Zombi(e), ale mumie

Stanislava Kloferová

[Short articles]

(pdf)

-

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o slova se shodným zakončením, a mohli bychom tedy předpokládat, že budou i shodného morfologického zařazení. Skutečnost je však úplně jiná. Populárnější je v těchto dnech první z nich, zombie. Přiznejme si: Nebýt světové výstavy EXPO 2000 v Hannoveru a účasti naší republiky na ní, nevydobyl by si tento výraz ani zdaleka tolik popularity a nezískal takovou pozornost, jaká ho v nedávné době v tisku provázela.

Ale ať je tomu jakkoliv: kde se vzalo, tu se vzalo – máme tu slovo, které doposud nezaznamenavá žádný ze slovníků současné češtiny. Nenalezneme je ani v Akademickém slovníku cizích slov (Praha 1998). Na rozdíl od kontextu, v němž sehrálo slovo zombie v našich médiích tak důležitou úlohu a který vyvolal živou diskusi, v níž se polemizující strany nijak nešetřily, měli bychom být v jedné věci jednotní: v jeho jazykové povaze. Jak se slovem zombie zacházet? Jak je skloňovat, jak odvozovat další výrazy s tímto základem? Už z uveřejněných ohlasů v denním tisku lze vypozorovat určitou nejistotu. Jen na okraj: S obsahem pojmu zombie nás mohou detailně seznámit pouze znalci náboženského kultu woodoo – jak nás zasvěceně informují Lidové noviny v článku Zombieho přivedli na svět haitští šamani (G. Krch, O. Štindl, 29. 1. 2000, s. 21). Všemohoucí svět filmu má však zásluhy na tom, že tento výraz pronikl „do širšího povědomí“ a původní význam ‘nemrtvý mrtvý, oživlý mrtvý (člověk), slepě vykonávající příkaz čaroděje a postrádající vůli a inteligenci’, se změnil: ve filmu je totiž zombie obrazem zla. Zcela ve shodě s kvalitou filmů, v nichž se objevuje („natvrdlý hrdina natvrdlých filmů“) je i jeho zjev. Autoři uvádějí: „‘Povrchová úprava’ zombieho postrádá jakoukoli eleganci – nekontrolovatelně se z něho řinou tělesné tekutiny, občas odpadne i kus masa. Suma sumárum zombie působí jako nemyslící stroj, udržující koloběh hniloby v okolí hřbitova. Jedinou ambicí filmových příběhů, v nichž účinkuje, pak bývá vyvolat v publiku tu nejjednodušší reakci, již lze shrnout citoslovci ‘úáááá’, případně ‘fuj’“. Troufáme si říci, že tato představa odpovídá všeobecnému povědomí o významu slova zombie u nás, třebaže je naše slovníky nezaznamenávají. Do sousední němčiny si výraz zombie cestu našel už dávno. Jak zaznamenávají tamější lexikografické příručky (figuruje v nich jako maskulinum), byl přejat z americké angličtiny.[1]

