Syntax institucionálního dialogu
Jana Hoffmannová
[Articles]
-
[1]Syntax institucionálního dialogu – na pozadí vztahu mezi syntaxí mluvených a psaných textů – by si zasloužila podrobnou charakteristiku, jakou nemohu podat v tomto příspěvku. Zde se soustředím pouze na jeden, maximálně dva dílčí jevy, ke kterým se postupně přiblížím přes několik soustředných kruhů, resp. jednotlivých kontextů.
1. Nejprve se pokusím aspoň naznačit podstatu institucionálního dialogu, kterým se v poslední době poměrně soustavně zabýváme.[2] Existence a fungování většiny institucí je nepochybně založena na komunikaci, a to komunikaci dvojího druhu. Jednak je tu množství psaných textů – dopisů, předpisů, soupisů, oznámení, oběžníků, směrnic, dohod a mnoha dalších žánrů, které bychom většinou řadili do sféry administrativní, resp. na pomezí sféry administrativní a odborné. Tyto dokumenty se pohybují mezi různými složkami téže instituce, mezi institucemi i mezi institucí a veřejností. Zároveň však provoz institucí obvykle stojí na dialogu – a to především na rozhovorech, které vedou představitelé instituce s občany, klienty, zákazníky, pacienty. Lékař sice pacienta vyšetří, ale nejprve od něj potřebuje aspoň minimální informaci o jeho potížích, potřebách, zdravotním stavu; hasičské sbory by asi nemohly plnit svou funkci, kdyby jim občané požáry telefonicky nehlásili; atd. Provoz instituce tedy obvykle představuje intenzivní symbiózu komunikátů psaných a mluvených. Pracovníci instituce jsou nutně poznamenáni určitou „profesionální deformací“ (což teď nemyslím nijak pejorativně): plní svou institucionální roli (lékaře, úředníka, advokáta, poradce aj.), jsou pro ni vybaveni určitými znalostmi a v rozhovorech uplatňují množství informací, které získali právě z psaných dokumentů. Na druhé straně – jejich komunikace s laiky, neprofesionály by měla být opravdu dialogem; a úspěch takového rozhovoru často závisí na tom, zda není veden až příliš oficiálně a formálně (v duchu závazných psaných textů), zda na sebe partneři spontánně reagují, zda se dokážou vzájemně přizpůsobit (i v řeči), porozumět si. Projevy této asymetrie profesionál [114]– laik, která je nedílně spjata s kolizí psanosti a mluvenosti, lze dobře sledovat právě na některých úkazech syntaxe institucionálních rozhovorů.
2. Zvláště některé institucionální dialogy tedy inklinují ke kontextu psaných textů, nesou značné stopy odborného a zároveň úředního, administrativního vyjadřování. Motivace této polohy mohou být nejrůznější – někdy jde o polohu trvalou, u mluvčích, kteří už nenávratně zapadli do profesionální rutiny; jindy však spíše o situačně podmíněnou strategii, např. při snaze zbavit se nepohodlného, „vlezlého“, příliš dotírajícího klienta. V dialogických replikách těchto profesionálů se pak setkáváme skutečně se „zdeúředním“ stylem: s vyjadřováním velmi abstraktním, neosobním, skladebně až archaickým; se spoustou nepřehledných výčtů, založených na úředních seznamech; s nadužíváním opisného pasiva; se sekundárními předložkami a konektory typu v případě, za předpokladu, že…, vzhledem k tomu, že…; s multiverbizacemi (provést vstup) a s víceméně redundantními spojeními substantiv jako otázka, problém, situace, příčina, důvod, účel, podmínka a sloves jako nastat, nabýt (platnosti), určit, fungovat, disponovat a především řešit: řešit situaci, řešit otázky, řešit případy, ale třeba i řešit pozemek, nebo v policejním žargonu řešit pana X. Y. (Srov. i dnešní posměšné to neřeš) Pár ukázek jsem vybrala z replik hasičského dispečera v ohlašovně požárů – a je třeba zdůraznit, že zdeúřední vyjadřování volí hlavně v rozhovoru s klienty, kteří nehlásí požár, ale dožadují se např. otevření bytu nebo zavření vody:
