Dvě práce frazeologické z dílny ruských bohemistů

Ivana Bozděchová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Snad od nejstarších dob upoutává frazeologie každého jazyka pozornost jazykovědců i laiků – nejinak je tomu s českou frazeologií dnes. Za poslední desítky let nám přibyla řada frazeologických prací různého druhu a zaměření – teoretických, slovníkových, konfrontačních, didaktických. V historii české vědní idiomatiky a frazeologie hraje již tradičně důležitou roli spolupráce s ruskými frazeology – je to především petrohradská skupina vedená profesorem V. Mokienkem. Od nich pocházejí dvě nové příručky, o kterých zde krátce informujeme.

Dílem autorského kolektivu ve složení L. Stěpanova, V. Mokienko, T Malinski je Russkaja frazeologia dla čechov (UK Olomouc, 1995, 156 s.) určená studentům rusistům vyšších ročníků. Její první oddíl je věnován základním problémům frazeologie jako vědní dis[265]ciplíny, druhý obsahuje praktická cvičení k osvojení ruských frazeologických jednotek, uspořádaných podle ideografického principu v rámci konkrétních témat. Vzhledem k omezenému rozsahu učebnice bylo vybráno deset nejobsažnějších a nejužitečnějších tematických okruhů.

Teoretická část je koncipována jako stručný náčrt frazeologické problematiky z hlediska osvojování ruské frazeologie slovanským (konkrétně českým) mluvčím. Úvod zahrnuje poznámky ke konkrétním problémům a naznačuje šíři a bohatství frazeologie. V sedmi kapitolách se probírají základní pojmy a termíny, připomínají se jejich různá pojetí a vymezení, odkazuje se na základní odbornou literaturu (její rozsáhlý přehled na konci knihy zahrnuje nejdůležitější ruské a české frazeologické práce). Jak názvy jednotlivých kapitol napovídají, pojednává se o ruské frazeologii očima slavisty, univerzálním a národně specifickém ve frazeologii, přeložitelném a nepřeložitelném, o frazeologii učitele a žáka, ruské frazeologii v zrcadle historie jazyka. Ve stručném přehledu se připomínají specifické rysy frazeologie, jejich různá pojetí, typy frazeologických jednotek (pořekadla, přísloví – srovnává se pojetí autorů, jako jsou např. V P. Žukov, L. Röhlich, J. Zaorálek, J. Čermák). Frazeologická jednotka se vymezuje jako relativně stálé, expresivní spojení slov, mající zpravidla jednotný význam (s. 11), zahrnují se tři typy frazeologismů označené termíny V. V. Vinogradova – frazeologické srůsty, f. jednotky a f. spojení (s. 16). Vysvětlují se termíny frazeologie konvenční a přirozená, které poprvé použil S. Skorupka (1958). Zavádějí diachronní pohled, zatím se však neujaly ani nedostaly do žádného frazeologického slovníku (korespondují s tradiční dichotomií univerzální – individuální); posuzuje se a konstatuje objektivnost tohoto rozlišení.

První, kdo se snažil dokázat univerzálnost Vinogradovovy klasifikace frazeologie, byli překladatelé. A. V. Fjodorov (1968) propracoval klasifikaci typů překladů frazeologie (korespondence: frazém – frazém, frazém – volné nebo ustálené slovní spojení, frazém – lexém). J. P. Golceker (1971) pracuje s pojmy frazeologické ekvivalenty, f. analogie, f. paralely, f. kalky. Na základě dosavadních klasifikací lze pro praktické účely rozlišit základní typy mezijazykových frazeologických ekvivalentů podle obtížnosti pro překladatele: úplné ekvivalenty (глухой как пень, – hluchý jako pařez), částečné (молоко на губах не обсохло у кого – teče mléko po bradě komu), relativní (похожи как две капли воды – jsou si podobni jako vejce vejci), frazeologické analogie (ездить в Тулу со своим самоваром – nosit dříví do lesa), frazémy bez ekvivalentů (собаку съесть на чём – získat v něčem velkou zkušenost, dosáhnout mistrovství). Překlad frazeologie jako tvůrčí akt vyžaduje porozumění překládaného textu jako celku s jeho vazbami a vztahy funkčně-stylistickými a vnitrotextovými, ale také s individuálními autorskými zvláštnostmi užívání frazeologie (včetně např. vulgarismů). Podle mínění autorů se čeští překladatelé z ruštiny úspěšně vypořádávají s potřebami systémové adekvátnosti překladu a v duchu koncepce V. Mathesia aplikují metodu jazykové kompenzace.

