Časopis Naše řeč
en cz

Pragmalingvistický pohled na dopisy Karla Čapka

Jana Hoffmannová

[Articles]

(pdf)

-

[1]Rozsáhlý soubor korespondence Karla Čapka představuje nesporně velmi cenný a všestranně zajímavý materiál. Nerada bych – s použitím nějaké odstrašující fráze – tvrdila, že je to proto, že i dopisy psal „umělec slova“, „mistr pera“, „jazykový (slovesný) tvůrce“ apod. Rozhodně je však psal člověk s mimořádně kultivovaným, vytříbeným citem pro jazyk. V případě dopisů se nabízí především přístup pragmalingvistický, tj. sledování projekce autorova vztahu k adresátům do jeho vyjadřování, a uplatnění zdvořilosti jako hlavní pragmalingvistické kategorie. Karel Čapek nepochybně byl slušný a zdvořilý člověk; ale co všechno to konkrétně v jeho dopisech znamená?[2]

Některé polohy zdvořilosti rozeznáme podle užitých jazykových prostředků na první pohled – obvykle např. dokážeme rozlišit (aspoň v krajních polohách) zdvořilost formální a neformální. Složitější je to už se zdvořilostí pozitivní a negativní – protipóly definovanými v teorii Brownové a Levinsona[3] na základě konceptu „ohrožení tváře“: při zdvořilosti pozitivní se chováme vstřícně, nejen že nechceme ohrozit tvář partnera, ale spíše se ji snažíme „vylepšit“ (projevy uznání, ocenění aj.); naproti tomu při zdvořilosti negativní se chováme spíše zdrženlivě a s chladnou korektností se snažíme „zachovat tvář“ vlastní – a při tom pokud možno příliš neohrozit „tvář“ partnera (pokud bychom ji zásadně „ohrozili“, šlo by už o nezdvořilost). V souladu s tím by bylo možno uplatňovat i některé Leechovy[4] zdvořilostní maximy, např. maximu taktu, uznání, skromnosti, velkorysosti aj. – všechny jsou založeny na tom, že při zdvořilém vystupování se máme snažit, aby partner měl z komunikace maximální „zisk“ a minimální „ztrátu“ (raději máme vždy skromně minimalizovat „zisk“ vlastní).

Ještě je vhodné předem připomenout, že zdvořilost je kategorií velmi dynamickou: podléhá proměnlivým dobovým normám, proměňuje se i s vývojem autorova vztahu k adresátům, je vměstnávána do různých – třeba přímo zdvořilostních [114]– žánrů (jako jsou gratulace, kondolence, omluvy, poděkování aj.[5]). A kdybychom už úplně opustili veškeré teorie, mohli bychom uvažovat i o tom, že existuje třeba zdvořilost dialogická, neosobní, ironická, servilní … a jistě ještě mnohé jiné.

1. Dopisy z raného Čapkova období, které začíná rokem 1904 a končit by mohlo zhruba vznikem ČSR (nezřídka jsou podepsané oběma bratry), se vyznačují zdvořilostí pozitivní, ale velmi formální. Je to dáno dobovou normou zdvořilostní i jazykovou (po r. 1918 dojde k určitému uvolnění konvencí společenského styku, jakož i k určité demokratizaci jazyka), ale také životní situací autora/autorů, kteří se potřebují společensky i pracovně etablovat, prosadit, zavděčit se adresátům. Pokud jde o výrazové exponenty zdvořilosti, jsou dopisy plné nejen stále běžných zdvořilostních výrazů jako děkovat, prosit, omlouvat se, vděčný, laskavý (snad i dovolit si se dnes ještě vyskytuje, i když asi ne příliš hojně), ale jsou navíc samé račte/neračte, projevit dík, být zavázán vděčností, být ochoten k dalším službám, mít potěšení, být poctěn, osmělit se, neoslyšet prosbu, snažně prosit a také vyprošovat si. (Na rozdíl od současného významu, kdy vyprošuji si znamená rázné ohrazení a tedy projev negativní zdvořilosti, tu na počátku 20. století bylo ještě pozitivně zdvořilé vyprošuji si Vaši brzkou odpověď.) Ke stupňování dojmu formálnosti přispívá i hojnost infinitivů na -ti, tvarů opisného pasiva, podmiňovacího způsobu a záporu „zesíleného“ dvojí negací, který ve výsledku znamená klad (nemohu nepoděkovat).

