K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století

Hynek Tešnar

[Články]

(pdf)

-

Před několika lety se vášnivě diskutovalo o charakteru nových pravopisných změn zaváděných tehdy do prvních polistopadových Pravidel českého pravopisu. Zejména pravopis některých slov přejatých z cizích jazyků vzbudil mezi laickou veřejností nesouhlas, ale i z řad jazykovědců se ozvaly četné protesty. Není tedy tomu tak dávno, kdy pravopisné polemiky zmítaly českou společností, svým rozsahem a specifičností se však zřetelně odlišovaly od sporů, které probíhaly v době obrozenecké. Pravopisné spory vedené zhruba před sto osmdesáti lety snad nejpřesvědčivěji odrážely složitou společenskou situaci, v níž se český národ nalézal. Nešlo v nich pouze o pravopis, ale v podstatě se do nich promítal zápas celého českého národa, který se domáhal svých práv.

Snad nejčastěji je v souvislosti s pravopisnými reformami zmiňován rok 1809. Tehdy se Josef Dobrovský, který ještě před několika desetiletími častokrát opakoval, že „nic není v jazykozpytě zhoubnějšího než neužitečné novoty; nic naproti tomu žádoucnější, nic, co by vyžadovalo důkladné znalosti jazyků více než trvalá jednotvárnost v pravopise,“[1] odhodlal navrhnout analogickou opravu českého pravopisu. Závažným důvodem, který jej k tomu nepochybně opravňoval, bylo především neustále se prohlubující poznání jazykových zákonitostí. Praktické uplatnění si však dokázal představit jen stěží. Své mínění o reformě nenařizoval jiným, snažil se prosadit nové pravopisné zásady formou doporučení (dnes tak činí i Pravidla českého pravopisu). Rozhodnutí ponechal na svobodném uvážení jednotlivce. Byl si totiž vědom větší obtížnosti nového pravopisu a rovněž dřívější zkušenosti jej nabádaly k opatrnosti. Český tradicionalizmus, jenž byl v té době nezbytnou součástí postupujícího národního uvědomění, nebylo vhodné pokoušet a to patrně Dobrovský dobře věděl. Jungmannovi nepřímo naznačil, že použití opravené ortografie při vydávání jeho slovníku se může setkat s negativní odezvou: „Přál jsem si ovšem, aby i a y dle analogie se rozeznávalo, ale Čechům toho netřeba a také poněkud obtížno; pravidlo ještě nepřijato aniž zavedeno. Učinil jsem to ve mluvnici z důvodů dobrých, nechtě proto jiným předpisovati. Ve slovníku nezdá se věc býti nutná.“[2]

S nástupem mladé obrozenecké generace ve třicátých letech se začaly v české společnosti projevovat ideové odlišnosti, a to nejen v nahlížení na jazyk jako tako[244]vý. S rostoucím zájmem o češtinu a s jejím častějším užíváním se objevily problémy, které dříve nebyly pociťovány. Pravopisný systém se musel dát do pohybu. Jazyku byla věnována mimořádná péče jako jednomu z nejvýznamnějších znaků národa. Postoje mnoha jednotlivců se pozvolna měnily a hodnotová orientace se obracela spíše k potřebám současného života. Jazykovědné a zejména pravopisné otázky nabývaly rozměru celospolečenského a stávaly se tak předmětem vášnivých diskusí, v nichž „pravopisné a gramatické skutečnosti náhle vypovídaly nejen o jazyce, ale i (a často především) o něčem zcela jiném“.[3] Čistě filologické důvody, tolik zdůrazňované Dobrovským, ustupovaly do pozadí a postupně převažoval „ten či onen program sociálního chování, ten či onen pohled na svět, svědčící současně o politických, estetických atd. postojích svých nositelů.“[4] Dvacátá léta sice tyto nálady neovlivnila do té míry jako následující dvě desetiletí, přesto osobní rozpory co do intenzity převyšovaly běžnou únosnost leckterých sporů vedených ve prospěch národa. Nebylo již možné připustit, aby byla příznivá historická příležitost promarněna a „nezalívané kvítko čistého pravopisu“ opět „zvadlo a uschlo“.[5]

Výrazná diferenciace mnoha pravopisných názorů se projevila s jistým zpožděním (od Dobrovského návrhu už uplynulo několik let), což bylo dáno nejen okrajovým postavením ortografie v rámci celého jazykového systému, ale především absencí osobnosti, která by se zasadila o nové analogické změny. Teprve příchod mladého, ambiciózního studenta Václava Hanky do Prahy znamenal významný přelom. První otevřené rozepře o „veliké maličkosti“ tak mohly začít.

