Časopis Naše řeč
en cz

Dvě předložky vedle sebe

Svatava Machová

[Články]

(pdf)

-

V souladu s Mluvnicí češtiny (MČ)[1] je funkcí předložek zprostředkovat vztah dominující elementární syntaktické jednotky s elementární syntaktickou jednotkou dominovanou. O slovosledném umístění předložky se v MČ v kapitole věnované předložkám explicitně nic netvrdí. Říká se však, že předložky se „bezprostředně spojují se substantivy a jejich funkčními ekvivalenty“ (MČ s. 197), čemuž rozumím tak, že se nacházejí v bezprostřední blízkosti jmenné fráze, kterou v souladu s definicí předložek specifikují a modifikují. F. Čermák[2] říká: „To něco, před čím předložka stává, je vždy substantivum, popř. jeho substitut…“ (s. 32). Výskyt dvou předložek vedle sebe tímto výrokem nepřipouští.

V devadesátých letech se v bohemistických publikacích různého typu objevují výpovědi týkající se českých vět, v nichž se vedle sebe dvě předložky vyskytují. J. Bartošek[3] říká: „Obtížněji se vnímají texty se dvěma předložkami za sebou: Svět se o na Kavkaze pět let trvající půtky přestává zajímat. – Referát byl redukován do podoby o pro našince stěží pochopitelných možnostech švýcarské společnosti.“ (s. 49). M. Čechová[4] v oddíle Aktuální (kontextové) členění výpovědi, pořádek slov a pořádek vět konstatuje: „Dokonce se někdy nevhodně setkají dvě předložky vztahující se každá k jinému jménu (Balíček schoval do pod stolem ležící bedny, správně do bedny ležící pod stolem). Žáky bychom měli upozornit na stylistickou nevhodnost.“ (s. 164). J. Hrbáček[5] uvádí: „Za sebou nemají následovat dvě předložky: řítí se přes na zemi ležícího kolegu do pokoje. Správně: řítí se do pokoje přes kolegu ležícího na zemi. (s. 309). V. Jamek obrací pozornost k tomuto jevu slovy: „Ještě podivnější je zvyšující se výskyt takové anomálie, výslovně zakázané normami české skladby, jakou je bezprostřední střet dvou předložek patřících k vzájemně závislým větným členům.“[6] Jako příklady uvádí: „Nepřibližuj se k na zem spadlému drátu, před na hlavu padlým učencem však přímo prchej! [31]Poklekli jsme před z nebeských výšin sestoupivším andělem. Co počít s v předložkové vazbě rozvinutým přívlastkem?(s. 163). „Jak je možné, že se podobný nesmysl šíří tak vytrvale?“ (s. 163). V Příruční mluvnici češtiny[7] se dovídáme: „Při postavení rozvitého přívlastku před podstatným jménem se však raději vyhýbáme spojením, v nichž by po sobě následovaly dvě předložky: Vstoupil do před druhou světovou válkou postaveného domu; Řidič osobního vozidla narazil do před ním jedoucího kamionu. Vhodnější je postpozice, při níž se kontaktnímu postavení dvou předložek vyhneme: Vstoupil do domu postaveného již před druhou světovou válkou. Zcela nevhodná jsou pak spojení, v nichž po sobě následují dvě stejné předložky: O o pět let starším návrhu nic nevím; Rozhodl se pro pro mě nepřijatelné řešení.“ (s. 500, 501).

