Časopis Naše řeč
en cz

Jazyky a jazyková výuka ve školství „českých korunních zemí“

Petr Mareš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vídeňský bohemista Stefan Newerkla, známý i ze stránek Naší řeči, uveřejnil v roce 1999 v knižní podobě obsáhlou disertaci, v níž se zabývá širokým okruhem problémů spjatých s užíváním češtiny a němčiny ve školách na českém území v letech 1740 až 1918.[1] Práce, kte[45]rá svými rysy odpovídá tradicím disertací z německé jazykové oblasti (opření o důkladné studium v archivech a knihovnách, pečlivá dokumentace jednotlivých tvrzení, shrnutí výsledků v grafech a tabulkách, neobyčejně bohaté přílohy a bibliografie), se vzhledem ke svému tématu pohybuje na pomezí několika oborů: vedle jazykovědné problematiky v širokém smyslu (sociolingvistika, jazyková politika, dějiny jazykového vyučování) se dotýká i historiografie a speciálně historické demografie či dějin pedagogiky. Disertace je rozdělena na několik relativně samostatných částí, uplatňujících různé úhly pohledu; tyto části jsou ovšem uspořádány tak, že práce vytváří celek v zásadních bodech skloubený.

Po úvodních metodologických poznámkách (s. 1125) a krátkém exkursu osvětlujícím pojmy böhmisch a tschechisch (s. 2634) následují centrální kapitoly práce, jež jsou založeny na rozsáhlém empirickém výzkumu. Autor nejprve (s. 3543) podává odůvodnění toho, proč byla jako příklad situace ve školství ve sledovaném období vybrána západočeská Plzeň (šlo o relativně velké, prosperující město se zřetelnou převahou česky mluvícího obyvatelstva).

Podrobný výklad je pak věnován tomu, co se v disertaci nazývá zamýšlená jazyková skutečnost (intendierte Sprachwirklichkeit), tedy jazykové politice rakouského státu ve vztahu ke školství, jak byla vyjádřena v zákonech a nařízeních (s. 4460). Shrňme alespoň základní uvedená fakta: V době císařovny Marie Terezie i později byla v českých zemích podle zemských zřízení z let 162728 formálně zaručena rovnost češtiny a němčiny, fakticky však vládla, pokud šlo o užívání obou jazyků ve školách, zřetelná nerovnost; němčina představovala nezbytný předpoklad vyššího vzdělání a profesního vzestupu. V první polovině devatenáctého století (a zvláště v roce 1848) se z české strany šířilo úsilí o pozdvižení místa češtiny a o dosažení rovnosti v praxi. Rovnoprávnost jazyků ve vyučování a povinnou výuku druhého jazyka na středních školách pak proklamoval návrh zemského zákona z roku 1866. Po rakousko-uherském vyrovnání však vstoupily v platnost nové zákony, které zdůrazňovaly, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby se druhý jazyk učil. Zároveň tyto zákony stanovily, že každá národnost má právo na školy s vlastním vyučovacím jazykem, pokud v dané oblasti žije více než čtyřicet dětí, které příslušný jazyk užívají. Ve svém důsledku vedly tyto zákony k posilování segregace českého a německého etnika a k mnohdy ostrému boji o každého žáka.

Dále se autor zabývá reálnou jazykovou skutečností (tatsächliche Sprachwirklichkeit), tj. tím, jak se v souvislosti s jazykovou politikou vyvíjelo školství ve zvoleném městě Plzni, přičemž důkladně, též s pomocí kvantitativních údajů, charakterizuje jednotlivé školy (s. 60107). Např. v roce 1861 v Plzni, kde převládalo české obyvatelstvo, výrazně převažovaly školy s německým vyučovacím jazykem a čeština se uplatňovala jen na nižších školách (triviální a hlavní škola). Pro většinu žáků na německých školách ovšem byla mateřským jazykem čeština; o vstupu na určité školy rozhodovala nikoli etnická příslušnost, nýbrž postavení v sociální hierarchii. Od konce šedesátých let se situace měnila. Zvyšoval se počet českých škol a vznikaly české školy vyššího typu, takže po určité době struktura škol v zásadě odpovídala struktuře obyvatelstva. Počet žáků, pro něž byla mateřštinou čeština, na německých školách značně poklesl, ještě před první světovou válkou však nebyl zanedbatelný, na měšťanských školách činil takřka 25 procent a na gymnáziu více než 5 procent. Podstatnou část těchto žáků přitom tvořili příslušníci židovských rodin, které se hlásily k českému jazyku, avšak lpěly na německém vzdělávacím systému.

[46]Vlastní jazyková problematika se nejvíce dostává ke slovu v kapitole věnované učebnicím českého jazyka užívaným na plzeňských školách, a to jak učebnicím pro Čechy, tak učebnicím sloužícím k (fakultativní) výuce češtiny jako cizího jazyka (s. 108166). Velmi zajímavé výsledky přináší analýza mluvnic a cvičebnic z druhé poloviny devatenáctého století a počátku století dvacátého. Ukazuje se, že cílem prací určených Čechům bylo především zprostředkovat osvojení „správné a dobré“ češtiny, tedy silně archaizované, historizující kodifikace spisovného jazyka (např. v genitivu plurálu maskulin se jako základní uváděla koncovka -ův). Naproti tomu práce určené cizincům chtěly být hlavně pomůckou napomáhající praktickému dorozumění, a proto v mnohem větší míře odpovídaly reálné podobě komunikace v češtině. Utilitární charakter učebnic se někdy projevoval velmi výrazně, např. tím, že se procvičovaly příkazy českým služebným: „Poproste kuchařku […], aby Vám připravila včas oběd; Lidušku, aby Vám vyčistila boty; Mařenku, aby Vám vykartáčovala oblek; Bětušku, aby Vám vyžehlila límec“ (citát na s. 160).

Jako příloha je v knize otištěn seznam všech učitelů češtiny na plzeňských středních školách do roku 1918 (s. 167174). Můžeme si tak povšimnout, že mezi nimi byly osobnosti, které později získaly velkou proslulost jako vědci (Vilém Mathesius zde působil v letech 19081909, Jan Mukařovský v letech 19151918), ale i další nesporně významní představitelé české kultury (onomastik Antonín Profous, výtvarný kritik František Žákavec). Druhá (a velmi obsáhlá) příloha zahrnuje bibliografický soupis všech knih se vztahem k výuce češtiny a vydaných v letech 17401918, které se nacházejí ve fondech významných rakouských knihoven (s. 183299). Konečně následuje podrobný seznam pramenů a literatury dotýkající se tématu (s. 300355).

Disertace Stefana Newerkly, dokládající tradičně vysokou úroveň vídeňské slavistiky, představuje velmi seriózní zpracování neobyčejně rozsáhlého materiálu, který je zatím poměrně málo známý a prozkoumaný a který podává důležité svědectví o vývoji vztahů mezi etniky a jazyky na českém území.


[1] S. Newerkla, Intendierte und tatsächliche Sprachwirklichkeit in Böhmen. Diglossie im Schulwesen der böhmischen Kronländer 1740–1918, WUV-Univ.-Verl., Wien 1999, 371 s.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 1, s. 44-46

Předchozí Ján Horecký: Na storočnicu profesora J. M. Kořínka

Následující Ludmila Uhlířová: „Gramatický telefon“ v Cáchách

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1