Tak píše Čapek r. 1907 Anně Bergerové, matce své partnerky z tanečních hodin: Milostivá paní! Neračte vykládati mně za přílišnou dotěrnost, že osměluji se… abych se mohl prokázati aspoň poněkud vděčným za Vaše laskavé a roztomilé pohostinství… cítím se příliš zavázán vděčností… račtež tedy tuto maličkost laskavě dodati… přijměte uctivé blahopřání… Podobně v r. 1909 své přítelkyni Libuši Solperové: Jakožto nejhorlivější přímluvčí za Vaše přání, abyste tuto zimní sezónu strávila v Praze, nemohu se neinteresovati o výsledek Vašeho úsilí… A z oblasti kontaktů pracovních např. dopis obou bratří Boženě Benešové z r. 1908: Za zprávy dříve laskavě zaslané děkujeme a zároveň prosíme, aby nám záhy bylo odpověděno… Pokládáme za svou povinnost omluviti se, že… neprokázali jsme se dosud tak činnými, jak by snad mohlo býti očekáváno… Neračte si pokládati za obtíž sděliti nám… Dovolujeme si především projeviti svůj dík… Bude nám vždy obzvláštním potěšením býti ve službách Vaší redakce… K dalším službám trváme ochotni s ruky políbením… V roce 1918 píše Karel Čapek J. S. Macharovi: Slovutný Mistře! Dovoluji si znovu a co nejsnažněji opakovati svou prosbu… Těším se tedy, že naši prosbu neoslyšíte… Prosím Vás, abyste laskavě přiložil své slovo k rychlejšímu uskutečnění. A ještě příklad na nekonečné „okol[115]ky“ a „orace“ z dopisu K. Čapka O. Theerovi (1912): Velectěný pane doktore, některého příštího dne mám zajít k panu dr. Novákovi; jelikož se na mne nehodí, abych jej nejdříve já, jeho žák, zval do váženého konsorcia Almanachu, a ježto zase by snad bylo divné, kdybych se tvářil, jako bych o ničem nevěděl, byl bych rád, kdybych nepřišel k němu dříve, než až byste Vy se s ním dohovořil o této věci. Prosím Vás tedy, abyste mi dal laskavě zprávu, až s ním budete mít dojednáno.

2. Jak už jsem naznačila, vývoj jazyka v některých případech vychází vstříc vývoji autorova vztahu k adresátovi – a tak se v průběhu doby formálnost Čapkovy korespondence s některými partnery snižuje, ustupuje před polohou výrazně pozitivní – a někdy až neformální. První Čapkovy dopisy O. Březinovi (z let 1918–1919) mají ještě tón Slovutný Mistře, dovoluji si obrátit se na Vás s prosbou nejsnažnější… V dalších letech však tuto korespondenci stále více prostupuje ráz ryze osobní, zvyšuje se její „temperatura“:[6] od Slovutného Mistra přechází pisatel k oslovení Drahý/Nejdražší Mistře; oficiální pozvání (např. z funkce předsedy Pen-klubu) doprovází Čapek naléhavými pozváními osobními; a stupňuje se i srdečnost dopisů soukromých: Myslím na Vás denně… nemohl byste přijet k nám? Je mi jako synovi, který těžce nese, že ten, na koho myslí, je sám; hleďte, na několik dnů byste snad mohl přijet už na svátky… Nemohu Vám ani říci, jakou bych měl radost… Myslete na mne v dobrém a napište mi dvě tři přívětivá slova; nevím, co bych chtěl udělat, abyste měl ze mne radost a abych si zasloužil pohlazení, se kterým jste mne propouštěl. Závěr dopisu Jsem upřímně (dovolíte-li) se synovským pozdravem Váš… je v Čapkových listech zcela ojedinělý.

