Časopis Naše řeč
en cz

Nová práce o jménech rostlin

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Chceme-li se poučit o nějakém jméně z rostlinného světa, saháme po práci Václava Machka Česká a slovenská jména rostlin.[1] Je sympatické, že si tuto tematiku zvolila za předmět svého vědeckého zájmu i Z. Hladká, která stejně jako o dvě generace dříve prof. Machek působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zatímco Machkovu monografii o jménech rostlin lze chápat jako předstupeň jeho celoživotního díla etymologického, je práce Zdeňky Hladké Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech[2] zaměřena především lexikologicky. Jak je patrné už z názvu publikace, autorka se soustřeďuje na pojmenování přenesená, sleduje zákonitosti uplatnění tohoto pojmenovacího postupu v nářečí, studuje sémantickou a motivační složku lidových názvů, tedy složku, kterou u nás poprvé významně osvětlil ve své průkopnické studii O jmé[102]nech motýlů v slovenských nářečích Machkův vrstevník prof. Václav Vážný.[3] Hned úvodem je třeba říci, že práce Z. Hladké je důstojnou paralelou těchto už „klasických“ lingvistických děl; vyznačuje se systematičností, šíří záběru, snahou o úplnost a také tím, že začleňuje studovanou látku do širších souvislostí a že na základě výsledků analytického studia usiluje o zobecňující pohledy.

Čtenáře, který vezme tuto novou knížku poprvé do ruky, asi nejdříve upoutá slovníkově uspořádaný přehled (s. 103–212) více než tisíce shromážděných nářečních názvů rostlin. Jednotlivé případy jsou okomentovány, kromě paralelního odborného pojmenování a údaje o zdroji dokladu je připojena stručná motivační analýza a informace o územním výskytu. Dozvíme se např., že nářeční pojmenování pro koniklec ptačí hnízdo je pravděpodobně motivováno „podobou trsu mladých rostlin, které svými ochmýřenými hlavičkami připomínají ptáčata v hnízdě“, že domácké ženské vlastní jméno v názvu kokošky chudá běta charakterizuje méněcennost této rostliny, že název pro rozrazil bouřka patrně souvisí s pověrou, že utržení této rostliny přináší déšť, apod. Zaujme nás také častý výskyt některých motivací, např. podobnost části rostlin (nejčastěji květu) s okem se odrazila v několika desítkách uvedených názvů: hastrmanovy oči, kuří oči, pánbíčkovy oči, utopených oči, vodníkovy oči, volské oči, žabí oči, Panenky Marie očička, boží očko, modré očko, buličí oko, kravské oko ad. Máme však i možnost obráceného pohledu: v připojeném rejstříku (s. 213–234) jsou shromážděná pojmenování soustředěna (už jen ve výčtu) k jednotlivým českým oficiálním názvům podle odborné nomenklatury. I při letmém srovnání nás může překvapit, že některé rostliny mají přenesených pojmenování poměrně mnoho. Nejvíce jich nacházíme např. pro kopretinu (44), blatouch (38), jitrocel kopinatý (33), vlčí mák (30) a pro další nejznámější rostliny.

Už jen ze slovníkových souborů, které tvoří třetí kapitolu posuzované knihy, si můžeme udělat představu, kolik badatelského úsilí je zde uloženo. Ani sama excerpce (vycházející z již zmíněného komplexního díla Machkova, doplněného Kosíkem a Bartošem, a z map a komentářů Českého jazykového atlasu) nebyla zajisté pouhým mechanickým aktem, nýbrž vyžadovala důkladnou teoretickou přípravu. Také analýza shromážděného materiálu byla náročná, protože se při posuzování motivujících rysů musela opírat i o věcnou znalost a zkušenost z oblasti botaniky. Kromě toho bylo třeba mít na zřeteli širší kulturní souvislosti a při snaze o postižení myšlenkových pochodů lidového mluvčího uplatňovat i hledisko elementárně psychologické. Někdo by snad mohl namítnout, že výklady motivací nejsou vždy originální, že mnohé údaje najdeme už u Machka apod. Autorka však o nějaké „své originalitě“ nikde nemluví, na přejímání údajů samozřejmě upozorňuje a o vlastní výklad motivací se pokouší jen tehdy, nemohla-li se opřít o už existující a zároveň dostatečně pravděpodobné vysvětlení názvu. Význam a originalita práce Z. Hladké spočívají v komplexnosti a specifičnosti pohledu daného vymezeným zaměřením. Autorce se tak daří dotvářet a usouvztažnit to, co bylo v dosavadní literatuře mnohdy jen naznačeno či rozptýleno.

Je však zřejmé, že smyslem práce nebylo jen shromáždit, utřídit a představit zajímavý materiál. Její těžiště není v zmíněných souborech a v analýze jednotlivých případů. Autorka usiluje o celistvý sémaziologicko-onomaziologický pohled na jednu velkou věcněvýznamovou skupinu [103]nářečního slovníku a na tomto příkladu – jak je to naznačeno i v podtitulu knihy „K sémantickému tvoření lexikálních jednotek v nářečích“ – se snaží postihnout obecnější principy obohacování nářeční slovní zásoby. Teoretická východiska svých úvah nastiňuje v první kapitole (s. 15–24), v níž jsou cenné zejména postřehy o výhodnosti tvoření přenesených jmen v nářečích a o faktorech, které tento pojmenovací způsob ovlivňují, porovnání myšlenkových operací při tvorbě přenesených pojmenování a při derivaci a charakteristika tzv. pojmenovacích metafor.