Analogický spor, někdy také označovaný jako spor jotistů s ypsilonisty, jen rámcově připomínal střet dvou znesvářených stran s rozdílnými pravopisnými názory. Množství nejrozmanitějších argumentací, ať už formulovaných těmi, kteří usilovali o zavedení nových pravopisných reforem, či naopak těmi, kterým daný historický stav vyhovoval, mnohdy neodpovídalo skutečnému přesvědčení jednotlivce o jednoznačném názoru na danou problematiku. Zařadit se do jednoho z táborů bylo nevyhnutelné a rozhodování patrně nebylo snadné. Čelakovský Kamarýtovi například napsal: „Máme-li pak zůstat ypsilonisty, co myslíš? Já věru nevím porady.“[6]

Zdaleka nešlo jen o běžné pravopisné hašteření, ale o mnohem zásadnější navázání na kontinuitu minulého (předbělohorského) jazykového vývoje, která by byla reformami rázem přervána nebo jinak narušena. Nechuť k opětovnému zažívání nových pravopisných pravidel nebyla tak silná a klíčová, česky psalo málo jedinců. Vše bylo tehdy vsazeno pouze na národní kartu. Pravopisná otázka zcela bezprostředně nesouvisela s tím, „má-li česká literatura zůstati napořád jenom služkou toliko nejnižších tříd lidu, anebo má-li se státi pákou ku povznešení národu na vyšší [245]stupeň lidské důstojnosti, ušlechťujícím orgánem časového postupu, rozšiřovatelkou osvěty, rovnoprávnou družkou moderních literatur světových“.[7] Lze jen těžko mluvit o jakémsi společném „vnějším symbolu boje za novou českou literaturu“.[8] Nepochybně docházelo k vlasteneckým proklamacím tohoto typu, ovšem nezdá se, že by měly takový vliv, jaký jim byl přisuzován. O určitém vlivu by se dalo hovořit pouze v tom případě, kdyby se opíraly o reálnou podporu mnoha jednotlivců. Ale nebylo tomu tak, každý obrozenec v pravopisných reformách spatřoval něco jiného, nehledě na to, že rozdílné otázky byly častokrát směšovány. Snaha navázat na předbělohorskou tradici rozkvětu české literatury byla nezbytná, ale generace přející novotám je nijak nespojovala se stavem pravopisu. Názory tohoto typu neměly reálné opodstatnění. Spíše panovaly vážnější obavy, aby beztak již malá produkce česky psaných textů zcela nezanikla, a to přílišným reformováním dosavadního pravopisu. Většina obrozenců na Moravě se shodovala na tom, že pravopisné novoty způsobí zmatky.

Bezesporu klíčovým okamžikem probouzejících se pravopisných sporů byl březen roku 1817. Hanka totiž po „nuceném“ přerušení soukromé pedagogické činnosti, jejímž cílem bylo mimo jiné i prosazování Dobrovským navrženého a nyní již opomíjeného pravopisného návrhu, vydal „na rozloučenou“ posluchačům drobný spisek Prawopis Český podlé Základu Gramatyky Dobrowského. Přechází tak s reformami prakticky z prostředí soukromého na pole veřejné a kritiky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Toto jest opět jeden z těch spisů, kteří nás ortografii poučovati mají,“[9] tak zní první věta Palkovičova ostrého recenzního příspěvku a nutno podotknout, že vypovídá o převažující náladě v tehdejší společnosti. Palkovič se skutečně domníval, že naše řeč ke své dokonalosti už dospěla a žádného dalšího násilného opravování nepotřebuje. Nešťastné novoty prý jen „zrůstu naší literatury překáží“.[10] Hanka byl ale přesvědčen o pravém opaku a nezbytné opravy podle něj teprve směřovaly k ortografické dokonalosti. Nepochyboval o tom, že se „maličká“ změna přese všechny těžkosti nakonec ujme.