Podobným vývojem procházela i korespondence bratří Čapků se S. K. Neumannem: na počátku (1912) Velectěný/velevážený pane… dovolujeme si Vás zváti k účastenství… račte tak beze všeho učinit… je Vám možno obstarati to? Později pak už jen Milý pane Neumanne a vskutku neformální dopisy hemžící se i velmi nehledanými a expresivními výrazy (impotenti a prdelkující kritikové; je to protivný panák; kýčárna je všude; všechno se horší, blbne a nafukuje se; český politický žurnalista je hrozná kreatura; aj.). Také Otokar Fischer na počátku korespondence v r. 1912 neustále ráčí a neráčí, Čapek si mu dovoluje projeviti svou radost apod.; v pozdějších letech pak už stačí sledovat proměnu třeba na vskutku neformálních, veselých, někdy ironických osloveních, pohrávajících si s oběma jmény adresáta: Milý Otakárku, Otakárku (Přemyslový!), Otakaru Příšerovi, Příšero příšerná – a v textu dopisu třeba také oslovení pojídači papíru.

3. Pozitivní zdvořilost doprovázená rozpoutanou, hravou neformálností a důvěrností je u mladého Čapka pochopitelně příznačná pro jeho dopisy rodičům [116]a hlavně sourozencům; to jsou dopisy nadepisované Milý Pečo a Helčo a podepisované Iček, nebo třeba Váš kluk. Švagra Koželuhu oslovuje v dopise Doktore, piš mi brzo; vůči sestře si tento neformální korespondenční tón zachová už navždy (nesmíš být, holka, tak splašená… zabrzdi… odšvenkuj…).

S postupem života, se získáváním stále dalších důvěrných přátel a blízkých spolupracovníků se pak neformálně pozitivní, srdečná zdvořilost rozšiřuje na stále větší okruh adresátů. Stačí sledovat třeba jen oslovení: Milý Hofmane, Milý Kopto; Milý starý kamaráde Medku; od Milý pane Šrámku přes Milý Šrámku až k Milý Fráňo. Do hry vstupují i různé přezdívky a jazykové hříčky: místo Milý Rutte Milý Ruťáku; Milý Richarde a vážený Weinere; adresát jménem Josef Otto Novotný je oslovován Milý pane JON i Milý pane JONe. Široký je výběr oslovení pro rodinu diplomata Matějky: Milí a drazí Matějkové, Milé Matějky, ale i Vaše blahorodíčko, Vážené tamní blahorodí. Služební dopisy redakci Lidových novin do Brna začínají např. Milí doktorové a šéfové Heinrichu a Šelepo, nebo též Milé Brno (mimochodem na úřední, pracovní dopisy vyjadřování velmi neformální: když udělám korekturu, někdo se s ní v Brně vytře, místo aby ji dal do tiskárny…). Jeden z nejbližších spolupracovníků, Fr. Khol, je oslovován např. Milovaný pane dramaturgu; Drahý pane Dramaturkhole a milý pane Režinováku; podle agentury, kterou vedl, také Pane Centrum; ale nejčastěji staříku (vážený, drahý, milý), také spolu se ženou Milý staříku a stařice. Dopisy jsou velmi přátelské a humorné (pošlete mi oklepek; píšu pilně a kvetu všemožně. I Vy kveťte, jakož i paní Míla). Ve světle pozdějších konfliktních vztahů nás poněkud překvapí srdečný, pozitivní tón většiny dopisů J. Durychovi: převažuje oslovení Milý pane doktore (ale i Milý, dobrý pane doktore!) a formulace typu vrhnu se do příprav… přepadnu Vás s novým projektem… obul jsem se do toho sborníku… teď už to hergot musíme dát dohromady… pište pěkně do Lidovek… spěšte, spěšte, nemeškejte, do díla se ihned dejte.