Pro výuku je stále aktuální otázka využívání překladu jako metody výuky frazeologie. Autoři zdůvodňují výhody ideografického principu při výuce frazeologie, tj. v rámci daného tematického okruhu. Poukazují na jeho dlouhou tradici, viz např. Komenského „Moudrost starých Čechů, za zrcadlo vystavená potomkům“ z r. 1630, která představuje v evropské tradici jednu z prvních ideografických klasifikací slovní zásoby a frazeologie v širokém slova smyslu. Jeho ideografie pomohla systematizovat velké množství učebního materiálu, což otevřelo žákům „bránu do světa“. Paremiologická matrice Komenského se podle konkrétních potřeb aktualizovala, např. v do[266]bě národního obrození (F. L. Čelakovský). Ideografický přístup je dosud hlavní metodou výuky frazeologie, současná metodika jej zdůvodňuje komunikativním zaměřením výuky (synchronní a diachronní ideografie frazeologie umožňuje podat komplexní soubor informací pro různé výukové cíle). Při sběru a interpretaci frazeologického materiálu pro výuku se nezbytně prolínají komunikativní, řečová a jazyková úroveň.

K hlavním problémům historicko-etymologického rozboru frazeologie patří, zda a do jaké míry frazeologie zachovává objektivní, historicky správnou informaci – ve sporných případech jeví větší průkaznost jazykové argumenty než mimojazyková fakta. Prostřednictvím frazeologie se kulturní informace u příbuzných jazyků předávají především metodou překladu a srovnávání. Značné množství shodných sémantických a strukturně-sémantických zvláštností dává srovnávací analýze možnost aktivizovat frazeologii i všeobecně kulturní znalosti, konfrontační analýzou se lze vyhnout interferenci jazyků. Srovnání frazeologie může u příbuzných jazyků také dokumentovat shody morfologické, syntaktické, lexikální. Ruština a čeština (viz konfrontační práce: J. Kout, 1967, A. F. Vurm, 1976 nebo V. M. Mokijenko, 1974) vykazují ve strukturním i sémanticko-konotačním pláně mnoho společného, a to nejen ve spisovném jazyce, ale zejména v nespisovném vyjadřování, zejména co do typů, strukturních modelů frazeologie. Podstatný rozdíl je ve vlivu němčiny na slovní zásobu a frazeologii češtiny. Konfrontaci lze provádět na úrovni přenesených významů, přímých významů, na strukturně-syntaktické úrovni s důrazem na gramatický význam frazému (tak lze na pozadí češtiny charakterizovat základní gramatické a syntagmatické modely ruštiny – srov. např. jiná povaha pomocných sloves). Diachronně-sémantická srovnávací analýza dává dvě možné orientace: 1. tematické seskupení integrálního shodného obrazu frazeologie, 2. tematické seskupení podle stěžejního komponentu frazeologie. Rostoucí zájem o frazeologii vede mj. k ustalování nových, speciálních disciplín, jako je např. frazeografie, dialektofrazeologie, areálová frazeologie, frazeostylistika, frazeologická ideografie, frazeologická neologie atd.

Praktická, učební část knihy je založena na ideografickém principu. Jak autoři připomínají, v současné metodice je tento princip vůdčí především proto, že tematické bloky frazeologismů se organicky včleňují do komunikativních cyklů, dávají představu o antonymních a synonymních vztazích ve frazeologii a lépe se pamatují. Všechny lekce učebnice mají shodnou strukturu: přehled vybraných frazeologických jednotek a jejich české ekvivalenty (zpravidla frazeologické, lexikální pouze tehdy, neexistují-li frazeologické), rozhovor demonstrující používání daných frazémů v textu, cvičení na osvojení a upevnění frazeologických jednotek. Každá lekce obsahuje také text ze současné ruské literatury a pojednání o původu ruských výrazů, ruská pořekadla a přísloví a závěrečné cvičení na překlad českých vět s frazeologismy. Témata lekcí jsou pojmenována antonymicky: práce – zahálka, znalost – nevzdělanost, bohatství – bída, mnoho – málo, rychle – pomalu, narození – smrt, zločin – trest, daleko – blízko, opilství – střízlivost, rozum – hloupost. Uvnitř lekcí jsou cvičení uspořádána podle vzrůstající obtížnosti: cvičení na poslech a opakování frazémů (schéma: otázky – odpovědi), vyčleňování, odlišování frazeologických výrazů, objasňování významu, výběr správné varianty z nabídky, rozlišování stylové platnosti atd. Frazeologické výrazy jsou ve všech částech lekcí důsledně kontextově zapojeny, často se užívá dialogová forma, úkoly na převyprávění textu apod. Překladová cvičení z češtiny do ruštiny obsahují texty z moderní české prózy, což je pro studenty jistě lákavé a zajímavé.

[267]Na konci tohoto oddílu knihy je připojena část nazvaná Prověřte samy sebe, určená k procvičení a upevnění teoretických otázek frazeologie. Celkem 22 cvičení je zaměřeno na rozlišení frazeologických a volných spojení slov, použití daných spojení jako volných a ustálených, určování syntaktických funkcí a gramatických zvláštností daných frazémů, uvádění frazeologických synonym a českých nebo ruských ekvivalentů, odlišení odborných a frazeologických sousloví atd.