Analogickou úpravu českého pravopisu současníci chápali různě (jedni jako zcela přirozenou pravopisnou změnu, druzí jako změnu popírající historickou hodnotu českého pravopisu atd.), častá byla rovněž emotivně zabarvená konstatování vztahující se k té či oné straně zasahující do sporů. Nové kulturní potřeby (na rozdíl od staršího příklonu k tradicím) hrály nezanedbatelnou úlohu, tím byly ovšem z větší části potlačeny argumenty věcné. Častokrát byly důrazně připomínány oba[246]vy ze ztráty kulturní a historické české identity. Důsledky, které by z toho vyplývaly pro celou českou společnost, nebylo jednoduché předvídat. Byli i tací, kteří se domnívali, že český národ stojí na osudové křižovatce a právě změna pravopisných zásad může mít nesmírný význam pro jeho další směřování. Hledisko arbitrárnosti pravopisného záznamu nemělo podporu v řadách tehdejší starší generace a bylo striktně odmítáno.

Hlasy starší generace, které se odvolávaly k nejcennějšímu (tedy jazykovému) dědictví, nebyly zdaleka tak osamocené, jak se později častokrát tvrdilo. Nicotnost pravopisných hádek byla sice mnohokrát zdůrazňována, nicméně konfrontační duch v českém národním hnutí přetrvával. Romantické nadšení jungmannovské generace neznalo mezí a pozitivní přístup dřívějších let byl vystřídán prostupujícími nacionálními aktivitami s tendencí vymezit se vůči cizímu, převážně německému, nepřátelskému duchu. Dobrovský odmítal projevy emancipačních snah českého nacionálního hnutí, ty bohužel zasahovaly stále intenzivněji do oblastí, jimž se měly vyhnout. Výjimkou nebyla ani oblast pravopisu.

Spása naší literatury nebyla odkázána na zachování ypsilonu, ostatně ani Vinařického tolik netrápila otázka, jakou ortografií bude nový Časopis pro katolické duchovenstvo vysázen, důležitým se stal pro něj vůbec fakt, že vyjde! Janu Körnerovi 18. ledna 1829, když jej informoval o vydávání časopisu, mimochodem sdělil: „Ihned jistý pán (míněn nepochybně Nejedlý, jenž v listopadu předchozího roku vydal své proslulé Vyvrácení), který ypsilonu co modle se klaní, konsistoři dopisem svým z ohledů politických a církevních kaceřovati (kdo tomu uvěří po stu letech?) nestyděl se. Dopis jeho byl zatím položen ad acta, poněvadž však i z jiných stran lidé navedeni byli prohlásiti se proti ortografickým novotám, svými vyjádřeními ale častěji dokázali, že ani té, ani oné ortografii důkladně nerozumějí.“[11]

Těžko říci, do jaké míry argumenty Nejedlého pro zachování staršího způsobu psaní podmiňovala skutečnost asi sedmi tisíc vlastních nevyprodaných gramatik, založených na bratrské ortografii, jak prohlašovali někteří z odpůrců dosavadního pravopisu. Patrně neměla významnější váhu při rozhodování, hluboce vlastenecké cítění Nejedlému nedovolovalo nikterak slevit z jeho principů. Averze vůči jeho osobě se promítala v četných invektivách, Vinařický jej charakterizoval jako „potřeštěného strachojota ypsilonomila“, kterému „rohoocasatá písmenka na srdci leží“.[12] Ostatně podíl Nejedlého na nepříliš čistém vedení pravopisných sporů je dnes už dostatečně známý, i když jde nepochybně o informace dosti nadsazené. František Sláma měl zřejmě pravdu, když v souvislosti s pravopisnými opravami tvrdil, že Češi jsou opravdoví slídilové komárů, ale podstatné věci jim buď unikají, nebo zůstávají nepovšimnuty.