4. Přejděme nyní ke korespondenci milostné, resp. ke třem jejím souborům, které byly vydány i samostatně. „Listy Olze“ jsou v naprosté většině zcela pozitivní, neformální, s vysokou temperaturou, vřelé a zamilované (pokud se tu dá ještě mluvit o zdvořilosti, nazvala bych ji místy až třeštivou). Oslovení např. obsahují bezpočet variant adresátčina jména (Olgo, Olino, Olinko, Oli, Olenko…); ještě početnější skupinu pojmenování typu děvče, děvčátko, dívenko, děvko, holčičko, dítě, dětátko/díťátko, panenko, dceruško, dušičko, miláčku, poklade, puso, ptáčku, zobáčku, žabingře; dále skupinu adjektiv typu milá, zlatá, drahá, malá, hodná, sladká, líbezná, krásná, milovaná, nejmilovanější… Výjimku tvoří oslovení drahý chundeláči, resp. chlupatý kudrnatý pudlíku; a dále oslovení podle rolí, které herečka právě studovala či hrála (Mimi, Kristinko, Larvičko, Bianco, Consuelo). Někdy stačí zkratky M. O., D. O. Superdůvěrnou povahu mají i závěry dopisů: nelíbají se tu jen ruce jako jiným adresátkám, ale ruce na vrchu i na dlani; obě pacičky a jiné věci; pusa; čumáček; nožky, a podepsán bývá nejčastěji Karel, [117]K, KČ, ale zejména v prvních letech hojně i Čáča, Káča či dokonce Tvá Kačenka. I do tohoto rozsáhlého souboru však zasáhne póza veskrze chladné, uražené, negativní zdvořilosti: v několika dopisech už z r. 1920, kde autor vytýká nezodpovědné mladičké partnerce, že ho nechává zbytečně na sebe čekat a nedá mu zprávu; domlouvá jí, volá po jasném jednání, ohrazuje se proti znevažování svých citů.

Úplně jinak působí nevelký soubor dopisů patnáctiletého Čapka Anielce (Anně Nepeřené – slečně Andě). I toto jsou nepochybně dopisy zamilované, zanícené, plné svrchovaného osobního zaujetí – a přesto značně formální, stylizované, literátské. Patnáctiletý chlapec ve své době (1905) ovšem asi nemohl psát dívce jinak než Odpusťte, slečno, že dovoluji si dnes Vám psáti… mějte mne za omluvena… Zastavila bych se tu jen u jedné zajímavosti: už dlouho přemýšlím o tom, jakou pragmalingvistickou kategorii představuje lichotka, a někde jsem našla definici, že pokud lichotíme, klameme vědomě – a zároveň s vědomím adresáta. Jde tedy o mluvní akt s třemi předpoklady: (1) lež, klam, (2) uvědomělý záměr autora/mluvčího, (3) i adresát je si vědom nepravdivosti výroku. Z tohoto hlediska nenajdeme v Čapkových dopisech mnoho vyložených lichotek, prázdných a falešných komplimentů. Také v dopise Anielce se autor od lichocení distancuje (nebudu psát, co o Vás vím, znělo by to jako lichocení); neustále však opakuje: Vy, jež jste tak vzdělaná… znám Vás jako ženu neobyčejně vzdělanou a moderní; vím, že něco vyššího chcete a o to se snažíte. Reakce patnáctileté žákyně měšťanské školy je příznačná – ona ví, že jde o klam, nepravdu: Je přímo nemožností, aby někdo v mém věku byl již tak vzdělán… Dva předpoklady lichotky jsou tedy beze zbytku splněny – problémem je předpoklad třetí, totiž postoj autora, který možná posléze přesvědčil sám sebe o pravdivosti své ideální stylizace (Ve Vás si jaksi zosobňuji ty ideály, jež jsem si o ženě utvořil; nevím, jste-li taková, ale věřím tomu…).