Domnívám se, že důvodem zvýšené pozornosti věnované této problematice je současná vyšší frekvence výskytu dvou předložek vedle sebe jak v projevech psaných, tak i mluvených. Uvedu několik příkladů z let 1997 až 1999. (Výsledkem mé excerpce je asi stovka příkladů.)
Psané projevy:
Považují jej za z Valdic právě odešlého mukla (Reflex 1998). Chtěli, abych chodil s o jedenáct měsíců starší sestrou Yvonne do jedné třídy (záznam interview v časopise Televize 1999). Chceme zajistit, aby šlo o po všech stránkách příjemné prázdniny (Sezóna 1998). Evelyn se zamiluje do o mnoho let mladšího Gregga (Lidové noviny – LN 1998). Sám Bašta obvinění odmítl a prohlásil je za vykonstruované spekulace vytržené ze souvislosti, které navíc policie již před lety s pro něho pozitivním výsledkem prošetřila (LN 1997). Každý dnes ví, že s pachatelstvím atentátu na Heydricha Lidice neměly – na rozdíl od o dva týdny později vyhlazených Ležáků, jejichž obyvatelé snad aspoň vešli ve styk s některými shozenými parašutisty – vlastně nic společného (Přítomnost 1998). Na do té doby čistě chlapeckou školu přicházejí dívky … (LN 1998). Šlo o na plátno převedenou epizodu z románu Jana Otčenáška Kulhavý Orfeus (LN 1998). Jako by sama biografie zařazovala básníka na místo souběžné s o osm let starším Máchou (LN 1997). Jde o v řeči stále se opakující motiv (LN 1997). Kvůli ve své době ožehavému námětu ho většina majitelů měla zakrytý (LN 1998). Proti podle mého názoru bezdůvodným nařčením se hodlám i nadále bránit (LN 1999). Případ pokládá Uhl za o to závažnější, že vůči Pencovi použili policisté násilí (LN 1999). Považují chodce za obtížný hmyz, který se z pro ně nepochopitelných důvodů snaží přejít ulici (LN 1999).
Mluvené projevy:
Na v Harrachově nepřítomného Fina připadl nelehký úkol … (Radiožurnál 1999). Před pro vládu nesmírně důležitým hlasováním parlament rozhodl, že … (ČT1, [32]zprávy). Blonďák při plavání dobře viděl na od něho se vzdalující loď (Radiožurnál 1998). Vešel se do v loňském roce vyhlášených kritérií (Radiožurnál 1997). …, i když jde o pro ně důležité ligové body (Radiožurnál 1999). Chtěli jsme se ho zeptat, jak je to s na dnešek chystanými protesty (Radiožurnál 1999). Děsně se narval do před ním stojícího náklaďáku (náhodný spolucestující 1998). Spoléhala jsem se na na nástěnce vypsané termíny (studentka PedF UK 1998). Na na plátky nakrájené hovězí klademe kousky uzeného … (receptář ČR Praha). List vložil do do té doby mrtvé schránky (Radiožurnál 1998).

Lingvisté ve svých publikacích devadesátých let hodnotí tento jazykový jev v souladu se svou lingvistickou a osobnostní orientací. Buďto se jeví jako puristé, kteří rozhodně vědí, co je v jazyce správné a co není („Jak je možné, že se podobný nesmysl šíří tak vytrvale?“), jako stoupenci modelu komunikačně-pragmatického („Žáky bychom měli upozornit na stylistickou nevhodnost“), eventuálně s důrazem na potřeby adresáta („Obtížněji se vnímají texty se dvěma předložkami“). Všichni (s výjimkou J. Bartoška) dávají nějakým způsobem najevo jistý stupeň nelibosti, kterou neobjasňují („Při postavení rozvitého přívlastku před podstatným jménem se však raději vyhýbáme spojením, v nichž by po sobě následovaly dvě předložky“).

Jsme postaveni před skutečnost, že dvě předložky vedle sebe pronikají do úzu pravděpodobně již nezanedbatelného počtu rodilých mluvčích českého jazyka. Chceme-li posuzovat stupeň rozšířenosti nějakého jazykového jevu v současnosti, je vhodné zjistit jeho četnost v národním jazykovém korpusu. V Českém národním korpusu (ČNK)[8] se doposud zaznamenávají pouze psané texty. V nich se na počátku r. 1999 vyskytuje 170 případů tohoto jazykového jevu. Uvedu několik z nich, avšak pro stručnost doložím pouze příslušné substantivní fráze, nikoliv celá souvětí: na v zásadě osvětovou činnost; přes v nedávných dnech vedenou kampaň; na o něco nižší úrovni; za pro ně příliš nevýhodné; pro z části rozdílné právní postoje; podle od rána už hodně pocuchaného plánu; za o málo víc než měsíc; k pro něho vhodným aplikacím; v pro něj platově nejpříznivějších letech; o v pořadí druhého vyšetřovatele; v před časem zveřejněném odposlechu; na pro dnešní dobu charakteristické úsilí; bez do hloubky jdoucího sepětí s vědou; u v neděli podepsaného dokumentu; nad na poslední chvíli sjednanou dohodou; k u nás nezvyklé prostotě.

