Věty typu „hra je hra“ v přirozeném jazyce

Jana Bártová

[Articles]

(pdf)

-

Tzv. výrokové věty o identitě se vyskytují ve dvou formách, a to „A je A“ (Paříž je Paříž) a „A je B“ (Paříž je hlavní město Francie). Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma výroky je v jejich pravdivostních podmínkách a v míře jimi zprostředkované informace.

Srovnáme-li výpověď Literární noviny jsou týdeník s výpovědí Literární noviny jsou periodikum z hlediska jejich pravdivosti, musíme dospět k závěru, že oba výroky jsou pravdivé. Pravdivost první z uvedených vět je však závislá na momentálním stavu světa, zatímco pravdivost věty druhé nikoli[1]. K tomu, abychom mohli určit její pravdivostní hodnotu, nám stačí chápat význam jednotlivých slov. Můžeme však jít ještě dál a konstatovat, že v některých případech k určení pravdivostní hodnoty vět nepotřebujeme dokonce rozumět ani významům jednotlivých slov. Větu Noviny jsou noviny musíme nutně a jednoznačně uznat za pravdivou, a to i v případě, že nebudeme chápat, co slovo noviny označuje, jaký konkrétní objekt je jeho denotátem. Takové věty jsou označovány jako triviální.[2]

Triviální věta o identitě nepřináší z logického hlediska v zásadě žádnou informaci, je naprosto neinformativní, nic neříká.[3] Přesto jsou výpovědi typu Slib je slib, Doma je doma, Smůla je smůla apod., kterým klasická formální logika připisuje nulovou informační hodnotu, v přirozené komunikaci často (a z pragmatického hlediska lze říci, že i úspěšně) užívány. Význam a komunikační funkce triviálních vět jsou jednoznačně interpretovatelné a všem uživatelům jazyka lehce přístupné. Schopnost pochopit význam takové výpovědi je součástí komunikační kompetence mluvčích.

Co však sdělí mluvčí, který pronese tautologickou větu tohoto typu, jestliže tautologie, jak píše Kant[4], „říká dvakrát totéž, čili jistým způsobem neříká nic, tj. nic o světě“? Jakou funkci plní triviální věty o identitě v přirozeném jazyce? Proč [122]se vůbec takové věty užívají a proč jsou tak oblíbené? V následujícím textu pojednáme o tom, jak se na výpovědi typu Hra je hra dívá klasická logika a jakou úlohu hrají tyto konstrukce v přirozené jazykové komunikaci.

Z hlediska komunikačních funkcí lze výpovědi typu „A je A“ charakterizovat jako výpovědi s komunikační funkcí asertivní.[5] K výpovědím s dominantní funkcí asertivní patří především sdělení, oznámení, tvrzení, konstatování, hodnocení apod. Takové výpovědi pronáší mluvčí s intencí obohatit vědomí adresáta o novou informaci, event. přimět adresáta, aby přijal názor, mínění, postoj či hodnocení mluvčího. Co se týče triviálních vět o identitě, lze jejich komunikační funkce dále specifikovat.

1. U výpovědí typu Hra je hra, Obchod je obchod, Rozkaz je rozkaz jde primárně o argumentaci, ospravedlnění, omluvu či vysvětlení. Mluvčí danou výpovědí zdůvodňuje, ospravedlňuje nebo prostě vysvětluje, proč musí (musel, bude muset) jednat určitým způsobem nebo proč by určitým způsobem měl jednat adresát (event. jakákoli jiná osoba, která je předmětem řeči). Triviální věty tak vyjadřují nutnostní modalitu, aniž by bylo užito modálního slovesa či jiného modálního výrazu. Výpověď Slib je slib je funkčně ekvivalentní s výpovědí Sliby se musí dodržovat, výpověď Povinnost je povinnost je funkčně rovnocenná s výpovědí Povinnosti je nutné plnit apod. Specifický významový odstín mají věty typu Smůla je smůla, Osud je osud. Mluvčí jimi vyjadřuje fatalitu a nezměnitelnost stavu věcí.

2. Druhý typ představují výpovědi typu Praha je Praha, Doma je doma, Máma je máma. Mluvčí jimi vyjadřuje kladné hodnocení daných předmětů a jevů, a to s víceméně obecnou platností. Výpověď Praha je Praha je ekvivalentní s výpovědí Praha je nejkrásnější (nejvýznamnější apod.) české město, výpověď Doma je doma je možné nahradit formulací Všude dobře, doma nejlépe apod. V kontextu bývá u tohoto typu vět zdůrazněn ještě specifický rys nenahraditelnosti: (Babička je hodná a starostlivá, ale mámu nenahradí.) Máma je máma. (Učebnice je dobrá věc, ale slovo učitele nenahradí.) Učitel je učitel.

