„Krupař Vantoch, do you remember?“ Válka s Mloky jako vícejazyčný text

Petr Mareš

[Články]

(pdf)

-

[1]I při jen letmé četbě Války s Mloky[2] si nemůžeme nepovšimnout nápadného výskytu prvků cizích jazyků, resp. cizojazyčných vyjádření v textu románu. Najdeme zde např. výpovědi, do nichž jsou zasazena jednotlivá anglická slova („‘A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments’“ – s. 41), ale také relativně rozsáhlé dílčí texty v neznámých, resp. naší kultuře velmi vzdálených jazycích („Saght gwan t’lap ne Salaam Ander bwtati og t’cheni berchi […]“[3] – s. 126). Vícejazyčný ráz Války s Mloky je jistě v nezanedbatelné míře podmíněn obecnějšími tendencemi danými individuálním stylem Karla Čapka, akcentace vícejazyčnosti právě v tomto díle je však zároveň nepochybně spjata s význačnými strukturními a tematickými rysy románu.

Sluší se alespoň velmi stručně připomenout, že zapojování prvků rozličných jazyků do česky psaného textu představuje jeden z charakteristických rysů „čapkovského“ vyjadřování.[4] S vícejazyčností se setkáváme už v nejranějších, společných prózách bratří Čapků a později zaujímá významné místo např. v Trapných povídkách, v Povídkách z jedné kapsy a Povídkách z druhé kapsy, v Povětroni nebo v řadě cestopisů. Relativně vysoká míra jejího uplatnění v celém slovesném díle Karla Čapka manifestuje autorův jemný smysl pro výrazové (zvukové a grafické) i sémantické kvality jazyka a schopnost virtuózní jazykové hry; zároveň prvky cizích jazyků budují „atmosféru“ a přispívají k odstínění řeči a niterného prožívání vystupujících postav jako individuí i jako příslušníků národů či sociálních, příp. profesních skupin. Někdy jde především o dosažení dojmu životní přirozenosti, jindy o vyzdvižení humorného či ironického pohledu.

Pozornost si ale nyní zasluhuje hlavně povaha Války s Mloky jako specifického textového celku, který vytváří příznivé výchozí podmínky pro uplatnění vícejazyčnosti:

[58](1) Výstavba románu je založena na řazení a propojování rozličných, často navzájem velmi vzdálených textových útvarů. Uplatňují se tu – v neustálé oscilaci mezi vážností a parodií – konvence a schémata různých literárních žánrů a do epického textu jsou vkládány četné další (ve vztahu k románovému celku dílčí) texty a úryvky z nich, náležící svým charakterem k funkčnímu stylu publicistickému, administrativnímu, rétorickému, populárně odbornému a vědeckému a reprezentující velké množství textových typů (žánrů), které vystupují v těchto komunikačních sférách (novinová zpráva, fejeton, reportáž, interview, anketa, protokol ze zasedání, stvrzenka, provolání, popularizující studie, zpráva o experimentu, vědecké pojednání atd.).[5]

Válka s Mloky se tak ukazuje jako text, jenž je v podstatné míře založen na stylové různorodosti,[6] jenž využívá montážní techniky,[7] resp. „kaleidoskopického střídání dějových scén“, rozmanitých a diskontinuitních,[8] jenž do popředí staví citační princip, zahrnuje do sebe velké množství (v naprosté většině fiktivních[9]) citátů.[10] Stručně řečeno, jde o text, v němž rozhodující pozici zaujímá heterogennost, nesourodost složek, jež se až na vyšší rovině (především na rovině celkového smyslu) spínají v dynamickou jednotu. Heterogennost stylová či textová tvoří vhodné východisko i pro uplatnění heterogennosti jazykové, pro „vpád“ vícejazyčnosti a cizojazyčnosti.

(2) Tématem románu jsou události, které získávají celosvětový rozměr, odehrávají se na různých, zpravidla přesně určovaných místech světa a mají dosah pro veškeré lidstvo (jde pochopitelně o svět fikční, prostoupený fantastickými ději; tento fikční svět je však spojen mnoha pouty s naším světem empirickým, přes přítomnost fantastického elementu funguje podle jeho pravidel; velký důraz se klade na efekt životní konkrétnosti a plnosti). Tak se zároveň nutně aktualizuje mnohost a různost jazyků jako jedna ze základních charakteristik lidského světa. Jazyková problematika se navíc ještě zvýrazňuje tím, že působnost lidských jazyků se v románu rozšiřuje i mimo sféru lidských bytostí – jedním z důležitých průběžných motivů románu je otázka, jaké jazyky používají či mají používat oni mořští živočichové, kteří se stávají pomocníky a později protivníky lidí.