– vstupujeme do bytu v případě ohrožení či nebezpečí života / obecného ohrožení potažmo tedy vlastního požáru v bytě / vstupy provádíme bohužel násilím (…) ale vzhledem k tomu že je pracovní doba můžete se dovolat na jakéhokoli praktika zámečnického / tam vám poskytnou služby / provedou vám čistej vstup / pokud byste chtěl telefonní číslo máme ho k dispozici
– prosim vás tam nehrozí žádný nebezpečí z prodlení / za předpokladu že bychom na tom měli pracovat my / že by nemohl z jakýchkoliv důvodů někdo jinej / tak by nás musel vo to požádat váš nájemce (…) ale pokud budete trpělivá tak se zajisté dovoláte / já sem o tom stoprocentně přesvědčen
– je vodstraněná už příčina toho přitýkání tý vody? (…) jestli vy ste natolik voprávněnej to vobjednat
Zajímavé je, že někdy i občané, laici, kteří se obracejí na instituce a vedou s jejich představiteli dialog, projevují jistou snahu přizpůsobit své vyjadřování oficiální, formální situaci veřejného úředního jednání. Pak se v jejich projevu, který je jinak daleko blíže pólu mluveného vyjadřování, objevují často až zarážející prvky jako ohledně – při vyřizování restitucí (du za váma ohledně půdy)[3], ale i při volání hasičům (já už sem s vámi mluvila ohledně tý vodě).
[115]Tato někdy složitá, těžkopádná, „šroubovaná“ syntax poznamenaná psanou dikcí se v institucionálních rozhovorech střetává s množstvím příznaků syntaxe mluvených projevů. Ta byla popsána v řadě prací O. Müllerové[4]. Řečeno ve zkratce, patří sem např. výpovědi nedostatečně syntakticky zformované; volné, nespojité přiřazování syntaktických jednotek bez explicitního vyjádření jejich vzájemného poměru; syntaktické jednotky, jejichž hranice nejsou zřetelné, což je způsobeno např. častým doplňováním, nastavováním, „přivěšováním“ dalších výrazů, přídatných konstrukcí, vsuvek… Jak víme, časté jsou i výpovědi eliptické; různé druhy oprav, plynoucích ze snahy postupně zpřesňovat vyjádření; opakování výrazů; neukončené, syntakticky nekompletní formulace (mluvčí se z různých důvodů v řeči přeruší a začne formulovat jinak); anakoluty a kontaminace různých vazeb. Občan, klient (ale někdy i méně rutinovaný profesionál) se totiž v těchto rozhovorech dostává do náročné situace, pro jejíž zvládnutí mu chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale zároveň je na jejím zvládnutí někdy i existenčně zainteresován. Potřebuje najednou uvést do vzájemného vztahu a vyjádřit řadu (někdy značně „odcizených“) skutečností, ale v rychlém proudu řeči nestačí explicitně postihnout přesné sémantické relace a vše náležitě strukturovat. Proto komponenty svého projevu řadí volně; všelijak je odsouvá, přesouvá a vsouvá; a systémové syntaktické konstrukce různě modifikuje, realizuje je neúplně nebo je směšuje.