Obdobným přejetím se dostal zombie zřejmě i k nám. Ve shodě s angličtinou bychom mohli převzít pravopisnou dubletu zombie/zombi a výslovnost jen s koncovým krátkým [i], tedy [zombi] (nikoliv [zombí]).[2] Přisuzujeme mu rod mužský životný – patrně na pozadí představy „nemrtvý člověk“. (Dlužno dodat, že mužskému rodu dávali v denním tisku přednost všichni pisatelé-účastníci diskuse.) Výraz zombi(e) náleží do skupiny substantiv obtížněji zařaditelných do české soustavy, neboť jejich zakončení odporuje „staré dobré tradici“ [105]českých substantiv-maskulin. Rozhodující pro jejich zařazení je výslovnost: Jak zápis zombie, tak i varianta zombi reflektují výslovnost [i], a uvedené substantivum tedy náleží k typu kuli. Znamená to, že přijímá koncovky -ho, -mu atd., v množném čísle navíc koncovky vzoru muž.[3] Možnost dvojího zápisu koncového vyslovovaného [i] ponechejme jen pro tzv. slovníkový tvar, tj. pro 1. pád jednotného čísla; koneckonců nominativní tvar převzatých výrazů je v češtině obecně považován za jakési výsostné, nedotknutelné území, jehož hranice nepřekračujeme. Přednost však dávejme spíše variantě zombi, která se shoduje s výslovností, a v nepřímých pádech se tak stává tvarotvorným základem. Náležité formy jsou pak tyto: jednotné číslo – 1. zombi (popř. zombie) [zombi], 2. zombiho, 3. zombimu, 4. zombiho, 5. zombi, 6. (o) zombim, 7. zombim, množné číslo – 1. zombi, zombiové, 2. zombich, zombiů, 3. zombim, zombiům, 4. zombi, zombie [zombie], 5. zombi, zombiové, 6. zombich, zombiích, 7. zombimi, zombii. Nabízí se i další otázka: Je vůbec třeba toto substantivum skloňovat? Nelze je považovat za nesklonné? V češtině převažuje tendence zařazovat přejatá obecná jména k příslušným typům a skloňovat je. Existuje-li navíc vzor, k němuž lze uvedené podstatné jméno zařadit, proč této možnosti nevyužít? Uvedený morfologický postup pak respektujme i při odvozování, např. zombismus (srov. lobby – lobbismus), zombiovská tematika, zombiův osud / zombiova hrozba atd. Připustit lze i tvoření druhového adjektiva příponou -jský, jež má oporu v systému tvoření adjektiv, tj. zombijský (srov. např. balijský) vedle zombiský atd. Za nenáležité tudíž považujeme formy zombieho, zombieův, zombiismus atp., s nimiž se v tisku setkáváme. Dodejme, že mluvený jazyk si s nečeským, navíc hůře začlenitelným slovem zachází po svém a adaptuje si je „k obrazu svému“, jak dosvědčuje forma zombík.

A co má slovo zombie společného s výrazem mumie? V dnešní češtině, zdá se, nic. Jen pamětníci si možná vzpomenou, že někdy v 60. nebo 70. letech se objevovalo v tisku jako substantivum rodu ženského (tedy vzor růže), což prozrazovalo výslovovnost s koncovým [i(j)e] (podobně tedy jako mumie). K přisouzení rodu ženského patrně přispěla představa zombie = oživlá mrtvola, svou roli zde mohlo sehrát i samo slovo mumie.

Mimochodem – zdalipak víte, že na rozdíl od zombiho, který na svou šanci v našich slovnících teprve čeká, je u nás slovo mumie už po staletí zabydleno? Máme je doloženo již ze staré češtiny, a to ve významu ‘smůla smíšená s klihem’. S „klasickým“ významem ‘mumie’ je spojuje společné arabské východisko (mūmijā).[4] Název mumie s významem ‘nabalzamované tělo’ převzala čeština z němčiny (s níž má shodný, tj. ženský, mluvnický rod, ale i shodnou výslovnost), a to nejpozději v době Jungmannově: Jungmannův slovník už tento význam registruje[5]. Angličtina nám prostředníkem ani být nemohla, jak prozrazuje jazyk sám: v ní má mumie psanou podobu mummy a vyslovuje se [mami].

---

[1] Např. G. Wahrig, Deutsches Wörterbuch, München 1986/1991, s. 1470.

[2] „Zombi(e) [zombi] 1. zombi had, zejm. krajta, uctívaný jako bůh v kultech vudu v Záp. Africe, na Haiti a na jihu USA nadpřirozená moc, která může vstoupit do mrtvého těla a vzkřísit je k životu, oživlá mrtvola, strašidlo […] 2. hovor. chodící mrtvola, mouchy snězte si mě, blázen, podivín“ atd., viz K. Hais, B. Hodek, Velký anglicko-český slovník 3, Praha 1993, s. 2688.

[3] Srov. Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 343. Příruční mluvnice češtiny, Praha 1995, s. 272, však u typu kuli uvádí pro množné číslo tvary podle typu muž jako výhradní.

[4] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997, s. 383.

[5] J. Jungmann, Slovník česko-německý 2, Praha 1836, s. 515.

Naše řeč, volume 83 (2000), issue 2, pp. 104-105

Previous Jiří Kraus: K životnímu jubileu Josefa Hrbáčka

Next Josef Šimandl: Nasmlouvat, nasmlouvaný