[59]Uplatnění vícejazyčnosti v románu jako celku je podmíněno obecně platným napětím mezi literární konvencí, jež vede k prosazování vlastního, „našeho“ jazyka jako základního a všeobjímajícího vyjadřovacího prostředku, a tendencí respektovat a speciálně zvýznamňovat vícejazyčnost. Při akcentovaně heterogenním či montážním charakteru románového textu ovšem získávají ve vztahu k vícejazyčnosti důležitost i dílčí konvence jednotlivých literárních žánrů a také konvence neuměleckých funkčních stylů a jejich žánrů. Je proto přirozené, že se způsoby práce s vícejazyčností v průběhu románu proměňují; v souladu s tím je také třeba sledovat její působení.

V prvních čtyřech kapitolách první knihy se vícejazyčnost spíná s postavou kapitána van Tocha, vlastně Vantocha.[11] Jeho vyjadřování věnovala už důkladnou pozornost Alice Jedličková;[12] na její rozbory zde odkazujeme a zároveň na ně navazujeme.

První kapitola Války s Mloky v zásadě odpovídá žánru dobrodružného románu kladoucího důraz na exotičnost – kapitola je situována na malý ostrov v jihovýchodní Asii – a na námořnickou romantiku (principy žánru jsou ovšem zároveň ironicky podvraceny, k čemuž přispívá i zdůrazňování kapitánova střízlivě obchodního poslání). Jedličková právem upozornila na to, že zvolený žánr nepřeje výraznému exponování vícejazyčnosti, která by ve vztahu k požadované dějovosti mohla být činitelem retardujícím.[13] Na druhé straně však poukazy na vícejazyčnost a její „lehké“ zapojení přispívají k budování žádoucího významového kontextu exotičnosti, tajemnosti, překvapivosti, obecně dobrodružnosti.

Vyústěním těchto odlišných požadavků je fakt, že vícejazyčnost se do textu první kapitoly výrazněji promítá v podobě nepřímé: je více zmiňována než představována. Vypravěč např. opakovaně upozorňuje na mnohonárodnostní složení aktérů děje; tak mezi lodníky patří vedle kapitána van Tocha, jehož zatím máme pokládat za Holanďana, mj. „Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel“ (s. 15). Podobně se v metařečových výrocích poukazuje na různé jazyky reálně či potenciálně vystupující v komunikaci: „oslovil ho kapitán van Toch malajsky (mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky […])“ (s. 13); „nejspíš je to malajsky nebo tamilsky […], a přitom brebentí čínsky nebo malajsky“ (s. 20).

[60]Jednotlivé cizojazyčné výrazy zapojované do řeči postav (jež je v rámci literární konvence formulována česky) a ojediněle též do řeči vypravěče mají jednak funkci evokační, tj. navozují představu „reálné“ jazykové podoby komunikace, jednak se stávají nositeli (zčásti už zmiňovaných) doprovodných významů. Především evokační charakter mají jednotlivé anglické fráze vkládané do rozhovorů mezi příslušníky různých národností, angličtina však přispívá i k budování kontextu mořeplavby (oslovení „‘Captain’“ – s. 11) a připomíná primárně obchodní cíle van Tochovy činnosti (kapitán užívá slova jako „agency“ nebo „business“ – s. 11, 13). Zároveň je angličtina pochopitelně jazykem koloniální expanze. V tomto aspektu se spojuje s nizozemštinou, jazykem místních koloniálních pánů („dubbeltje“ ‘drobná mince’ – s. 10). Jako ilustrace koloniálních vztahů vystupují i některé výrazy z asijských jazyků (oslovení „tuan“ nebo „sáhib“ – s. 14–18). Současně prvky těchto jazyků obecně posilují atmosféru exotičnosti („kampong“ ‘ves s tržištěm’ – s. 11 aj.; „tapa“ ‘čert’ jako pojmenování zatím zcela tajemných a neurčitých Mloků – s. 12 aj.). Dodejme ještě, že kontext dálek a exotiky utvářejí i akcentovaně užívané cizojazyčné podoby místních jmen („Tana Masa“, „Padang“, „Clipperton Island“, „Devil Bay“, „Cape Haarlem“, „Badjoeng“ atd.).

