, který se projevuje nejen v lexiku, ale (přímo i nepřímo) i v gramatice; nezanedbatelné je ovšem i zachovávání spisovných prvků knižních až archaických. Bylo by možné z hlediska teoretickolingvistického mluvit o systémovém rozkladu (rozpadu) struktury češtiny, zejména vidíme-li,
(a) že žádný z naznačených jevů a procesů není dovršený, že všude existují varianty, kolísání, dublety apod.;
(b) že vedle sebe existují prvky vývojově „nové“ (např. tí mladí … jezdíjí do měst; ty větví vysijí dolu) a na druhé straně „knižní“, až „archaické“ (namátkou: neb máme; pravil; jest; dejž mu; lidé se mne táží aj.). To však jsou hlediska jednostranná a částečná, zakotvená v jistých lingvistických pohledech a přístupech: v daném případě v tzv. lingvistice kontaktové. Vpravdě však jen jimi češtinu Našince postihnout nelze. Podle našeho mínění představuje spíše svébytný útvar, nezařaditelný (nezařazený) do tradiční stratifikační škály národního jazyka (češtiny), ale konstituovaný dlouholetou tradicí, pociťovaný jeho uživateli (aktivními i pasivními) jako „náš krásný český jazyk“ a hlavně dosud funkční (živý), tedy jako jakýsi standard, nazývaný K. Kučerou „kvazistandard“.[5] To nelze vystihnout žádnými „výčty“ dílčích jevů, jakkoli podrobnými, neboť se zaměřují hlavně na diference ve vztahu ke (kodifikované normě) spisovné češtiny. Bylo by proto žádoucí, když už se u nás vydávají nejrůznější texty a typové rozhovory (např. u lékaře, v obchodě apod.), přetisknout i ukázky textu z několika čísel Našince. Pomohlo by to možná korigovat mnohé apriorismy o vývoji jazyka „v izolaci“.
[1] Srov. J. Balhar, Strukturní a promluvové jevy v nářeční syntaxi, in: Otázky slovanské syntaxe II, Brno 1968, s. 137–139.
[2] M. Šipková, K některým starobylým typům infinitivních konstrukcí, SPFFBU A 42, 1994, s. 43–52.
[3] Srov. např. J. Chloupek, Aspekty dialektu, Praha 1971, s. 134, nebo M. Šipková, Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, Jinočany 1993, s. 192.
[4] M. Šipková, Jak strávit medový měsíček (honeymoon) aneb Něco o češtině v čechoamerickém týdeníku Našinec, Čeština doma a ve světě 2, 2000, s. 96–99.
[5] K. Kučera, Český jazyk v USA, Praha 1990, s. 243.
Naše řeč, volume 84 (2001), issue 4, pp. 192-198
Previous Jarmila Bachmannová: Svědectví archivních magnetofonových nahrávek o jazyce českých enkláv v Polsku
Next Zuzana Hlubinková: Tvoření deadjektivních adverbií ve východomoravských dialektech
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1