Malá odbočka: nabízí se tu srovnání s některými oficiálními Čapkovými dopisy. Vymáhá-li např. pohádku z K. V. Raise, píše: Slovutný pane, s touto žádostí obracíme se k Vám se zvláštní radostí a nadějí, jelikož Vaše důvěrná znalost dětské duše dává Vám do péra nejlepší prostředky promluviti k dětské obraznosti vřele a živě. Takové apely jsou časté, a ostatně všichni se možná někdy k podobné strategii uchylujeme. Je to pouhá pozitivní formální zdvořilost? Nebo je to lichotka, jde o účelově motivované „podkuřování“? Či se dostáváme na pokraj servilnosti – kategorie, kterou by bylo třeba také přesně definovat jako typ mluvního aktu a v parametrech teorie zdvořilosti („ohrožení tváře“ atd.)?

Dopisy poslední adresátce, Věře Hrůzové, stojí zřejmě na škále zdvořilosti opět na jiném místě. Jsou to dopisy – ve srovnání s dopisy Anielce – značně neformální, a přesto oproti dopisům Olze nejsou zdaleka tak pozitivní, upřímné a vřelé – ba troufám si tvrdit, že jde spíše o zdvořilost negativní a povýtce [118]ironickou (autor ironizuje sebe, partnerku i jejich vzájemný vztah; podobným případem je korespondence J. Nerudy s A. Holinovou[7]). Toto tvrzení opřu aspoň o dvě indicie: a) oslovení, ev. závěry dopisů: Vážená a bídná Věro… amazonko… bídnice… ukrutnice… ohavnice… rozmarný tvore… černá čarodějnice… Anežko Hrázová… sladký jede… hříšný bifteku… nenasytný hade; Poroučí se Vám prozatím Váš zcela nesnesitelný… zatím se co nejuctivěji doporoučí Vašemu většímu milosrdenství… Prosím leže na tváři, abyste mi odpustila… Tímto šťastným obratem (obrátiv výčitky proti Vám) honem končím… (výjimkou je žertovný podpis Vaše koruna Československá); b) zdrženlivou, plachou snahu nechat hodně nevyřčeného, jen v podobě implicitní, která prochází všemi dopisy: o takových věcech mlčím, prosím Vás, abyste si je myslela sama; nežádejte na mně, abych to rozváděl; zdálo se mi o Vás, ani to nemohu psát; stydím se být upřímný… obeplul jsem vše, čemu se říká „od srdce“; musím nechat místo a čas na věci, které se nepíšou (a opět jinde: Dinge, die man nicht schreibt); vkládám to do nepopsaného rámečku, doplňte ho. Navíc se autor nezřídka schovává za vyjádření cizojazyčná (francouzská, španělská aj.). Domnívám se, že tato intenzivní snaha o sebekorekci, o zadržování spontánního výrazu může být – ve srovnání s upřímnou, otevřenou pozitivní zdvořilostí – jedním ze závažných znaků zdvořilosti negativní.