Jádrem práce je druhá kapitola (s. 25–93), zejména dvě její nejobsáhlejší části věnované rozboru motivací všech přenesených pojmenování. První z nich (2.5. – s. 53n.) se týká substantiv, druhá (2.6. – s. 69n.) určujících přívlastků víceslovných pojmenování. V obou případech jsou analyzovaná pojmenování roztříděna podle motivujících sémantických oblastí. Ukazuje se, jak neobyčejně bohatá je v lidových názvech rostlin motivační sémantika (např. u substantiv se v přeneseních může objevit jméno osoby, zvířete a části jeho těla, rostliny a její části, různých předmětů, které jsou známé z běžného života). Autorka se zamýšlí také nad důvody nestejného uplatnění jednotlivých sémantických motivačních okruhů při tvorbě přenesených pojmenování, nad relacemi mezi motivujícími rysy rostlin, primární sémantikou přenášeného výrazu a výběrem užitého způsobu přenášení apod. V části o přívlastcích zvlášť zaujme výklad o modelovém tvoření názvů s posunutou sémantikou (srov. názvy s lexikalizovanými depreciačními přívlastky psí, vlčí, kočičí, židovský, ale též názvy s modelovými přívlastky babí, španělský, žabí apod.).

Je vhodné připomenout, že autorčina analýza je opravdu důkladná (bylo by však účelné ještě výrazněji ji doplnit údaji kvantifikačními). Snaží se postihnout i méně průhledné motivace, neopomíjí různé možnosti a neobchází ani případy, které „obtížně podléhají pokusům o jednoduchou kategorizaci“ (s. 36). Přitom se nenechává zavést zdánlivě „jednoduchým“ řešením, které by se při povrchním pohledu jako první nabízelo, ale daří se jí proniknout ke kořenům myšlení a obrazotvornosti lidového mluvčího. Mnohdy se totiž motivační pochody v lidovém jazyce mohou jevit jako nelogické. Uveďme např. autorčino přesvědčivé vysvětlení, že pojmenování žabí salát (s. 81) neoznačuje rostlinu, která je potravou žab, ale která roste v místech, kde žáby žijí. Modelový přívlastek žabí nabývá významu ‘vodní’, což mj. dokládají motivačně zdánlivě nesmyslná spojení žabí klepeto, žabí vlasy. Jiným takovým příkladem precizní, lexikologicky zdůvodněné motivační analýzy je autorčin výklad o pojmenování noční fiala (s. 38), z něhož vyplývá, že nejde o specifikaci, ale o metaforické přenesení (není to totiž fialka/fiala, patří do jiné čeledi a motivací se stalo pouze srovnání intenzivní vůně obou rostlin).

Ani při dominantním zaměření na sémantiku neopomíjí autorka formální změny, které v některých případech provázejí tvorbu metaforických a metonymických pojmenování (2.4.). Poukazuje na tendenci formálně diferencovat přenesené pojmenování od jména motivujícího, a to buď připojením odlišujícího přívlastku, nebo specifikační derivací (srov. názvy pro vlčí mák psí mák, mačec, máček). Všímá si zejména formální deminuce, provázející téměř 40 % případů přenesených jmen (žebříček, jahůdka, slunéčko), ale též ostatních případů specifikační derivace (kozelec), změn rodu (růžák) nebo životnosti (kohoutky).

Důležitou částí je závěr práce (s. 90–93). Autorka zde vysvětluje příčiny a podmínky pro sémantické tvoření u jmen rostlin a snaží se dospět k některým obecněji platným zjištěním. Přínosná jsou zejména ta, jež se týkají motivací (lze je opřít i o významné mezijazykové paralely, zmiňované v části 2.7.). Cenné je např. autorčino poznání, že dominantním motivačním zdrojem byl [104]pro venkovského člověka svět nejbližších reálií (tedy např. svět domácích zvířat), a to i při pojmenování tak „poetických“ designátů, jakými jsou květiny. Takováto zjištění osvětlující charakter primárních myšlenkových pochodů v pojmenovacím procesu a mají zřejmě obecnější platnost, protože korespondují s obdobnými případy i z jiných věcněvýznamových okruhů (uveďme např., že u výrazu duha je význam ‘oblouk na obloze’ přenesený, kdežto význam ‘dřevěný oblouk nad koněm’ a pak i ‘obloukovitá úzká deska u sudu, dužina’ původní, a nikoliv naopak).

Přináší tedy nová práce Z. Hladké nejen zajímavý a promyšleně představený nářeční materiál, aleje i významným přínosem pro lexikologii. A ještě dodejme: přestože jde o práci odbornou, „je to hezké čtení“.


[1] V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Nakladatelství ČSAV, Praha 1954.

[2] Z. Hladká, Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech, Masarykova univerzita, Brno 2000, 243 s.

[3] V. Vážný, O jménech motýlů v slovenských nářečích, Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1955.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 2, s. 101-104

Předchozí Jiří Kraus: Objevná knižní publikace o české reklamě

Následující Ivan Dorovský: Český lidový kalendář

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1