Nelze předvídat, jak se bude užívání tohoto jazykového jevu v budoucnu vyvíjet. Cílem stati je popsat tento jev a prezentovat některé jeho pravděpodobné příčiny.

Není mi známo, kdy se začaly v úzu uživatelů češtiny dvě předložky vedle sebe vyskytovat. Pouze ze skutečnosti, že se o něm ve svých publikacích zmiňují [33]bohemisté převážně až v tomto desetiletí, usuzuji, že je to jev poměrně nový, z druhé poloviny tohoto století. Pokud jde o sociální vrstvu, k níž patří jeho prvotní nositelé, bylo by možno říci, že k nim z autorů psaných textů patří především žurnalisté, autoři odborně technických textů, různých návodů a instrukčních letáků. Předpokládám, že jeho frekvence v psaných textech vzrostla od počátku 90. let, kdy mnohá periodika přestala zaměstnávat jazykového korektora, což by mohlo signalizovat, že v mluvených projevech tento jev nový není. V mluveném projevu se v současnosti vyskytuje u televizních a rozhlasových moderátorů kvalitních stanic, v řeči sportovních zpravodajů – tedy v hovorové variantě spisovné češtiny. Také se často a pravidelně vyskytuje v běžném hovoru dospělých rodilých českých mluvčích. V krásné literatuře jsem výskyt tohoto jevu nezaznamenala, v literární kritice však ano.

Jak předložky, tak i spojky patří k nástavbovým nesamostatným slovním druhům. Obojí jsou slova neohebná a synsémantická. Předložky spoluvytvářejí syntaktický význam jmen, spojky mimo jiné spoluvytvářejí syntaktický význam vedlejších vět. Mají tedy k sobě v systému slovních druhů češtiny velmi blízko. Postavení dvou spojek vedle sebe (Nezatelefonoval, protože kdyby to udělal, prozradil by se), z nichž každá připojuje jinou větu, je v češtině běžné.

Tlak, který na slovosled české věty vykonává aktuální členění výpovědi (centrum rématu je při objektivním slovosledu zpravidla posledním slovem výpovědi), mohl způsobit, že i bohatě rozvitý shodný přívlastek, který není centrem rématu, se začal masivně objevovat před dominujícím substantivem. Objevuje se i ve statích českých lingvistů v renomovaných lingvistických časopisech (např. Porovnáme-li tuto publikaci např. s podobný cíl si kladoucí polskou knihou …). A je-li dominující substantivum v předložkovém pádě, je pak cesta k výskytu dvou předložek vedle sebe otevřena. Autor výpovědi Agentura změní specifikaci při nepředvídaných událostech pro ni (LN 1998) dodržel zásadu, že dvě předložky vedle sebe jsou nepatřičné. Porušil však zásadu aktuálního členění výpovědi o umístění centra rématu jako posledního větného členu. Ponechám na čtenáři, aby se rozhodl, zda je pro něho přijatelnější varianta z LN, nebo varianta dvou předložek vedle sebe: Agentura změní specifikaci při pro ni nepředvídaných událostech.

Vedle vykonstruovaného příkladu V. Jamka (Co počít s v předložkové vazbě rozvinutým přívlastkem?) byl v ČNK zaznamenán pouze jeden případ dvou čistě konsonantických předložek vedle sebe (nejmenší z v ČR nabízených zážehových motorů). Potíže s výslovností dvou čistě konsonantických předložek vedle sebe šíření této kombinace zřejmě omezují. S výjimkou příkladů v PMČ nebyly v psaném textu zaznamenány výskyty dvou stejných předložek vedle sebe, i když jejich užití patrně není vyloučeno (Rozhodl se pro pro mě nepřijatelné řešení – PMČ). V psaném textu připravovaném na počítači bude jeho šíření částečně bránit textový editor, který dvě stejné za sebou bezprostředně následující posloup[34]nosti grafémů vyznačuje jako pravděpodobnou chybu, takže autor po tomto upozornění asi příslušnou část textu přestylizuje. V mluveném projevu nejsou dvě stejné předložky vedle sebe výjimkou.