Druhá, třetí a čtvrtá kapitola první knihy pak přinášejí podstatnou změnu. Ze vzdálených ostrovů přechází děj do českého prostředí, z dějového kontextu se důraz přesouvá na řečové projevy postav, jež jsou představovány ve své konkrétnosti a jedinečnosti (tedy čeština v dialogu či vnitřním monologu reprezentuje češtinu, cizí jazyk reprezentuje cizí jazyk) a jež jednak mají výraznou funkci charakterizační, jednak se stávají zdrojem komiky; žánrově tak text směřuje k drobnokresebnému románu humoristickému. Mění se také postavení kapitána van Tocha/Vantocha, u něhož je rys cizosti najednou rozrušen rysem důvěrné blízkosti, příslušnosti k sféře domácí, známé. Cizost však není zcela potlačena, takže výsledkem je oscilace mezi oběma póly, která se nejvýrazněji manifestuje právě v řeči.

Do van Tochovy/Vantochovy poněkud už nejisté češtiny proniká mnoho anglických výrazů, jež jednak signalizují jeho zakotvení ve sféře mořeplavby a obchodu („pounds of sterling“ – s. 25; „big business“ – s. 26, 34; „ship-wrecking“ – s. 27; „highseaer“ – s. 33 atd.[14]), jednak zvýrazňují právě jeho nejistotu v užívání češtiny (kapitán sahá k anglickým slovům tehdy, když si nemůže vybavit české pojmenování). Rozhovory vedené s van Tochem/Vantochem se tak stávají stálým hledáním náležitých českých formulací (hledání a upřesňování sekundárně působí i jako záruka porozumění pro recipienta):

[61]„Účel cesty: vacances – jak se to řekne?“
„Dovolená“ (s. 25).

Současně se v kapitánově vyjadřování projevuje i „skrytý“ vliv angličtiny (interference jejích struktur), jehož důsledkem jsou nadbytečná osobní a ukazovací zájmena v jeho výpovědích nebo nepřípadné užívání pozdravů a oslovení či nepřípadné tykání („‘To se měří podle tonáže, víš?’“ – s. 25).

V široce exponované řeči kapitána van Tocha/Vantocha se tak propojuje důraz na jedinečnost slovního projevu jako výrazu nezaměnitelné osobnosti mluvčího, odrážejícího jeho životní prožitky a zkušenosti, se zálibným předváděním bizarnosti a (ze stanoviska vnitrotextového subjektu) nechtěné komičnosti.

Připojme k výkladu o těchto kapitolách ještě dvě malé poznámky:

(1) Kapitán označuje Mloky výrazem „tapa-boy“ (s. 37 aj.), který se potom s jeho osobou spíná i nadále. Hybridnost pojmenování nabývá platnosti svým způsobem symbolické: propojuje se tu komponent asociující exotičnost s komponentem anglickým – a angličtina od počátku románového textu mj. vystupuje jako jazyk střízlivého a „tvrdého“ obchodního přístupu.

(2) Při výčtu funkcí jednoho z kapitánových partnerů, průmyslníka Bondyho, vypravěč uvádí, že Bondy je též „Consulado de la República Ecuador“ (s. 30). Španělsky podaný poukaz na Latinskou Ameriku předjímá překvapivou složku Bondyho charakteristiky: jeho touhu po exotice, dálkách, romantickém dobrodružství.

Pátá kapitola navazuje způsobem uplatnění vícejazyčnosti na kapitolu první a představuje určité završení motivické linie spjaté s postavou kapitána van Tocha/Vantocha (později – ve dvanácté kapitole – přichází už jen epilog, zpráva o kapitánově smrti). V česky představeném dialogu lodníků vyzdvihují cizojazyčné prvky významový kontext mořeplavby („line“ – s. 48; „over- i lowerdeck“ – s. 49; „Sailor-hospital“ – s. 50, 52 aj.) a s ní spojeného pohybu mezi vzdálenými a exotickými místy (četná místní jména).