[247]Analogická reforma mezitím pronikala ke stále širšímu okruhu nových uživatelů, její převaha byla více než zřejmá. Strana hájící zájmy ypsilonu se domáhala nápravy úřední cestou tak dlouho, až i guberniální rada Vilmann si v únoru roku 1823 zavolal obě znesvářené strany. Kompromis však neuspokojil ani jednu stranu. Kamarýt po smírném usnesení, které následovalo, zuřil a stěžoval si v dopise Čelakovskému: „Kdopak mi může veleti, ký tyran, abych nepsal i, ale y? Kdo to jakživ slyšel! Záleží-li pak celé spisovatelstvo, celá klasičnost na y? Prožluklí ypsilonaři!“[13]

Ani Jungmann zpočátku nevěnoval malicherným hádkám dostatečnou pozornost. Divil se, že tak nedůležitá věc, pro niž tolik škodných a jízlivých roztržek vzešlo, může být předmětem sporů. Hankův způsob obhajoby se mu nezdál přiměřený. Vždyť Hanka označoval každou chvíli nový pravopis za „jedině pravý“, „podstatnou přednost mající“, kterou ani „chytře kroucené rozumování odníti nemůže“. Přednost spočívala především v tom, že oproti neanalogickému způsobu psaní, jež bylo založeno „na pouhém obyčeji“, se analogická zásada opírala o jeden z principů českého pravopisu. Nezbytné pravopisné opravy měly prospět především jazyku „svou jednoduchostí a prostotou“,[14] měly posílit jeho rozvoj a nalézt východisko ze situace, kdy čeština své zastoupení ve veřejném životě již dávno ztratila. Hanka byl přesvědčen o přímém vlivu nových reforem na rozšíření znalosti češtiny, tímto krokem usiloval o větší srozumitelnost českých textů. Prosazoval rozšíření oprav o dřívější návrhy Tomsovy a zjednodušení tahů liter č, š, ž, ch; tím by se český pravopis mohl srovnávat s dokonalejšími cizími pravopisnými soustavami. Konečně se přimlouval za to, aby vlastní jména přejímaná z cizích jazyků byla psána původním pravopisem.

Jungmanna zneklidňovaly trvale vyhrocené spory, obával se, „abychom více nezkazili než napravili“[15]. Pokládal tvrzení o vlivu pravopisných oprav na literaturu za naprosto nemožné. Později se aktivně zapojil do pravopisných sporů, musel tedy některé názory korigovat. To však nic nemění na faktu, že pravopisu nepřikládal větší význam, než jaký ve skutečnosti měl.

Změna pravopisu souvisela se změnou grafiky. Nahrazením švabachu latinkou přišla čeština o zbytky spřežkového systému. Postupné upřednostňování latinky na úkor švabachu podporovala většina inteligence, chtěla „odpoutat češtinu od němčiny také podobou písma“.[16] K několika odpůrcům se řadil Hanka, považoval švabach za české národní písmo, které přejali Němci od Čechů.

[248]Pravopisný fanatizmus podle Nejedlého rozdmýchávalo několik novotářů, a sice těch, kteří v „titěrnostech“ hledali slávu. Odporem proti svým názorům se cítil uražen a nadále zastával názor, že „předkové naši mateřštinu na nejvyšší stupeň mluvnické dokonalosti přivedli, tedy jí také psali správně ortograficky“.[17] Uvědomoval si, že pravopisná novota nemá žádný literární účel, a pochyboval také o prospěšnosti, která by tím měla vzejít českému jazyku. Na jedné straně odsuzoval přepjaté mínění o pravopisných reformách a jejich vlivu na českou literární produkci, na straně druhé si nedokázal představit dosažení úrovně literatury doby veleslavínské jinak než za přispění bratrské ortografie. Byl přesvědčen o značném ztížení už tak složitého pravopisu, což bylo v příkrém rozporu s tvrzením samotného Jungmanna.