3. Než se budu dále věnovat dvěma jevům tohoto řádu, potřebuji zavést ještě jeden kontext, spojený s pojmem perspektiva. I když zůstaneme v oblasti společenských věd, je tento koncept nemálo zatížený; bylo by možno uvést např. perspektivu v naratologii – point of view (úhly pohledu, postoje, orientace spojené s různými vypravěči), dále samozřejmě funkční perspektivu větnou… Setkáváme se však také s termínem větná (syntaktická) perspektiva, kterému se blíží výpovědní linie, promluvová linie, linie výstavby projevu. Např. O. Müllerová (d. cit. v pozn. 4, s. 73–4) o tom píše: „Mluvčí má povědomí o způsobech syntaktického spojování slov k vyjadřování, strukturování obsahu. Začne tak, že určité tvary ‚napovídají‘, v jakých tvarech budou slova další, ale toto není dodrženo, další slova se objevují v jiných tvarech než v těch, které by se očekávaly. V tom smyslu hovoříme o tom, že je porušena, ev. změněna syntaktická výpovědní linie, perspektiva.“ Odvolává se především na autory některých statí v klasickém sborníku Otázky slovanské syntaxe,[5] od nichž tento koncept bezprostředně převzala. Tam píše zejména S. Prokešová[6] o „činiteli, který se obvykle formuluje jako nedostatek větné perspektivy mluvčího (nebo také jako improvizovanost, nepřipravenost apod.)“; spojuje s ním „porušování ustálených způsobů vyjadřování syntaktických [116]vztahů“, dále aditivnost (různé typy dodatkového připojování) atd. Podobně ztotožňují nedostatek větné perspektivy s improvizovaností v témže sborníku M. Grepl[7] a A. Lamprecht[8]; a K. Hausenblas[9] tu mluví střídavě o procesu výstavby větné, výstavby výpovědi i výstavby projevu a o tom, jak je v nepřipraveném mluveném projevu obtížné „převést mnohosměrné souvislosti do jedné linie promluvy“. Větnou (syntaktickou, výpovědní…) perspektivu a hlavně její nedostatek bychom jistě mohli sledovat i mnohem dále do minulosti; zdá se však, že není vždy zcela průhledné, co jako perspektivu v tomto smyslu označujeme a jak tohoto termínu užíváme, a že by bylo žádoucí při dalších analýzách mluvených projevů tento pojem poněkud specifikovat.
4. A teď už konkrétně – s pomocí ukázek z institucionálních dialogů – ke dvěma projevům tzv. nedostatku (ztráty) větné perspektivy.
4.1. Nejprve si všimnu případů, kdy se mluvčí v proudu lineárního přiřazování prvků, postupné realizace syntaktické konstrukce přestane orientovat; opustí strukturu, kterou začal realizovat, a přes určitý spojovací článek přejde k realizaci struktury jiné. Dvě za sebou následující syntaktické jednotky se tak prolnou, prostoupí; dochází k jejich překrývání, částečnému ztotožnění; ke kontaminaci dvou syntaktických struktur, kdy poslední člen realizace jedné syntaktické konstrukce je zároveň prvním členem realizace dalšího syntaktického modelu. Je to jeden z názorných příkladů obtížnosti segmentace mluveného textu, nezřetelnosti, neostrosti hranic syntaktických jednotek v mluveném projevu. Chci zdůraznit přítomnost spojovacího článku, společného členu, překryvu (ten může mít, jak ukážu dále, různé podoby); nemám tedy na mysli všechny případy, kdy mluvčí prostě nedokončí realizaci zvolené konstrukce a přejde k jiné – ale „natvrdo“, bez jakéhokoliv překrývání.
Pozn. K prezentaci těchto příkladů je ještě třeba poznamenat, že tvar mluvených projevů – včetně jejich syntaxe – rozhodně nepokládáme za něco nedokonalého, pokaženého, za jakousi odchylku či deformaci ve vztahu k textu psanému. Mluvený projev má svůj specifický tvar a specifické prostředky – jen jejich poznání dosud nedospělo tak daleko jako u textů psaných. Interpretace mluvených projevů by se rozhodně neměla odehrávat na „dokonalejším“, úplnějším pozadí textů psaných. Pokud zde vlastně tuto zásadu porušuji a ukazuji úseky mluvených projevů jako kontaminace systémových syntaktických konstrukcí, činím to jen v zájmu názornosti a explicitnosti výkladu.