Šestá a sedmá kapitola první knihy uvádějí do románu další žánr: zábavné čtení o životě a láskách příslušníků vyšší společnosti. Důležitá tu je přístupnost podávaného textu, který musí čtenáři umožnit plynulou recepci, „ponoření“ do proudu děje a identifikaci s postavami. Angličtina jako jazyk portrétovaného společenství tak zaujímá jen pozici nepříliš výrazného prostředku evokačního a atmosférotvorného (charakteristické je opakované uplatnění asi nejběžnějšího odkazu k anglofonnímu prostředí, slůvka „well“ – s. 59), případně vyzdvihuje specifický atraktivizující prvek („v průsvitném dressing-gownu“ – s. 70; „lehýnký dressing-gown“ – s. 71).

Proti této konvenčně budované linii však působí rozrušující linie protichůdná, nesená v podstatné míře právě cizojazyčností. Mloci zde poprvé manifestují svou schopnost zvládnout lidskou řeč (s. 62–65, 71). K jejich bezpříznakovému mlas[62]kání („Ts-ts“) přistupuje reprodukce slyšených vlastních jmen („Li“; „A-be“) a především „vyštěkávání“ výrazu „najf“.[15] Monotónně opakované krátké výkřiky Mloků se dostávají do ostrého kontrastu k široce exponované banálnosti v konverzaci i myšlenkách postav. Jak upozorňuje Zdeněk Kožmín,[16] výraz „najf“ ‘nůž’ označuje nástroj, který Mloci potřebují k rozlupování škeblí, ale stává se také zlověstným symbolem zatím latentního mločího nebezpečí.

Ve zbývajících kapitolách první knihy ustupují cizojazyčné pasáže poněkud do pozadí, jde spíše jen o jednotlivé doplňkové prvky. Tak při představení v nuzné pouťové boudě, jejíž atrakcí je unavený a sešlý Mlok, mají pozdravy v němčině a italštině, pronášené Mlokem (s. 93–94), signalizovat „světovost“ daného podniku, jsou však jen podtržením jeho ubohosti. Zároveň se však začínají předjímat i postupy charakterizující druhou knihu románu, jako je uvádění originální podoby názvů odborných periodik („The National Geographic Magazine“ – s. 77; „The Natural Science“ – s. 89).

Druhá kniha Války s Mloky se vyznačuje osobitou strukturou. Její jádro má podobu přehledu vývoje Mloků a vztahů lidí k nim, přičemž se velký důraz klade na obsáhlou pramennou dokumentaci. Vícejazyčnost zde získává speciální důležitost hned ve třech aspektech. Zaprvé jde obecně o to, že proces rozvoje Mloků je představován jako problém zasahující celek světa a vyvolávající reakce v nejrůznějších zemích – už to je dostatečnou motivací pro zapojení rozmanitých jazyků. Zadruhé se zvýznamňuje původ prezentovaných dokumentů. Ty mají pocházet ze sbírky výstřižků založené vrátným panem Povondrou, spravované naprosto diletantsky a částečně zničené. Do popředí zde přitom vystupuje zcela vnějškově pojímaný rys cizosti a odlišnosti: „zejména noviny tištěné azbukou, řeckou alfabetou, písmem hebrejským, arabským, čínským, bengálským, tamilským, javanským, birmanským nebo taalik ho plnily zbožnou úctou“ (s. 120). Konečně zatřetí hraje nezanedbatelnou roli žánrová různorodost předkládaných dokumentů a s tím spjaté rozličné konvence týkající se užívání cizojazyčných prvků.

Na úzus vědeckých textů tak navazuje uvádění cizojazyčných názvů (fiktivních) odborných prací (s. 122 aj.) nebo dokládání přesné jazykové podoby termínů („řeč pontická [pontic lang]“ – s. 146). Především ironicky vyznívají citace z cizojazyčného spisu ve výkladu o návrhu použít pro mločí komunikaci latinu: výsledkem je propojení latinských obratů s patetickými českými formulacemi, připomínající vyjadřování humanistických naukových textů: „zvolte si za svou mateřštinu eruditam linguam Latinam, jedinou řeč hodnou toho, aby jí mluvil orbis terrarum“ (s. 146).