5. Ale zanechme už této komplikovaně odstíněné korespondence milostné a přejděme k jinému typu, který však svým způsobem nemá k milostným listům tak daleko – totiž svým vrcholně pozitivním nábojem, vysokou temperaturou, polohou až zbožňující oddanosti. Jinak jde ovšem o dopisy nevyhnutelně formální; z této kombinace plyne hojnost květnatých, vytříbeně kurtoazních formulací. Mám na mysli Čapkovy listy T. G. Masarykovi, překypující zdvořilostí a zároveň absolutní oddaností: Pane prezidente… nemohu Vám ani vyslovit, jakou ctí by bylo pro mé přátele a můj domek, kdybyste některého pátku, jak jste tak vlídně slíbil, mezi nás přišel. Děkuji Vám, pane prezidente, za veškerou Vaši laskavost… Dovoluji si Vám ještě jednou poděkovat za čest, kterou jste prokázal nejenom mně, ale nám literátům… Těším se, pane prezidente, že mým přátelům i mně zase brzo dopřejete té radosti vidět Vás… Je-li Vám tato žádost… nějak obtížná, prosím, abyste ji považoval za nevyslovenou… Víte, jak vysoce budu respektovat každé Vaše přání… S podobnou bezbřehou úctou se Čapek 20. a 30. let sklání snad už jen před ministerským předsedou Švehlou: opět vrcholná kurtoazie typu kdybyste mi chtěl prokázat tu čest… v případě, že bych se směl na Vás těšit… byl bych velmi šťasten… Dovolte mi říci, že bych byl nadmíru vděčen, kdybych Vás někdy zase mohl vidět… jakou radost jste mi udělal svým pozváním… takovou [119]radost jsem neměl mnoho let… Ještě bych tu upozornila v listech Masarykovi na vyjádření jako … budu docela šťasten, bude-li mi dopřáno dopomoci k tomu, aby pan prezident řekl několik slov, která půjdou ze srdce jemu a zvláště nám čtenářům…; nebo … byl bych šťasten, kdybych měl nějaký kloudný nápad, ze kterého by se mohla zrodit nějaká Vaše myšlenka. To už je případ, kdy pisatel ukázkově, velkoryse maximalizuje „zisk“ partnera na úkor zisku svého; kdy „ohrožuje svou tvář“ a vyzdvihuje „tvář druhého“, za níž se jeho vlastní tvář zcela ztrácí.

6. Probrala jsem zde už kombinace zdvořilosti neformální a pozitivní (např. k příbuzným, přátelům), formální a pozitivní (např. k Masarykovi), neformální a negativní (k Věře Hrůzové). Zbývá poslední kombinace: zdvořilost formální + negativní. Je to poloha, kdy se pisatel snaží držet své pocity na uzdě, zůstat chladně zdvořilý a korektní, „zachovat si tvář“ a umožnit to i partnerovi. Nejčastěji se ohrazuje proti různým křivdám, urážkám a poškozením a dožaduje se nápravy. Dopisy se proto hemží slovy lež, klep, křivda, urážka, upření, poškození, nedorozumění, vysvětlení, odčinění, odvolání, napravit, dokázat… aj. Opět uvedu několik ilustrací z Čapkových životních zápasů. V. Dykovi: Ovšemže vím, čím jsem Vás urazil… máte-li vůbec zájmu na tom, abyste se nedopouštěl křivdy, prosím, abyste dokázal… Prosil bych Vás velice o vysvětlení; můžete mně ovšem neodpovědět, ale pak, prosím, nejste v právu považovat se za uraženého… I mezi Čapkem a J. Durychem to posléze zaskřípalo: … napsal jste mi velmi ošklivý dopis, který nevím kam zařadit… vážil jsem si Vás jako spisovatele… budu mít svrchovaně trapný pocit, jaká je to škoda, že si my lidé navzájem tak bídně rozumíme… (Durychův dopis se týkal setkání českých spisovatelů při Čapkově „pátku“ s TGM; proto se Čapek příznačně hájí nikoho si nekupuju a nikomu nelichotím…). Typická je i dikce dopisu J. Knapovi: Osobně Vám nemohu neříci, že Váš článek byl hrubá křivda… Vím, že jste slušný člověk a že učiníte, co můžete, aby ta křivda byla napravena… A o tu dobrou vůli Vás prosím. Stranou už nechám případy, kdy je adresátkou dáma – zde se negativní zdvořilost ještě více komplikuje (srov. např. dopisy L. Dostalové).

