Za Josefem Filipcem

Vladimír Mejstřík

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 7. dubna 2001 zemřel PhDr. Josef Filipec, CSc., přední badatel v oboru lexikologie, lexikální sémantiky, lexikografie a stylistiky, význačný organizátor bohemistického vědeckého života, dlouholetý vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český.

Když jsme si před rokem jeho přednáškou v Jazykovědném sdružení (o de Saussurovi) připomínali Filipcovy 85. narozeniny, vystoupil tam jubilant tak, jak jsme ho znali vždycky: jako důkladný, pečlivě připravený analytik, náležitě seznámený nejen s tradiční lingvistikou, ale i s nejnovějšími jazykovědnými trendy. Přesnost a zaujatost výkladu, ale i kritičnost, snaha nejen aplikovat, ale i domýšlet, přetvářet, rozvíjet, to byly atributy Filipcovy vědecké činnosti. Jeho rozsáhlé dílo bylo při různých příležitostech vícekrát zhodnoceno, pozoruhodné je však zejména to, že pokračoval ve svém neutuchajícím bádání až do sklonku života.

Pracovně byl Josef Filipec spjat s Ústavem pro jazyk český přes třicet let. Po studiích na brněnské Masarykově univerzitě a osmiletém působení jako středoškolský profesor začal v ústavu na pozvání prof. Havránka pracovat v roce 1947. Stal se nejdříve členem, v letech 1969–77 vedoucím oddělení lexikologie a lexikografie ÚJČ, v období 1971–76 zastával i funkci zástupce ře[163]ditele ústavu. Ani v důchodu neustal ve spolupráci se svým ústavem. Dva roky byl konzultantem lexikografického oddělení, na pracovní porady přicházel stále, a to až do loňského roku. Vždy bylo dobré vyslechnout jeho názory a rady, které štědře uděloval.

V oddělení se Filipec významně podílel jako spoluautor, později redaktor na základních dílech české výkladové lexikografie, Příručním slovníku jazyka českého (1935–57) a čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého (1960–71). Jako Filipcův slovník je právem označován Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1978, 2. vydání 1994), jehož byl hlavním redaktorem a hlavním tvůrcem jeho koncepce. Filipec se nikdy nespokojil jen praktickou činností, od začátku promýšlel lexikografické otázky i teoreticky, jak o tom svědčí nesčetná řada článků a studií od známé Lexikálně sémantické výstavby hesla – ústřední otázky lexikografické práce (SaS 1957) až po základní příspěvek Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového v Manuálu lexikografie (1995, ed. F. Čermák a R. Blatná). Pro Filipce bylo příznačné, že v poslední době s velkým zájmem studoval i otázky počítačové lexikografie a dovedl se k nim fundovaně vyjádřit.

Jeho počáteční zaměření literárněvědné způsobilo, že se Filipec záhy začal zabývat lexikologií a stylistikou. Z celé řady jeho prací připomeňme dvě stěžejní. V roce 1961 vydal Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, velice rozsáhlou práci, která ovlivnila nejen lingvistickou teorii, ale svým způsobem i tvorbu synonymických slovníků (např. v Rusku). S nebývalým ohlasem doma i v cizině bylo přijato syntetické dílo Česká lexikologie (1985, spolu s F. Čermákem, autorem části o frazeologii a idiomatice), v němž Filipec dovršil své dlouholeté snažení propracovat do hloubky základní okruhy lexikologie. Filipec zasáhl svými příspěvky i do oblasti literárněkomparatistické, terminologické, překladové a konfrontační (zejména ve studiích v sbornících německých, na jejichž přípravě se podílel).

Josef Filipec byl i neúnavným organizátorem bohemistického vědeckého života. Od roku 1960 až do roku 1995 vedl velice agilně lexikologickou sekci Jazykovědného sdružení, účastnil se práce Kruhu přátel českého jazyka, byl členem Societas linguistica Europaea a lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů. Spolupracoval s řadou dalších lingvistických institucí, o slovnících přednášel i studentům vysokých škol. Všechny hodnotící příspěvky (v časopisech Naše řeč, Slovo a slovesnost aj. – poslední z pera O. Mališe, SaS 61, 2000, s. 75n.) zdůraznily Filipcův přínos bohemistice a vědě vůbec.

My, blízcí jeho spolupracovníci, chceme říci alespoň něco málo o Filipcovi jako o člověku. Vzpomínáme na jeho semináře v oddělení, z jejichž podnětů pak vznikla řada studií. Nutil lexikografy zavalené praktickou každodenní slovníkářskou činností, aby se nad ni povznesli a své bohaté praktické poznatky zobecnili. Když v roce 1982 mělo vyjít 2. vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (slovník byl v té době zcela rozebrán), odmítl neuvést v tiráži jména autorů vyloučených za normalizace z KSČ – slovník pak vyšel až v roce 1994. Filipec neprožil lehký osobní život, jeho hluboce křesťanské přesvědčení však u něho nepochybně vyvolalo trvale optimistický vztah k životu a k lidem.

Ti, kdo měli to štěstí spolupracovat s dr. Filipcem, být mu nablízku, si ho zachovají v paměti jako obětavého člověka, který byl svým mladším kolegům spolehlivou oporou.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 3, pp. 162-163

Previous Petr Nejedlý: Jazykovědec málem zapomenutý

Next Josef Šimandl: Kávomlýnek