Složitou situaci umocnilo guberniální nařízení ze dne 2. prosince 1830. Dokument předepisoval učitelům českých národních škol, aby se přidržovali pravopisu bratrského, a nikoli analogického. Na obecné uznání analogického způsobu psaní se nebral zřetel. Napjatou atmosféru doby plně vystihuje Jungmannova věta směřující do řad zastánců ypsilonu: „Lze-li uvěřiti tomu, že písmě i moc by mělo podkopávati dokonce vzdělávání mládeže, mravnost, náboženství a všeobecné blaho! Buď ti učení, rozvážní, vlastenecky smýšlející mužové nevědí, co mluví, nebo nejsou přese vši výbornost dobrými, vzdělanými Čechy.“[18]

Používalo se všech prostředků, jen aby byla prokázána přednost té či oné ortografie. Pravopis, který Nejedlý obhajoval, byl nakonec označen za „mravně náboženský“. Nejedlý totiž s největší pravděpodobností inicioval vydání dekretu královéhradecké konzistoře zakazujícího používání analogického pravopisu. Spory mezi Nejedlým a mladší generací utichly zhruba v polovině třicátých let. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval, už nebyl schopen opakovat to, co již mnohokrát řekl. Analogie byla přijata a rozšířena.

Drobná analogická oprava neměla být konečná. Už na začátku třicátých let byla pociťována potřeba důslednějších zásahů do pravopisného systému. Tyto názory se opíraly o starší práce Tomsovy, které zčásti oživoval Hanka a s ním i mnoho dalších vzdělanců. Naléhavost nových reforem uznávala většina zainteresovaných, „nepodobnost“ několika liter sváděla k jednoduchým opravám. Někteří by k nim jistě přikročili, jenom „kdyby se to beze křiku státi mohlo“.[19] Vinařický byl přesvědčen, že „v Čechách nelze v písmu co opravovati“, sám však inicioval další změny. Ten, který by se k něčemu podobnému odhodlal, by „nad sebou samým klatbu vyřknul, gramatickou ovšem“.[20] Podle něho by všichni Čechové a Slované, kteří usilují o zvelebení svého jazyka, neměli tolik lpět na starém zvyku a rovněž [249]by se neměli oddávat nepotřebnému novotaření. Přikláněl se k alternativě, v níž by se pravopisné změny opíraly o rozumové zdůvodnění.

Diskutovalo se o snášenlivosti s různými ortografiemi. Žákova gramatika (Böhmische Sprachlehre für Deutsche) sepsaná „jakýmsi vymyšleným moravskočeským nářečím“ a vydaná s novou ortografií vyvolala rozporuplné reakce, které by se daly shrnout do konstatování – „čím více novot, tím více zmatků“.[21] Většinou převládal názor, že se tyto maličkosti časem samy ustálí. Situace, ve které se český jazyk nalézal, nebyla jednoduchá, o čemž svědčila pravopisná úroveň úředních listin. Tomáš A. Burian, bývalý profesor české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní, o tom napsal několik řádek nakladateli Jaroslavu Pospíšilovi: „Nedávno jsem tu opět nahlídl do takového protokolu z Budějovicka, z města S… došlého. Jak jsem ale trnul nad tou češtinou a jejím nepravopisem! Zápisník ten nebyl ani český ani německý, ale psán jakousi žvatlaninou, kterou lid nikde nemluví. A takovou nešvaru nestydí se radní pán toho města podepsati! Totě potupa jazyka českého.“[22]

Návrhy v té době již nezbytných pravopisných změn nacházely ohlas u mnoha vlastenců. Po vzoru Čelakovského a jeho Smíšených básní z roku 1830 se úpravy, které byly přijaty až na začátku čtyřicátých let, dostaly do povědomí vzdělané veřejnosti. Začalo se o nich diskutovat. Bylo nutné vše důkladně uvážit. Někteří nabádali k opatrnosti, abychom se zbytečně neunáhlili v tak důležitých věcech. Z mnohých stran zaznívaly nejrůznější názory; proti všemu novému protestovali „starověrci“, naopak část inteligence byla přesvědčena o tom, že se český pravopis zjednoduší a tím se i čtení usnadní.