3. Do třetího typu triviálních vět o identitě spadají výpovědi, kterými mluvčí vyjadřuje své osobní preference.

Velkou roli zde hraje kontext. Často se totiž v těchto případech objeví spolu s větou o identitě i věta obsahující předmět srovnání. Například výpovědní spojení Zima je hezká, ale léto je léto je funkčně ekvivalentní s výpovědí Já mám raději léto než zimu. Hranice mezi druhým a třetím typem je vágní, záleží na míře objektivnosti či naopak subjektivnosti hodnocení.

[123]4. Ke čtvrtému typu můžeme zařadit výpovědi, jejichž funkcí je vyjádření odlišnosti, neslučitelnosti či nezaměnitelnosti pojmů. Jde o výpovědi typu Práce je práce a zábava je zábava, Skutečnost je skutečnost a sen je sen, Pravda je pravda a lež je lež apod. Mluvčí se snaží přesně vymezit hranici mezi pojmy a přimět adresáta tuto hranici respektovat. Výpovědní spojení Přátelství je přátelství a láska je láska je funkčně rovnocenné například s výpovědí Přátelství není totéž co láska.

5. Jako zvláštní typ triviálních vět o identitě lze snad vyčlenit ještě věty typu Mládí je mládí, Vesnický život je vesnický život apod. Jejich funkční odlišnost tkví v tom, že jimi mluvčí upozorňuje na svébytnost a specifičnost toho, o čem mluví. Výpověď Vesnický život je vesnický život zdůrazňuje specifické rysy života na venkově ve smyslu „Vesnický život má svůj vlastní řád“. Od vět druhého a třetího typu se tento typ odlišuje absencí jakéhokoli hodnocení. Bez výrazné intonace jde o prostá nehodnotící konstatování. Odpoví-li mluvčí na otázku „Co říkáš té nové Vieweghově knize?“ slovy Viewegh je Viewegh, dává najevo pouze to, že autora zná, a že tedy nebyl překvapen charakterem jeho nové knihy. Z odpovědi však není zřejmé, zda tuto knihu, resp. autorův styl vůbec, mluvčí vnímá pozitivně nebo negativně.

K takovému využití triviální věty se mluvčí uchyluje zpravidla tehdy, jestliže se chce vyhnout jednoznačnému hodnocení jevu nebo situace, ke kterému je vyzván. (Podobně jako u tautologického vyjádření typu: Ministr jednal, jak jednal, Rada rozhodla, jak rozhodla apod.) Prvky hodnocení získává výpověď až uplatněním příznakových paralingválních a neverbálních prostředků, ale tím se již přiřazuje k větám typu (2) a (3).

Uvedli jsme pět různých typů vět o identitě ve formě „A je A“, klasifikovaných podle funkce, jakou plní v jazykové komunikaci. U každého typu jsme však zároveň uváděli i synonymní, ekvivalentní, funkčně rovnocenné výpovědi. Každou větu typu „A je A“ můžeme nahradit beze změny významu výpovědí z logického hlediska „přijatelnější“. Co tedy vede mluvčího k tomu, aby v určité komunikační situaci použil právě výrokovou větu formálně tautologickou a nezvolil výpověď jiného typu?

Triviální věty o identitě mají několik výhod.

V pozici subjektu a jmenné části predikátu může být potenciálně jakýkoli lexém (nebo spojení lexémů). Neomezený výběr členů je charakteristický zejména pro třetí typ ve výše uvedené klasifikaci. Ten nevylučuje v podstatě žádné doplnění, a navíc je v daleko větší míře než ostatní typy obsazován konkrétními substantivy. Tato neomezenost je také důvodem toho, proč dané výpovědi nehodnotíme jako frazeologismy, ale pouze jako konkrétní realizace jedné ustálené syntaktické struktury.

[124]Druhou velkou výhodou vět ve tvaru „A je A“ je nízká náročnost na formulování myšlenek mluvčím. Tyto věty podstatně urychlují a usnadňují komunikaci, z čehož také vyplývá jejich hovorovost. Stačí porovnat výpověď Léto mám ze všech ročních období nejraději s jejím funkčním ekvivalentem Léto je léto. Tautologie se tak stává prostředkem ekonomizace jazykového projevu.

O využití triviálních vět v jistých únikových komunikativních strategiích jsme se zmínili výše při popisu výpovědí typu (5).

Důležité je, aby bylo ze situace či z kontextu jasné, o jaký typ vět se jedná a jaké charakteristiky užitých výrazů máme na mysli (především to, zda hodnotíme nebo pouze konstatujeme). Jednu větu tak můžeme interpretovat v různých kontextech hned několika různými způsoby a přisoudit jim i několikerý smysl. Výpověď Otec je otec lze interpretovat jako „Otec se musí respektovat“ nebo „Otec už se nezmění“ nebo také „Otec je nenahraditelný“. Rozhodující roli zde hraje kontext. V mluveném textu je v tomto ohledu velmi důležitá také intonace a v komunikaci „face to face“ se významně uplatní i neverbální projevy. K rozlišení jednotlivých typů přispívá velkou měrou též samotný význam slov. (Význam substantiva smůla již předem vylučuje kladné hodnocení, věta Smůla je smůla tedy nebude spadat do typu (2) nebo typu (3).)