Když jsem sama záměrně užívala v komunikaci výpovědi se dvěma předložkami vedle sebe, nepovšimla jsem si, že by adresát při percepci těchto výpovědí znejistěl a neverbálně či verbálně dal najevo, že má s porozuměním potíže.

Zaznamenané kombinace předložek a jejich frekvence vzhledem k malému počtu shromážděných příkladů přirozeně nejsou reprezentativní. S výjimkou výše uvedených obtíží ve výslovnosti dvou čistě konsonantických předložek vedle sebe jsem nezjistila faktor, který by kombinaci některých dvojic předložek omezoval. Shromážděná data obsahují širokou škálu kombinací. Vedle sebe byly zaznamenány jak dvě předložky jednoslovné, tak i předložka víceslovná a jednoslovná (na rozdíl od o), předložky vlastní i nevlastní (kvůli ve).

V příkladech výskytu dvou předložek vedle sebe uváděných v gramatikách je nejvýše dominujícím slovem rozvitého shodného anteponovaného přívlastku verbální adjektivum (trvající, pochopený, spadlý, sestoupivší). V případech, které jsem zaznamenala či které se vyskytly v ČNK, je to nejfrekventovanější způsob vyjádření. Avšak dominujícím slovem bývá i vlastní adjektivum (starší, příjemné, pozitivní, mladší, závažnější, nepřítomný, důležitý). Je jím i adjektivum odvozené od substantiva (chlapecký) či z předložkového pádu (bezdůvodný).

Okrajově se mohou vyskytnout vedle sebe dvě předložky v syntaktických konstrukcích jiného typu, a totiž je-li substantivum v předložkovém pádě po předložkách pro a proti elidováno (Byli jsme pro z donucení. Byli jsme proti na protest …).

Dvě předložky vedle sebe jsou v současnosti užívány v naprosté většině případů jako jazykový prostředek k vyjádření anteponovaného rozvitého shodného přívlastku předložkové substantivní fráze. Tento jazykový prostředek se v komunikaci užívá, v úzu běžného uživatele je považován za obvyklý, nepříznakový. Komunikanti nedávají najevo, že by jim porozumění konstrukcím, v nichž se vyskytuje, činilo potíže. Chápeme-li úzus jako pramen, z něhož se napájí norma,[9] můžeme říci, že v případě dvou předložek vedle sebe se objevil nový pramínek, který zatím nevysychá.


[1] Mluvnice češtiny 2 (MČ), Tvarosloví, Praha 1986.

[2] F Čermák, Systém, funkce, forma a sémantika českých předložek, SaS 57, 1996, s. 30–46.

[3] J. Bartošek, Jazyk žurnalistiky, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, Academia, Praha 1997, s. 42–67.

[4] M. Čechová, Čeština a její vyučování, SPN, Praha 1998.

[5] J. Hrbáček, Výpověď a věta, in: M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk, ISV, Praha 1995, s. 225–331.

[6] V. Jamek, Před pikolou, za pikolou, sb. O patřičnosti v jazyce, nakl. F Kafky, Praha 1998, s. 162–164.

[7] Příruční mluvnice češtiny (PMČ), NLN, Praha 1995.

[8] Český národní korpus (ČNK), Praha 1999.

[9] I. Nebeská, Jazyk, norma, spisovnost, Univerzita Karlova, Praha 1996, s. 56.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 1, s. 30-34

Předchozí Ivana Svobodová: O psaní velkých písmen (Na pozadí poradenské počítačové databáze)

Následující Jindra Světlá: Sleva, sleva, sleva (Jak se strategie prodeje a cenová politika našich obchodníků přibližuje Západu)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1