7. Stojí za to se ještě podívat, jak Čapek osobitě zachází s tak vysoce konvencionalizovanými zdvořilostními žánry, jako je svatební oznámení (a poděkování za něj) či kondolence (a poděkování za ni). Svatební oznámení K. Čapka má – s ohledem na adresáta – např. podobu S úctou veškerou co novomanželé se doporučují… (E. Bassovi), nebo P.T. odběratelům se s úctou oznamují co novomanželé (Matějkovým). V několika případech má podobu velmi neformální a nenápadnou, skrytou za pozdravem z cest: po úvodní formulaci Milý Franci, před návratem domů zdravíme (Langrovi), resp. Milý Fráňo, srdečně Tě zdravíme a doufáme (všichni), že Tě na podzim uvidíme, následují podpisy obou novomanželů spojené svorkou a za svorkou je uvedeno Místo zvláštního oznámení.

[120]S velkou vynalézavostí jsou individuálně odstíněna i poděkování. Pokochejme se ještě jejich rozdílnou stylizací: Vážený pane doktore, prosíme Vás, abyste panu prezidentovi tlumočil náš upřímný a uctivý dík za jeho vlídné blahopřání k našemu sňatku (tajemníkovi TGM A. Schenkovi); Vážený a drahý pane doktore Machare, děkujeme Vám za milá a jemná slova, kterými jste doprovodil naše nejsoukromější štěstí; Milý Otokare Fischere, děkujeme Vám za Váš milý, velmi milý dopis. Přívětivé slovo, to taky zvyšuje radost ze života, i když té radosti máme teď zrovna tolik, co člověk může ještě unést; Milý Rutte, děkujeme za pozdrav. Ale nová literární firma nevznikne; my se necháme od našich p.t. kritiků kárat každý zvlášť jako dosud…; Milý pane doktore, 1. pátečníci nebudou vyhoštěni, 2. manželé Čapkovi děkují za Vaši vzpomínku, 3. a na shledanou v září (O. Vočadlovi); až po prosté Příteli Fráňovi Šrámkovi děkují za jeho přípitek na naše zdraví…

Z kondolencí asi postačí dva příklady – oba texty podepsané bratry Čapky. Jeden má podobu starosvětsky formální a je určen A. Jiráskovi při úmrtí jeho choti: Drahý a slovutný Mistře, dovolte, abychom Vám projevili upřímnou soustrast s těžkou bolestí, kterou jest Vám nésti. Druhý, básníku Janu Thonovi, je přirozenější a procítěnější: Přijměte od nás projev nejupřímnější soustrasti; je tak dost těžko žít, Vám zvláště, a ještě na Vás dolehla otcova smrt. Snad Vás potěší práce.

O něco déle se zastavme u Čapkových poděkování za kondolence obdržené při úmrtí otce. Variabilita tohoto textu je skutečně značná; mohli bychom začít od variant nejstručnějších (prof. Tillemu: Vážený pane profesore, děkujeme Vám za laskavá slova účasti) a pokračovat třeba přes takové, které jsou soustředěny ke sdělení Jistě Vás bude zajímat, že zemřel bez utrpení, nebo Tatínkova smrt byla jen pro nás bolestí, pro něj to bylo jen tiché usnutí a vykoupení. Zajímavé jsou tři odlišné variace téhož základního obsahu:
(a) A. Novákovi: Milý a vážený pane profesore, děkujeme Vám za přátelská slova účasti a za vzpomínku, kterou jste uchoval o našem tatínkovi. Připadá mně, jako by s ním umřela ta krásná a mužná generace před námi; teď je řada na nás – k práci i k smrti.
(b) Milý Rutte, děkuji Vám za milá slova účasti. Ti naši tatínkové byli svým způsobem vzácná generace, teď máme vstoupit my do té mezery. (Varianta méně formální, méně patetická)
(c) Milý Vachku, děkuji Ti i Tvé paní za vlídnou vzpomínku. Teď teprve mám pocit, že se nadobro ztratilo mé dětství; přestal jsem i doma být „mladým pánem“. Poslední měsíc před smrtí četl tatínek Tvé Bidýlko. Dva dny před smrtí ještě rozečetl poslední knížku. (Varianta maximálně individualizovaná, šitá skutečně adresátovi „na míru“)

A kdybych měla ze všech těchto poděkování vybrat to nejpůsobivější, sáhla bych nejspíš k tomuto lakonickému a upřímnému: Milý St. Hanuši, jste hodný, že jste si na nás vzpomněl. To víte, bolelo to a bolí to.