Russkaja frazeologia dla čechov je podle našeho názoru moderně pojatá příručka, která vyniká jasnou koncepcí, přehledným a pravidelným zpracováním a prezentací komunikativně důležitého a aktuálního jazykového materiálu. Má tedy dobré předpoklady zařadit se mezi úspěšné, užitečné a zároveň i oblíbené pomůcky při výuce a studiu ruštiny na základě češtiny (viz např. sérii učebnic English through Idioms, populární hlavně v USA).

Druhá, novější příručka je určena především pro vědecké účely – je to soupis hlavní bibliografie českých prací o rčeních, který sestavila L. Stěpanova: Historie a etymologie českých rčení. Bibliografie pramenů (Karolinum, Praha 1998, 132 s.). Jak autorka připomíná v úvodu, naše nejstarší zachovalá sbírka přísloví pochází z 2. pol. 15. st. (Sbírka přísloví českých Smila Flašky) a navazovali na ni další autoři – Srnec z Varvažova, M. Červenka – J. Blahoslav, J. A. Komenský, J. Dobrovský, F. L. Čelakovský, V. Flajšhans, J. Zaorálek, F. Čermák a kol. Etymologický výklad rčení je obtížný, protože dosud neexistuje žádný etymologický slovník české idiomatiky (situace není lepší ani v jiných slovanských jazycích). Proto Mezinárodní výbor slavistů (výbor pro frazeologii) v r. 1995 označil za naléhavé vytvořit etymologické slovníky slovanských idiomů – první etapa mají být bibliografie prací věnovaných původu a historii idiomů. Už v r. 1994 byla sestavena bibliografie prací o ruských rčeních. Příručka L. Stěpanové má zahájit práci na přípravě materiálů pro budoucí Etymologický slovník českých rčení. Obsahuje celkem na 3200 frazémů a přes 4700 odkazů na různé prameny. Hesla jsou řazena (podobně jako ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky) formálně podle zastoupení slovních druhů, tj. abecedně podle svého prvního substantiva, nemá-li substantivum, pak podle prvního adjektiva, adverbia, příp. číslovky, zájmena a nakonec podle prvního slovesa; neobsahují-li žádný ze slovních druhů, pak mechanicky podle prvního slova; přirovnání se řadí podle slova za přirovnávacím výrazem jako. Uvnitř hesla se rčení uvádí abecedně podle tvaru řadícího slova a zpravidla v té podobě, v níž se vyskytuje v pramenu (tj. též v podobě zastaralé a archaické). Heslo obsahuje údaje o etymologických poznámkách v českých frazeologických slovnících (počínaje sbírkou M. Červenky – J. Blahoslava z r. 1571 a konče Slovníkem české frazeologie a idiomatiky, 1983–1994), o etymologických studiích a příspěvcích publikovaných v českých časopisech, sbornících a monografiích. Zahrnuty jsou pouze práce, v nichž se pojednává o rčení, nikoliv o původu jednotlivých slov (vysvětlují tedy např. původ rčení panický strach, nikoliv slova panický). Obsaženy nejsou práce o českých rčeních vydané v zahraničí (s výjimkou nového česko-polského slovníku okřídlených výrazů z r. 1996) ani jazykové koutky z novin. Etymologické poznámky se týkají původu rčení jako celku, ale i původu jeho komponentů, zvláštností struktury, vazeb, historie, změn, vývoje, a proto mají různorodý charakter. Za rčení (zařazena jsou i zastaralá a vzácná) se v této práci považuje ustálené, obvykle expresivní spojení slov nevětné povahy, které má přenesený význam (proto se neuvádějí přísloví, aforismy, terminologické výrazy). U pramenů se uvádí jméno autora, rok vydání práce a stránka, srov. např. (s. 90):

[268]RYTÍŘ

rytíř bez bázně a hany – SČFI 1988, 295; OH 1996, 224

rytíř smutné postavy – Pokorný 1976, 62–64; SČFI 1988, 295; OH 1996, 225

blaničtí rytíři – Spalová 1969, 196–197

spát jako blaničtí rytíři – Spalová 1969, 196–198; Krátký 1991, 24; Kovářová 1996, 93–94

Historie a etymologie českých rčení představuje první práci tohoto druhu u nás, je tedy důležitým přínosem pro popis české frazeologie a zároveň doplňuje řadu bibliografických soupisů. Poskytuje cenné informace o dosavadním zpracování českých rčení, a může tak usnadnit práci každému odborníkovi i zájemci o rčení. Naše frazeologie by jistě uvítala podobný soupis prací i o dalších typech frazeologických jednotek. Potěšující však je, že je plánována druhá práce podobného typu – výkladová bibliografie českých rčení, ve které budou v podobě anotací uvedeny jednotlivé verze původu českých frazémů.

Naše řeč, volume 83 (2000), issue 5, pp. 264-268

Previous Alexandr Stich: O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích

Next Anna Černá: Od překupníků k distributorům a dealerům