| (1) | to je přímo [v tý ulici] hoří ta tráva? |
| voni tam něco kopou a dělaji tam [ňáký potrubí] tam táhnou |
Jde o jednoduché případy křížení, kdy „společný článek“ svým tvarem vyhovuje pro konstrukci „zprava“ i „zleva“.
| (3) | budete dávat dvakrát za den [ovocný šťávy] dáváte už? |
I v této replice lékaře, který se obrací k mamince kojence, vyhovuje tvar společného článku pro obě konstrukce – vždyť jsou založeny na stejném slovese dávat. Zajímavé je, že umožňuje propojit „zleva“ příkaz, pokyn (indikativ s významem imperativu) a „zprava“ otázku, k níž mluvčí takto přechází.
| (4) | pálí to na [oči] nemůžeme otevřít |
V tomto případě je společný člen „zleva“ součástí těsného předložkového spojení, zatímco směrem doprava se z něj uvolňuje.
| (5) | čili dostává se to na [dost takovej vážnej mezinárodní technickej střet tady v týdletý oblasti] nastane |
| (6) | já sem chtěl [policajti] kolik mají sto padesát devět? |
Obě prostupující se struktury v (5) sdílejí substantivní frázi (dost takovej vážnej… střet); také adverbiální komponent (tady v týdletý oblasti) může rozvíjet jak sloveso dostává se, tak sloveso nastane. Obě konstrukce se však liší tím, že v první z nich plní úlohu podmětu zájmenný výraz to (dostává se to) a substantivní fráze je do konstrukce zapojena pomocí předložky na, zatímco v druhé z nich se slovesem nastane se bohatě rozvité substantivum střet stává podmětem. Ve společném článku se tak střetává 1. pád se 4. pádem, což však – díky shodě obou pádových tvarů – v tomto případě „není vidět“. – Stejná kolize 1. a 4. pádu nastává v případě (6), kde se na neurčitém přechodu, rozhraní dvou konstrukcí nachází substantivum policajti. Tady se ovšem oba pádové tvary liší a vyřčen může být jen jeden – zde ten, který ukazuje „doprava“, dopředu, k členství v následující konstrukci.
| (7) | vždycky když se trošku nachladíš nebo na tebe [nějaká chřipka] chytíš (…) tak ti to zduří |
Rovněž zde spojující článek absorbuje, neutralizuje kolizi obou konstrukcí, z nichž jedna vyžaduje podmětový 1. pád (leze na tebe chřipka), druhá 4. pád (chytíš chřipku). Zde nás upoutá, že nosné sloveso první, „levé“ konstrukce (leze) je a může být elidováno.
| vona tam je hlídka na místě / kluci dyž tak je navedou / voni [tam někde je] hlídka jela teď na místo to prověřit |
Zde se srazily dvě konstrukce, z nichž jedné dominuje subjekt hlídka (vona), druhé subjekt kluci (voni). Může však zaznít jen jeden slovesný tvar – je nebo sou; mluvčí se přiklonil k singulárovému je, které ukazuje doprava, dopředu k subjektu hlídka.
| (9) | a dyž tam u toho přejezdu budou tak je [to po levý straně] uvidí |
Adverbiální určení po levý straně tu propojuje konstrukce je to (s nominativním to) a uvidí to (s akuzativním to). Zvlášť bychom mohli v těchto případech rozebírat slovosled na rozhraní dvou konstrukcí – někdy je z hlediska jedné (ať už levé či pravé) konstrukce přirozený, bezpříznakový, zatímco z hlediska druhé krkolomný. Stává se však i to, že pod vlivem kolize obou konstrukcí je celkově rozháraný a neuspořádaný.
| (10) | my sme tam viděli / tam je [hroznej čoud] |
| (11) | [na vodárně] se nemůžu dovolat / tam je to snad vyvěšený |
Zdá se, že někdy se realizace dvou konstrukcí protínají ve společném článku, který však nemusí – jako v dosavadních příkladech – být nutně umístěn na přechodu dvou propojených struktur, ale také před nimi – na vodárně v (11), či za nimi – hroznej čoud v (10). Hroznej čoud přitom opět vyhovuje svým tvarem pro konstrukci vyžadující pád 1. i 4.; naproti tomu lokální tvar na vodárně vyhovuje pro vzdálenější strukturu (tam je to vyvěšený), nikoli už pro tu bližší (nemůžu se dovolat), která vyžaduje akuzativ.