[63]V ukázkách z publicistických žánrů (reportáž, fejeton, anketa) cizojazyčné prvky na jedné straně konkretizují, vyzdvihují jedinečnost a autentičnost, „to, co se opravdu na daném místě řeklo či říká“ („Šli jsme se tedy podívat na ces Zoos-là“ – s. 136; „Říkala nám ‘mes petits Chinois’“ – s. 143). Na druhé straně zdůrazňují to, co je obecné či obecně očekávané, co daný subjekt charakterizuje právě jako příslušníka určitého národního společenství (dopisové formule „Dear sir“, „Truly yours“ – s. 141). Vedle toho vystupují cizojazyčné výrazy i jako signál žurnalistické vyjadřovací lehkosti a nenucenosti („C’est un type, tenhle profesor Bruckner“ – s. 137).

Další způsob uplatnění cizích jazyků je (stejně jako již dříve) spjat s konvenčními asociacemi, které daným jazykům přisuzují prominentní místo v určitých oblastech lidské aktivity. Tak němčina se představuje jako jazyk katedrové vědy („BERICHT ÜBER DIE SOMATISCHE VERANLAGUNG DER MOLCHE“ – s. 138), angličtina jako jazyk mořeplavby a především mezinárodního obchodu (srov. anglické názvosloví v pojednání o obchodu s Mloky čili „S-TRADE“ – s. 126–130), francouzština jako jazyk školství směřujícího k poněkud samoúčelné elitnosti („Écoles Zimmermann“ – s. 146).

Specifickou zvýrazňovací funkci získává cizojazyčnost v seznamu titulů provolání k Mlokům. Německy formulovaná výzva „Molche, wirft Juden heraus!“ (s. 162) se jako jediná cizojazyčná položka v řadě zřetelně vyděluje a strhává na sebe pozornost, čímž se zároveň zdůrazňuje (a určitým způsobem osamostatňuje) poukaz k dobovému politickému a společenskému dění v Německu.[17]

Ještě mnohem nápadnější uplatnění odlišnosti od textového okolí s sebou přináší opakovaný výskyt písemností v jazycích, jež jsou pro všechny čtenáře nebo aspoň pro naprostou většinu z nich nepřístupné, významově „neproniknutelné“; nepřístupnost přitom posilují i „exotické“ systémy písma (jednou je jazyk označen za neznámý, jednou není specifikován, ve třetím případě jde o japonštinu – srov. s. 126, 163, 174). Přítomnost těchto materiálů je důmyslně motivována v rámci syžetu, důležitá je však především jejich funkce. V prvním plánu je lze brát jako velmi výrazné doklady celosvětové platnosti mločí problematiky. Na další rovině se pak zapojují do ironické textové hry mající bavit a současně iritovat čtenáře. Hra je založena na opětovně vyzdvihovaném paradoxu mezi faktickou sémantickou nepřístupností daných písemností a poukazy na jejich nepochybnou důležitost a zajímavost („Srovnej následující vysoce zajímavý výstřižek“ – s. 126; „Zvlášť důležité […] bylo asi provolání“ – s. 163; „vysoce závažný dokument“ – s. 174). Součástí zmíněné hry je skutečnost, že pouze v těchto přípa[64]dech jsou cizojazyčná vyjádření v románu představena na rozsáhlejší ploše a in continuo; poukazují na to i výroky jako „citujeme v plném původním znění“ (s. 163) nebo „dokument praví doslovně“ (s. 174).[18]

Ve třetí knize Války s Mloky četnost cizojazyčných prvků zřetelně klesá, nepochybně v souvislosti s dynamizací dějové složky, s přechodem vypravěče k relativně stručnému referování o rychle se střídajících událostech. Nejsilněji zastoupeným cizojazyčným elementem tu je velké množství (autentických) místních jmen, která signalizují rychlé přechody mezi dějišti a současně jsou činitelem konkretizujícím a zjedinečňujícím (zvlášť vyhraněným příkladem je kapitola 7 – „Zemětřesení v Louisianě“). Co dále? Jen nevýraznou linii vytvářejí jednotlivé „dozvuky“ knihy první a druhé (název odborného spisu – s. 201; uvedení přesného znění v originálním jazyce – s. 208; výraz „tapa-boys“ – s. 245, apod.). Význačněji se uplatňuje pouze angličtina jako mezinárodní jazyk rozhlasového vysílání – znovu (a tentokrát s obzvláštní naléhavostí) se tak vyzdvihuje globální rozměr mločí problematiky (s. 219–221).