Rozdílná stanoviska k opravám nerozdělila společnost na znesvářené strany, jak tomu bylo u sporu analogického. Téměř žádné spory se nekonaly, racionálně odůvodněné a potřebné změny nebyly napadány. Problémů, o kterých se hovořilo, bylo více a pravopisná tematika nepatřila k nejpalčivějším. Ukázalo se, že analogická oprava zásadně neovlivnila písemné projevy vedené v českém jazyce, a proto zamítavé postoje neměly své opodstatnění. Přivyknout novým pravidlům nebylo vždy snadné, mnohaletý naučený zvyk se často překonával těžce. Systémovost grafické soustavy češtiny se musela zvýšit, aby došlo ke skutečnému zjednodušení pravopisu.

Veškeré výhrady týkající se českého pravopisu byly prodiskutovány v českofilologické sekci Královské společnosti nauk 2. června 1842. Šafařík zde navrhl tzv. skladnou opravu, která byla přijata.

Novým fenoménem vystupujícím do popředí se stala estetika pravopisu a písma. S funkčností neměla mnoho společného, spíše byla jedním z argumentů pro zave[250]dení dalších reforem. Matice česká při schvalování skladné opravy zamítla navrhované změny ou místo au a v místo w, proto se několik radikálů pokoušelo vyvolat pravopisné diskuse, v nichž by prokázali oprávněnost zbývajících změn. Tomu se mnoho intelektuálů bránilo, existovaly reálné obavy, aby další, po sobě krátce následující reformy nevedly ke znechucení a odvrácení české veřejnosti od mateřského jazyka.

Stav ve společnosti se pomalu začal blížit k atmosféře, která byla před několika lety mnohokrát kritizována při prosazování analogických změn. I přes námitky výboru Matice začala některá periodika (např. Květy, Poutník, Pražské noviny aj.) vycházet s ou. Starší au a w byly reformisty označeny za německé, zatímco digraf ou nazývali českým a literu v latinskou. Těmito opravami jsme se měli podle Hanky přiblížit „ostatním západním Slovanům“.

Proti dalším pravopisným změnám vystoupil Palacký. Odmítl narušování pravopisné normy stále novými reformami, a protože byl ve sboru Matice české hlavní osobností, váha jeho hlasu nebyla zanedbatelná. Rovněž argumenty, které vznesl na obranu stávajících pravopisných zásad, měly své opodstatnění. Především upozorňoval na politické okolnosti, kterým mohla reforma uškodit, zvláště na separatistické snahy Slováků. Zachováním dvojgrafému au měla být „zdůrazněna nadnářeční funkce spisovného jazyka“[23] a tím posílena sounáležitost mezi Čechy, Moravany a Slováky. Později se ukázalo, že vývoji na Slovensku nelze zabránit, tím byl hlavní argument oslaben. Zavedením jednoduchého v by se podle něj ničeho nedosáhlo, grafický znak by se nahradil jiným a ten by mohl čtenáře snadno zmást, protože s analogickou reformou bylo odstraněno v v platnosti u.

Neustálé pravopisné spory nevedly ke zlepšenému postavení češtiny, zato začaly unavovat část veřejnosti. Tyl vyjádřil svou nespokojenost těmito slovy: „Zdali kdo miluju či miluji, chci nebo chcy napsal, o to se pilně staralo, cokoliv proti jednotlivé chuti bylo, nemilosrdně zavrhovalo. Avšak bohdá že lepší časové nastanou, že se kritika naše s duchem více nežli s tělem obírati bude!“[24] Ani Havlíček neskrýval své rozhořčení nad tím, že největší pozornost je stále věnována jazyku namísto uvědomělému utváření „národního smýšlení“. Výrazně přitom zasáhl do probíhajících sporů na konci čtyřicátých let, kdy se svou výzvou snažil urovnat vyhrocenou situaci vzniklou mezi Maticí českou a ostatními spisovateli. Patrně se nezmýlil, když ironicky poznamenal: „Šťastná jsi vlasti má! Ty jsi sice jen nepatrná země v Evropě, ale vyjdou z tebe mesiášové všech puntíčků a čárek tohoto světa; budeš-li dále tak pokračovat, dojdeš k pravopisu mezi všemi nejpravopisovatějšímu – jestli se toho dočkáš.“[25]