[121]8. Poslední bod, poslední pragmalingvistické – řekněme připomenutí. Vzpomeňme si všichni: jak zakončujeme své dopisy? (Pokud ještě vůbec nějaké píšeme – ale může se to vztahovat i ke korespondenci e-mailové.) Nejspíš s pozdravem, se srdečným pozdravem – ještě něco? V Čapkových dopisech je totiž různých zakončení odhadem tak 60–80, možná víc. Bylo by možno nasadit na ně nějakou teorii permutací a kombinací a odvodit je (aspoň přibližně) z několika základních vzorců:

(a) (Jsem) (upřímně, nejsrdečněji, cele…) Váš/Tvůj

(b) (Jsem) Váš věrný, upřímný, zcela…

(c) (Jsem) Váš (upřímně, hluboce, nadmíru, plně…) oddaný

(d) Vám (hluboce, srdečně, vděčně, přátelsky, vřele…) oddaný

(e) Se srdečným (nejupřímnějším, …) pozdravem (Váš/Vám oddaný)
S nejlepšími (přátelskými…) pozdravy (Váš/Vám oddaný)
S pozdravem nejsrdečnějším
Zdraví Vás
Upřímně (co nejsrdečněji, mnohokrát…) Vás zdraví/pozdravuje
Srdečně (elize následného zdraví, pozdravuje)

(f) (Jsem/trvám) v (dokonalé, veškeré…) úctě (Váš/Vám oddaný)
S (hlubokou, veškerou, neskonalou, nejoddanější…) úctou

(g) S projevem/výrazem/ujištěním (nejhlubší, plné, staré…) úcty

(h) (Jsem) s (uctivým) ruky políbením/políbením rukou/ruky Váš

Nyní snad už opravdu netřeba ničeho dodávat. Čas od času se objevují pokusy o vymezení epistolárního funkčního stylu;[8] zdvořilost nemůže nikdy v jeho vymezení chybět, a právě od Karla Čapka by bylo klidně možno se jí učit. A jak je tato – v Čapkově korespondenci přímo rozbujelá, rozkošatělá – kategorie zdvořilosti transponována do dialogů autorových literárních postav? O tom třeba někdy příště.

[1] Příspěvek vznikl za podpory grantového projektu č. 405/96/K 096 (Grantová agentura České republiky) a byl přednesen na semináři „Čapek stále živý“, který k 60. výročí úmrtí K. Čapka pořádala Společnost bratří Čapků (spolu s dalšími institucemi) 6. října 1998.

[2] Veškerý materiál byl získán ze Spisů Karla Čapka 22–23, Korespondence I, II, Praha 1993.

[3] P. Brown, S. C. Levinson, Politeness. Some Universals in Language Usage, Cambridge 1987.

[4] G. Leech, Principles of Pragmatics, London 1983.

[5] Srov. o nich např. J. Kraus, J. Hoffmannová, Písemnosti v našem životě, Praha 1996.

[6] K této pragmalingvistické kategorii srov. A. Kałkowska, Językowe wykładniki pragmatycznej funkcji listów, Stylistyka II, 1993, s. 187–204; J. Hoffmannová, Jan Neruda a jeho adresátky (Temperatura dopisu jako pragmatické kritérium), Češtinář IV, 1993–94, s. 33–38.

[7] Srov. o tom J. Hoffmannová, Dopis jako text, metatext a kontext, in: Text a kontext, Prešov 1993, s. 153–161.

[8] Srov. např. F. Ruščák, Teoretické východiská epištolárneho štýlu, in: Štylistické otázky textu, Prešov 1984, s. 135–159.

Naše řeč, volume 82 (1999), issue 3, pp. 113-121

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Diana Svobodová: Anglická a hybridní kompozita v současné češtině a jejich adaptace