Přes jistou redukci ve třetí knize představuje vícejazyčnost velmi podstatnou stylovou a sémantickou kvalitu Války s Mloky. Proměnlivostí svých podob a svou polyfunkčností odpovídá variabilnosti, mnohoznačnosti a také hravosti Čapkova textu a současně tyto rysy, které mají pro román jako celek rozhodující platnost, v nezanedbatelné míře posiluje.[19]

---

[1] Příspěvek na semináři „Čapek stále živý“, uspořádaném Společností bratří Čapků, katedrou české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Okresním úřadem v Příbrami a dalšími institucemi dne 6. 10. 1998.

[2] Poprvé publikováno 1936. Citujeme podle vydání ve Spisech Karla Čapka (sv. 9, Praha 1981).

[3] Zvýraznění kurzivou je v Čapkově textu. Obdobně i dále respektujeme v citátech, pokud je to možné, grafická specifika textu.

[4] Podrobněji k této problematice srov. A. Jedličková, Vícejazyčnost v díle Karla Čapka, in: Karel Čapek a český jazyk (k 100. výročí narození), ed. F. Štícha, Praha 1990, s. 91–107.

[5] Pregnantní popis výstavby Války s Mloky podal K. Hausenblas, Utváření stylu v textu (1973), in: K. Hausenblas, Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace, Praha 1996, s. 74–75.

[6] K. Hausenblas, d. cit. v pozn. 5, s. 74.

[7] A. Jedličková, Ke komu mluví vypravěč? Adresát v komunikační perspektivě prózy, Jinočany 1993, s. 89.

[8] K. Hausenblas, d. cit. v pozn. 5, s. 75.

[9] O poměru fiktivních a reálných údajů v citovaných výkladech o Mlocích pojednává S. Nikolskij, Fantastika a satira v díle Karla Čapka, Praha 1978, s. 206–207, 252–253.

[10] K. Hausenblas, d. cit. v pozn. 5, s. 74–75; Z. Kožmín, Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků, Brno 1989, s. 218.

[11] Podoby kapitánova jména jsou jedním z projevů Čapkovy oblíbené mezijazykové hry, jež umožňuje nacházet prvky důvěrně známé, domácí ve výrazu povrchově cizím. Připomeňme též jména užitá v Továrně na Absolutno (anglický premiér O’Patterney, Číňan Mr Kei, Japonec Jânato) nebo v Devateru pohádek (Ital Signor Mazzani, Holanďan Mynheer Valijse, „báťuška“ Jakolev, Skot Mister Nevrley).

[12] D. cit. v pozn. 4, s. 100–103. Srov. též výklad Z. Kožmína, d. cit. v pozn. 10, s. 213.

[13] „Dobrodružná epika se většinou vyznačuje jazykovou nivelizací“ (A. Jedličková, d. cit. v pozn. 4, s. 100).

[14] Poukazuje na to i kapitánovo pohotové užívání anglických konverzačních obratů („‘Very glad’“ – s. 24; „‘Your health’“ – s. 25, 36; „‘Thanks’“ – s. 32 atd.).

[15] Sluší se dodat, že text s ohledem na čtenáře převádí v promluvě postavy tento „zvířecí projev“ do korektní anglické i do české podoby: „‘Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž’“ (s. 62).

[16] D. cit. v pozn. 10, s. 214.

[17] Vyjádření je – záměrně či nezáměrně – chybné. Německý překlad románu (Der Krieg mit den Molchen. Zürich 1981, s. 207) uvádí náležitě: „Molche, werft die Juden hinaus!“. Zároveň ale dané provolání muselo jazykově splynout s textovým okolím; zvýrazňujícím poukazem se stává jen použití „německého písma“, fraktury.

[18] Srov. k této problematice též M. Hrdlička, Překladatelské miniatury, Praha 1995, s. 45–46.

[19] Text byl napsán v rámci práce na grantovém úkolu GA UK č. 322/96/FF.

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 2, s. 57-64

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Ivana Kolářová: Některé významy a funkce sloves podívat se, koukat/kouknout se