[251]V roce 1846 se začalo schylovat ke třetímu pravopisnému střetu. Matiční sbor byl vystaven značnému nátlaku, ze všech stran zazníval požadavek přijmout opravy. Sbor měl zaštítit svou autoritou nové pravopisné změny tím, že je zavede do knih vydávaných Maticí. Se změnami však nesouhlasila většina jeho členů, mezi nimi Palacký, Šafařík, Jungmann a jiní. Veřejná roztržka mezi Hankou a Palackým věci nijak neprospěla, spíše naopak. Za Hanku se postavila ta část veřejnosti, která se nechtěla Matici podřizovat. Palacký nemohl nečinně přihlížet, byl přesvědčen o tom, že „ustavičné další opravování, rušíc pozitivný základ jazyka, muselo by konečně nejináče než k anarchii a záhubě vésti“.[26] Oprávněnost vlastních obav dokumentoval celou řadou mnohdy absurdních pravopisných návrhů, o nichž se mluvilo stále hlasitěji. Vyslovil se pro to, aby byla vyznačena hranice, kam až je možné v reformování zajít. Byl znechucen kampaní, která byla namířena zvláště proti jeho osobě (mnozí jej přirovnávali k „nechvalně proslulému“ Nejedlému), proto se rozhodl ze sboru vystoupit. Z toho důvodu byla svolána porada na 13. listopad – novoty byly zamítnuty a Palacký setrval.

Mezitím probíhala diskuse v tisku, zapojily se do ní osobnosti, které neměly možnost sdělit svá stanoviska ve sboru pro řeč a literaturu českou v Matici české, ale zapojili se do ní i výše uvedení hlavní protagonisté, jejichž argumenty byly známy. Názory týkající se pravopisných reforem se šířily korespondencí, narážkami v nejrůznějších uměleckých textech nebo formou spisků vyjadřujících se k celé záležitosti. Jedním z nejpozoruhodnějších byl spis Antonína Fähnricha Nestranné slowo o prawopisu českém. Fähnrich, sám příznivec drobných vylepšení v pravopise, připustil, že proměna au v ou je nejen prospěšná, ale i důležitá. Jedním z jeho argumentů proti digrafu au bylo tvrzení o „zlozvyku cizotou zapáchajícím“. Nacionalistická zdůvodnění nebyla zdaleka ojedinělá, svědčí o tom mimo jiné tato slova: „Oprava naše nás k dokonalosti pravopisné vede, a hrdě můžeme zvolati, kdo z ostatních národů europejských může se z ohledu pravopisu vyrovnati národu našemu?“[27] Naproti tomu neschvaloval, abychom „třínožku tu naší národní (w) o jednu nohu připravili“.[28] Námitku, že by grafém w byl německý, odmítl. To samé by se prý dalo říci o v. Vyslovil se v tom smyslu, že by považoval za žert, kdyby někdo oponoval urychlením psaní a úsporou inkoustu (argument tohoto typu padl téměř po šedesáti letech s návrhem na reformu písma roku 1906).

Obrozenci se shodovali v tom, že musí vytrvat. Zvláště Čelakovský a Vinařický nechtěli ustoupit Matici české, proto také neposílali své příspěvky do Muzejníku, věděli, že Palacký novoty nepovolí. Čelakovský schvaloval změnu w ve v pouze v případě, že by byla doprovázena změnou písma, od švabachu by muselo být de[252]finitivně upuštěno. Obvinil Palackého z toho, že se sbor, jemuž protestant Palacký předsedal, staví proti „církvi obecné“, že se tedy staví proti názoru většiny spisovatelů. Vinařický zase varoval před událostmi, které se odehrály na slovenském území, což dokládá jeho výrok: „Nebude-li Matiční sbor opravovati povolaný, budou reformovati nepovolaní.“[29] Povolanými myslel vlastence s „nepředpojatým názorem“ stojící proti autoritě sboru, mezi nepovolané zřejmě řadil odštěpence Štúra, Hurbana a jiné.