| (12) | v Lehovský devět [hoří] barák jako vstupní dveře |
V dialogických replikách, kde mluvčí směšuje dvě konstrukce, hraje často velkou roli intonace a umístění pauzy. Protože ve (12) je výkřik v Lehovský devět hoří ukončen vzrušenou zvolací intonací a pauzou, a pak se teprve přes společný článek hoří připojuje nominativní subjekt (barák…zdá se, že průnikové hoří tu v sobě spojuje dvě různá slovesa, z nichž jedno vyžaduje subjekt v 1. pádě (hoří barák), druhé nikoli (v Lehovský hoří).),
| (13) | to bych velice nerad kdyby se ti to mělo nějak zhoršit / kdyby sis [tam měla přidat] nějaká další nemoc |
[119]V tomto sdělení lékaře mladé pacientce jde o komplikovanější kontaminaci dvou struktur: nominativ nějaká další nemoc by vyžadoval konstrukci kdyby se ti měla přidat, zatímco konstrukce započatá zleva kdyby sis měla přidat anticipuje akuzativ nějakou další nemoc.
| (14) | já / tady u nás / teď sem šla / je uvězněnej pán ve výtahu | |||
| 1 2 3 4 | ||||
Další komplikovaný případ, kde se už ani nedá mluvit o společném přechodném článku (ať už jakkoli situovaném), ale o postupné realizaci dvou zkřížených konstrukcí jaksi „na přeskáčku“, v naprostém vzájemném průniku:
| já teď sem šla + tady u nás je uvězněnej pán ve výtahu | |
| 1 + 3 2 + 4 |
Za povšimnutí tu stojí slovesná centra obou konstrukcí šla, je: někde být + někam jít v různých realizacích totiž často tvoří jádra křížených konstrukcí; srov. i
| (15) | teď sem [šel] v budce teda ale, |
kde se zřejmě také kříží sem v budce + šel sem do budky. Kontaminace být + jít je příznačná (možná nejen) pro hasičský diskurz, pro telefonáty do ohlašovny požárů. Podobně pro diskurz lékařský je zase symptomatické křížení být + mít (nějakou nemoc):
| (16) | má pane doktore takové v hlavě jako když lupénka nebo co to je |
Zde máme konstrukčně už velmi uvolněné křížení má v hlavě lupénku + je to lupénka. A tak bychom mohli pokračovat k dalším, syntakticky ještě méně artikulovaným a méně přehledným dialogickým replikám.
4.2. Před závěrem se ještě dotknu dalšího signálního jevu syntaxe mluvených textů, který by se podle mého názoru rovněž dal vysvětlovat na základě „ztráty syntaktické (výpovědní, promluvové) perspektivy“. Navíc se zde začíná výrazně uplatňovat kontext neurčitosti: v nepřipraveném mluveném projevu mluvčí často váhá, tápe, hledá vhodný výraz, zápasí s formulačními obtížemi a odtud vyvěrá značně vysoká hladina neurčitosti mluveného vyjadřování. Jedním z jejích projevů je, že řada výpovědí zůstává otevřená, neukončená, vyznívá do neurčita. V odborném mluveném projevu, ale i v institucionálním dialogu tak bývají zakončeny mj. konstrukce výčtové – výčet zůstává neúplný, laický mluvčí ho nemůže, neumí, odborník třeba nechce nebo nepokládá za nutné ukončit. Ve funkci neurčitého zakončení se uplatňují příznačné exponenty neurčitosti, zapojené většinou do složených výrazů: a tak, nebo tak(le), nebo něco, a takový… Uvedu už jen v náznaku pár příkladů z různých typů institucionálních dialogů.