Třetím důvodem vysoké frekvence těchto vět v komunikaci je jejich již výše zmíněná (logicky) nutná pravdivost. Triviální věty jsou vnímány jako nepopiratelné argumenty. Jejich pravdivost lze určit a priori a nelze o ní pochybovat. Výpověď Já jsem to slíbil může a nemusí být pravdivá, její pravdivostní hodnotu nemůžeme určit a priori z formy věty. Věta Slib je slib je však nutně (analyticky) pravdivá a za žádných okolností nemůže být nepravdivá. S takovou výpovědí nelze polemizovat, nelze ji popřít.[6] Člověk, který výrok ve tvaru „A je A“ popírá, upadá nutně do sporu. Je to základní teze, která nepřipouští námitky a nevyžaduje důkaz.

Snad právě proto nelze v triviálních větách o identitě zaměnit jméno v predikativu synonymem, a to ani tzv. absolutním synonymem (připustíme-li existenci totální synonymie), a dokonce ani tzv. tautonymem (tj. synonymem z jiné variety jazyka nebo z jiného národního jazyka). Výpověď Káva je káva, kterou mluvčí užije ve významu „Já dávám přednost kávě“, nelze přestylizovat ve výpověď Káva je kafe, ačkoli i tato výpověď bude pravdivá. Neplatí zde tedy možnost zaměnitelnosti synonym.[7] Pokud chceme uplatnit synonymum, musíme zaměnit jak jméno v predikativu, tak i v subjektu (Káva je káva / Kafe je kafe). Podobně lze [125]užít výpověď Obchod je obchod, stejně jako Byznys je byznys, nikoli však Obchod je byznys. Záměnou pouze jediného členu sice výpověď nezíská nový význam, ani se nezmění pravdivostní hodnota věty, ale výpověď přestane plnit svou původní komunikativní funkci. Pravdivost takové věty již neurčíme a priori z její formy, a výpověď proto ztratí povahu nevyvratitelného argumentu. Můžeme tedy konstatovat, že je v těchto případech závazná nejen sémantická, ale i formální identita jmen. Jména uváděná do vztahu identity musí mít (podle terminologie G. Fregeho[8]) nejen stejný význam (Bedeutung), ale i „způsob jeho danosti“ neboli smysl (Sinn). Jen tak mohou výpovědi o identitě plnit výše uvedené pragmatické funkce, jinými slovy, dané funkce jsou schopny plnit pouze věty triviální.

Všechny výše zmíněné výhody triviálních vět jsou důvodem jejich relativně vysoké frekvence v mluvených, ale i psaných textech. Vzhledem k tomu, že struktury tohoto typu jsou obsaženy hluboko v povědomí uživatelů jazyka, kteří je dokáží adekvátně používat a správně interpretovat, jsou triviální věty o identitě nejen ospravedlnitelné, ale jsou i obohacením lexikálně-syntaktických struktur jazykové komunikace.

---

[1] Rozdíl mezi výrazy týdeník a periodikum je v obecnosti pojmenování denotátu, z čehož plyne i rozdíl v pravdivosti výroků. Kdyby byly Literární noviny čtrnáctideník, výrok první by byl nepravdivý, výrok druhý však stále pravdivý.

[2] G. H. Leibniz (Monadologie a jiné práce, Praha 1982, s. 161) rozlišuje dvě pravdy: rozumovou a faktovou. Pravdivost triviálních vět o identitě lze přiřadit k prvnímu druhu, k pravdám rozumovým. Ty Leibniz definuje jako „nutné pravdy, jejichž opak je nemožný“.

[3] Taková věta je tautologická, a jak píše L. Wittgenstein (Tractatus logico-philosophicus, Praha 1993, 5.141, 5.142): „Plyne-li z jedné věty druhá, pak první věta říká více než druhá a druhá méně než první. Tautologie plyne ze všech vět: neříká nic.“

[4] I. Kant, Kritika čistého rozmyslu, Praha 1930.

[5] Zde přejímáme termín Miroslava Grepla (M. Grepl, P. Karlík, Skladba češtiny, Praha 1998). Vedle tohoto termínu se v literatuře vyskytují i označení funkce konstatační, oznamovací, sdělná, sdělovací aj., která jsou v podstatě synonymní.

[6] P. Materna (Logická analýza přirozeného jazyka, Praha 1989) hovoří v této souvislosti o tzv. „propozici TRUE“, kterou definuje jako „propozici, která v každém možném světě a v každém časovém okamžiku nabývá hodnoty P“.

[7] Zákon identity tu ovšem porušen není. I po záměně synonymem zůstává věta větou o identitě. Jedná se však již o numerickou identitu ve tvaru A je B, tedy o výrok netriviální.

[8] G. Frege, O smyslu a významu, Scientia et Philosophia 4, 1992.

Naše řeč, volume 84 (2001), issue 3, pp. 121-125

Previous Jana Hoffmannová: Syntax institucionálního dialogu

Next František Štícha: Koncert pro orchestr aneb malá úvaha nad názvy hudebních děl