Opravy byly nakonec přijaty roku 1849, Matice česká na ně přistoupila s ročním zpožděním. Vše, co se tehdy kolem tří zásadních pravopisných reforem odehrálo, poněkud připomíná události doby nedávné, avšak současné polemiky měly odlišný ráz, protože v nich nešlo o radikální reformování pravopisu, nýbrž o běžné kodifikační posuny. První polovina 19. století byla zřetelně jiná; zatímco na začátku psalo českým jazykem poměrně málo jedinců, na konci už existovala produkce českých knih a tiskovin všeho druhu. Pravopisné polemiky měly svou stránku dobrou i špatnou. K té dobré musíme přiřadit nejen to, že se český pravopis zpřesnil a do jisté míry i zjednodušil, ale především to, že se v souvislosti s pravopisem lidé začali zajímat o svůj mateřský jazyk a o stav národní kultury vůbec.

---

[1] J. Dobrovský, Výbor z díla, ed. Benjamin Jedlička, Praha 1953, s. 107.

[2] Al. Lisický, Spor o i a y, ČČM 72, 1898, s. 311.

[3] Vl. Macura, Znamení zrodu (české národní obrození jako kulturní typ), Praha 1995, s. 42.

[4] Tamtéž, s. 43.

[5] V. Hanka, J. Jungmann, O počátku a proměnách pravopisu českého, Praha 1828, s. 4.

[6] Fr. Bílý, Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského I, Praha 1907, s. 36.

[7] J. Malý, Naše znovuzrození I, Praha 1880, s. 19.

[8] F. Vodička, Jazyk projevem národní osobitosti, in: Dějiny české literatury II, Praha 1960, s. 131.

[9] J. Palkovič, Pravopis český, podle základu gramatiky Dobrovského, od jeho žáka (?) Václava Hanky, Týdenník aneb Prešpurské slovenské noviny 6, 1817, s. 312.

[10] Tamtéž, s. 312.

[11] V. Ot. Slavík, Karla Aloise Vinařického Korespondence a spisy pamětní I, Praha 1903, s. 100.

[12] Tamtéž, s. 192.

[13] Fr. Bílý, d. cit. v pozn. 6, s. 185.

[14] V. Hanka, Gramatika čili mluvnice českého jazyka podle Dobrovského, Praha 1831, s. 24n.

[15] J. Bělič, Jungmannovy představy o možnosti jazykového sjednocení Slovanů, SlavPrag 17, Praha 1974, s. 121.

[16] J. Bělič, Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 38.

[17] Al. Lisický, d. cit. v pozn. 2, s. 456.

[18] Tamtéž, s. 468.

[19] K. A. Vinařický, Literní listy, ČČM 4, 1829, s. 77.

[20] Tamtéž, s. 78.

[21] F. Čenský, Z dob našeho probuzení, Praha 1875, s. 128.

[22] Tamtéž, s. 69.

[23] J. Bělič, d. cit. v pozn. 16, s. 39.

[24] Al. Jedlička, K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. století, in: Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, s. 467.

[25] S. Ravik, K. H. Borovský (portrét bojovníka), Praha 1991, s. 39.

[26] Fr. Palacký, Má-li pravopis český čím dále tím více se dokonaliti?, ČČM 20, 1846, s. 790.

[27] A. Fähnrich, Nestranné slovo o pravopisu českém, Jičín 1848, s. 14.

[28] Tamtéž, s. 19.

[29] Fr. Bílý, Korespondence a zápisky Frant. Ladislava Čelakovského III, Praha 1915, s. 518.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 5, s. 243-252

Předchozí Josef Šimandl: Morfologická problematika v jazykové poradně (4. část - dokončení)

Následující František Štícha: Odkazovací přívlastkové zájmeno ten v české literatuře 19. stol., zejména u A. Staška