Což

[Hovorna]

(pdf)

-

(M. K. v P.) Vztažné věty, začínající se vztažnými zájmeny jenž, který, kdo, co a p. nebo vztažnými příslovci kde, kam, kdy, jak a p., připínají se zpravidla buď k určitému podstatnému jménu, anebo k osobnímu neb ukazovacímu zájmenu nebo k ukazovacímu příslovci věty řídící: muž, který…, já, jenž…, ten, který…, to, co(ž)…, tam, [29]kde… a p. Připojení další věty vztažným zájmenem jest jen spojení formálně těsnější než spojení zájmenem ukazovacím, a věty vztažné se namnoze z takového spojení vyvíjely. Věta »znám jednu dívku, jež má dukáty,« jest smyslem rovnocenná s větou »znám jednu dívku, (a) ta má dukáty«; věta »byl pokrok, jemuž lidé věřili,« znamenala původně »byl prorok, jemu (= tomu) lidé věřili«. Není-li ve větě řídící podstatného jména ani zájmena, k němuž by se další věta mohla připojiti formou věty vztažné, pokračuje se v našem jazyce zpravidla větou samostatnou a spojení formálního s větou předešlou se dosahuje zájmenem nebo příslovcem ukazovacím. Na př. Lev z Rožmitálu vydal se přes Německo do Nizozemí atd. a ta cesta trvala dvě léta. Ale v některých jazycích, na př. v latině, vyvíjí se zvyk podle vzoru vět výše uvedených (znám jednu dívku a ta…) dosahovati i v takových větách těsnějšího spojení (umělejší stavby větné) tím, že se zájmeno ukazovací (a ta, ta) nahrazuje zájmenem vztažným. Tuto zvláštnost ve stavbě vět napodobují někdy i naši spisovatelé na latině vzdělaní anebo latinský sloh přímo napodobující a vznikají pak věty toho způsobu jako: Lev z Rožmitála vydal se na cestu přes Německo atd., kterážto cesta trvala atd. Je to způsob, který se vyvinul u nás vlivem latinským, a přirozený jazyk lidový takovýchto vztažných vět, pokud ke vztažným větám sahá, nikdy neužívá; z té příčiny i ve spisovném jazyce jest lépe dávati v takovýchto případech přednost spojení zájmenem ukazovacím (a ta, ta) před formou vztažnou. A podobný jest i případ, na nějž se dotazujete. Odkazuje-li věta následující na celý obsah věty předcházející a ne jen na určité podst. jméno nebo zájmeno, pokračujeme v češtině raději zájmenem ukazovacím. Píše-li na př. Herrmann »Ledvinka oslovoval starého sluhu »pane Alois«, což mu velice lichotilo«, je to smyslem totéž, co by prostý Čech vyjádřil slovy »a to mu velice lichotilo«, jenom skladebně umělejší. Důvod vyhýbati se takovýmto větám jest ještě závažnější tam, kde takové věty stávají i zcela samostatně, tedy na př. končí-li se vyhláška samostatnou větou: »o čemž tímto věděti dávám« m. prostého »a o tom, o tom«. — »Dáti věděti« nebo »dáti na vědění« (= na vědomost) jest však výraz správný a starý, doložený již ve 14. stol. (v Alexandreidě a j.).

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 1, s. 28-29

Předchozí Ferdinand Stiebitz: Příspěvek k válečnému slovníku

Následující Kdyžtě