| (17) | stříká z toho nafta / nemohli byste to tam postříkat ňákym tim vapexem nebo něco takovýho? |
| (18) | nic by jim nemělo bejt překážkou / žádná výmluva teda jako že zámek a takovýdle jo? |
| (19) | jestli byste měli ňák já nevim žebřík nebo něco / že by tam vlezli / ty rodiče si odskočili někam na ňákej candrbál nebo co / a nechali tam dítě samotný |
Lékař – pacient:
| (20) | já se obávám že tam běží nějaká infekce nebo tak |
| (21) | když bude teplota přes třicet osm tak srážet / budete ho muset osprchovat nebo něco takovýho |
Pracovní porada techniků:
| (22) | někde tady v tý západní oblasti stavět elektrárny nějakýho tohodle konvojovýho typu nebo něco |
Počítačový odborník v kurzu výpočetní techniky:
| (23) | budete chtít třeba něco vyhledávat nebo ňák přepsat atakdále / nahradit ňáký meno nějakym jinym / a takle / cokoli takový |
Jde patrně o jev z okruhu apoziopeze a elipsy; o úkaz, který by bylo možno interpretovat na základě konceptů neúplnosti a implicitnosti (jak o tom píše např. Hausenblas[10]). To bych se však už dostala příliš daleko – vzhledem k tomu, že implicitnost v případě mluvených dialogů představuje nepochybně problém sui generis. Uvádím na závěr poslední příklad, kde se v replice lékaře spojují oba zmíněné jevy (zkřížení dvou konstrukcí + vyznění „do ztracena“):
| (24) | čili on by měl omezit námahu / to znamená žádný nějaký jak sou [v tělesné výchově kolečka] běhají a takový věci |
Doufám, že čtenáři budou souhlasit s tímto lapidárním závěrem: specifika syntaxe institucionálních dialogů a vůbec mluvených projevů, jevy většinou ještě nedostatečně prozkoumané, si určitě zasluhují pozornosti všech (současných a hlavně budoucích) syntaktiků.
[1] Příspěvek byl vypracován v rámci komplexního projektu č. 405/96/K 096 „Dialog ve světě lidí a strojů“, podporovaného Grantovou agenturou České republiky, a přednesen dne 27. 9. 2000 na semináři ÚFAL MFF UK „Od věty k diskurzu“, který byl věnován životnímu jubileu prof. Evy Hajičové.
[2] Srov. J. Hoffmannová, O. Müllerová, Institucionální komunikace, in: Česká slavistika 1998, Praha 1998, s. 129–136; I. Marková, O. Müllerová, J. Hoffmannová, Od teorie dialogu k institucionální komunikaci, SaS, 60, 1999, s. 195–213; J. Hoffmannová, O. Müllerová, Jak vedeme dialog s institucemi, Academia, Praha 2000.
[3] O. Müllerová, J. Hoffmannová, E. Schneiderová, Mluvená čeština v autentických textech, H+H, Jinočany 1992.
[4] Např. Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, Academia, Praha 1994.
[5] Otázky slovanské syntaxe, SPN, Praha 1962.
[6] Jak se odráží improvizovanost v jazykové výstavbě mluvených projevů, in: d. cit. v pozn. 5, s. 348–351.
[7] K podstatě a povaze rozdílů mezi projevy mluvenými a psanými, in: d. cit. v pozn. 5, s. 342–345.
[8] K problematice nářeční syntaxe, in: d. cit. v pozn. 5, s. 383–384.
[9] O studiu syntaxe běžně mluvených projevů, in: d. cit. v pozn. 5, s. 313–323.
[10] D. cit. v pozn. 9; Explicitnost a implicitnost jazykového vyjadřování, SaS 33, 1972, s. 98–105.
Naše řeč, volume 84 (2001), issue 3, pp. 113-120
Previous Z dopisů jazykové poradně
Next Jana Bártová: Věty typu „hra je hra“ v přirozeném jazyce
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1